Před dvanácti lety vyšel v brněnských Univerzitních novinách, 1998, č. 3, podnětný článek emeritního profesora a dřívějšího prorektora Masarykovy univerzity, Pavla Braveného, nazvaný Nesamozřejmost morálky ve vědě. Autor přesně vystihl problém. Žel, mnoho se od té doby nezměnilo. Morálka ve vědě či ve výzkumu, vývoji a inovacích skutečně nebývá vždy samozřejmá. Svědčí o tom mnohé křiklavé, řešené i neřešené, případy akademické kriminality. Ať již tyto případy nastaly ze strany studentů nebo akademických pracovníků.
Akademická morálka je podobně jako morálka ve výzkumu vůbec založena na několika ctnostech, které bývají ve slušné společnosti po celém světě obecně uznávány a ctěny. V evropském výzkumném prostoru tomu není jinak. Podstata těchto ctností spočívá v čestnosti, důvěryhodnosti a spolehlivosti, prospěšnosti a odpovědnosti vůči studentům i veřejnosti.
Správně můžeme namítnout, že v akademickém prostředí těžko nalezneme někoho, kdo by si dovolil něco z toho veřejně popírat anebo znevažovat. Přesto se ale setkáváme s případy zlehčování, nadržování, zneužívání a s podobnými negativními jevy. Začasto za nimi stojí jen naše vlastní sobectví, osobní zájem na vědeckém prosazení, byť by se jednalo o duplikovaný výzkum již jinde provedený, či to, čemu říkáme falešná kolegialita. „Akademik akademika podrží“ tak jako kdysi „soudruh podržel soudruha“. Vzpomeňme dnes veřejně známý případ z Univerzity Karlovy z roku 1982. Učitel, který nesměl učit a byl politicky odstrčen do knihovny, interně poukázal na plagiát diplomové práce, který objevil. Dočkal se však důrazné reakce: z jakých politických pohnutek špiní jméno angažovaného soudruha? Viz http://www.proverenafakulta.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=37
Záměrně poukazuji na záporné jevy z akademického podsvětí, protože je nutné tyto jevy pojmenovat.
Roku 2000 přijalo předsednictvo Grantové agentury České republiky, na základě zahraničních vzorů, doporučení o správné vědecké praxi. Po roce 2005 začaly české vysoké školy houfněji přijímat institucionální etické kodexy akademických pracovníků. Stalo se tak ale až po politickém podnětu zvnějšku. Impulsem totiž bylo usnesení vlády o Etickém rámci výzkumu (č. 1005) z roku 2005. Tento etický rámec lze mít za národní etický kodex výzkumu. Roku 2006 česká vláda přistoupila k Doporučení Komise ES o Evropské chartě pro výzkumné pracovníky a o Kodexu chování pro přijímání výzkumných pracovníků z předešlého roku, které má význam v celém Evropském hospodářském prostoru. Ve stejném roce akademický sněm Akademie věd České republiky přijal Etický kodex výzkumných pracovníků v Akademii věd České republiky. Ve vysokoškolském prostředí poté následoval Vzorový etický kodex pro akademické pracovníky vysokých škol, schválený sněmem Rady vysokých škol v roce 2007. Některé vysoké školy se poohlédly i ve vyspělém zahraničí.
Kupříkladu na Masarykově univerzitě platí veřejně dostupný Etický kodex pro akademické a odborné pracovníky Masarykovy univerzity, stanovený rektorem v roce 2008, a na něj navazující o rok mladší jednací řád etické komise jako poradního orgánu rektora. Západočeská univerzita v Plzni zase v roce 2007 bez dalšího převzala vzorový etický kodex pramenící z Rady vysokých škol.
Po obsahové a technické stránce by etické kodexy měly klást důraz na generální klausule vystižené základními zásadami (hodnotami). Kasuistický výčet jednotlivých špatností a nečestností by měl být jen příkladmý tak, aby nesvazoval ruce, ale zároveň, aby výchovně a preventivně upozornil na nežádoucnost určitých skutků, které se vyskytují nejčastěji.
Etické kodexy vystihují morální řád akademického povolání. Zároveň jsou součástí vědní a školské politiky. Navzájem se však od sebe kodexy v praxi liší svým právním významem. Setkat se totiž můžeme s různými právními přístupy. Někdy je etický kodex obsahem statutu vysoké školy, jako je tomu v případě Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, což je právně nejvýznamnější, protože statut je ze zákona závazný pro studenty i akademické pracovníky.
Druhá skupina případů je založena na pouze morální závaznosti etických kodexů, která by ale měla být pracovněprávně promítnuta do požadavků vysoké školy na řádný výkon akademické práce, projevených vůči všem akademickým pracovníkům ve smyslu zákoníku práce. K takovému výslovnému pracovněprávnímu promítnutí etických pravidel došlo např. na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Masarykově univerzitě v Brně. Oproti tomu např. na Akademii múzických umění v Praze nebo na Západočeské univerzitě v Plzni nedošlo k tomuto výslovnému pracovněprávnímu provedení, anebo alespoň není veřejně známo, že by k tomu došlo. I zde je však možno z nečestného chování, vystiženého etickým kodexem, právně dovozovat ohrožení dobrého jména vysoké školy, a tím i porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. K ohrožení dobrého jména by došlo na úkor vysoké školy coby zaměstnavatele.
Třetí skupinu tvoří ty vysoké školy, které nedbaly politického doporučení a žádné institucionální etické kodexy nepřijaly, ani se neztotožnily s některými vzorovými pravidly a mravně pokleslé akademické případy řeší, jak se dá.
Právně nejsilnější varianta, kdy etická pravidla jsou součástí statutu vysoké školy, je právně vhodná proto, že zohledňuje právně rovné zacházení se všemi členy akademické obce. Statut totiž platí jak pro studenty, tak pro akademiky. Stanovení dílčích zvláštností pro některou z obou skupin akademické obce je přitom možné. Podobně je tomu u některých oborových specifik, mezi něž patří kupříkladu otázky bioetiky.
K posuzování dodržení etických pravidel v konkrétních podezřelých případech bývají povolávány etické komise. Tato tělesa působí buď stále, anebo ad hoc. Přibírání etických komisí k řešení podezřelých případů by ale nemělo být pravidlem, protože na prvém místě by měl být průhledně a právně rovně uplatňován vnitřní kontrolní mechanismus na běžné řídící úrovni se všemi pracovněprávními následky z toho vyplývajícími. Vyvíjení činnosti dalšího tělesa totiž znamená pro samu vysokou školu jistou zátěž. Vhodné je, aby členové etických komisí byli nezávislí na vysoké škole a jejích zájmech.
Nález etických komisí by měl obsahovat výrok o morální vině akademického pracovníka za vědecký delikt a výrok o morálním trestu za něj, spočívajícím ve veřejném morálním odsudku činu. Od vyústění nálezu ve veřejný odsudek lze upustit, bylo-li by nezveřejnění nálezu v konkrétní věci ospravedlnitelné i se zřetelem na zájem oběti. Obětí přitom může být i sama vysoká škola, která mohla být uvedena v omyl o řádnosti akademické práce nebo odevzdaného výsledku. Úkolem etických grémií není provádět právní kvalifikaci skutku.
Sám vědecký delikt, kupříkladu plagiátorství nebo bezprávné zvýhodňování, ovšem bývá souběžně spojen též s možným právním následkem v oblasti práva autorského, průmyslového, soutěžního, akademického a samozřejmě pracovního. Následkem zaviněného spáchání morálního deliktu bývá ztráta vědecké bezúhonnosti akademického pracovníka, a to i bez ohledu na eventuální právní odpovědnost. Vědecká bezúhonnost (scientific integrity) je osobní stav akademického pracovníka, jehož bychom si měli všichni hledět. Na zachování vědecké bezúhonnosti má vysoká škola bezpodmínečně trvat jako na podstatném požadavku na řádný výkon akademické práce, chce-li si sama udržet dobré jméno ve slušné společnosti. Nesplňování morálního požadavku vědecké bezúhonnosti akademického pracovníka se proto stává výpovědním důvodem ze strany vysoké školy podle zákoníku práce. Po žádné vysoké škole nelze spravedlivě chtít, aby dále zaměstnávala akademického pracovníka, který si svou vinou přivodil podstatnou úhonu při výkonu práce. Zvláště tehdy, chybí-li jakákoli stopa účinné lítosti nebo nápravy narušených poměrů. Nemluvě o reálném ohrožení dobrého jména vysoké školy tím, že akademický pracovník se dopustil morálně deliktního chování právě při výkonu práce pro vysokou školu. Takříkajíc pod její „hlavičkou“ a na její náklady. Tím ovšem akademický pracovník uvrhl samu vysokou školu do špatného světla v očích nejen veřejnosti, ale též konkurence na přeshraničním nebo dokonce globálním trhu vzdělávacích a výzkumných služeb.
V nedávné době přijímání institucionálních etických kodexů jsme se na českých vysokých školách a výzkumných institucích mohli setkávat s občasnou námitkou, že etické kodexy jsou zbytečné. Ideálně vzato tomu tak skutečně je. Nač sepisovat a stanovovat něco, co je každému samozřejmé! Škoda práce a papíru. Jenomže, morálka ve vědě není až tak samozřejmá, jak by se mohlo ideálně zdát. Každý ví, že se nesmí krást. A přesto máme trestní zákoník! Etické kodexy svou artikulací slouží jako formalizovaný podklad pro snadnější a přezkoumatelnější posouzení nastalého skutku. Vedle toho mají etické kodexy nepřehlédnutelný význam morálně výchovný a preventivní. Žádný plagiátor, byť by byl otitulovaným akademikem či funkcionářem, již nemůže vážně tvrdit, že jeho skutek snad nemá deliktní povahu. Zároveň může každý předvídat, co asi nastane, spáchá-li delikt, přičemž hrozba odhalení je ve společnosti sítí a elektronických komunikací velká. Žel, někdy míváme více pochopení pro akademické delikventy, namísto ochrany jejich obětí. Zapomínáme, že kde je pachatel, tam je též oběť.
Jinými slovy řečeno, morálním účelem etických kodexů je oddělení zrna od plev. Položení důrazu na správné a dobré chování tím, že kodexy pojmenovávají některé lidské špatnosti. Pokud bychom si snad sami nebyli jisti, co je dobré a co špatné, platí jednoduché vodítko. Špatné je to, co v životě činím jinému bezdůvodně na újmu. Tu přitom mohu způsobit i tak, že sám sebe či někoho jiného bezprávně zvýhodním oproti ostatním.
Jako všude, tak i v našich případech se lze setkat se zneužitím. Etické posudky někdy slouží až k zametení věci pod koberec ve snaze například o její zlehčení či ve snaze o „odsunutí“ deliktu „jen“ do sféry morálky mimo hrozící pracovněprávní postih. Málokdy se ale přitom kdokoli zeptá oběti, jak se ona sama cítí, když si její tvůrčí práci, dovednost, vynaložené úsilí a dosažené výsledky přivlastnil někdo, kdo se zřejmě minul povoláním.
Navzdory určitým rozpakům, proto nezbývá, nežli formulaci etických pravidel kodifikovanou cestou etických kodexů vysokých škol uvítat a podpořit, – a hlavně obecně sdílená pravidla prakticky uplatňovat.
Roku 2000 přijalo předsednictvo Grantové agentury České republiky, na základě zahraničních vzorů, doporučení o správné vědecké praxi. Po roce 2005 začaly české vysoké školy houfněji přijímat institucionální etické kodexy akademických pracovníků. Stalo se tak ale až po politickém podnětu zvnějšku. Impulsem totiž bylo usnesení vlády o Etickém rámci výzkumu (č. 1005) z roku 2005. Tento etický rámec lze mít za národní etický kodex výzkumu. Roku 2006 česká vláda přistoupila k Doporučení Komise ES o Evropské chartě pro výzkumné pracovníky a o Kodexu chování pro přijímání výzkumných pracovníků z předešlého roku, které má význam v celém Evropském hospodářském prostoru. Ve stejném roce akademický sněm Akademie věd České republiky přijal Etický kodex výzkumných pracovníků v Akademii věd České republiky. Ve vysokoškolském prostředí poté následoval Vzorový etický kodex pro akademické pracovníky vysokých škol, schválený sněmem Rady vysokých škol v roce 2007. Některé vysoké školy se poohlédly i ve vyspělém zahraničí.
Kupříkladu na Masarykově univerzitě platí veřejně dostupný Etický kodex pro akademické a odborné pracovníky Masarykovy univerzity, stanovený rektorem v roce 2008, a na něj navazující o rok mladší jednací řád etické komise jako poradního orgánu rektora. Západočeská univerzita v Plzni zase v roce 2007 bez dalšího převzala vzorový etický kodex pramenící z Rady vysokých škol.
Po obsahové a technické stránce by etické kodexy měly klást důraz na generální klausule vystižené základními zásadami (hodnotami). Kasuistický výčet jednotlivých špatností a nečestností by měl být jen příkladmý tak, aby nesvazoval ruce, ale zároveň, aby výchovně a preventivně upozornil na nežádoucnost určitých skutků, které se vyskytují nejčastěji.
Etické kodexy vystihují morální řád akademického povolání. Zároveň jsou součástí vědní a školské politiky. Navzájem se však od sebe kodexy v praxi liší svým právním významem. Setkat se totiž můžeme s různými právními přístupy. Někdy je etický kodex obsahem statutu vysoké školy, jako je tomu v případě Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, což je právně nejvýznamnější, protože statut je ze zákona závazný pro studenty i akademické pracovníky.
Druhá skupina případů je založena na pouze morální závaznosti etických kodexů, která by ale měla být pracovněprávně promítnuta do požadavků vysoké školy na řádný výkon akademické práce, projevených vůči všem akademickým pracovníkům ve smyslu zákoníku práce. K takovému výslovnému pracovněprávnímu promítnutí etických pravidel došlo např. na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Masarykově univerzitě v Brně. Oproti tomu např. na Akademii múzických umění v Praze nebo na Západočeské univerzitě v Plzni nedošlo k tomuto výslovnému pracovněprávnímu provedení, anebo alespoň není veřejně známo, že by k tomu došlo. I zde je však možno z nečestného chování, vystiženého etickým kodexem, právně dovozovat ohrožení dobrého jména vysoké školy, a tím i porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. K ohrožení dobrého jména by došlo na úkor vysoké školy coby zaměstnavatele.
Třetí skupinu tvoří ty vysoké školy, které nedbaly politického doporučení a žádné institucionální etické kodexy nepřijaly, ani se neztotožnily s některými vzorovými pravidly a mravně pokleslé akademické případy řeší, jak se dá.
Právně nejsilnější varianta, kdy etická pravidla jsou součástí statutu vysoké školy, je právně vhodná proto, že zohledňuje právně rovné zacházení se všemi členy akademické obce. Statut totiž platí jak pro studenty, tak pro akademiky. Stanovení dílčích zvláštností pro některou z obou skupin akademické obce je přitom možné. Podobně je tomu u některých oborových specifik, mezi něž patří kupříkladu otázky bioetiky.
K posuzování dodržení etických pravidel v konkrétních podezřelých případech bývají povolávány etické komise. Tato tělesa působí buď stále, anebo ad hoc. Přibírání etických komisí k řešení podezřelých případů by ale nemělo být pravidlem, protože na prvém místě by měl být průhledně a právně rovně uplatňován vnitřní kontrolní mechanismus na běžné řídící úrovni se všemi pracovněprávními následky z toho vyplývajícími. Vyvíjení činnosti dalšího tělesa totiž znamená pro samu vysokou školu jistou zátěž. Vhodné je, aby členové etických komisí byli nezávislí na vysoké škole a jejích zájmech.
Nález etických komisí by měl obsahovat výrok o morální vině akademického pracovníka za vědecký delikt a výrok o morálním trestu za něj, spočívajícím ve veřejném morálním odsudku činu. Od vyústění nálezu ve veřejný odsudek lze upustit, bylo-li by nezveřejnění nálezu v konkrétní věci ospravedlnitelné i se zřetelem na zájem oběti. Obětí přitom může být i sama vysoká škola, která mohla být uvedena v omyl o řádnosti akademické práce nebo odevzdaného výsledku. Úkolem etických grémií není provádět právní kvalifikaci skutku.
Sám vědecký delikt, kupříkladu plagiátorství nebo bezprávné zvýhodňování, ovšem bývá souběžně spojen též s možným právním následkem v oblasti práva autorského, průmyslového, soutěžního, akademického a samozřejmě pracovního. Následkem zaviněného spáchání morálního deliktu bývá ztráta vědecké bezúhonnosti akademického pracovníka, a to i bez ohledu na eventuální právní odpovědnost. Vědecká bezúhonnost (scientific integrity) je osobní stav akademického pracovníka, jehož bychom si měli všichni hledět. Na zachování vědecké bezúhonnosti má vysoká škola bezpodmínečně trvat jako na podstatném požadavku na řádný výkon akademické práce, chce-li si sama udržet dobré jméno ve slušné společnosti. Nesplňování morálního požadavku vědecké bezúhonnosti akademického pracovníka se proto stává výpovědním důvodem ze strany vysoké školy podle zákoníku práce. Po žádné vysoké škole nelze spravedlivě chtít, aby dále zaměstnávala akademického pracovníka, který si svou vinou přivodil podstatnou úhonu při výkonu práce. Zvláště tehdy, chybí-li jakákoli stopa účinné lítosti nebo nápravy narušených poměrů. Nemluvě o reálném ohrožení dobrého jména vysoké školy tím, že akademický pracovník se dopustil morálně deliktního chování právě při výkonu práce pro vysokou školu. Takříkajíc pod její „hlavičkou“ a na její náklady. Tím ovšem akademický pracovník uvrhl samu vysokou školu do špatného světla v očích nejen veřejnosti, ale též konkurence na přeshraničním nebo dokonce globálním trhu vzdělávacích a výzkumných služeb.
V nedávné době přijímání institucionálních etických kodexů jsme se na českých vysokých školách a výzkumných institucích mohli setkávat s občasnou námitkou, že etické kodexy jsou zbytečné. Ideálně vzato tomu tak skutečně je. Nač sepisovat a stanovovat něco, co je každému samozřejmé! Škoda práce a papíru. Jenomže, morálka ve vědě není až tak samozřejmá, jak by se mohlo ideálně zdát. Každý ví, že se nesmí krást. A přesto máme trestní zákoník! Etické kodexy svou artikulací slouží jako formalizovaný podklad pro snadnější a přezkoumatelnější posouzení nastalého skutku. Vedle toho mají etické kodexy nepřehlédnutelný význam morálně výchovný a preventivní. Žádný plagiátor, byť by byl otitulovaným akademikem či funkcionářem, již nemůže vážně tvrdit, že jeho skutek snad nemá deliktní povahu. Zároveň může každý předvídat, co asi nastane, spáchá-li delikt, přičemž hrozba odhalení je ve společnosti sítí a elektronických komunikací velká. Žel, někdy míváme více pochopení pro akademické delikventy, namísto ochrany jejich obětí. Zapomínáme, že kde je pachatel, tam je též oběť.
Jinými slovy řečeno, morálním účelem etických kodexů je oddělení zrna od plev. Položení důrazu na správné a dobré chování tím, že kodexy pojmenovávají některé lidské špatnosti. Pokud bychom si snad sami nebyli jisti, co je dobré a co špatné, platí jednoduché vodítko. Špatné je to, co v životě činím jinému bezdůvodně na újmu. Tu přitom mohu způsobit i tak, že sám sebe či někoho jiného bezprávně zvýhodním oproti ostatním.
Jako všude, tak i v našich případech se lze setkat se zneužitím. Etické posudky někdy slouží až k zametení věci pod koberec ve snaze například o její zlehčení či ve snaze o „odsunutí“ deliktu „jen“ do sféry morálky mimo hrozící pracovněprávní postih. Málokdy se ale přitom kdokoli zeptá oběti, jak se ona sama cítí, když si její tvůrčí práci, dovednost, vynaložené úsilí a dosažené výsledky přivlastnil někdo, kdo se zřejmě minul povoláním.
Navzdory určitým rozpakům, proto nezbývá, nežli formulaci etických pravidel kodifikovanou cestou etických kodexů vysokých škol uvítat a podpořit, – a hlavně obecně sdílená pravidla prakticky uplatňovat.
Nechci být přehnaně hnusný nebo negativistický, přesto si nemohu odpustit drobný komentář. Mám dojem, že celý příspěvek obsahuje velmi pěknou demonstraci klasického europřístupu k řešení problémů. Udělá se kongres o problému, zřídí se pracovní skupina a experttní tým, napíše se o tom bílá, zelená, modrá a fialová kniha s puntíkama, napíše se kodex, doporučení a akční program, zřídí se stálá komise na dohled a stálá komise na kontrolu komise pro dohled (k té se připojí komise o rovných příležitostech), zpracovává se periodické hodnocení a koná se pravidelnej panel, vychází o tom ročenka a konaj se o tom konference (dva borci za to dostanou profesuru).
OdpovědětVymazatJsem přesvědčen o veliké marnosti takového snažení. Nemyslím si dokonce ani, že by ke kvalitativní změně mohla přispět závazná regulace.
Podstatný je způsob chování slušných k neslušným. Je v Čechách takovým zvykem, že je slušné mlčet a být hodný na všechny - a právě to je podle mého názoru prapříčina zatuchlosti vysokoškolského prostředí - ti slušní se málo zlobí. Je nutno se ve zcela osobní rovině s plagiátory (souhrnné označení pro osoby akademicky nehodné) a podobnou havětí nebavit a veřejně se jí posmívat. Je třeba s nimi nesdílet katedry, ústavy, sborníky a konference. Je třeba být na ně "zlý". Veškeré kodexy jsou k ničemu, pokud neexistuje osobní odhodlání těch "správných" otevřeně vystupovat proti těm druhým.
To (a ne kodexy) na našich vysokých školách zásadně chybí. Všichni jsou se všema kamarádi a každej je zasloužilej profesor. Nikdo nikdy nic neudělal špatně, všichni jsou OK a máme je rádi. Platí to nejen v rovině akademické, ale i v rovině správy VŠ, kde je též úplně jedno, jak kdo a kdy pochybil, vždy bude pochválen.
Podle mého názoru tedy za zatuchlost našeho VŠ prostředí nemůžou ani ti "zlí" ani absence kodexu, ale absence vůle těch "hodných" ty "zlé" náležitě vykopat, kam patří.
Na zmiňovaných etických kodexech je vidět i slabina podobných dokumentů. Dokud šlo ve vědě o osobní kontakty, pak byly etické normy dodržovány a kontrolovány asi jako v rodině nebo kdysi na vesnici.
OdpovědětVymazatJakmile se z vědy stal masový sport, kdy hodnota PhD titulu klesla (minimálně v humanitních oborech) na hodnotu blízkou nule a jde o "grant" na rozsáhlé vědecké "kecy", pak nemá takové kodex nemá smysl bez sankcí a kontroly. A možná ani s kontrolou to nemá smysl, pokud je komunita dávno masou bez minima společných hodnot.
Dnes už na západních Univerzitách vládne generace z masových 70.let, kdy po revoltě v 68-69 nabraly školy někdy i 10x množství studentů než v letech před tím. Tato generace klasické studium a klasické hodnoty, o kterých mluvíte, nikdy nedodržovala a nedodržuje (viz. aféra s PhD tituly v GER) a masa univerzitného studia je jen byznys za účasti státu.
Proto nakonec byly podobné kodexy sepsány, aby to naoko vypadalo, ale obsah a dodržování pravidel už dávno není relevantní. Například ve fyzice nebo chemii (MFF UK, VSCHT) sice etické kodexy jsou ale asi tak na dvě věci. Daleko horší trest je totiž záporné míněné kolegů o vaší práci a následné nedoporučení. Pravdou ale je, že se také výsledky práce daleko lépe kontrolují než u humanitních "okecávaček".
Proto MU nevěřím ani nos mezi očima. Jde jen o hru (stejně jako v případě grantů MŠMT a AV - stačí si udělat srovnání obdarovaných před a po zavedeních grantových agentur včetně pavouka :-). Na druhou stranu to moc nevadí, protože u nás se žádná špičková věda nedělá tak cca 35 let. 3-5 vyjimek to nezachrání.
Jan Machek
Navíc do kodexů se dostávají věci, které tam nemají co dělat ať už v rovině "odborné", tak i rovině obecné.
OdpovědětVymazatDostal se mi do rukou návrh kodexu, který v podstatě omezoval svobodu bádání v tom smyslu, že co není "politicky korektní" a mohlo by někoho roztrpčit, to se pro jistotu nesmí zkoumat.
Odstavec obsahující instrukce, že ke kolegům a studentům se mají zaměstnanci chovat slušně, mi připadal už zcela absurdní.
Přirovnání ke klasickému šílenému europřístupu (na všechno uděláme komisi a ta po vzoru pejska a kočičky upeče eurosměrnici) je tady zcela na místě. Nevhodně udělaný kodex, který ve skutečnosti svazuje akademické a badatelské svobody, je jednoznačně na škodu už i proto, že nic nezlepší, ale může hodně zhoršit (dá někomu do ruky hůl na nepohodlného neortodoxního a nekonformního kolegu).