Možnost odejmutí kauzy zákonnému soudci

Kauza tzv. "justiční mafie" nabírá velmi nebezpečné obrátky. Poslední vývoj, kdy byla věc odejmuta zákonnému soudci V. Ceplovi jr., vzbuzuje velmi závažné otázky. Hodlám zanedlouho důkladně rozebrat celé rozhodnutí VS Praha, pro tento okamžik se však spokojím jen s obecným rozborem, kdy lze věc zákonnému soudci odejmout.

Podle § 221 odst. 2 o. s. ř. [z]ruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen. V daném případě nebylo lze aplikovat prvou část hypotézy, neboť v této kauze rozhodně ještě závazný právní názor nebyl, nutno tedy aplikovat druhou část hypotézy, tedy existenci "závažných vad v řízení". Co jsou ony závažné vady? Rozhodně nemůže jít o nic banálního ani o obvyklé procesní nedostatky. Proto je v praxi toto ustanovení využíváno zcela výjimečně. Jeho aplikace totiž dostává přímo ústavní dimenzi. Jak uvedl ÚS k srovnatelnému ustanovení trestního řádu, [v]šechny úvahy dané problematiky je potom na místě vnímat z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které hovoří o tom, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ten ji stanovil s tím, že je zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému je nutno chápat jako postup rozhodně nestandartní a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v § 262 trestního řádu [obdobně § 221 odst. 2 o. s. ř. - pozn. Z.K.] je stanovena jistá výjimka. (nález III. ÚS 90/95). ÚS přitom vycházel z této premisy: V čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se uvádí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Z čl. 81 Ústavy plyne, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy, z čl. 82 odst. 1 Ústavy potom plyne fakt, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Tato ustanovení ve svém důsledku bezpochyby znamenají snahu zajistit individuální suverenitu soudce v konkrétním řešeném případu, a to i s ohledem na historické zkušenosti s pokusy ovlivnit soudní rozhodnutí a tím i soudce samotného. Vývojem společnosti se tak dospělo k tomu, že soudce má být trvale ustanovený, neodvolatelný, nepřeložitelný a vždy jen ten, kdo je pro výkon soudcovské funkce v určité kauze podle zákona povolán. To vše patří k zabezpečení soudcovy nezávislosti, jeho nestrannosti a takto je nutno chápat i soudcovu osobní odolnost proti zásahům zvenčí, a tedy i zpevňování právní ochrany jeho postavení. Tak je zapotřebí akceptovat i důvody, které vedou k tomu, aby v samém zákoně, resp. již v ústavním ustanovení, byla obsažena uvedená nutná ochrana soudce v zájmu zabezpečení jeho nezávislosti a nestrannosti, ochrana proti možnosti soudce podle potřeby v konkrétní věci měnit. Pojem zákonný soudce je třeba vykládat také ve spojení s dovětkem týkajícím se příslušnosti soudu i soudců. Zákonným soudcem může být takto jen ten, kdo je řádně ustanoven jako soudce u příslušného soudu, tedy u soudu příslušného pro řešení konkrétní záležitosti.