Jan Lasák: Pohlaví jako nové téma korporačního práva

Korporačním právem obchází strašidlo genderové korektnosti. Především pak v kontinentální Evropě se ženská otázka stává předmětem zájmu práva kapitálových obchodních společností, neboť v diskursu zaznívají hlasy stran zastoupení žen ve statutárních orgánech (dozorčích radách). Patrně nejradikálněji v tomto ohledu postupuje Norsko, které již před několika lety zavázalo korporace, jejichž účastnické cenné papíry jsou veřejně obchodovatelné, aby alespoň 40 % členů statutárního orgánu tvořily zástupkyně něžného pohlaví, pokud je počet členů daného orgánu vyšší než 10; obecně však musí být ve statutárním orgánu norské veřejné (akciové) společnosti alespoň 33 % až 50 % mužů i žen.

Norskými kvótami ve statutárních orgánech veřejných (akciových) společností se inspirují i další státy a přicházejí s návrhy na zavedení podobných kvót pro společnosti, jejichž účastnické cenné papíry jsou obchodovatelné na veřejných trzích (například Španělsko).

Jakkoliv proti ženské emancipaci ničeho nemám (spíše naopak), s uvedenou regulací mám poněkud problém. Pominu-li skutečnost, že podobným způsobem nejsou zvýhodněné jiné skupiny obyvatelstva, jejichž odlišujícím kritériem je barva pletí, sexuální orientace a jiné, zdá se mi, že v uvedeném ohledu zachází snaha o ženskou emancipaci do poněkud divokých vod. Členové statutárního orgánu korporace koneckonců představují zástupce (zmocněnce), kteří spravují majetek akcionářů (investorů). Požadavek na kvótní zastoupení žen ve statutárních orgánech lze tak připodobnit k situaci, kdy by mi zákon nakazoval, že pokud někomu udělím plnou moc k tomu, aby mě zastupoval, tak alespoň ve 40 % případů musí být můj zmocněnec žena. Možná jsem dnes poněkud zpátečnický, ale mám za to, že by mi stát neměl nakazovat, kdo může být můj zástupce.

Velice často jsem zaslechl argument, podle kterého uvedený kvótní systém byznysu neublíží a ženám naopak pomůže. Pokud by tomu tak bylo, tak se jedná o zvláštní projev Paretovy efektivity. Nicméně si nejsem jist, zda je pravdou, že na uvedeném kvótním systému byznys netratí. V prvé řadě dodatečná regulace účastníků kapitálového trhu zvyšuje již tak vysoké náklady, které tyto subjekty musí v souvislosti s tím, že jejich cenné papíry jsou obchodovány na veřejných trzích, vynakládat. Může se dokonce stát, že uvedená regulace (náklady s tím spojené) přiměje některé společnosti k tomu, aby kapitálový trh opustily, případně aby na něj vůbec nevstoupily. Zejména druhá z možností je empiricky těžko ověřitelná.

V každém případě však mám za to, že regulací subjektů kapitálového trhu by se obecně mělo šetřit a přistupovat k ní tehdy, pokud bude jeho cílem zvýšení ochrany investorů na kapitálovém trhu. Je otázkou, zda stanovení kvótního systému ve prospěch žen povede ke zvýšení investorského komfortu. Byť se uvedené otázce patrně budou studie v nadcházejících letech věnovat, již dnes mám o jejich výsledcích jisté pochybnosti. Mám totiž za to, že pokud by zvýšená přítomnost žen ve statutárních orgánech korporací jako taková byla významným způsobem spojena s efektivitou příslušné korporace (resp. s vyšší ochranou investorské minority), pak by korporace samy od sebe (dobrovolně) přistupovaly k tomu, že by mezi členy statutárního orgánu přibíraly více žen, neboť se taková změna příznivým způsobem projeví v kurzu akcie příslušné společnosti po odečtení systémových vlivů. Pokud se tak v současnosti systematicky neděje v případě společností, jejichž akcie jsou obchodovány na rozvinutých kapitálových trzích, mám obavu, že taková spojitost spíše nemusí být dána. V takovém případě by dodatečná regulace představovala jen další náklad, které společnosti musí vynakládat, aniž by se tato regulace promítla do postavení investorů na kapitálovém trhu.