Šestero poznámek k usnesení VS Praha v kauze "justiční mafie"

Včera jsem slíbil okomentovat rozhodnutí VS Praha, kterým zrušil rozsudek KS Praha ve věci žaloby v kauze tzv. „justiční mafie“. Své poznámky předkládám níže.

Jakkoliv jsem slíbil usnesení VS Praha důkladně rozebrat, poctivě přiznávám, že k některým věcem se nemohu bez znalosti spisu kvalifikovaně vyjádřit. Pokud tomu tak bude, vždy to níže konkrétně uvedu.

VS Praha ve svém jedenáctistránkovém odůvodnění zrušil rozhodnutí KS Praha z důvodů, které rozčleňuji celkem do šesti skupin. Důvody rozhodnutí čtenář najde na stranách 7- 10, zabírají tedy necelých 40 procent rozsahu odůvodnění, které je z velké většiny narativní (tedy na prvých šesti stranách shrnuje dosavadní řízení a podané opravné prostředky; z opravných prostředků žalobců také usnesení VS Praha do značné míry ve vlastní normativní části čerpá).

(1) VS Praha především tvrdí, že jakkoliv žalobci učinili výslovně předmětem žaloby pouze tvrzení pronesená o nich žalovanou dne 20. 12. 2007 ve vysílání Českého rozhlasu 1 – Radiožurnál v relaci „Ozvěny dne“, konkrétně, že jsou členy skupiny, kterou nazvala „zákulisní justiční mafie“, „která se snaží prostě tu justici plně ovládnout, aby sloužila zájmům prostě vládnoucí garnitury, a že se snaží ovlivňovat kauzy v zákulisí, což se jim zatím daří, KS Praha toto žalobní tvrzení prý rozšířil i na další tvrzení žalované, čímž prý porušil dispoziční zásadu.

Z publikovaného rozhodnutí KS Praha lze vskutku dospět k závěru, že tento soud chápal žalobu extenzivně (viz str. 3 – 4 rozsudku). KS Praha nicméně výslovně cituje žalobu (kterou nemám k dispozici), není mi tedy jasné, jak se mohou oba soudy tak fundamentálně lišit v tom, co žalobci tvrdí. Je pravdou, že předmět řízení vymezuje žalobce, žalovaný se nicméně může bránit a dávat svá tvrzení do kontextu s jinými tvrzení atd. Bez znalosti žaloby a eventuálních dalších podání žalobců však nelze posoudit, který ze soudů se v tomto důležitém bodu mýlí.

(2) Nejzásadnější pochybení KS Praha mělo spočívat v porušení zásady koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. Toto ustanovení stanoví, že mj. ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. Druhá věta tedy otevírá poměrně významně prostor pro výjimky z této koncentrační zásady. Koncentrace tak není něco rigidního, ale je jí nutno vnímat kontextuálně s ohledem na vyvíjející se průběh řízení. Beckův komentář k OSŘ (7. vydání, str. 555 násl.) k tomu uvádí, že koncentrace se nevztahuje na ty skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů (neboť to nelze předvídat), a z povahy věci také na ty, které nastaly nebo vznikly po prvním jednání […] nebo které účastník z hlediska svých subjektivních poměrů nemohl uvést.

Vedle těchto výjimek nutno aplikovat systematicky též další ustanovení občanského soudního řádu. Jak nedávno upozornil NS (a v komentáři k předchozímu postu M. Ryška), i v režimu koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (§ 120 odst. 3 o.s.ř.). Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (rozsudek NS sp. zn. 29 Odo 1538/2006 ze dne 27.3.2008). Vrchní soud, pro který je zjevně judikatura NS irelevantní, tyto interpretační pravidla nebere v potaz. Jaký by však měly dopad na právě analyzovanou věc se proto nedozvíme.

VS Praha prezentuje celý rozsudek tak, že celou práci za žalovanou odvedl soudce Cepl. To je ovšem v rozporu s tím, co se můžeme dočíst v Ceplově rozsudku. Žalovaná M. Benešová totiž na svou obranu snesla celou řadu námitek, včetně řady novinových článků a schůzek žalobců Kučery a Němce se státní zástupkyní Andělovou. Navíc valná část pasáží, jejichž aplikovatelnost VS Praha zpochybňuje, pochází z tvrzení žalobců (rozsudek KS Praha pozůstává z jejich dlouhých tvrzení a výpovědí, což je i graficky lehce zjistitelné s ohledem na použití kurzívy), event. tvrzení žalované.

Zda byla zásada koncentrace vskutku porušena, nejsem s to posoudit s ohledem na mou neznalost soudního spisu. Z rozsudku KS Praha se mi to tak ale vůbec nejeví, nadto zásada koncentrace v podání VS Praha je trivializována tak, že je v rozporu se zákonem i jej vykládající judikaturou.

V neposlední řadě je zajímavé, že VS Praha současně vytýká soudu prvého stupně nejen to, že porušil § 118b extenzivně, tedy provedením důkazů, které být provedeny neměly, ale dokonce též restriktivně, tedy že v rozporu s § 118b neprovedl důkazy navržené žalobci, které přitom provedeny být s ohledem na výjimky § 118b provedeny být měly (str. 8 dole rozhodnutí VS Praha).

(3) Údajné porušení § 135 odst. 2 o. s. ř. Podle VS Praha prvostupňový soud toto ustanovení porušil, protože hodnotil rozhodnutí státních zástupců, ministra spravedlnosti a Nejvyššího soudu, a to právě v rozporu s tímto ustanovením, když měl správně z rozhodnutí příslušného orgánu vycházet. VS Praha zde vychází z dovolání žalobců, které je ale podle mne v tomto bodě zcela neudržitelné a bizarní. V cit. § 135 odst. 2 o. s. ř. se praví, že soud je vázán pravomocným výrokem o vině v trestním řízení; není tam ani slovo o hodnocení těchto rozhodnutí pro účely jiné než trestněprávní (což je arci podstata sporu; nejde o přezkum řízení ve věci pana Čunka a katarského prince, ale o to, zda tato rozhodnutí mohou mít relevanci na údajně difamační výroky žalované).

Ostatně jasně to říká i shora citovaný komentář k OSŘ: institut předběžné otázky přece neznamená, že by civilní soud nebyl oprávněn při výkonu své pravomoci posuzovat i otázky zasahující do oboru trestního nebo správního práva. Jestliže rozhodnutí o občanskoprávním, obchodněprávním nebo jiném civilním nároku závisí na posouzení otázky, která zasahuje např. do oboru trestního práva, a je tedy jinak věcí trestní pravomoci soudů, je oprávněn tuto otázku posoudit i civilní soud; v rámci zjišťování skutkového stavu věci je civilní soud oprávněn zjistit a posoudit celý skutkový základ uplatňovaného nároku, a to i když tento základ z hlediska právního posouzení skutkových okolností zasahuje do oboru trestního nebo správního práva. Oprávnění civilního soudu vyvodit občanskoprávní, obchodněprávní, pracovněprávní či jiné podle hmotného práva významné důsledky určité skutečnosti (skutkového děje) není tedy nikterak omezeno, byť by skutkový děj např. naplňoval skutkovou podstatu trestného činu nebo správního deliktu. Civilní soud však nikdy není oprávněn z určitých skutečností vyvozovat důsledky stanovené trestním nebo správním právem. Zákon tedy rozlišuje při výkonu civilní pravomoci právo soudu samostatně posuzovat určité otázky od práva vydávat o těchto otázkách autoritativní rozhodnutí; posledně uvedené právo je omezeno jen na věci náležející do civilní pravomoci uvedené v § 7.

Na české poměry mimořádně podrobné odůvodnění prvostupňového soudu prý nedostatečně vyhodnotilo důkazy. Soud cituje nedostatečné se vypořádání s výpovědí svědkyně Andělové. Dle mého názoru se naopak KS Praha vypořádává s její výpovědí opakovaně a velmi podrobně.

(4) Notoriety. VS Praha podle mne chápe notorietu neuvěřitelně úzce (str. 9 rozhodnutí). Nadto z bodu 19 rozsudku KS Praha vyplývá, že kauzu „katarského prince“ pojal soud nejen jako notorietu, ale vyšel též z výslovného vyjádření žalobce Kučery před soudem dne 2. 6. 2008 (kromě toho možno vzít v potaz též to, že mohlo jít o skutečnost mezi stranami nespornou). To, že si onu notorietu KS Praha „pojistil“ též odkazem na vyjádření jednoho ze žalobců před soudem, ovšem VS Praha nepochopitelně pominul.

(5) VS Praha se pustil též do otázek, ve kterých sám opakovaně neuspěl před Ústavním soudem, protože je sám ve své minulé judikatuře zcela ignoroval (nesnadné rozlišení skutkových a hodnotových otázek – srov. opakované rušení rozsudků VS Praha ve věcech, jako Vondráčková vs. Rejžek, Respekt vs. Šlouf, Brezina vs. Zeman). Velmi stručné expozé VS Praha do této ústavněprávní krajiny (str. 9 uprostřed, samozřejmě bez jakékoliv citace judikatury ÚS, VS Praha by totiž musel citovat judikáty, které jeho rozhodnutí opakovaně rušily) je však pro mne zcela nesrozumitelné. Nutno podotknout, že vztah hodnocení a faktických tvrzení je v případě záplavy výroků, o které v této věci jde, nutně hybridní. Jinými slovy, kategorie hodnotových soudů a skutkových tvrzení není oddělena žádnou velkou čínskou zdí, je spíše kontinuem (ostatně jako mnoho jiných právních fenoménů), což jasně plyne z novější judikatury ÚS a ESLP. KS Praha proto v tomto bodě podle mne nepochybil, a o jeho pochybení mne zmatečné tvrzení VS Praha vůbec nepřesvědčuje.

(6) VS se dožaduje přesného popsání koordinace kroků mezi jednotlivými žalobci. Nestačí ale k závěru o nedůvodnosti žaloby již to, co prokázáno bylo? Nechápu, co přesně VS Praha po prvostupňovém soudu vlastně chce. Má snad žalovaná přesně prokázat strukturu a fungování oné údajné „justiční mafie“ (tedy něco, co chtěl Vrchní soud již po žalovaném Rejžkovi v jeho sporu s H. Vondráčkovou)? Proč se něco takového má činit, pokud soud shledal žalobu nedůvodnou? Je snad třeba, aby žalovaná přesně popsala koordinaci uvnitř této údajné struktury? Pokud to snad VS chápe takto, je evidentní, že by se na žalovanou kladlo tak neúnosné důkazní břemeno, že by žalobci museli ve sporu uspět. Takovýto výklad by však byl v rozporu s ústavně chráněnou svobodou slova.

Závěr
VS Praha nerozumí podle svých slov zásadě, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci (str. 10 nahoře). Prokazuje to hned na téže stránce dole, když kauzu zákonnému soudci neprodleně a bez jakéhokoliv konkrétního důvodu odebírá (viz můj předchozí post). Odůvodňuje to v pětiřádkovém odstavci s odkazem na „závažnost procesních pochybení samosoudce“. Jak jsem uvedl výše, s ohledem na neznalost spisu se těžko mohu k některým údajným pochybením vyjadřovat, ale pokud jde o ono údajně nejzávažnější, totiž porušení zásady koncentrace, nemohu než zopakovat, že otázky koncentrace patří k těm nejdiskutovanějším a i doktrinárně nejkontroverznějším problémům právní praxe. Pokud má být takovéto pochybení prvostupňového soudu tím nejzávažnějším, i kdyby k němu skutečně došlo, je použití § 221 odst. 2 o. s. ř. (VS Praha vychází z nějakého odlišného znění zákona, když cituje § 221 odst. 3) zcela svévolným a protiústavním.

Styl rozhodnutí Vrchního soudu ostře kontrastuje s čtivým a srozumitelným stylem rozhodnutím soudu krajského, představuje tak českou soudcovskou klasiku odůvodnění složeného z dlouhých (některé odstavce zabírají téměř dvě stránky textu) a často nesrozumitelných odstavců, které činí rozhodnutí maximálně nepřístupné svému čtenáři. Rozhodnutí VS Praha by se dobře hodilo do kurzů právního psaní, které se teď konečně začínají na našich právnických fakultách vyučovat, a to do rubriky jak nepsat soudní odůvodnění. Vrchní soud charakteristicky pro styl primitivního zákonného pozitivismu, který ve své knížce Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace (Analýza příčin postkomunistické právní krize) obsažně rozebírám, necituje v celém odůvodnění ani jeden judikát.

Mám-li výše uvedené shrnout, pokud Vrchní soud v odůvodnění vytýká rozhodnutí prvého stupně nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost, je to s ohledem na podobu rozhodnutí odvolacího soudu poněkud pikantní.