Nad úterním usnesením ÚS o ústavní stížnosti M. Melčáka

Co jsme na Jiném právu před čtyřmi měsíci zaníceně diskutovali jako akademickou otázku, (a ještě dříve tady), se 1. září 2009 stalo otázkou nanejvýše praktickou. Ústavní soud usnesením ve věci návrhu poslance M. Melčáka vedeného pod sp. zn. Pl.ÚS 24/09 (možno dohledat pod NALUSem nebo oskenované tady) odložil vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Níže následuje několik mých glos.

1. Je evidentní, že v diskusi k obecné otázce, nakolik má ÚS pravomoc posuzovat, zda ústavní zákon nevybočil z hranic, které mu klade Ústava svým článkem 9 odst. 2, se ÚS přiklonil k pozitivní odpovědi. Nejde o žádné překvapení, vyplývá to nejen z ustálené judikatury českého Ústavního soudu, obdobná rozhodnutí zaznívala a zaznívají v obecné rovině též z Německa, Turecka, Španělska, ale třebas i z Jihoafrické republiky a Indie apod. Kdo je dnes co se týče odpovědi na tuto obecnou otázku překvapen, nezná vůbec judikaturu českého ÚS, ale asi ani relevantní názory vyplývající ze srovnávacího práva ústavního - pro detaily srov. článek Kühn Z., Kysela J.: Je ústavou vždy to, co Ústavní soud řekne, že ústava je? (Euronovela Ústavy ve světle překvapivého nálezu Ústavního soudu), Časopis pro právní vědu a praxi, sv. 10, 2002, č. 3, str. 199 – 214, kde se společně s Janem Kyselou kloníme ke kladné odpovědi na tuto otázku, udáváme řadu zahraničních příkladů, současně ale voláme po velmi uvážlivé aplikaci této pravomoci, vyplývající z čl. 9 odst. 2 Úst.

Upozorňuji, že ÚS zde neposuzuje ústavnost ústavního zákona, ale spíše to, zda se zákonodárce neocitl přijetím ústavního zákona ultra vires, tedy mimo možnosti, které mu ústava dává. Jinými slovy, zda to, co se tváří jako ústavní zákon, je a může být ústavním zákonem v materiálním slova smyslu.

2. Jinou otázkou je, zda v daném případě parlament ultra vires jednal. Z důvodů, které jsem popsal tady, si to nemyslím, a nedomnívám se, že tu jsou důvody pro aplikaci čl. 9 odst. 2 Úst. Odpověď na tuto otázku je však zcela odlišná od odpovědi na otázku č. 1.

To neznamená, že bych ad hoc úpravu celého řešení schvaloval – již od jara ti uvážlivější opakovaně upozorňovali, že řešení leží v obecné úpravě celého problému (narozdíl od úpravy ad hoc), jak to již delší dobu navrhuje Senát.

3. ÚS svým usnesením ze dne 1. 9. 2009 výslovně uvedl, že neshledal důvody pro „odmítnutí ústavní stížnosti dle § 43 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů“. Připomeňme, že těmito důvody jsou mj. situace, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, nebo jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, nebo je-li podaný návrh nepřípustný, nebo jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Je tedy již patrné, že ÚS rozhodne stížnost Miloše Melčáka meritorně.

4. Miloš Melčák výslovně návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky nepodal, tento návrh však byl v ústavní stížnosti Melčáka obsažen implicite. ÚS to dle svých slov nedovodil ultra petitum, nýbrž byl veden právním názorem vysloveným ESLP v rozsudku ve věci Kadlec a další proti České republice, ve kterém ESLP kritizoval přílišný formalismus ÚS při posuzování petitu ústavních stížností.

5. Důvod, proč bylo možno přiznat odkladný účinek ústavní stížnosti, je formulován v posledním odstavci usnesení, podle něhož ÚS „neshledal žádné okolnosti, jež by svědčily o veřejném zájmu, který by odkladu vykonatelnosti bránil (odkladem výkonu rozhodnutí prezidenta republiky volební období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 trvá dále dle obecné ústavní úpravy a nevzniká jím újma na veřejných prostředcích, jelikož zatím na zajištění voleb vynaloženy nebyly) a rovněž neshledal, že by odklad vykonatelnosti bránil realizaci oprávnění třetích osob, jež by mělo vyplynout z napadeného rozhodnutí“. Zajímavé by jistě bylo, jakým způsobem ÚS dospěl k závěru, že na zajištění voleb zatím žádné veřejné prostředky vynaloženy nebyly.

6. V každém případě je podstatné, že volební období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 bude za této situace trvat nadále bez ohledu na ústavní zákon č. 195/2009 Sb. Podle čl. I tohoto ústavního zákona totiž volební období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 skončí v roce 2009 dnem voleb do Poslanecké sněmovny, které se budou konat do 15. října 2009. Cit. článek obsahuje dvě normy. Předpokladem normy stanovené prvou částí tohoto článku je naplnění její hypotézy, tedy konání voleb do Poslanecké sněmovny do 15. 10. 2009. Pokud v této době nebudou konány volby do Poslanecké sněmovny, je sice porušen čl. I úst. zákona č. 195/2009 Sb. in fine, nicméně v takovémto případě se nemůže naplnit prvá norma, ale namísto ní se naplní lex generalis, který je obsažen v obecné úpravě stanovené Ústavou (tedy volební období čtyř let). Ústavní zákon č. 195/2009 Sb. by v takovémto případě zůstal prázdnou nerealizovanou normou (ostatně jako svého času ústavní normy o zřízení prozatímního senátu).

Obecně se nám sice může rozhodnutí ÚS líbit nebo nelíbit, ze strany politiků by však měla být kritika této vrcholné soudní instance velmi uvážlivá (což bohužel nebylo první školní den vůbec pravidlem). Legitimita všech institucí českého právního řádu je dána jejich alespoň minimálním vzájemným respektem. Pokud bude hranice tohoto minimálního respektu překročena, neutrpí jen patnáct soudců ÚS, ale utrpí celá Česká republika. Stát a jeho orgány se pak vydají nejkratší možnou cestou do anarchie, ze které bude jen velmi obtížně návratu.

PS: Kdo z čtenářů se nemůže dočkat dalšího vývoje, doporučuji obecně k tomuto tématu článek soudce – zpravodaje Melčákovy kauzy: Holländer, P., Materiální ohnisko ústavy a diskrece ústavodárce, Právník č. 5/2005. Jde o suverénně nejlepší práci, která na téma nezměnitelného jádra Ústavy byla v posledním půlstoletí v češtině napsána. Ze starších českých prací pak doporučuji článek Hynka Bulína publikovaný v létě 1918 v Časopisu pro právní a státní vědu, který se na celou věc dívá z pohledu tehdy vznikající ryzí nauky právní.