Abstraktní kontrola ústavnosti - „udělej si sám“

Tento popisek mě napadl při čtení nedávného usnesení Spolkového ústavního soudu (BVerfG) - 2 BvL 59/06 ze dne 12. 10. 2010. Ve věci samé šlo o komplikovaný daňový spor, řešený v posledním stupni Spolkovým finančním dvorem (BFH). BFH v roce 2006 přerušil řízení a věc předložil k posouzení BVerfG (soudcovskou předlohou dle čl. 100 odst. 1 GG, což je ustanovení obdobné čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR).

BVerfG usnesením z minulého měsíce návrh BGH odmítl. Klíčový je zde odstavec č. 59 usnesení. Tam BVerfG říká, že obecný soud se na něj má (a smí) obracet pouze poté, co si sám podrobně posoudí ústavnost sporného ustanovení a zjistí, že při veškeré snaze není schopen dosáhnout ústavně-souladného řešení v dané kauze výkladem. Při tomto posuzování má vzít v potaz veškerou judikaturu a literaturu, která se k dané věci vztahuje. Konečně pokud dojde předkládací soud k závěru, že se na BVerfG obrátit musí, pak všechny tyto úvahy musí podrobně převést a rozebrat v předkládacím usnesení.

Standard „přístupu“ k ústavnímu přezkumu pro obecné soudy skrze soudcovské předlohy tak BVerfG nastavuje velice vysoko. Praktický příklad představuje právě samotné usnesení BFH, které je také přístupné online (XI R 26/04 ze dne 6. 9. 2006). Předkládací usnesení na první pohled rozhodně nevypadá, že by ho BFH „odflákl“. Citované judikatury jsou hromady, stejně jako citace „Schriftum“.

O množství citací ale jistě nejde. BVerfG je spíš jenom konsistentní ve své vizi a snaze maximální decentralizace kontroly ústavnosti (a implicitní ústavní důvěry v obecné soudy). Všechny obecné soudy jsou „ústavními soudy prvního stupně“ a mají se tedy samostatně, v rámci své působnosti, vypořádat s ústavním rozměrem řešené kauzy. Obecné soudy přirozeně nemají obecnou derogační pravomoc; není ale zas tak mnoho věcí, které by při troše dobré vůle nešlo řešit výkladem. Nu a pokud to lze ústavně-konformně „ohnout“, tak nám to sem neposílejte ….