Jak se s Kyriánem nemazali

Omlouvám se za ten levný titulek, ale nedalo mi to; poté, co jsem prolétl včerejší stanovisko generálního advokáta Jana Mazáka ve věci Věci C-233/08, Kyrián proti Celnímu ředitelství Tábor, nemohu jinak.

Stanovisko naleznete zde. Ve věci se v podstatě jedná o to, že panu Kyriánovi doručily německé úřady skrze české celní úřady platební výměr nedoplatků na spotřební dani. Problematické aspekty při doručení (a následné exekuci) byly dva: za prvé, podle českého práva by se asi nejednalo o řádné doručení (klasika – 3 generace Milanů Kyriánů na stejné adrese, správní úřad nespecifikoval r.č. nebo datum narození) a za druhé, české správní úřady poslaly Kyriánovi krásný „Bescheid“ v němčině bez překladu.

Oba okruhy problémů pak byly Nejvyšším správním soudem předloženy jako předběžné otázky Soudnímu dvoru. NSS se ptal na to, zda český soud může k námitce povinného zkoumat vykonatelnost německého exekučního titulu a jeho řádné doručení a dále pak zda je možné doručit v jiném jazyce, než kterému povinný rozumí a který je úředním jazykem v doručovaném státě.

To, že tedy Soudní dvůr řekne, že vykonatelnost exekučního titulu z jiného členského státu zkoumat nelze, to sice není zrovna „user-friendly“ právní názor, ale dá se zastávat. Předmětná směrnice o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření sice na to není vůbec procesně uzpůsobena (nemá komplexní úpravu jako třeba nařízení 44/2001 pro civil), ale dobře. Poněkud mě ale zarazil bod 21 stanoviska, kde se praví:

„Článek 12 směrnice 76/308, který vyjasňuje otázku příslušnosti soudu, ke kterému má být podána žaloba, a ukládá povinnost za určitých okolností přerušit řízení o vymáhání pohledávky nebo nahradit všechny vymožené částky a všechny případné náhrady, tím skutečně směřuje k tomu, aby byla zajištěna právní jistota a ochrana práva dotyčných osob na obhajobu. Ačkoliv by tedy mohla dotyčná osoba snadněji podat žalobu například v členském státě svého bydliště nebo sídla, skutečnost, že jí pravidla upravující příslušnost obsažená v článku 12 směrnice 76/308 ukládají, aby podala žalobu v jiném členském státě, této osobě neodepírá přístup k soudu ani nepřiměřeně nezasahuje do jejího práva na obhajobu. Tím, že článek 12 směrnice 76/308 zajišťuje předvídatelnost volby soudu, ve skutečnosti podle mého názoru posiluje zásadu účinné soudní ochrany.“

Nevím. Často mám dojem, že v právní argumentaci je nejlepší argument empatický. Předpokládám, že autor textu má tedy dobré zkušenosti s tím, jak si poté, co dostane nějaký „Bescheid“ v jazyce, kterému nerozumí, sbalí raneček a za předpokladu, že mu již dávno neuplynuly všechny lhůty, se vydá do Finska odžalovat si svůj výměr. Na cestu si bude patrně broukat, jak byla právě posílena jeho „zásada účinné soudní ochrany“. Ledasco asi také řekne to, že si autor textu představuje, že při žalobě ve správním soudnictví dochází k „volbě soudu“ (v angličtině, ve které bylo stanovisko předneseno, stojí „choice of forum“). Myslím, že až se české daňové subjekty dozvědí, že v rámci žaloby na neplatnost celního/daňového výměru mají volbu soudu, jistě je to potěší.

Příslovečná kůstka v krku mi ale zaskočila při čtení návrhu „odpovědi“ generálního advokátu na druhou otázku. V podstatě se jedná o jeden odstavec následujícího znění:

„Podle mého názoru je otázka, zda musí být žalobci doručen překlad daňového výměru, otázkou vykonatelnosti uvedeného výměru, a musí být tedy přezkoumána příslušným orgánem členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, v projednávané věci příslušným orgánem Spolkové republiky Německo. Domnívám se proto, že v souladu s čl. 12 odst. 1 směrnice 76/308 není předkládající soud orgánem příslušným k přezkumu vykonatelnosti daňového výměru a že druhá otázka položená uvedeným soudem je hypotetická, a tedy zjevně nepřípustná.“

Tak tohle je ukázkové „non-sequitur“. V první větě tohoto odstavce generální advokát vlastně odpovídá na předloženou otázku věcně, tedy že jazyk doručení je otázkou vykonatelnosti, kterou přísluší přezkoumat pouze soudům dožadujícího státu (tady už asi volba soudu neplatí), aniž by to ale jakkoliv odůvodnil, a v druhé větě stejného odstavce říká, že na předloženou otázku neodpoví, protože je hypotetická.

Z hodně ustálené judikatury Soudního dvora bych vnímal, že „hypotetická“ otázka je hrubě něco jiného … Tak nevím. Rádi výstupy generálních advokátů na Jiném právu chválíme, ale toto vážně nelze.