Pavel Molek: Kam nechodí slunce, tam chodí Pode Bal – brblavé pozvání na výstavu

Michal tu nedávno v příspěvku Justiční knížky rudé oprávněně brblal nad tím, že podle rozsudku NSS ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 3 As 10/2009, spadá informace o před-listopadovém členství soudce v KSČ pod „soukromí fyzické osoby“ podle ustanovení § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím, a tudíž se veřejnost o předlistopadové minulosti svých soudců zkrátka nedozví. Nestává se často, aby na nějaký rozsudek – zvlášť ve správním soudnictví, tedy v oblasti, kterou asi všichni až na pár labužníků považují za nudnou – zareagovali umělci. Ale stalo se. Na výstavě Malík urvi II, kterou teď právě najdete v Uherském Hradišti v rámci skončené Letní filmové školy (informace o putovní výstavě viz zde) se autoři z umělecké skupiny Pode Bal rozhodli, že když o své minulosti nechce mluvit justice sama (alespoň ta obecná, o průlomovém nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05, ze dne 26. 7. 2007 autoři vědí, a dokonce jej citují!), stanou se oni tím pravým svědomím národa.

Obvykle brblám, když se umělci pasují do role svědomí národa (vlastně celá má politologická diplomka „Kultura a politika v nedemokratických poměrech - ustavování vztahu českých spisovatelů a komunistické moci v letech 1945 – 1950“ je takovým stostránkovým brbláním nad tím, když společnost čeká od umělců, že se budou proplétat s politikou). V tomhle případě ovšem Pode Balu stydlivě tleskám za to, že takovou výstavu uspořádali. Neudělali přitom nic jiného, než že dali dohromady portréty 31 soudců a soudkyň či prokurátorů a přiřadili k nim jejich vybraný rozsudek z doby normalizace s politickým podtextem (odpírače vojenské služby, šíření ekologických letáků, žertovné focení s Husákovým portrétem a podobně), výtah z onoho rozsudku (aneb „vo co šlo“ – výběr z nich viz zde) a současnou pozici, kterou zastávají v české justici.


Napsal jsem ovšem, že tleskám stydlivě. Ano. Jednak proto, že i já patřím k týmu, který se jmenuje česká justice, byť jako jedna z nejnižších forem justiční existence. A jednak proto, že nepochybuji, že v těch 31 osudech shrnutých do odstavce medailonku, hrubého portrétu a přefocených stránek z rozsudku či zpráv VONSu bude aspoň několik přehmatů, nepochopení, přehlédnutí, že prostě Pode Bal dal určitě politické máslo na hlavu i někomu, kdo si mastnou hlavu nezaslouží. Nemám žádný konkrétní příklad, ostatně nikoho z těch 31 neznám osobně, ale nepochybuji, že kdyby na výstavu přišli někteří znalci justice, dokázali by u některých z těch osudů vysvětlit, že něco bylo úplně jinak. Lze to vyčítat Pode Balu? Stěží. Spíš je to přirozený důsledek toho, že takové zúčtování s minulostí nedělá justice sama, ale nechává to dělat umělce, kteří mají určitě víc elánu ke šťourání v kontinuitě justice po roce 1989, čili v problému, se kterým se ona sama nejspíš už smířila.


Justice je tak trošku v pozici Vlasty z cimrmanovského Záskoku, která se stydlivě odmítá svléknout před panem doktorem a nechává ho roky „poslechnout jen na zádíčkách“. I česká justice nechává už dvacet let českou společnost „poslechnout jen na zádíčkách“. Hlavně žádné šťourání v minulosti! Ale protože společnost cítí, že je v justici přeci jen cosi shnilého, protože ji láká vysvětlovat si současné rozhodování konkrétních soudců jejich dřívějším rozhodováním a dřívějšími politickými postoji, protože ji baví nejrůznější spiklenecké teorie o propojení těch „tehdy“ a těch „nyní“; má pořád nutkání léčit na justici aspoň něco, kritizovat aspoň něco, a vychází přitom z toho mála, co jí o sobě justice řekne. Trochu se bojím, že výsledek u Vlasty i justice bude podobný. Ti soudci, kteří jsou na Malík urvi II zobrazeni neprávem, jen v důsledku zjednodušení, nepochopení či umělecké zkratky, by měli kritizovat spíš samotnou uzavřenost justice než Pode Bal. Je totiž chybou justice, že veřejnosti (které má sloužit, poskytovat jí spravedlnost a která si ji za to platí) svou minulost neprozrazuje, a tak jí umělci léčí nastydlé vaječníky, protože na zádíčkách nebylo poznat, že je Vlasta je vlastně chlapeček... Inu, kam nechodí slunce...

Pavel Molek