Tom Clancy: Jak je to se vznikem veřejné funkce?

Po několika velmi seriózních autorech (Dostojevský, Shakespeare, Camus, Kafka), kteří se ve svých pracích dotkli základních otázek práva, se v dnešním díle literárního okénka Jiného práva zaměřím na Toma Clancyho a jeho thriller „Z rozkazu prezidenta“. Pokusím se tak prokázat, že i v tomto (zdánlivě!) úpadkovém žánru, nad kterým se každý „správný“ intelektuál zpravidla otřese, se mohou objevit i mimořádně zajímavé právní problémy.

Přiznám se, že romány Toma Clancyho mám velmi rád a dokonce je sbírám. (Pro případného zájemce o tohoto autora předesílám varování: je třeba odlišovat romány psané přímo tímto autorem od manufakturně produkovaných knih, kterým tento autor propůjčil jen svoje jméno, resp. je v nich uveden jako spoluautor.) Jsou totiž velmi čtivé a jsou psány ohromně precizním způsobem. Jakkoliv se jedná o fikce, pohybují se vždy na velmi těsné hranici reality a v některých případech se proto čtenář nemůže ubránit dojmu, že slouží i jako inspirace. Např. kniha „Čestný dluh“ končí tím, že nešťastný japonský pilot, hnán pomstou za smrt svého syna, úmyslně narazí do budovy Kongresu velkým dopravním letadlem (naštěstí prázdným), a to právě v okamžiku, kdy skládá slib viceprezidenta hlavní hrdina většiny Clancyho knih Jack Ryan. Kdo ví, nebyl Clancyho vášnivým čtenářem i Muhammad Atta a jemu podobní?

A právě v tomto okamžiku začíná děj knihy „Z rozkazu prezidenta“. Při výše popsaném útoku totiž zahyne prezident, podstatná část zákonodárců, prakticky celá vláda a řada soudců. Úvodní kapitoly tak lze číst i jako jakýsi základní kurs amerického ústavního práva, protože Clancy podrobně popisuje, jakým způsobem jsou postupně personálně obsazovány jednotlivé státní orgány. A právě zde se objevuje zásadní problém, jehož právnímu řešení se sice Clancy v konečném důsledku vyhýbá, nicméně to by nás určitě nemělo odradit.

Jack Ryan se totiž stává prezidentem (z titulu funkce viceprezidenta, kterou nabyl bezprostředně před útokem). Nicméně bývalý viceprezident Kealty, který byl v důsledku sexuálního skandálu (znásilnil svoji asistentku) donucen k rezignaci a právě na jeho místo nastupuje Ryan, chce vzniklou situaci zneužít. Podaří se mu odstranit rezignační dopis, který podal den před útokem, a následně tvrdí, že pouze hovořil o úmyslu odstoupit ze své funkce, nicméně že tak právně účinně neučinil a za nastalé kritické situace považuje za svoji povinnost ve svém úřadu setrvat, aby mohl co nejlépe sloužit svojí zemi. Vznikla tak otázka, zda Ryan vůbec mohl nastoupit do funkce prezidenta, pakliže tento úřad nebyl uprázdněn.

Je jasné, že z hlediska celkové koncepce románu je tato zápletka jen jednou z mnoha a v konečném důsledku není ani zápletkou stěžejní. Pokusme se však tento problém zobecnit: jak nahlížet na jmenování někoho do veřejné funkce, u něhož se následně ukáže, že pro toto jmenování nebyly subjektivně či objektivně splněny zákonné či dokonce ústavní podmínky (úřad nebyl uprázdněn, nebyla splněna podmínka bezúhonnosti, státního občanství, vzdělání atp.)? Takto nastolený problém není už pouze teoretický, nýbrž může mít velké praktické dopady. Na Slovensku se např. řeší případ, kdy byl soukromým exekutorem jmenován ministrem spravedlnosti člověk, který nesplňoval podmínku právnického vzdělání (titul JUDr. nezískal na právnické fakultě, nýbrž na Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti, blíže např. zde). Tedy, jak nahlížet kupř. na soudce, který byl jmenován, ačkoliv nemá ukončeno právnické vzdělání, příp. nesložil předepsanou profesní zkoušku? Může svůj mandát vykonávat poslanec, který není státním občanem ČR? Co si počít se zvoleným senátorem, který ještě nedosáhl 40 let věku?

Při řešení takto nastolených otázek je podle mého názoru třeba důsledně rozlišovat dvě roviny: osobní a věcnou. Samostatně je nutno vypořádat se s osobní odpovědností dotčené osoby, která buď zfalšovala podklady, které předložila před svým jmenováním do funkce, anebo jednala naopak v dobré víře za situace výkladové nejasnosti toho, co je myšleno např. pod pojmem „bezúhonnost“, resp. které vzdělání se považuje za právní (tento problém dle mého soudu v budoucnu vyvstane v souvislosti s činností soukromých vysokých škol). V prvním případě je možno uvažovat až o trestní odpovědnosti tohoto člověka; ve druhém by zřejmě žádná sankce neměla následovat. V prvním případě si dovedu i představit, že by tento podvodník měl vrátit např. i všechny či alespoň podstatnou část požitků, kterých se mu po dobu výkonu jeho funkce dostalo; v případě druhém pro to není dán žádný rozumný důvod.

Zcela samostatnou otázkou je však to, jak zpětně hledět na právní úkony, které učiní osoba, jež do funkce neměla být vůbec jmenována. Tady je dle mého názoru třeba důsledně trvat na presumpci správnosti těchto aktů. I když by se tedy např. později ukázalo, že některý soudce neměl být vůbec jmenován do své funkce, neznamená to, že jeho pravomocné rozhodnutí by mělo být automaticky zrušeno, příp. že by se dokonce jednalo o rozhodnutí nicotné. V tomto ohledu se kloním k řešení preferujícímu zájem na právní jistotě. Doplňuji značně demagogický a toliko hypotetický, nicméně dle mého přesvědčivý argument: když bychom např. dnes zjistili, že několik poslanců Federálního shromáždění zvoleného v roce 1992 nesplňovalo podmínku státního občanství, přece z toho nelze dovodit, že by tím byl zpochybněn zánik federace, provedený ústavním zákonem Federálního shromáždění č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR.

Závěrem tedy rada pro Jacka Ryana: mohl svoji funkci vykonávat v dobré víře, a to až do okamžiku, kdy by byl tohoto úřadu autoritativně zbaven. Ostatně, v knize se tak naštěstí nestalo, a tak mohl Ryan za cenu řady osobních obětí opět zachránit svět před světovou válkou...

O tom už je ale podstatná část Clancyho románu, kterou nechci vyzrazovat ani naznačovat, protože by to byla škoda.