Wergeld III – jak dál?

Miniseriál o § 11 a násl. o.z. a zejména následné debaty zde a tady nastínily některé otázky, které nepokládám za uspokojivě vyřešené ani ze strany oficiální teorie, ani z hlediska navrhovaných změn de lege ferenda.

Na otázku „co to vlastně je, to zadostiučinění a újma“ dochází většinou k přirovnávání k podobným institutům našeho práva (náhradě škody zejména), nebo práva cizího - post Zdeňka Kuhna, a většinou k pokusům vypuštěného džina nacpat zpátky do lahve po vzoru starých zákoníků na způsob ABGB, který praktikoval ochranu osobnosti jen ve velmi úzkém měřítku.
Tento post si nemůže klást za cíl tuto nesnadnou otázku vyřešit; ale troufá si načnout na toto téma debatu, která už dávno zahájena být měla, a vykopnout balon s několika tézemi.

Zmatek v pojmech začal už tím, že komunistický režim sice naprosto odmítal jakékoli „nehmotné“ škody, nicméně tiše kapituloval ve dvou případech typů škody na zdraví - bolestného a ztížení společenského uplatnění. To jsou ve skutečnosti daleko spíše „újmy“ ve smyslu ochrany osobnosti, než pravověrné škody, vyčíslitelné na majetku. Zoufalá snaha „objektivizovat“ výši této uměle vytvořené škody vedla k zavedení bodovacích vyhlášek a zdravotních znalců. Nic proti takové praxi, pokud je chápána jako pomocné vodítko pro soud; znalec – lékař je schopen popsat, jak takové postižení vypadá. Nicméně dnes, kdy se po „vědeckém“ a precizním výpočtu soud „volnou úvahou“ všechno zněkolikanásobí, má celý hon po objektivním výpočtu poněkud absurdní rozměr. Výsledek takto určený se musí zákonitě odchylovat od nějakého judikatorního „průměru“ daleko více, než ochrany osobnosti. Ukázkou toho je slavný případ z Jindřichova Hradce, kde soud přiznal 15 milionů poškozené rodině. Nechci kritizovat částku coby přehnanou, ale jsem si zcela jist, že podobná situace u jiných soudů se musela zákonitě mnohokrát vyskytnout a skončila mnohonásobně nižším výsledkem.

Tato práva, mimochodem, lze odlišit opravdu nesnadno od „práva na tělesnou integritu“, což je výkladový pojem ke „zdraví“, jak ho zná § 11 výslovně; a už vůbec ne od záhadného §444 o.z., který je s „právem na zdraví/integritu“ podle §11 a 13 zcela totožný (nicméně funguje jinak).

Připomenu, že doba minulá je pryč definitivně a návrat je nemožný; naše situace se po druhé světové válce ve světě – a u nás se zpožděním po roce 1990 – drasticky změnila všeobecným rozšířením lidských práv. Už samozřejmě slyším námitku, že takové katalogy lidských práv existovaly již dříve, a dokonce i za komunismu, takže to není nic nového; ostatně §11 o.z. se užívá beze změn od roku 1964. Kardinální změna proti minulému stavu přesto existuje, a spočívá ve třech bodech:

- existují jasné právní následky za porušení těchto práv. §13 o.z. byl „nastaven“ mocným nástrojem – zadostiučiněním v penězích, a stejně tak dostávají podobné „posily“ i další úseky lidských práv, skryté porůznu v právním řádu, totiž třeba § 7 zákoníku práce v souvislosti s nejrůznějšími diskriminacemi, § 40 autorského zákona (k čl. 34 Listiny práv), §44 a násl. obchodního zákoníka (k čl. 26 Listiny) a konečně i celý zákon 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Tento vztah k Listině práv je podstatný; všechna tato ustanovení jsou jakýmisi „prováděcími zákony“ k ústavním zásadám; a celá Listina je vlastně takto „pokryta“ a podpořena.

- existují instituce, ke kterým se může občan obrátit a vymáhat jak dodržení těchto základních práv, tak případně i vymáhat následnou újmu v případě, že následek zásahu napravit nelze. Především se v této roli nabízí Ústavní soud; ale ten má funkci jen jakéhosi „vrcholného dozoru“ – standardní postup je, že práva lze uplatnit přímo u „normálních“ soudů v první instanci. Ústavní soud pak v mnoha nálezech upozorňuje na to, že všechny státní orgány mají především přihlížet k ústavnímu rozměru věci, pokud existuje, a aplikovat přímo a rovnou Ústavu (nebo Listinu práv).

- jsme v Evropské unii, a pod dozorem mocného ESD a ESLP, takže i kdyby ze naše zákonodárství, vláda a justice spikly a pokoušely obnovit původní stav, dlouhodobě je to boj jasně prohraný.

Připomenu, že odlišný stav věcí je jen obtížně srovnatelný s komunistickým pojetím; práva „na papíře“ vyhlížela pro neodborníka napohled stejně, ale soudy a jiné orgány k nim přihlížely pouze nepřímo, výhradně pomocí „prováděcích“ zákonů. Pokud prováděcí zákon neexistoval, právo nešlo vymáhat vůbec. A Ústavní soud rovněž existoval jen na papíře.

Ochrana osobnosti má v tomto systému „prováděcích předpisů“ zvláštní postavení; mocný § 11 vykrývá – díky velmi neurčité, až bezbřehé formulaci - subsidiárně všechna práva z Listiny, na které se nedostalo jinde. S ohledem na porůznu roztroušené rozsudky ESLP (Calvelli a Cigliová proti Itálii, například) nebo ESD si troufám tvrdit, že právo na vymahatelnost základních práv u běžného soudu je evropský princip.

Nelze se tedy domáhat skrze ochranu osobnosti vlastnictví (k čemuž slouží celá řada jiných ustanovení občanského či obchodního zákoníka), nebo autorských práv; ale šlo by se zřejmě domáhat práva na zdravé životní podmínky (čl. 35 Listiny). Všechna „vynechaná“ práva musí mít ono soudní „zastání“ někde jinde, aby je vůbec vynechat šlo.

Téměř stranou nechám stále ještě aktuální problém různých „residuálních“ myšlenek na minulý stav, kdy byly „prováděcí“ zákony vykládány velmi úzce, a vždy jako lex specialis, čímž vlastně nepřímo a nenápadně omezovaly skutečnou účinnost ústavní zásady. Je to asi na samostatný post; zde kráce řeknu, že pokud rozsah a způsob omezení zákonem nenaznačí samotná ústava, pak je takové skryté omezování zákonem protiústavní. To se týká diskutabilního zákona 82/1998 Sb., který klade k náhradě škod některé dodatečné podmínky, čímž se ocitá část poškozených bez náhrady.

Pro tuto úvahu je podstatnější, že podobné instituty vlastně vůbec nejde zákonem zrušit, protože by se mohly podstatným způsobem dotknout reálné vymahatelnosti základních práv. Můžeme je tedy pouze přesouvat v zákoně jinam, či nahrazovat jinými nástroji, a to ještě velmi opatrně. Pokus nacpat institut zadostiučinění v penězích zpět k náhradě škody by podle mne v některých situacích skutečně k omezení základních práv vést mohl. Nejsme totiž vždy schopni s jistotou tvrdit, že vznikla v důsledku zásahu nějaká škoda; přesto došlo k zásahu do základních práv a zákon by to rozhodně neměl nechat bez povšimnutí.

Připomenu totiž znovu, že pokud je škoda úbytek reálného majetku (ekonomicky měřitelný a vyčíslitelný v penězích), pak má ono zadostiučinění v penězích, vyskytující se ve zmíněných zákonech, očividně trochu jiný charakter. Odlišný charakter od normální škody mají ostatně i ty zmiňované punitive damages; podobají se daleko více zadostiučinění v penězích, než škodě - a z toho také plynou záhady s výši zadostiučinění a s „promlčením neurčité pohledávky“, probírané pod prvním dílem seriálu pány Ryškou a Pecinou.

Problém, zda označovat zadostiučinění v penězích jako specifický typ škody (jak to vnímá právo ve většině západních zemích), nebo ponechat pro dvě dost odlišné věci dva odlišné pojmy, vidím jako otázku víceméně slovní a jsem přístupný jakémukoli návrhu; varoval bych ale před tím, aby „přesunutím“ zadostiučinění v penězích ke škodám neztratil tento institut svůj zvláštní charakter a jasný vztah k základním právům, a zejména pak, aby nedošlo k jeho nenápadnému výkladovému omezování (není škoda = není nárok).

Do budoucna vidím tedy dvě cesty; buď se pokusit nacpat všechna tato protiprávní jednání, ať újmy nebo škody, do pojmu „škody“ na konec občanského zákoníku a dát je okresním soudům; a nebo na tento smělý cíl rezignovat, a naopak ponechat zadostiučinění, volné úvahy a vztah k Listině práv jakožto nástroj v čele občanského zákoníku a specializovaným soudům (zřejmě vyššího stupně), a do tohoto vznikajícího systému naopak přidat škody na zdraví, které stejně představují vysoké procento „hard cases“ u okresních soudů. Je celkem zřejmé, že jsem zastáncem druhé cesty, která se mi jeví být progresivnější, pružnější (více spoléhání na judikaturu a méně na podrobnou úpravu) a méně nebezpečná v souvislosti s možnými odchylkami od všeobecného světového trendu stále důkladnější a širší ochrany lidských práv.

Poznamenám ještě, že navrhovaný občanský zákoník tento problém příliš nevyřešil a postupuje poměrně schizofrenním způsobem.

Na jedné straně zavádí prakticky všemocné klausule, podle kterých lze žalovat v rámci ochrany osobnosti opravdu kdeco (§24 v kombinaci s § 14), ovšem ponechal v ochraně osobnosti „tělesnou integritu“ (§ 70 a násl). a „ochranu podoby a jména“, nicméně nijak nerozvedl dva nejčastější typy zásahů do osobnosti – jednak čest a důstojnost, jednak soukromí a rodinný život.
Na straně druhé v §§ 2400 a násl., tedy ustanovení o škodách, mlhavě naznačuje možnost hradit nemajetkovou škodu (§ 2401), konkrétněji pak podle § 2450, a ochrany osobnosti dubluje zcela ust. § 2453, v § 2454 ponechává původní systém bolestného a ZSU zcela beze změn.