Mnohojazyčnost v evropských institucích: překážka nebo příležitost?

V roce 1957 mělo Evropské společenství 4 úřední jazyky. Dnešní Evropská unie jich má 23. Nařízení přijaté v roce 1958 stanoví, že se jazyky všech členských států stanou úředními a pracovními jazyky evropských institucí.

Na tom se dodnes nic neměnilo. S každou vlnou rozšíření rostl i počet jazyků EU. Jazykové služby evropských institucí v Bruselu a Lucemburku jsou nejrozsáhlejšími na světě. Zásada mnohojazyčnosti se uplatňuje na různých úrovních: v komunikaci občanů s institucemi i ve fungování institucí samotných.

Ve svém příspěvku bych se chtěla zaměřit na ústní komunikaci a s ní spojené tlumočení.


Konferenční tlumočení jsem vystudovala ve své rodné zemi Rakousku. Po studiu jsem tam pracovala v soukromé i státní sféře, dále v České republice a dalších zemích, a od ledna 2004 působím v německé kabině u Evropského soudního dvora v Lucemburku.

Před velkým rozšířením Evropské unie v roce 2004 předpovídali mnozí její kolaps. S 23 úředními jazyky si lze představit 506 možných kombinací. Kritici ve množství jazyků vidí překážku pro efektivní komunikaci na evropské úrovni. Evropská unie prý nemůže s tolika jazyky fungovat, nastane zmatení jazyků a celá babylonská věž se zboří.

Nestalo se. Mnohojazyčnost se totiž nerovná kakofonii. To, že ne vždy a všude bude každý občan a zaměstnanec institucí trvat na použití své mateřštiny, se rozumí samo sebou. Ne všechny dokumenty se překládají, ne všechny řeči se tlumočí do všech jazyků. Na administrativní úrovni používají instituce tři pracovní jazyky: angličtinu, francouzštinu (tradičně lingua franca Evropského soudního dvora), a v menší míře i němčinu. Dobré znalosti v minimálně dvou úředních jazycích EU (kromě mateřštiny) se vyžadují při výběrových řízeních od budoucích zaměstnanců institucí. Pro tlumočníky a překladatele platí samozřejmě zvláštní požadavky.

Před zasedáními výborů Evropského parlamentu a Komise a před ústním jednáním Evropského soudního dvora se jazykové potřeby účastníků zjišťují, a tlumočení probíhá jen v potřebných jazycích.

Před časem kritizoval jistý poslanec EP, že na jednání bylo víc tlumočníků než účastníků, což podle něho svědčí o přebytečnosti jazykových služeb. Realita vypadala trochu jinak: někteří poslanci si objednali tlumočení do svého jazyka, ale na jednání se už nedostavili. Což je spíš důkaz nezodpovědného chování poslanců než přebytečnosti jazykových služeb.

Pravidelně se setkávám s návrhem snížit počet jazyků na jejich určitý výběr. Kde bude hranice? Pět, deset, dvacet, čtyřicet milionů rodilých mluvčích? Každý výběr má za výsledek, že víceméně početná skupina obyvatel EU je v diskriminující pozici těch, kteří nemají právo použít svou vlastní řeč. Proč nezavést pravidlo, namítají jiní, že každý musí používat jinou řeč než svou rodnou? Takový, poněkud abstrúzní, návrh může mít, s prominutím, jen člověk, který toho o jazycích moc neví. Proč bychom se měli dobrovolně vzdát všech výhod, které skýtá mateřština? Jen v ní říkáme totiž to, co říct chceme, a nejen to, co říct umíme. A v tom je často velký rozdíl: zatímco se v cizím jazyce soustředíme na hledání jazykových prostředků, můžeme se v mateřštině soustředit na obsah sdělení.

Třetím návrhem kritiků mnohojazyčnosti je zrušit všechny jazyky až na jeden. Kdo s tímto návrhem přichází, má obvykle na mysli angličtinu. A proč by tím jazykem neměla být němčina? Počítá s bezkonkurenčně největší skupinou rodilých mluvčích v EU. Anebo francouzština jako důležitý zakládající jazyk Evropského společenství?

Připusťme na chvíli, že by angličtina upevnila svou pozici jazyka mezinárodního dorozumívání i na evropském poli a stala se jediným úředním jazykem EU. Koneckonců dnes už každý umí anglicky, nebo si to aspoň o sobě myslí. A právě v tom je háček: to, co leckdo ze sebe vydává se silným přízvukem a pochybnou volbou slov, je srozumitelné jen pro vlastní krajany. Globální angličtina je ochuzenou, často znetvořenou, vzdálenou příbuznou tohoto krásného, na slovní zásobě velmi bohatého jazyka. Mezi tlumočníky má zkratka BSE ještě druhý význam: Bad and Simple English.

Jistě, ne každý může být druhým Shakespearem, a jistá míra znalosti angličtiny může leckdy stačit. Jenže: co stačí na obchodním jednání nebo technickém školení před přístrojem, nemusí stačit na argumentativně-politické úrovni setkání ministrů nebo na přesvědčivou repliku v soudní síni. Když jde do tuhého, nemají nerodilí mluvčí reálnou šanci se rétoricky proti rodilým mluvčím prosadit. Ne nadarmo se důležitá politická jednání tlumočí. Státníci vědí, že se pohybují na tenkém ledě, kde záleží na každé formulaci. Nedávné studie dokonce nasvědčují tomu, že jednání jsou častěji úspěšná, jestliže každý z účastníků má svobodnou možnost vyjadřovat se ve svém vlastním jazyce.

Neměl by každý, kdo má mezinárodní ambice, umět aspoň jeden světový jazyk? Čech nebo Lotyš nemůže přece počítat s tím, že mu budou všude rozumět, a ne vždy bude mít po ruce tlumočníka. To je pravda. Ale prohodit pár slov s kolegy na obědě nebo přečíst přeformulovaný text je něco jiného než vyjednávat komplikovanou tematiku, spontánně reagovat na argumenty protistrany a přesvědčivě přednést ty vlastní. Proč se dobrovolně vzdát výhody vlastní řeči, když mám možnost ji používat? Neznám rozumný důvod.

Poslanci Evropského parlamentu jsou voleni občany. Neměli by být voleni na základě svých jazykových znalostí, nýbrž na základě svých schopností. Vlády členských států by na jednání do Bruselu neměli posílat nutně své nejlepší lingvisty, nýbrž především své nejlepší odborníky.

Ano, mnohojazyčnost něco stojí. Avšak ne tolik, jak si mnozí myslí. Roční výdaje za jazykové služby evropských institucí, tj. překlady a tlumočení, činí 1% unijního rozpočtu. Jiným slovy: každého občana EU stojí mnohojazyčnost v Evropské unii dvě eura ročně - tolik co malé kapučino ve Slávii. Domnívám se, že to není přehnané.