Fuzzy seriál IV. – zpátky domů

I v české rozhodovací praxi se již setkáváme s rozhodnutími (a nyní budu zčásti vycházet z příkladů, o kterých píše Filip Melzer), v nichž je vymezeno, která kritéria byla zvažována, a požadováno je splnění celkově větší míry (tedy nikoli všech, nebo prokombinované sestavy kumulací a alternací jejich splnění či nesplnění) z nich (tedy třeba slabé splnění podmínky A v kombinaci se silným splněním podmínky B a C).

Tak tomu bylo například v nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 42/2000 ze dne 6. 2. 2001 (64/2001 Sb.), kde Ústavní soud vyšel z kritérií, jimiž se odlišuje většinový volební systém od poměrného volebního systému, a namísto, aby jasně (a patrně neproveditelně) stanovil, v jaké míře musí být které z těchto kritérií splněno, spokojil se souběžným posuzováním povahy a účinku jednotlivých přijatých aspektů změny volebního systému (zde zvýšení počtu volebních krajů na 35, stanovení nejnižšího počtu mandátů v kraji na 4 a způsob výpočtu podílů a přikazování mandátu pomocí upravené d´Hondtovy formule) v tom směru, v jaké části „kontinua“ mezi oběma základními póly volebních systémů se nacházejí: „Proces diferenciace může plnit svou základní funkci hnací síly a tvůrčího elementu historického vývoje a pokroku jen tehdy, realizuje-li se na půdě kontinua mezi krajními tendencemi, jejichž funkční napětí vylučuje zaujímání extrémních pozic. Také v politické praxi používaný model "poměrného zastoupení" proto může, a také musí, činit celou řadu koncesí principu integrace, tak se však může dít jen na určitém úseku kontinua, kdy ke svému ideálnímu typu zůstává "přivrácen", jinými slovy, kdy projevuje tendence se tomuto typu v jeho zásadních aspektech alespoň přibližovat.“

S větším počtem kritérií, z nichž každé bylo zvažováno samostatně, aniž by však bylo jasně vymezeno, kolik kritérií musí být splněno pro zvolení jedné z variant, se pak Ústavní soud potýkal v nálezu I. ÚS 260/06 ze dne 24. 1. 2007, kde vzal při zvažování toho, zda je státní podnik Letiště Praha veřejnou či soukromou institucí pro účely zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v úvahu souběžně celou řadu kritérií: „Mezi relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří tak dle přesvědčení Ústavního soudu nejen a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), ale rovněž b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci) a e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce). Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci posuzovat a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze.“ Aniž by pak činil jednoznačné závěry ke každému jednotlivému kritériu, shledal u některých z nich, že jsou splněna způsobem typickým pro veřejné institutce, u jiných pak, že jsou přítomny prvky typické pro veřejné i soukromé instituce, a úhrnem konstatoval, že „nelze potom než uzavřít, že výrazně převažují znaky svědčící o veřejné povaze státního podniku Letiště Praha, a proto je namístě přijmout závěr, že se jedná o instituci veřejnou.“

Výjimečně se pak setkáváme s ryzím použitím „fuzzy“ uvažování, když je u každého ze zvažovaných kritérií rozhodujícím orgánem uvedeno (byť ne zrovna určením procent), do jaké míry byla jednotlivá kritéria naplněna a míra naplnění jednoho z nich může vykompenzovat míru nenaplnění jiného. Právě za použití tohoto postupu se rozhodl Nejvyšší správní soud vymezit na poli cizineckého práva pojem „narušení veřejného pořádku závažným způsobem“ (jehož shledání má také pravdivostní hodnotu 1 nebo O, bez ohledu na pestrost faktorů, které je třeba brát v potaz), a to v rozsudku ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 2 As 78/2006, publ. pod č. 1335/2007 Sb. NSS.

Zde se vypořádával s otázkou, zda uzavření fingovaného manželství českého občana s cizincem prokazatelně pouze s účelem obejití zákona a usnadnění cizinci získání povolení k trvalému pobytu lze pokládat za závažné porušení veřejného pořádku ve smyslu tehdy (na podzim 2005) účinného znění § 87h odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Soud se zde musel jednak vypořádat s dosud neexistující definicí veřejného pořádku a zejména pak s tím, jak určit, jaké jeho porušení je dostatečně závažné. NSS přitom vyšel z toho, že pro toto posouzení je důležité nejen to, jak závažně je veřejný pořádek porušen (na škále od porušení některých norem mravnosti či dokonce slušného chování, až po nejzávažnější trestné činy či ohrožení bezpečnosti státu), ale – vzhledem k tomu, v jak pestré škále právních předpisů je tento neurčitý právní pojem používán - i to, jak „blízké“ je toto porušení účelu sledovaného právního předpisu: „...je proto potřeba zvolit výklad funkcionální a při hledání odpovědi na otázku, jaké jednání je porušením veřejného pořádku ve vztahu k danému právnímu předpisu, posuzovat souběžně jednak blízkost porušené normy k zájmům chráněným tímto předpisem a jednak intenzitu tohoto porušení. Jinak řečeno může být za porušení veřejného pořádku označeno jak pouhé nemorální jednání napadající ovšem sám účel zákona, při jehož aplikaci je tato otázka kladena, tak například spáchání závažného trestného činu, který je tomuto účelu vzdálen. Ve vztahu k výkladu § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je proto při hledání odpovědi na otázku, zda posuzované jednání může „závažným způsobem narušit veřejný pořádek“, potřeba souběžně zvažovat, jednak do jaké míry je toto jednání obecně závažné ve smyslu společenské nebezpečnosti a jednak do jaké míry narušuje právě zájmy chráněné zákonem o pobytu cizinců, tedy fungování takového režimu pobytu vstupu cizinců na české území a jejich pobytu zde, který bude jak v souladu se zájmy ČR jako celku, tak bude respektovat lidská práva těchto cizinců. Přitom právě proto, že jsou posuzována dvě kritéria zároveň, je legislativně nevhodné, ba nemožné, určit jasnou hranici jednání, které bude pro účely tohoto zákonného ustanovení pokládáno za narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Legislativa může tuto hranici nanejvýš korigovat směrem k obecně větší či menší přísnosti, jak to činí v nyní vykládaném ustanovení § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, když hovoří o důvodném nebezpečí narušení veřejného pořádku „závažným způsobem“.“

Poeticky řečeno, přijal zde NSS přístup, který lze metaforou opsat tak, že závažnost porušení veřejného pořádku je určitelná podobně, jako velikost vlny, která vznikne na určitém místě vodní hladiny, když do vody hodíme kámen. Není důležité jen to, jak velký ten kámen je, ale i to, jak blízko stojí pozorovatel, tedy jaké je referenční hledisko, v daném případě vymezené účelem zákona a tím, jaké hodnoty má chránit. Vzhledem k tomu, že v daném případě byla touto hodnotou regulace pobytu cizinců v ČR, pak jednání zjevně obcházející tento zákon (uzavření fingovaného manželství pouze za účelem vplutí do příhodného ustanovení zákona o pobytu cizinců, nikoli do přístavu manželského štěstí), nebylo sice samo o sobě protiprávní (tedy odporující zákonu o rodině), ale bylo by je možno označit za středně velký kámen, hozený ovšem do těsné blízkosti účelu zákona o pobytu cizinců.

NSS tak uzavřel – odmítaje přitom lpění stěžovatelkyna tom, že závažným narušením veřejného pořádku jsou pouze trestné činy mimořádné závažnosti srovnatelné s ohrožením bezpečnosti ČR, které je druhým možným důvodem pro zamítnutí žádosti o zvláštní pobytové povolení - takto: „Aplikuje-li pak soud výše zdůvodněné závěry ohledně vymezení narušení veřejného pořádku na hledání odpovědi na otázku, zda nějaké jednání prokazuje důvodné nebezpečí, že by žadatel o trvalý pobyt mohl ve smyslu § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců závažným způsobem narušit veřejný pořádek, na stěžovatelčino jednání; dospívá k závěru, že její jednání takové důvodné nebezpečí založilo. I dle názoru zdejšího soudu je totiž ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn během správního řízení, zjevné, že její uzavření manželství s M. Š. bylo účelové. …Jedná se přitom o porušení veřejného pořádku přímo v té části tohoto výše vymezeného heterogenního normativního systému, která má chránit zájmy, na nichž je postavena zákonná úprava pobytu cizinců v ČR. Ze dvou kritérií, jež mají být při zvažování narušení veřejného pořádku brána v potaz, je tak kritérium blízkosti porušené normy k zájmům chráněným zákonem o pobytu cizinců splněno v tak značné míře, že stěžovatelčino jednání je porušením veřejného pořádku i přesto, že se nedopustila přímo protizákonného jednání, tím méně pak trestného činu, ale pouhé „nemravnosti“ in fraudem legis.“