Znásilnění je trestný čin s extrémně vysokou latencí, „úmrtností“ v procesu trestního řízení a jeho přípravy. Je často označován za (po vraždě), „nejvíce zraňující zločin mezi dospělými“ (L Čírtková, 'Oběti sexuálního násilí' in P Kovář (ed) Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), 61). (Nejen) z mého pohledu je mu ale v odborné i neodborné diskuzi v ČR věnováno málo pozornosti. Snažím se to napravit v následujícím textu, který po stručném představení současné i budoucí právní úpravy představuje její možnou kritiku a upozorňuje na nejzásadnější mýty spojené s trestným činem znásilnění.
Latence a „úmrtnost“
Znásilnění je trestný čin s extrémně vysokou latencí, tedy nízkou mírou hlášení případů. Domácí i zahraniční experti odhadují, že pouhá 3 % až 10 % znásilnění jsou ohlášena policii (u vztahových znásilnění je toto číslo výrazně nižší než u znásilnění útočných).
V ČR bylo v roce 2006 podle policejních statistik hlášeno 530 trestných činů znásilnění (Policejní presidium ČR, Statistický výkaz kriminality [za roky 2006, 2007, 2008]). Jen pro srovnání - ve srovnatelně velkém Švédsku jich bylo v roce 2005 3.500 tisíce – tedy 6krát tolik. Vezmeme-li odhad míry latence 3 % (P Weiss and J Zvěřina, 'Zkušenosti českých žen se sexuálním násilím. Výsledky národního průzkumu' (1997) 93 Čs psychiat 12), znamenalo by to, že je u nás ročně spácháno 17.600 znásilnění, tedy přibližně 50 znásilnění denně.
Kromě latence je dalším problémem „úmrtnost“ případů – tedy jejich odpad po ohlášení tam, kde buď není zahájeno trestní stíhání, nebo kde je následně věc odložena či zastavena. Důvody této „úmrtnosti“ statistiky bohužel neuvádějí. Z průměrně 500 až 600 nahlášených znásilnění ročně bylo v posledních letech odsouzeno jen kolem 150 pachatelů. Šokující je, že ve třetinu případů se tak stalo podmíněně (tedy přes uznání pachatelovy viny nebyli pachatelé potrestáni odnětím svobody).
Hmotná úprava
V současné době upravuje trestný čin znásilnění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, v hlavě osmé (trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti), oddílu druhém (trestné činy proti lidské důstojnosti):
§ 241
(1) Kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.
(2) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na osobě mladší než osmnáct let.
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví, nebob) spáchá-li takový čin na osobě mladší než patnáct let.
(4) Odnětím svobody na deset až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.
V základní skutkové podstatě (odst. 1) vymezují čin zejména pojmy „násilí“, „donucení“ a „soulož nebo obdobný pohlavní styk“. Z historického hlediska je zajímavé, že do novely z roku 2001, zákona č. 144/2001 Sb., bylo možné znásilnit pouze ženu a to jen formou soulože. Od roku 2001 je tak trestné nejen donucení k souloži (tedy spojení pohlavních orgánů), ale též k jinému orálnímu či análnímu styku. Obětí může být kdokoli.
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví, nebob) spáchá-li takový čin na osobě mladší než patnáct let.
(4) Odnětím svobody na deset až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.
V základní skutkové podstatě (odst. 1) vymezují čin zejména pojmy „násilí“, „donucení“ a „soulož nebo obdobný pohlavní styk“. Z historického hlediska je zajímavé, že do novely z roku 2001, zákona č. 144/2001 Sb., bylo možné znásilnit pouze ženu a to jen formou soulože. Od roku 2001 je tak trestné nejen donucení k souloži (tedy spojení pohlavních orgánů), ale též k jinému orálnímu či análnímu styku. Obětí může být kdokoli.
Kvalifikované skutkové podstaty (odst. 2, 3 a 4) pak trestají vyšší sazbou znásilnění směřující vůči mladším obětem a čin, který má pro oběť zdravotní následky (případně, kdy dojde k usmrcení oběti).
V novém trestním zákoně, zákoně č. 40/2009 Sb., který nabude účinnosti k 1. lednu 2010, dochází k diferenciaci různých forem sexuálního násilí. Zákon zná, v hlavě třetí obsahující trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, dva trestné činy: znásilnění a sexuální nátlak. Tyto obsahují čtyři základní a několik kvalifikovaných skutkových podstat:
§ 185 Znásilnění
(1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží,
b) na dítěti, nebo
c) se zbraní.
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším čtrnácti let,
b) spáchá-li takový čin na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo
c) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
(4) Odnětím svobody na deset až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.
(5) Příprava je trestná.
§ 186
Sexuální nátlak
(1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Stejně bude potrestán pachatel, který přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti, jeho bezbrannosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2
a) na dítěti, nebo
b) nejméně se dvěma osobami.
(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní,
b) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo c) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny.
(5) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším čtrnácti let, nebo
b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
(6) Odnětím svobody na deset až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 smrt.
(7) Příprava je trestná.
Tato úprava nově postihuje nejen soulož a pohlavní styk obdobný souloži v § 185 odst. 2 písm. a) (tedy vaginální, orální a anální penetraci), jako tomu bylo u úpravy předchozí. Nově se v § 185 odst. 1 zaměřuje na jakýkoli pohlavní styk – tedy jednání, kterým pachatel ukájí svůj pohlavní pud na těle jiné osoby (zejm. osahávání genitálií a prsou). Dříve byl „jiný způsob pohlavního zneužití“ trestný u pohlavního zneužívání osob pod 15 let (a judikaturou blíže definován), u osob dospělých mohl být stíhán jako vydírání, což nepostihovalo jeho podstatu jako sexuálního násilí.
Pod pojmem sexuální nátlak pak § 186 odst. 1 rozumí donucení jiného k sexuálním aktivitám, které vedou k ukojení pachatele, kdy ale nedojde ke styku.
U všech třech právě zmíněných skutkových podstat hovoří zákonodárce nadále jak o násilí a bezbrannosti, tak nově o pohrůžce násilí (nikoli bezprostředního) a jiné těžké újmy. Toto širší pojetí pokrývá větší množství škodlivých jednání, kde pachatel hrozí nejen osobě samé, ale též třetím osobám či jiným chráněným hodnotám.
Odstavec 2 § 186 pak reflektuje situace, kdy je pachatel v postavení důvěryhodnosti nebo vlivu nad obětí, z titulu svého postavení, nebo z titulu závislosti nebo bezbrannosti oběti.
Celkově tedy lze rozlišit čtyři skutkové podstaty s diferencovanými trestními sazbami (od méně závažného k nejzávažnějšímu):
1) Sexuální nátlak formou donucení k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování (donucení násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy),
2) Sexuální nátlak výše zmíněnou formou zneužívaje závislosti nebo bezbrannosti druhého nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu,
3) znásilnění formou pohlavního styku,
4) znásilnění formou soulože nebo stykem s ní srovnatelným,
Pozitivní je, že základní sazbu u jednání dosud trestného jako znásilnění se zvyšuje ze dvou až osmi let na dvě léta až deset let.
Právě zmíněné změny obsažené v novém trestním zákoníku je třeba hodnotit jako krok vpřed a předjímají tak z velké části kritiku, kterou bylo možné vznést proti původnímu ustanovení (zejm. odstranění požadavku bezprostřednosti u násilí, rozšíření o jinou újmu, zahrnutí většího počtu sexuálně zneužívajících jednání, zvýšení trestní sazby, atp.). Přesto přetrvávají zejména dva hmotněprávní problémy a mnoho procesněprávních problémů spojených s postavením oběti trestného činu v trestním řízení.
Kritika hmotněprávní úpravy
1) Za problematické lze považovat fakt, že o znásilnění jde ve dvou situacích: je-li oběť „donucena“, nebo je-li „zneužito její bezbrannosti“. Dle judikatury se v prvním případě od oběti vyžaduje „kladení odporu“, v druhém neschopnost projevit svou vůli nebo neschopnost kladení odporu (tedy psychický či fyzický stav typu bezvědomí, vliv alkoholu či drog, hluboký spánek, nedostatečná vyspělost z důvodu věku, apod.).
V mezinárodním právu je naproti tomu zřetelná tendence zohlednit u sexuálního násilí pozici oběti. Trestné jsou tak sexuální zásahy vykonané na oběti za okolností, které jsou donucující, respektive, kdy je obět pod tlakem. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu tak například v roce 1998 v případu Akayesu definoval znásilnění jako a) fyzický zásah b) sexuální povahy, který je na jiném spáchán c) za okolností, kdy je oběť pod nátlakem („under circumstances which are coercive“):
“The Chamber defines rape as a
[1.] physical invasion of a
[2.] sexual nature, committed on a person
[3.] under circumstances which are coercive.” (International Criminal Tribunal for Rwanda, Prosecutor v. Akayesu ICTR-96-4-T (1998); odst. 598)
Toto, zaprvé, zahrnuje oproti české úpravě i nátlak, který nezpůsobil pachatel – situace se posuzuje z pohledu oběti. Zadruhé spadá pod „okolnosti, kdy je oběť pod nátlakem“ širší spektrum situací než pod „donucení“ či „bezbrannost“ – nemusí být prokázáno, že se oběť bránila ani, že byla neschopná se bránit.
Definice z případu Akayesu tak otevírá debatu nad tím, zda by jako znásilnění měl být trestán pouze pohlavní styk, proti kterému jsme se zuby nehty bránily nebo se vůbec bránit nemohly, nebo prostě pohlavní styk, který jsme nechtěly (nedaly k němu souhlas, případně byly v situaci, kdy jsme svobodně souhlas dát nemohly). (Viz též výborný článek M Madden Dempsey and J Herring, 'Why Sexual Penetration Requires Justification' 27 (3) Oxford J Legal Studies 467).
2) Druhým problémem je dolní hranice trestní sazby na úrovni dvou let, která jak za současné úpravy (§ 58 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb.) , tak v novém trestním zákoníku (§ 81 odst. 1 zákona č. 40/2009) umožňuje podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody. Toho, jak bylo řečeno výše, užívají české soudy nad míru, vezmeme-li v potaz fakt, že znásilnění je odborníky nahlíženo jako jeden z nejzávažnějších trestných činů – Čírtková hovoří o, s výjimkou vraždy, „nejvíce zraňujícím zločinu mezi dospělými“ (L Čírtková, 'Oběti sexuálního násilí' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 61).
České právo – kritika některých procesních ustanovení
Z hlediska práva procesního je české právo notoricky nedostatečné co se týká ochrany obětí. Jak uvádějí Langhansová a Kristková, český trestní proces „nezohledňuje ... specifickou situaci oběti z hlediska psychické či morální újmy, která jí trestným činem vznikla. Oběť je chápána buď jako svědek, tedy důkazní prostředek, nebo jako poškozený, jež je subjektem adhezního řízení a domáhá se odškodnění své majetkové újmy či škody na zdraví.“ (H Langhansová and V Kristková, 'Ochrana obětí trestných činů před prohlubováním psychické újmy v trestním řízení' (9. ledna 2008) Via Iuris http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=196 (stránka navštívena 11. dubna 2009)).
Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), tak například počítá s právní pomocí bezplatného zmocněnce pouze u poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody a nemá dostatek prostředků. Mnoho obětí násilných trestných činů tak vystupuje v trestním řízení bez jakékoli podpory a právní pomoci.
Související problém je, že trestní řád chápe škodu, která oběti trestným činem vznikla, pouze v materiálním smyslu, případně jako újmu na zdraví. Nemateriální, citovou či psychickou, újmu oběti nahradit možné není.
Přestože věcný záměr nového trestního řádu (Ministerstvo spravedlnosti ČR (2009) Rekodifikace trestního práva procesního (věcný záměr a předkládací zpráva) http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=4980&d=281460 (stránka navštívena 11. dubna 2009)) si klade za cíl „zvýšit ochranu obětí“ a „posílit procesní postavení poškozeného“, je třeba nadále zdůrazňovat požadavky na trestní proces, který bude chránit oběti a zejména oběti zvláště ohrožené. Tyto je možné definovat typem trestného činu (např. násilné činy sexuální povahy), charakteristikami oběti (např. nízký věk, vysoký věk, snížené mentální schopnosti, opakovaná viktimizace), případně charakteristikami pachatele (zejm. pracovníci orgánů činných v trestním řízení).
Langhansová a Koláčková mezi konkrétními opatřeními na ochranu zvláště ohrožených poškozených jmenují např. „nárok na ustanovení bezplatného zmocněnce nebo zmocněnce za sníženou odměnu v případě nedostatku finančních prostředků bez ohledu na uplatnění nároku na náhradu škody, omezení opakování výslechu (a podání vysvětlení), vyslýchání ve zvláštních výslechových místnostech, používání audio a video nahrávek pro zamezení opakování výslechu, provádění svědeckých výpovědí prostřednictvím video-linků, možnost vykázání obžalovaného v hlavním líčení mimo jednací síň z důvodu zamezení druhotné viktimizace (ne pouze ve vztahu k ohrožení pravdivosti výpovědi), výslech prostřednictvím psychologa či psychiatra, povinné zastoupení obviněného advokátem pro výslech oběti, či možnost utajení adresy nebo i dalších osobních údajů, pokud tím není zasahováno do práva obviněného na řádnou obhajobu.“ (H Langhansová and J Koláčková, 'Ochrana poškozeného v trestním řízení' (27. prosince 2006) Via Iuris, http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=123 (stránka navštívena 11. dubna 2009)).
Problematický je u případů vztahového znásilnění také institut trestního stíhání se souhlasem poškozeného, který je dnes obsažen v § 163 a § 163a zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Podle něj „pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem“ stíhat jen se souhlasem oběti. Praxe ukazuje, že tento institut, který zdánlivě reflektuje autonomii obětí a jejich právo rozhodnout o stíhání, na ně naopak nakládá pocit odpovědnosti za stíhání blízkého pachatele a často je vystavuje nátlaku, aby souhlas vzaly zpět (výslovně odepřený souhlas pak již nelze znovu udělit). Z dostupných materiálů není zjevné, do jaké míry je o trestného činu znásilnění využíván § 163a, který souhlas nevyžaduje, je-li z okolností je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. Na všechny tyto problémy by mělo být pamatováno při přijímání nového trestního řádu.
Je možné se domnívat, že míra latence, i vysoká „úmrtnost“ ohlášených případů, případně vysoká míra podmíněných odsouzení souvisí s mýty o znásilnění – implicitními kognitivními stereotypy. Jim bude věnován další blog.
Barbara Havelková
Teoretický popis je to sice hezký, i když není v ničem objevný a jde spíš o nějaký sumář. Přesto bych si dovolil autora o zamyšlení, jaká reálná procesní práva bude mít u nového trestního zákona (o účelově rozšíření skutkové poodstatě mez. soudního tribunálu ani nemluvě) "pachatel" v případě křívého obvinění, kdy ze soulože (penetrace je poněkud umělý termín) udělá "poškozená" znásilnění. V praxi poměrně častá situace.
OdpovědětVymazatVěcné důkazy jsou celkem pro akt soulože i znásilnění jsou stejné (přítmnost spermatu v pochvě, menší otlaky na rodidlech) ... a jdete rovnou na 10 let. Když se žena nebude vůbec bránit a přesto půjde o znásilnění s odúvodněním, že šlo psychický nátlak atp., pak to bude cesta do pekel. Každá minc má totiž rub a líc.
Ivan Složil
Konečně něco z trestního práva. Navíc trestný čin, který mě vždy zajímal, protože se náhled na něj v průběhu historie diametrálně měnil (vražda nebo krádež byla chápána vždycky velice podobně jako dnes, znásilnění ale jinak - např. si vybavuju přístup, kdy jinak bylo hodnoceno znásilnění "doma", tedy v obydlí nebo zastavěné oblasti, a jinak "venku", tedy např. v lese) a přístup k tomuto druhu TČ odráží docela dobře stav společnosti.
OdpovědětVymazatPoměrně dobrý článek (i když starší), který je navíc na internetu, je také zde:
http://web.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2002/02_03/cirtkova.html
Aktivní link na zaodkazovaný článek: Why Sexual Penetration Requires Justification.
OdpovědětVymazatJinak, hlavní myšlenka je, tuším, následující: Filozofický přístup A: Soulož je OK, ledaže přistoupí kritický faktor (zejména donucení). Filozofický přístup B: Soulož je KO, ledaže přistoupí ospravedlňující faktor (zejména absence donucení). Preferujeme přístup B, protože je mnohem lepší.
Aniž bych jakkoli chtěl snižovat vážnost projednávaného tématu, přeci jen na odbočku a pro pobavení:
OdpovědětVymazatjestliže zákazník v nevěstinci, ve kterém se za poskytované služby platí předem, donutí násilím a proti její vůli prostitutku k anální souloži, ačkoli si zaplatil pouze soulož vaginální, přičemž prostitutka jinak anální soulož poskytuje, lze zákazníkovo jednání podřadit pod SPTČ znásilnění dle § 241/1 tr. zák., nebo jde jen o porušení obchodních podmínek? :-)
Vladislav Hřebíček
Samozřejmě, že jde o znásilnění. Výkon "práva" v rozporu s dobrými mravy nepožívá právní ochrany.
OdpovědětVymazat