Odlišná stanoviska ve věci Melčák byla zveřejněna

Na webu Ústavního soudu se objevila v plném znění odlišná stanoviska dvou soudců, kteří se neztotožnili s většinovým názorem pléna, který tak rozbouřil unylé poprázdninové vody české politické scény. Byli jimi Jan Musil a Vladimír Kůrka.

Jan Musil ve svém stanovisku v prvé řadě zpochybňuje závěr většiny, že stěžovatel požaduje pozastavení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky, když nic takového ve své stížnosti nenavrhoval. V tomto ohledu mimo jiné kritizuje způsob, jakým byl na věc aplikován podle soudce Musila irelevantní judikát ESLP:

„Ohledně možnosti, že lze překročit návrhové žádání, je argumentováno právním názorem, vysloveným Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku ve věci Kadlec a další proti České republice (viz Soudní judikatura. Přehled rozsudků ESLP, č. 4, 2004). Takové zdůvodnění nepokládám za případné. Argumentace (výtka přílišného formalismu), obsažená v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, byla založena na zcela odlišném skutkovém stavu a na nyní posuzovanou věc vůbec nedopadá.“

Musil také napadá to, co mnozí kritici předmětného rozhodnutí, a to závěr většiny, že výkon rozhodnutí by „znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.“ Jan Musil k tomu píše:

„Stěžovatel sám žádnou argumentaci ohledně neproporcionality újmy, která mu údajně hrozí, neuvádí, a ani odůvodnění usnesení Ústavního soudu se tímto aspektem konkrétně nezabývá.“

Konečně soudce Musil razantně zpochybňuje aktivní legitimaci Miloše Melčáka k podání takovéhoto návrhu:

„Institut ústavní stížnosti slouží k tomu, aby chránil subjektivní, ústavním pořádkem garantovaná základní práva nebo svobody samotných stěžovatelů [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst.1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Obsahem napadeného rozhodnutí prezidenta republiky není však nic jiného, než určení konkrétního termínu voleb. Nelze nijak dovodit, jak a proč by měla být dotčena subjektivní práva stěžovatele právě tím, že volby se mají konat ve stanoveném termínu 9. a 10. října 2009. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že jejím smyslem ve skutečnosti není zpochybnění termínu voleb, nýbrž samotného přijatého ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny.“

Musil připomíná, že ustálená judikatura Ústavního soudu vychází důsledně z akcesorické povahy návrhu na zrušení zákona, který „sdílí osud“ ústavní stížnosti. Proto „[p]okud by bylo v dalším řízení shledáno, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná nebo zjevně neopodstatněná, musel by být automaticky odmítnut i připojený návrh na zrušení zákona.“

V samém závěru Musilova stanoviska pak nalezneme odstavec, který nasvědčuje tomu, že přinejmenším on nebyl o absenci veřejného zájmu na výkonu prezidentova rozhodnutí zřejmě přesvědčen:

„Za takto komplikované situace nebylo namístě přistupovat k vydání předběžného opatření o odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky, neboť toho předběžné rozhodnutí může vyvolat dalekosáhlé sekundární dopady do práv všech účastníků řízení i do veřejnoprávních poměrů.“

Stanovisko Vladimíra Kůrky klade důraz na to, že poslanci Melčákovi nebyla „způsobena konkrétní újma v právech, jež jsou chráněna ústavním pořádkem,“ což je předpokladem úspěchu ústavní stížnosti.

Podle Kůrky totiž v dané věci o žádné ústavně zaručené právo nejde:

„Být poslancem po celé volební období [...] podepřeno žádným ústavním právem není; dokonce Ústava o předčasném ukončení mandátu poslance výslovně uvažuje, a počítá s tím ostatně i stěžovatel. Pouhá kritika zvolené metody předčasného ukončení mandátu je v této souvislosti (při neexistenci práva) zjevně bez významu. [...]Práva zakotvená v čl. 21 odst. 1 Listiny, kterých se stěžovatel dovolává, se jej (a věci) netýkají vůbec; reflektují práva občana, resp. voliče – co do jeho účasti na správě veřejných věcí – nikoli práva „zvoleného zástupce“, s nimiž stěžovatel své nároky identifikuje. Je ostatně zřejmé, že tento článek Listiny míří zcela jinam, totiž k ústavnímu zakotvení režimu správy přímé nebo zastupitelské jako takových, nikoli k ochraně poslance. Stejně tak je vyloučeno vztáhnout k jemu svědčícím ústavním právům jím použitý argument, že ve hře je „základ pluralitního politického systému“ a „volná politická soutěž“, neboť i kdyby byly zasaženy, stěžovatele osobně se tato okolnost (v procesním prostoru vytvořeném jeho návrhy) očividně dotknout nemůže, a absence zásahu do jeho práv je zde evidentní.“

Soudce Kůrku nepřesvědčil ani argument, že došlo k zásahu do práva zaručeného čl. 21 odst. 4 Listiny, který zní: „Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.“

V. Kůrka tvrdí, že

„tvrzené porušení „rovnosti“ v přístupu k volené funkci nemůže logicky spočívat v pouhém faktu, že jiní poslanci v jiných volebních obdobích vykonávali svoji funkci déle. Co do požadavku „nerušeného výkonu veřejné funkce“ stojí za zaznamenání, že odkazované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 73/04 se nejen týká zcela jiného předmětu, nýbrž že i zde platí, že o nerušený výkon funkce může jít jen po dobu jejího trvání, jež – jak bylo řečeno – ústavněprávně garantováno není. Jinak by tomu mohlo být jen za předpokladu, že by Ústava zakotvovala – a to bezpodmínečně – určitou délku doby poslaneckého mandátu, a ten splněn není.“

Kůrka se pak blíží Musilově názoru v momentu, kdy zpochybňuje, zda předmětem ústavní stížnosti může (a má) být rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb. Kůrka jej považuje spíše za právní předpis, který

„[...] samozřejmě podmínku „zásahu orgánu veřejné moci“ nesplňuje, nehledě na to, že – z pohledu možného zásahu do stěžovatelových práv – je pojmově zcela indiferentní; okolnosti, kdy se budou volby konat, nutně věcně předchází (coby rozhodné) určení, že se budou konat, a to napadené rozhodnutí prezidenta „neřeší“.“

Opět ve shodě s Musilem má tak Kůrka za to, že M. Melčák použil ústavní stížnost jako pouhou záminku k tomu, aby mohl napadnout přímo předmětný ústavní zákon. Disentující soudce to považuje za výraz „snahy obejít zákonem o Ústavním soudu vymezenou aktivní legitimaci subjektů, jež jsou oprávněni podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (§ 64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a mezi které stěžovatel nepatří.“

V. Kůrka tedy shrnuje, že předmětná ústavní stížnost je návrhem, k jehož podání nebyl stěžovatel oprávněn a měla být proto odmítnuta. Takový postup by samozřejmě vyloučil i odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta.

Z hlediska hlavního tématu včerejší debaty zde na JP, tedy (ne)existence pravomoci ÚS přezkoumávat ústavnost ústavních zákonů je zajímavá douška, kterou V. Kůrka připojuje na úplný konec svého stanoviska:

„Z těchto důvodů tomuto usnesení oponuji; vzhledem k tomu – z mého pohledu – se již relevantně neklade otázka, zda napadený ústavní zákon je vůbec způsobilým předmětem posouzení ústavní konformity v řízení o abstraktní kontrole norem. Pakliže většina pléna Ústavního soudu dala implicite najevo, že ano, je již jen k zaznamenání (bez možnosti podrobné argumentace), že tento názor prozatím nesdílím.“

Přinejmenším jeden soudce Ústavního soudu si tedy „prozatím“ nemyslí, že by mohl přezkoumávat ústavní zákon. Nezbývá než čekat nejméně do příštího čtvrtka, abychom se dozvěděli, zda v tomto názoru vytrvá a zda se k němu případně ještě někdo přidá (dodávám, že úterního jednání pléna se podle LN neúčastnila Dagmar Lastovecká a Miloslav Výborný).