Meritum věci je v otázce, zda […] „zpoplatnění téměř veškeré zdravotní péče“ je či není ústavně konformní. Takto stručně a jasně vymezila v bodu 87 nálezu základní otázku svého nálezu většina Ústavního soudu.
Odůvodnění negativního verdiktu ze strany prosté (nekvalifikované, tedy nikoliv alespoň devítičlenné – k tomu srov. níže) většiny ÚS však může být označeno za vše, jen ne za stručné a jasné. Podle většiny ÚS je (snad) význam čl. 31 ten, že právo občanů na základě veřejného pojištění na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon, nevylučuje takovou úpravu, která zpoplatní v podstatě veškerou zdravotní péči, pokud takováto úprava nemá „rdousící efekt“. Nechci říci, že v rámci odůvodnění většinového nálezu nejsou silné argumenty (a že v rámci disentujících soudců nenajdeme argumenty slabé). Bohužel ovšem mezery a problémy převažují v rámci odůvodnění osmi soudců, kteří utvořili většinu pléna.
Můj osobní (nikoliv tedy právní) názor je, že vyústění nálezu osmi soudců je rozumné, a že reformu tohoto typu by měla vskutku kontrolovat parlamentní většina. Po přečtení tohoto nálezu včetně disentů si ale čím dále tím méně myslím, že tento názor je možno odůvodnit podle české ústavy.
Podívejme se na nález v detailech.
I. Sebeomezení neboli zdrženlivost ÚS (judicial self-restraint)
Základním leitmotivem názoru většiny, který se prolíná celým jejím stanoviskem, je důraz na sebeomezení (slovy ÚS „zdrženlivost“) ve vztahu k reformnímu zákonodárství (např. v bodu 90). Možno poznamenat, že ÚS zdůrazňoval judicial self-restraint již v mnoha svých předchozích nálezech (srov. např. Cukerné kvóty I., Pl. ÚS 39/01, část VIII). Na druhou stranu, dosavadní ústavní judikatura ČR nezná žádnou „political question doctrine“, ani nezná žádný speciální přezkum reformních zákonů (srov. k tomu část III. disentu E. Wagnerové). To vytváří teprve osm soudců v této kauze.
II. Test rozumnosti
ÚS vytvořil pro posuzování ústavnosti zákonodárství, které se dostává do rozporu s ústavně zakotvenými sociálními právy, nový test, který nazývá test rozumnosti (racionality). Nutno zdůraznit, že tento test není výmysl tohoto nálezu, když byl aplikován již dříve (poprvé pravděpodobně již v ÚS cit. nálezu Pl. ÚS 61/04, ústavnost omezení práva na stávku). V novém nálezu tento test explicite porovnává s americkým rational-basis test. Rational-basis test je v USA aplikován na nejrůznější spektrum ústavněprávních problémů, v prvé řadě na otázky tzv. nekvalifikované diskriminace, nejsem si ale jistý vhodností jakéhokoliv srovnání právě pro tuto kauzu. ÚS již ve zcela jiném kontextu tento test aplikoval, když jej nazval extrémní disproporcionalitou, zatímco zásadu proporcionality ztotožnil s americkým testem tzv. suspect classification (viz nález Pl. ÚS 6/05, č. 431/2005 Sb., restituční nároky dle zákona o půdě). V jiných kauzách naopak ÚS postupuje čistě podle "německé" metodologie, a výsledkem je tedy bohužel spíše argumentační a metodologický zmatek.
Souhlasím s ÚS v tom, že užití něčeho, jako je test rozumnosti, je na tento případ vhodné (tento závěr je navíc kompatibilní s právním závěrem ÚS uvedeným v nálezu Pl. ÚS 2/08, kauza tří neplacených dnů nemocenské), konkrétní způsob aplikace tohoto testu je však v rozporu s dosavadní judikaturou. V cit. nálezu Pl. ÚS 61/04 ÚS uvedl, že testem ústavnosti v tomto smyslu projde taková zákonná úprava, u níž lze zjistit sledování nějakého legitimního cíle a která tak činí způsobem, jež si lze představit jako rozumný prostředek k jeho dosažení, byť nutně nemusí jít o prostředek nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší. V právě analyzovaném případě si však ÚS vymezil novátorský test rozumnosti (bod 103).
Test rozumnosti chápu obdobně jako P. Holländer (viz jeho disent) jako slabší variaci na test proporcionality (nález Pl. ÚS 61/04 k tomu uvedl, že test rozumnosti předpokládá takovou úpravu, která nemusí být v přísném vztahu proporcionality k cíli, který je regulací sledován). Podotýkám, že sám jsem ve svém postu k nálezu v kauze tří dnů nemocenské psal, že test proporcionality, pro který jsem plédoval, by se však měl odlišit od testu v případech klasických základních práv. ÚS správně srovnává test rozumnosti v případě sociálního práva s testem proporcionality u základních práv, a dovozuje, že oba jsou odlišné, neboť u testu racionality „daleko více […] hrají roli aspekty sociálně ekonomické.“ (bod 102).
Není mi ale vůbec jasný vztah testu racionality a principu sebeomezení (zdrženlivosti) ÚS, když podle ÚS „[t]est racionality, zejména v situaci, kdy ÚS dovodil, že by k zamítnutí nálezu mohlo dojít již z důvodu zachování zdrženlivosti, má zde navíc spíše orientační a podpůrnou povahu“ [!] (bod 102). Byl tedy test racionality zbytečný, a ve skutečnosti stačilo pouze s odkazem na sebeomezení ÚS (slovy ÚS „zdrženlivosti“) ve vztahu k reformním zákonům návrh jednoduše zamítnout nebo dokonce odmítnout?
II.1 Pseudohistorické argumenty
Největší slabinou aplikace testu je způsob, jakým test racionality ÚS aplikuje. V obsáhlých bodech 96-97 najdeme zcela ahistorický popis geneze lidských práv a úpravy zdravotní péče. Odkazy na Chamurabiho jsou karikaturou (souhlasím s Tomášem Sobkem, že jde v podstatě o - podle mne nechtěnou - sebeparodii ÚS). Odkazy na stalinské a československé reálsocialistické ústavy chce snad ÚS a priori naznačit svůj vzor, k jakému se hlásí při uplatňování přímé aplikovatelnosti ústavy jako celku? Nebo (což je pravděpodobnější) hledá argumenty pro faktickou devalvaci normativního významu sociálních práv, která nemá v jeho dosavadní judikatuře obdobu?
Pokud již chce někdo nutně vztahovat vznik sociálních práv k Stalinovi, doporučuji ke studiu zajímavou knihu Soviet Legal Innovations and the Law of the Western World od Johna Quigleyho, kde autor popisuje vznik moderního sociálního státu na Západě jako reakci Západu na sovětská sociální „práva“.
II.2 Stojí ÚS nad ústavodárcem?
Nejvíce mne asi zamrazilo při čtení bodu 98 nálezu, kde se osm soudců ÚS povýšilo nad ústavodárce. Zde totiž ÚS odpovídal na argument navrhovatelů, podle kterých ústavodárce při tvorbě Listiny zvažoval, zda má do čl. 31 Listiny zavést výslovně bezplatnost či nikoliv. Tím, že ústavodárce zvolil variantu bezplatnou, nelze dle navrhovatelů interpretovat ustanovení čl. 31 proti jeho smyslu právě v duchu varianty, která byla ústavodárcem odmítnuta. Jak na to reaguje ÚS? Ústavní soud k tomu podotýká, že zejména v oblasti sociálních práv by mohl za určitých podmínek nastat i rozpor mezi vůli ústavodárce a dobovou politickou realitou. „Jestliže v některých zemích Ústava neodpovídá politické realitě, není to proto, že ta či ona instituce nebo ta či ona forma nejsou života schopné, ale proto, že duch takové Ústavy je (dočasně) cizí politickým podmínkám dané země“. (B. Mirkine – Guetzevitch, Les Constitutions de ľ Europe nouvelle, II. édition, Paris 1930, p. 53). Toť celá reakce (!). Podle mne jde o naprosto nepřijatelnou reakci na legitimní argument navrhovatelů historií tvorby ústavy, resp. Listiny.
Středoevropské ústavní soudy mají daleko k americkému originalismu. Nicméně např. polský Ústavní tribunál argumentuje záměrem ústavodárce velmi často (naposledy např. v kauze protiústavnosti eurozatykače P 1/05 ze dne 27. 4. 2005, kdy se zřetelem na historii zákazu extradice v ústavě Tribunál dovodil, že s ohledem na to, že variantní návrhy na výjimky ze striktního zákazu extradice byly v průběhu tvorby ústavy v letech 1996-1997 odmítnuty, nelze kreativně a eurokonformně vykládat ani polskou ústavu). Český ÚS v nedávné kauze eurozatykače dovodil: Záměr ústavodárce, vycházející z historických zkušeností, které jsou za situace, kdy se historická paměť zkracuje, budoucím generacím nesdělitelné, protože jsou vázány na dobové prožitky, není sám o sobě rozhodujícím argumentem (nález Pl. ÚS 66/04, č. 434/2006 Sb., bod 67). ÚS tedy vzal v potaz záměr ústavodárce, že - co se týče zákazu nucení občana opustit svou vlast - ústavodárce neměl v úmyslu pod tento zákaz zahrnout též extradici, a tento argument záměrem historického ústavodárce, společně s argumenty jazykovými, systematickými, teleologickými a komparativními, byl rozhodný pro finální verdikt o ústavnosti evropského zatýkacího rozkazu. Srov. obdobně též názory Spolkového ústavního soudu SRN: „Původní historie určitého ustanovení Základního zákona nemá rozhodující význam pro ústavní interpretaci.“ (z toho plyne, že nemá význam „rozhodující“, ale argumentační význam podobně jako v ČR má). Viz BVerfGE 6, 389 (1957) nebo BVerfGE 41, 291 (1976). Naproti tomu český ÚS právě v této kauze záměr ústavodárce zcela ignoruje, když (pro mne v nesrozumitelné) pasáži jaksi naznačuje, že díky formulaci čl. 31 nastal jakýsi „rozpor mezi vůli ústavodárce a dobovou politickou realitou“ (mimochodem, jak ÚS k tomuto závěru dospěl, se již nedozvíme). Obávám se, že v této partii se osm soudců v podstatě povyšuje nad ústavodárce, což považuji s ohledem na vázanost soudců ústavou za znepokojivé (na to upozorňuje i prof. Musil, který tuto pasáž označuje jako „poněkud nejasně formulovanou“ - bod 13 Musilova disentu).
II.3 Esenciální obsah čl. 31
Test ÚS ve vztahu k sociálním právům je vymezen v bodě 103 a aplikován v bodech 106-108. Asi nejspornější je to, jak ÚS definuje esenciální obsah (jádro) čl. 31 věty druhé. Tím má být ústavní zakotvení obligatorního systému veřejného zdravotního pojištění, který vybírá a kumuluje prostředky od jednotlivých subjektů (plátců), aby je mohl na základě principu solidarity přerozdělit a umožnit jejich čerpání potřebným, nemocným, chronikům. Ústavní garanci, na základě které se bezplatná zdravotní péče poskytuje, požívá pouze a jenom suma takto shromážděných prostředků (bod 106). Přes takto kuriózně vymezené jádro čl. 31 věty druhé by tedy prošlo jistě mnohem radikálnější opatření, než jen regulační poplatky. Pavel Rychetský toto vymezení ve svém disentu vtipně glosuje: Tak se dozvídáme, že ústavní pořádek již negarantuje právo každého na bezplatnou zdravotní péče (slovy Listiny), ale naopak ústavní garance je poskytována výlučně (pouze a jenom) veřejnoprávnímu systému zdravotního pojištění jako patrně novému subjektu ústavně zaručených práv a svobod. […] Doktrinu o nezrušitelnosti garantovaného sociálního práva pak lehce překonávají, neboť toto nezrušitelné právo přiznávají pouze subjektu nazvanému „systém pojištění“ a nikoliv těm, kteří mají podle první věty čl. 31 Listiny právo na ochranu zdraví a podle věty druhé právo na bezplatnou zdravotní péči. Jde samozřejmě o nadsázku, k níž Rychetského vybídla argumentační nešikovnost osmi soudců ÚS; jádro čl. 31 věty druhé je však vskutku vymezeno podivně a v podstatě přestává být právem, ale toliko institucionální garancí zdravotního pojištění (srov. část II. disentu E. Wagnerové – souhlasím s tím, že čl. 31 nemusí být základním právem stricto sensu, ale institucionální garancí, na čemž není nutně nic špatného – takováto institucionální garance je ale také judikovatelná, a navíc je nutno tuto institucionální garanci vykládat konzistentně s dosavadní judikaturou – to však ÚS v této kauze neučinil. Navíc níže analyzovaný nález Pl. ÚS 14/02 čl. 31 větu druhou za základní právo výslovně označil).
V bodě 118 pak ÚS zdůrazňuje, že neshledal „rdousící efekt“ na nějaké skupiny obyvatel (tento bod je nutno číst v souvislosti s těmi body, které obecně připouští ústavní stížnost podloženou konkrétními fakty – viz dále část III. této glosy). „Rdousící efekt“ není vynálezem tohoto nálezu, ale má svůj počátek již v nálezu Pl. ÚS 7/03 – ústavnost podmínek a sazeb zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání [tam ÚS uvedl, že „je-li předmětem posouzení ústavnost akcesorické nerovnosti vzhledem k vyloučení majetkové diskriminace, případně toliko posouzení skutečnosti, nepředstavuje-li daň, poplatek, příp. peněžitá sankce případné dotčení v právu vlastnickém, je takový přezkum omezen na případy, v nichž hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivcem státu vůči majetkovému substrátu jednotlivce nabývá škrtícího (rdousícího) působení“]. K tomu velmi výstižně upozorňuje J. Nykodým na vnitřní kontradikci názoru většiny, když jednak většina zdůrazňuje sebeomezení, a to mj. s ohledem na nemožnost zjištění fakticity, na druhou stranu bez problémů fakticitu shledává (neexistenci „rdousícího efektu“).
II.3 Holländerův test proporcionality
Obecně soudím, že test racionality, tedy slabý test proporcionality, v podobě, jak jej formuluje prostá většina, je absolutně nepřijatelný, protože v podstatě umožňuje zákonodárci téměř vše a vyprazdňuje jakýkoliv smysluplný význam čl. 31 věty druhé. Mnohem přesvědčivěji v tomto kontextu zní test P. Holländera, který jej na závěr formuluje ve svém disentu:
- Čl. 31 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny vytváří tudíž pro zákonodárce prostor pro přijetí zákonné úpravy částečného hrazení zdravotní péče mimo systém veřejného zdravotního pojištění, avšak po splnění následujících kautel:
ve svém souhrnu tyto platby nesmí představovat bariéru přístupu k lidsky důstojné zdravotní péči, - zakotvení těchto plateb nesmí být překvapivé, musí tedy obsahovat jednak mechanizmy a jednak dostatečný časový prostor se na ně připravit (a to státem zřízeným, příp. alespoň kontrolovaným systémem pojištění a dostatečnou legisvakancí).
III. Nový pohled na abstraktní přezkum ústavnosti?
Většina osmi soudců v analyzovaném nálezu přichází s novou tezí, ve které zdůrazňuje nedostatky abstraktní kontroly ústavnosti. Ústavní soud totiž např. říká, že pokud by postupoval ve vztahu k jakékoliv reformě, tedy i reformě zdravotnictví, příliš aktivisticky, vytvořil by zajisté posléze judikaturu, která by a priori zavírala dveře jakýmkoliv reformním snahám. Ústavní soud vychází i z faktu, že účinky reformy lze hodnotit až poté, kdy již vytvořené mechanismy mohly začít fungovat, a dodává, že z pohledu posouzení ústavnosti napadených ustanovení mu přísluší pouze rozhodnout o základních principech nikoliv již o konkrétní fakticitě (bod 91). Podobně to říká většina v bodě 112 (zde ÚS navíc zdůrazňuje, že ochrana ústavnosti není funkcí toliko ÚS, ale též zákonodárce, který musí vzít v potaz efekt reforem v praxi, a na základě něho pak provést též ústavněprávní posouzení reformy ve vztahy k zachování čl. 31 Listiny). To ÚS opakuje též v bodě 132 - Ústavní soud neshledal právní úpravu regulačních poplatků protiústavní, bude však na zákonodárci, aby dopady této úpravy sledoval, vyhodnocoval a platnou právní úpravu případně korigoval tak, aby dostupnost zdravotní péče byla všem stále zajištěna, neboť nepřímé zamezení přístupu k bezplatné zdravotní péči hrazené z veřejného pojištění by ve svých důsledcích mohlo znamenat i porušení čl. 31 Listiny.
S těmito argumenty v teoretické rovině velmi sympatizuji. Bohužel, jak jasně ukazují disenty s odkazy na ústní výslech premiéra a ministra zdravotnictví, zákonodárce se nejeví příliš ochotným takovéto analýzy dělat, když reforma byla připravena bez jakékoliv empirické analýzy (k tomu srov. kriticky disenty E. Wagnerové a P. Holländera, který v tom odkazuje na výslech ministra zdravotnictví). Mimochodem, jedinou empirickou úvahu v celém nálezu vidím v disentu P. Holländera a jeho úvaze o příjmech starobního důchodce, který ale ještě není osobou v hmotné nouzi (jen osoba v hmotné nouzi poplatky neplatí).
Mimořádně silný argument ve prospěch toho, jak fakticita je s to ovlivnit normativitu, lze nalézt v bodě 113, kde varuje před „nebezpečnou pastí“, do které by se ÚS dostal „nejen proto, že při obstarávání podkladů pro takovéto analýzy [o faktických dopadech reformy] musil by se spoléhat na moc výkonnou (popř. zákonodárnou), ale především proto, že by tím (při realizaci uvedených analýz vzápětí po přijetí nové zákonné úpravy čehokoliv) zřetelně vstupoval na politické kolbiště a stával se na místo plnění role ochránce ústavnosti pouhým kontrolorem či analyzátorem dopadů právních úprav. Je tedy primární povinností zákonodárce přizpůsobovat (byť přechodný) reformní právní stav faktickým zjištěním, která budou v procesu aplikace zákonných ustanovení učiněna. To tím spíše, pokud by snad byly specifické nepřípustné účinky reformy veřejných financí zjištěny u určitých společnými znaky vymezitelných skupin obyvatel, nikoliv jen náhodných jednotlivců" – znamenala by zvýrazněná část možnost shledání nepřímé diskriminace u takovéto skupiny? Osobně bych to – srov. k tomu též disent E. Wagnerové - nevylučoval, současně ovšem souhlasím s tím, že takovéto poznatky vskutku nemůže ÚS hledat sám doslova „od stolu“. V bodě 114 pak ÚS z těchto předpokladů vyvozuje správný závěr nevylučující ústavní stížnost, která bude na rozdíl od abstraktní kontroly ústavnosti iniciované parlamentáři podložena reálnými fakty fungování reformního zákona. Srov. dále obdobně bod 120 a bod 121 (zdůrazňující – podle mne opět správně – dynamickou povahu přezkumu sociálních zákonů).
Sám jsem v důsledku své americké zkušenosti k abstraktní kontrole ústavnosti skeptický, a proto na mne tento argument působí velmi sympaticky. Myslím si, že jakýkoliv soudní zásah je v prvé řadě legitimizován přítomností kauzy týkající se individuálních skutečných lidí v reálné životní situaci (pro zajímavé argumenty proti abstraktní kontrole ve středoevropských souvislostech srov. např. Sadurski, W. Rights before Courts: a Study of Constitutional Courts in Postcommunist States of Central and Eastern Europe, Springer, Dordrecht 2005; v českém kontextu srov. v poněkud jiné souvislosti mimořádně zajímavý disent E. Wagnerové v případu Pl. ÚS 31/03 - návrh veřejného ochránce práv na zrušení části přílohy č. 3 nařízení vlády č. 246/1998 Sb., kterým se stanoví seznamy utajovaných skutečností, Sb. n. u. sv. 32, str. 143). Na druhý pohled si všímám toho, že abstraktní kontrola ústavnosti je (nejen) v ČR ústavně zakotvená a přístup ÚS se jeví jako dramatické vybočení z ustálené linie judikatury. Osm soudců je zoufale málo na to, aby byla ústavně zakotvená abstraktní kontrola ústavnosti takto zásadně modifikována (a v podstatě pro široké spektrum zákonů zpochybněna).
IV. Nekonzistentnost s předchozí judikaturou?
ÚS se v prvé řadě snažil založit svůj právní názor na nálezu Pl. ÚS 25/94 (bezplatnost vzdělávání vs. úplatnost souvisejících činností, jako je nákup aktovky, tužek, sešitů atd.). To je ale jen velmi obtížně srovnatelné, protože ratio nálezu Pl. ÚS 25/94 lze vztáhnout maximálně jen na stravu a „hotelové“ služby v nemocnicích, nikoliv ale na samotné regulační poplatky. S tímto nálezem je tedy nález ve věci regulačních poplatků jen obtížně kompatibilní. Podle čl. 33 odst. 2 Listiny čteného v souvislosti s nálezem Pl. ÚS 25/94 však jistě nelze uložit např. poplatek za každý den nebo týden návštěvy základní školy, a to ani tehdy, pokud by takový poplatek neměl „rdousící efekt“.
Ve věci Pl. ÚS 14/02 (kauza ústavnosti části zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění) ÚS mj. uvedl, že „napadené ustanovení neřeší ani otázku, zda pojištěnec má anebo nemá připlácet na náklady zdravotní péče anebo v jakém rozsahu a v jakých souvislostech připlácet má. To je samo o sobě jiným, a to dalším okruhem problematiky veřejné zdravotní péče.“ Osm soudců většiny ani sedm soudců disentu tohoto nálezu se tedy nevyjádřilo k výkladu čl. 31 Listiny, ale jen k tomu, zda je protiústavní, pokud zákon zakazuje vybírat lékařům úhradu nejen za zdravotní péči samotnou, ale i za tzv. související úkony. Disentujících sedm soudců uvedlo (pro naší věc ne přímo použitelný výklad čl. 31 Listiny), že z čl. 31 Listiny, ve spojení s čl. 41 a čl. 4 odst. 4 Listiny, tudíž pro pojištěnce plyne základní právo na transparentně zákonodárcem určený komponent ekvivalence ve veřejném zdravotním pojištění, a to v takové míře, jež ještě zachovává povahu právního institutu pojištění a nemění jej v daň. ÚS se tedy nedostal k posouzení otázky srovnatelné s otázkou nynější, ale posuzoval otázku v opačném gardu, tedy zda je protiústavní zákaz vybírání úhrady i za „související“ nezdravotní péči. Čtenáře může snadno splést, že ÚS v nálezu Pl. ÚS 14/02 obsažně hovoří o právu na zdravotní péči bez přímé úhrady, ale jde o interpretaci zákona ve světle zmíněné sporné otázky (úplatných související péče), nikoliv o interpretaci Listiny (k té neřekl ÚS přímo nic).
Přiznám se, že jsem co do rozporu s nálezem Pl. ÚS 14/02 rozpačitý. Nejsem si totiž jistý (a sám jsem v nálezu Pl. ÚS 14/02 nic takového nenašel), že by osm soudců ÚS bylo v rozporu právě s tímto nálezem, protože žádné ratio decidendi tohoto nálezu pro kauzu regulačních poplatků není relevantní. Zejména tam pak ani ve věci Pl. ÚS 14/02 (a tím méně ve věci Pl. ÚS 35/95, který říká jen to, že definovat vymezení obsahu a rozsahu podmínek a způsob poskytování práva občana na bezplatnou zdravotní péči ve smyslu čl. 31 lze jen zákonem) nevidím jednoznačně formulovaný nosný důvod, podle něhož „bezplatností lékařské péče“ se rozumí zdravotní péče bez přímé úhrady (jak říká ve svém disentu J. Nykodým).
V. Závěr
S ohledem na vše výše uvedené soudím, že nález prosté většiny ÚS je špatný, a ve smyslu toho, o čem hovoří disentující E. Wagnerová s odkazem na Barakovy práce, též nepřípustně aktivistický (srov. k problému aktivismu v tomto kontextu též Kühn Z.: Aktivismus ústavních soudů ve střední a východní Evropě. In: Transformace ústavních systémů zemí střední a východní Evropy, Praha, Univerzita Karlova 2000, str. 721-736). Osm soudců v analyzovaném nálezu vytváří nové koncepce sice známých, ale zde jinak pojatých testů, a některé zcela novátorské testy. Nemáme-li vyprazdňovat normativní význam Listiny, je nutno právní názor osmi soudců odsoudit jako nepřípustný aktivismus.
David Hume: "It is not contrary to reason to prefer the destruction
OdpovědětVymazatof the whole world to the scratching of my finger."
Tzv. test rozumnosti, jak ho používá ÚS, bych označil spíše "test legitimity", protože primárně tu jde o posouzení legitimity cíle, a teprve sekundárně o posouzení efektivity prostředků k jeho dosažení.
Tomáš Sobek
*7*
OdpovědětVymazat"Nemáme-li vyprazdňovat normativní význam Listiny, je nutno právní názor osmi soudců odsoudit jako nepřípustný aktivismus."
Toto bouchání do stolu překoná i některé z disentů, s kterými autor postu zjevně sympatizuje. "o) Jaký je však argument?
ad I. Sebeomezení neboli zdrženlivost ÚS (judicial self-restraint)
Již první nálezy interpretující možnost soudního přezkumu čl. 41vyjmenovaných sociálních práv nehovoří o testu proporcionality. Ani o jeho slabší verzi, jak bylo navrhováno a znamenalo by skutečný odklon od judikatury. Hovoří o ochraně podstaty a smyslu těchto práv. Což je v porovnání s variantami výkladu právě znak sebeomezení a definice "political question doctrine". Nález jen kodifikuje ustálenou judikaturu.
ad II. Test rozumnosti
Opět se jedná o dovedení dosavadní judikatury do výslovné formy. Zákaz libovůle, ochrana před extrémní disproporcionalitou. Nález o poplatcích má hraniční povahu, určuje meze obou principů. Vnáší jasno, i když pochopitelně více zdrženlivosti a méně šancí na aktivismus v politických otázkách. Kodifikuje ústálenou praxi esenciální ochrany (krok 1-2) a zákazu svévole (3 -4).
ad II.1 Pseudohistorické argumenty
V čem jsou pseudohistorické? Navíc nehrají v rozhodnutí právní roli. Obiter dictum.
ad II.2 Stojí ÚS nad ústavodárcem?
"rozpor mezi vůli ústavodárce a dobovou politickou realitou" mě také zaskočil, nicméně Listina by se měla vykládat jako celek: stojí snad disentující ústavní soudci nad ústavodárcem, když vykládají nepřímo vymahatelné právo (čl. 41)mimo text zákona, aniž by k tomu měli právní titul? Má určovat obsah čl. 31 politické přesvědčení jeho autora, jeho interpretátorů nebo kontext Listiny, kolektivního díla?
ad II.3 Esenciální obsah čl. 31
Konečně bych rád slyšel, proč je takové vymezení kuriózní a zda autor postu četl pečlivě n. 14/02. Nález o poplatcích z něj totiž vychází. V čem je dále normativně vyprazdňující výklad, který čl. 41 vykládá tak, že 1) garantuje zmocnění Parlamentu působit v sociální oblasti a tudíž občané mají garantované právo zvolit si , POKUD CHTĚJÍ, jednu z "racionálních" variant, které pak nelze ústavně liberílními soudci negovat a 2) soudně lze ochránit jen podstatu a smysl těchto práv (čl. 4), resp. racionalitu jejich změny (zákaz libovůle, test racionality). To autor postu nevysvětluje. V čem je takový postup vyprazdňující?
ad II.3 Holländerův test proporcionality
V odstavci není jediný argument.
III. Nový pohled na abstraktní přezkum ústavnosti?
Proč nelze v abstraktní kontrole norem prohlásit zkoumání fakticity za presumovaně neprokázané při neexistenci reálné možnosti přijít s empirickými důkazy? Jak tím je dotčena možnost tak učinit v konkrétní kontrole norem? Ani to autor postu nevysvětluje.
IV. Nekonzistentnost s předchozí judikaturou?
Ano, nebo ne? V čem je rozpor s n. 14/02, který dopředu označuje úpravu, kterou přinesly poplatky, za politickou otázku, věc Parlamentu? Skutečně nebylo řečeno nic k Listině, co např. možnost zúžení čl. 31 zákonem? Jaký nález tvrdí, že nelze postupovat tak, že bezplatná péče je ta, která není "hrazena" regulačním poplatkem a tudíž došlo k rozdělení placené a neplacené péče? Jak autor postu došel k závěru, že poplatky jsou úhradou za péči? Proč musí být striktně vertikální koncept bezplatnosti součástí esence? Není trochu mimo názor pana Hollandera, že jsou poplatky cenou, když je porovnáme k nákladům, které mohou poplatek tisicinásobně převážit?
Ve zbytku odkazuji na argumenty v debatě pod předchozím postem.
Podle mého soudu příliš jednostranné odsouzení majoritního vota.
OdpovědětVymazatČl. 41 Listiny patří k výkladově nejsložitějším partiím českého ústavního práva a nejeví se mi a priori excesivním vyložit jím "oslabená" práva tak, že v případě jejich tvrzeného porušení bude aplikován místo testu proporcionality pouze test racionality.
K T. Pecinovi - neříkám přece, že test rozumnosti nemá být aplikován. Klasická striktně pojatá proporcionalita se na sociální práva nehodí, a snad jí ani nikdo vážně nenavrhoval. Jen mne překvapuje, jak je test rozumnosti (což je v podstatě variace na proporcionalitu s širším politickým uvážením -a to je samozřejmě opět v pořádku) v této kauze aplikován. Test totiž otevírá dokořán jakémukoliv omezení sociálního práva. Co třeba poplatky na základních školách ve výši 500,- Kč měsíčně (třeba s tím, že povedou k větší motivaci žáků ke studiu a větším nárokům kladeným na učitele)? Prošly by? Podle mne například školné na VŠ v rozporu s Listinou není (viz její text), ale školné či cokoliv obdobného na ZŠ a SŠ ano (viz text Listiny) - a najednou tady vidím mimořádně nízko nastavený test rozumnosti.
OdpovědětVymazatTest totiž otevírá dokořán jakémukoliv omezení sociálního práva.
OdpovědětVymazatPřesně. Ústavní soud si otevřel prostor pro prakticky neomezenou diskreci. Vybírat školné na základní škole by nepochybně také nebyl esenciální zásah do práva na bezplatné základní vzdělání a "škrticí" efekt by rovněž shledán nebyl.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat*7*
OdpovědětVymazatNález o bezplatnosti ve vzdělávání cituje smlouvy o lidských právech. To trochu mění situaci. Je dobré si nálezy přečíst... /O)
Koncept bezplatnosti je esenciálním základem práva na vzdělání, tak jak je zakotveno, argumenty není potřeba zde rozvádět, to však neznamená, že bezplatnost (tím spíše striktně formalisticky vertikální bez ohledu na efektivitu a solidárnost), musí být součástí esence práva na bezplatnou zdravotní péči. Jedná se o dvě neidentické situace.
Je věcí debaty, zda lze do esence čl. 31 zahrnout vedle ochrany před nedostupností zdravotní péče i určitou koncepci bezplatnosti. Ústavní soud rozhodl, že v omezené míře.
"Klasická striktně pojatá proporcionalita se na sociální práva nehodí"
Nejenom, že se nehodí. Je zakázána čl. 41 Listiny o nepřímé vymahatelnosti vyjmenovaných sociálních práv . Toto ustanovení je jasné, srozumitelé a nerozporné. Ústavní soudci musí mít právní titul, aby mohli svým zkoumáním dojít k titulu derogace a zákon zrušit.
Ustálená judikatura poskytla dva důvody: jednak esenciální ochranu (krok 1-2), jednak zákaz svévole (krok 3-4). Nic jiného Ústavní soud v tomto případu neaplikuje než ustálené koncepty.
Test rozumnosti není rozředěným testem proporcionality, jehož těžištěm nejsou meze racionality, ale nezbytnosti a vzájemného vyvažování dvou ústavních hodnot v určité mezní situaci, tedy úplně kontrární metodologie. Což je právě postup, který Ústavní soud v minulosti odmítl a současný nález je v tomto dostatečně didaktický.
"Test totiž otevírá dokořán jakémukoliv omezení sociálního práva."
Dva kroky musí vždy následovat 1)esenciální ochrana, 2)zákaz svévole. U nepřímo vymahatelného práva, které je navíc neoddělitelné od politického přesvědčení každého jediného občana, je to myslím dostatečné.
*7*
*7*
OdpovědětVymazatNásleduje shrnutí vybraných nálezů týkajících se článku 41 odst. 1.
Pl. ÚS 35/93
Ratio:
"Právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání, které občanům přiznává čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,má nepodmíněnou povahu. I když podle čl. 41 odst. 1 Listiny je možno se tohoto práva domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů (nepřímá vymahatelnost vyjmenovaných práv ), lze sotva mít za to, že s šetřením mezi základních práv a svobod by ještě byla slučitelná zákonnou výjimkou zpochybněná nepodmíněnost práva na bezplatné základní a středoškolské vzdělání. ( esenciální ochrana )"
Shrnutí:
Ústavní soud se v tomto nálezu opírá především o lidskoprávní mezinárodní smlouvy. Vzhledem k tomu, že nepřichází s žádným dalším argumentem, ani komparativním rozborem, lze uzavřít, že "per se" esencialitu konceptu bezplatnosti nelze bez dalšího aplikovat v rámci čl. 31.
Pl. ÚS 25/94
Ratio:
1. Bezplatnost vzdělání znamená, že stát nese náklady na zřizování škol a školských zařízení, na jejich provoz a údržbu, především však nevyžaduje tzv. školné, tedy poskytování vzdělání na základním a středním stupni za úplatu. Bezplatnost vzdělání nemůže spočívat v tom, že stát ponese veškeré náklady v souvislosti s realizací práva na vzdělání.
2. Stanovení rozsahu bezplatného poskytování učebnic, učebních textů a základních školních potřeb vládou nelze podřadit pod pojem práva na bezplatné vzdělání.
Shrnutí:
Tímto nálezem je konkretizována esencialita bezlatnosti z předchozího nálezu. Opět nelze bez dalšího aplikovat na čl. 31.
Pl.ÚS 35/95
Ratio:
1. Definovat zákonné vymezení obsahu a rozsahu podmínek a způsob uplatnění práva občana na bezplatnou zdravotní péči je možné jen zákonem.
2. Právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky je tu zúženo na rozsah veřejného pojištění a je tedy odkázáno na retribuci pojistných částek. Celá tato hlava čtvrtá ve svém souhrnu je závislá na dosažené hospodářské a sociální úrovni státu a s tím spojené výše životní úrovně.
3. Normativní obsah ústavní normy čl. 31 Listiny je dále omezen článkem 41 odst. 1 Listiny, protože se ho jako práva lze dovolat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.
4. Navrhovatelé argumentují tvrzením, že Česká republika je povinna respektovat právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví podle čl. 12 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech ... V tomto ustanovení se nehovoří o bezplatnosti této lékařské pomoci a péče v nemoci. Paktem stanovené podmínky jsou tedy Českou republikou plně zajišťovány.
Shrnutí:
závěry nálezu opět spíše podporují nález o poplatcích. Meritem nálezu je zákonná (a ne soudní) výhrada. Rozbor Ustavního soudu dále napovídá, že že nebyl přijat striktní pohled na bezplatnost jako v případě čl. 33.
Rdousící efekt jako komponenta esenciálního obsahu čl. 31 je proto rozumným výkladem čl. 41 a čl. 4 Listiny a nepředstavuje odklon od ustálené judikaury.
*7*
Pěkná reflexe.
OdpovědětVymazatAd I.
Na tom, že tuto doktrínu vytváří 8 soudců až nyní, není nutně něco špatného – za předpokladu, že nejde o ad hoc vytvořenou doktrinu, jez umoznila temto osmi soudcum dospět k takovému výsledku v kauze poplatků, jakého si přáli dosáhnout. Naopak pokud se této doktriny bude US drzet i v budoucnu, je to dle meho nazoru OK.
II.1. „pseudohistorické argumenty“: to se ÚS vskutku nevydařilo – je až fascinující, že si „vítězní“ soudcové neuvědomili, jak tato pasáž „nahrává kritikům“.
II.2. souhlas, reakce na tento argument navrhovatelů je dosti podivná.
Co se týče Holländerova „testu proporcionality“, tak ten mi připadá do značné míry zcela arbitrární, zejm. druhý bod toho testu.
*7*
OdpovědětVymazatad Matěj Šuster - mně přijde arbitrární zase jeho první část: "ve svém souhrnu tyto platby nesmí představovat bariéru přístupu k lidsky důstojné zdravotní péči". Takto nemůžeme konstruovat test ústavnosti, vždyť je více abstraktní než čl. 31. Rdousící efekt je z tohoto ohledu více věrnější skutečné povaze právního pravidla: zakázat určitý extrém, ne proponovat určitý ideál.
Z toho důvodu je také nesprávné snažit se konstruovat střední cestu mezi principem prorcionality a extrémní disproporcionalitou (event. testem rozumnosti či zákazem svévole). Oba postupy jsou centrovány opačně, test rozumnosti lze více méně představit i jako převrácenou proporcionalitu: jenže ne ve vztahu k zásahu do práva, fakticky je totiž testován zásah samotného soudu.
"Rozředěný" test propocionality by byl zbaven komponent, které jej činí právním pravidlem. Jak by jeho aplikace mohla vypadat, ukazuje v celé parádě disent: nestrukturované úvahy míchající účelnost, tu vyvážení zájmů, tu formalistické dělení právních vztahů na soukromé a veřejné právo, tu Dědovu mísu, ale chybí tomu základní struktura....
Autoři měli dále počítat s tím, že nález může být zpolitizován. Měl být více zdůrazněn charakter nepřímé vymahatelnosti, historie jeho výkladu a dvě výjimky, které jej postupně začaly omezovat. Debata na tomto webu ukázala, že speciální soudní charakter vyjmenovaných sociálních práv není obecně znám (Ctrl + F, řetězec "Čl. 41" např. v tomto postu). Mělo být počítáno s tím, že část akademie test rozumnosti nechce a podle toho se také bude chovat, protože jako poměrně liberální a demokratická metoda by mohla po rozšíření i do jiných oblastí utnout politické ambice, které lze spíše realizovat testem proporcionality mimo oblast tradičních práv.
Ale hlavně: mělo se předejít té strašné absurditě s domnělým "odklonem" od judikatury, která zmátla velkou část veřejnosti a médií. Taková věc neměla vyjít mimo Ústavní soud.
*7*
Četl jsem Matěji Váš post na Liberálním institutu, a v podstatě se s ním ztotožňuji. Co se týče Hollandera: Hollanderův disent chápu jako nástřel, který samozřejmě není propracován, a Hollander se o to zřejmě ani nesnažil (prostě jen naznačil směr, kterým by šel, pokud by získal majoritu).
OdpovědětVymazatZákladním problémem nálezu je prostě to, že jakákoliv konstrukce čl. 31 Listiny (která nebude karikaturou interpretace) jen obtížně snese výklad, že právo na bezplatnou zdravotní péči za podmínek stanovených zákonem znamená právo na to nemít v podstatě celou zdravotní péči zpoplatněnu tak, že to nemá "rdousící efekt". Všimněte si, že kritizuji závěr osmi soudců, nikoliv nutně závěr o ústavnosti poplatků (stále si nejsem jist, zda nějaká smysluplná interpretace neexistuje, i když si to již myslím stále méně).
Bezbřehý výklad práva je nebezpečný, protože i vítězná strana může zítra pocítit důsledky takové bezbřehé interpretace ústavy.
Příklad s americkou judikaturou je trefný, ale neuvádíte ve svém postu možná ten nejsilnější příklad. Vzpomínám si na můj údiv, když jsem zjistil, že americký antidiskriminační zákon (Civil Rights Act) byl Kongresem přijat právě na základě Commerce Clause a tak prošel i přes NS USA. Jak asi víte, podporuji (rozumnou) antidiskriminační legislativu, ale na tohle kompetenční "ukotvení" antidiskriminace na federální úrovni jsem opravdu nestačil jen zírat. Viz Katzenbach v. McClung, 379 U.S. 294 (1964), aplikující Vámi citovanou kauzu Filburn. Nedávno pak NS USA opět v souladu s Filburnovou logikou potvrdil federální zákaz pěstování marihuany pro vlastní potřebu, opět na základě Commerce Clause (regulace obchodu mezi státy). Viz Gonzales v. Raich, 545 U.S. 1 (2005).
To je snad až příliš akademický pohled: každé rozhodnutí má konsekvence, a Ústavní soud se – podle mého správně – rozhodl pro zdrženlivý postup, který způsobem, který není zcela zjevně nesmyslný (aniž by ovšem byl vrcholně přesvědčivý), odůvodnil.
OdpovědětVymazatOdhlédneme-li od "testu svévole", nález vnáší do soudního přezkumu ústavnosti dva nové koncepty, esencialitu práva a rdousící/škrtící efekt.
Pod esenciální ochranou rozumím ochranu esence, podstaty určitého základního práva, přičemž ji vykládám tak, že do "esence" práva je zasaženo až tehdy, když došlo k popření práva v materiálním smyslu, nikoli pouze k jeho oslabení, modifikaci nebo relativisaci. Konkrétně regulační poplatky porušují právo na bezplatnou zdravotní péči, ale nikoli do té míry, že by toto právo bylo ve své podstatě popřeno, negováno. S přihlédnutím k licenci čl. 41 Listiny se tak stalo v rámci ústavnosti a arbitrem vhodnosti úpravy nemá být Ústavní soud, nýbrž volič.
Zatímco esenciální ochrana pohlíží na základní právo a jeho ústavní konformitu objektivně, rdousící efekt je v zásadě subjektivní pojem, jehož naplnění nelze dovozovat ex cathedra, nýbrž je nutno vycházet z reálného dopadu posuzováného porušení práva na dotčené společenské vztahy. Je tedy subjektivním korelátem esenciální ochrany. Tento koncept pokládám za relativně nebezpečnější, protože Ústavní soud ani přibližně nevymezil ani nenaznačil, jaké zásahy už bude pokládat za "rdousivé", a bude tedy na jeho libovůli, kterému porušenému právu poskytne ochranu.
Jen pro úplnost opakuji že to vše se může dít toliko v prostoru vymezeném čl. 41 Listiny, u ostatních základních práv nepřichází tento specifický přezkum v úvahu a na místě je zpravidla textuální výklad ústavy a test proporcionality.
*7*
OdpovědětVymazatTomáš Pecina - dobrá úvaha, správně je reflektována klíčová povaha licence čl. 41. Ta má totiž pro výklad podstatný dopad. Je výsledkem kompromisu mezi autory Listiny: sociální práva sice byla zahrnuta v kodifikované podobě mezi základní práva a svobody, na druhou stranu jejich judicializace měla být omezena jen textem zákona (v tomto řešení figuroval jistý americký expert), tzn. byly vytvořeny ústavní garance pro realizaci sociálního zákonodárství, ale konkrétní obsah těchto práv je v kompetenci Parlamentu.
Nepřímá vymahatelnost znamená, že nestačí jako u ostatních práv dovodit z "nekvalifikovaného" zákonného zúžení vyjmenovaného práva jeho porušení a získat titul k derogaci (jak činí autor postu). Např. n. 14/02 výslovně připouští možnost zúžení těchto práv, přičemž limitujícím faktorem zůstává jejich podstata a smysl. Teorie ústavního práva v těchto případech nehovoří o porušení, ale o omezení základního práva. Esence práva na bezplatnou zdravotní péči pak může být a je z hlediska uplatnění míry bezplatnosti odlišná od práva na vzdělání. Situace nejsou identické a odlišné koncepce bezplatnosti (esencialita krytá koncepcí rdousícího efektu v. per se esencialita) by se našlo dost důvodů.
Esencialita práva není nový koncept. Ústavní soud ji aplikuje od počátku, co začal řešit meze nepřímé vymahatelnosti: např. v n. 35/93. Rdousící efekt, jako její konkrétní koncepce, je pak rel. vhodným nástrojem, jak vnést zdravý rozum k právu na zdravotní péči. Jeho smyslem je právě její dostupnost, nevytvoření podstatné ekonomické bariéry, která vytvoří k realizaci tohoto práva škrtící podmínky. Konkrétní prostředky jsou pak v kompetenci Parlamentu: nikde není dáno, že nový systém nemůže být efektivnější, solidárnější a více naplňující obsah čl. 31.
Kritici nálezu vycházejí z úvahy, že díky regulačnímu poplatku již není v rámci zdravotnického systému poskytována zdravotní péče bezplatně. Tato úvaha je absurdní vzhledem k tomu, že výnosy z regulačních poplatků tvoří malou část samotných nákladů zdravotního systému.
Konečně, výklad Listiny je textualistický, resp nedochází k negaci textu. Karty jsou jasně rozdány: čl. 41, čl. 4.
*7*
Ad Tomáš Pecina a *7*: Problém je podle mého názoru v tom, že „bezplatnost“ jakožto kvalifikace práva na zdravotní péči (na základě veřejného pojištění za podmínek stanovených zákonem) je prostě – empiricky - mnohem konkrétnější pojem než libovolné obecně vymezené sociální „právo na …“. Proto považuji uplatnění „esenciality práva“ a „rdousivosti“ v tomto případě za problematické. Pro posouzení esenciality práva na bezplatnou péči (na základě veřejného pojištění za podmínek stanovených zákonem) je podle mne rozhodující esencialita pojmu „bezplatnost“. Velmi zjednodušeně řečeno jsem Vaše pojetí pochopil tak, že „esencialita“ pojmu „bezplatnost“ spočívá v tom, že se za podmínek stanovených zákonem a při existenci zdravotního pojištění „sice ve skutečnosti platí, ale málo“ (chápu to tak, že podstata bezplatnosti podle vašeho pojetí spočívá v tom „neplatit příliš moc“) s tím, že „rdousivost“ případně může upřesnit, jak velké to „málo“ může být. Mám dojem, že při takovémto pojetí ke rdoušení již dochází, přičemž obětí je pojem bezplatnost.
OdpovědětVymazatPavel C.
Coby clovek, ktery kazdorocne financuje zdravotni system statisicovymi castkami, mam pocit zmaru a zurivosti, kdykoliv slysim oxymoron "bezplatna zdravotni pece". Nic takoveho proste neexistuje a uvahy typu "bez primych plateb" jenom zastiraji, ze text pravni normy je v danem pripade mimo realitu - a tudiz jako argument nepouzitelny.
OdpovědětVymazatJe to sirsi problem. Uz jsem se parkrat setkal s pravnimi normami,
ktere proste nelze naplnit ci poslechnout, protoze by to znamenalo poprit zdravy rozum nebo rovnou prirodni zakony. A podobne nesmysly zjevne jsou i v Lisitne.
Kritici nálezu vycházejí z úvahy, že díky regulačnímu poplatku již není v rámci zdravotnického systému poskytována zdravotní péče bezplatně. Tato úvaha je absurdní vzhledem k tomu, že výnosy z regulačních poplatků tvoří malou část samotných nákladů zdravotního systému.
OdpovědětVymazatNikoli ovšem z hlediska Wagnerovou zmiňovaného pensisty lehce nad minimem: pro něj tyto výdaje mohou tvořit dosti podstatnou část jeho osobního nebo rodinného rozpočtu.
Konečně, výklad Listiny je textualistický, resp nedochází k negaci textu. Karty jsou jasně rozdány: čl. 41, čl. 4.
To už jste v autu a nahráváte disentujícím: výklad je formálně (nikoli nutně materiálně) contra constitutionem, protože čl. 41 sociální práva nederoguje, pouze jim přiznává (poněkud) oslabenou ochranu.
Nelze odhlížet od toho, že esencí pojmu bezplatnost je "nebýt za peníze", jinak by byl čas na jiným debatérem zmiňovaný tlustý černý fix.
Pavlem C. proponovaný výklad, že esencí bezplatností je "nebýt příliš drahý", je podle mého názoru nutno odmítnout, protože takovouto uvolněnou logikou by se dalo dovodit, že vražda nevyžaduje usmrcení oběti nebo že donucením opustit vlast není, když vás vezmou do vazby a eskortují do zahraničí (beru zpět, toto vlastně už ÚS judikaturně překlenul :-) ).
*7*
OdpovědětVymazatNesouhlasím, že výklad jde contra constitutionem. Sociálních práv vyjmenovaných v čl. 41 odst. 1 se lze domáhat pouze v mezích zákona. Tím je zakotvena kompetence soudní moci působit v sociálním zákonodárství.
Je dále nezpochybnitelné, že se právo v čl. 31 ve svém plné síle nadále uplatní v kompetenci Parlamentu působit v sociální oblasti. Nezapomínejme, že soudní vymahatelnost je jen jedním aspektem těchto práv. Z tohoto důvodu je také pochopitelné, proč se text Listiny zmiňuje přímo o bezplatnosti. Obligatorní systém veřejného pojištění, který lékařům a zdravotnickým zařízením určí jediného plátce (pojišťovnu), pak nebude možno příliš zpochybňovat ústavní argumentací, neboť se jedná o úpravu přijatou v rámci zmocnění čl. 31.
Podstatou a smyslem práva v čl. 31 a proto i důvodem k výjimce z nepřímé vymahatelnosti (čl.4) není bránit v zemi s určitou životní úrovní a sociálním systémem poplatku, který je v porovnání k nákladům zanedbatelný. Poplatku, který nelze vyložit jako úhradu nebo cenu za zdravotní péči.
Podstatou a smyslem tohoto článku je, že bude vytvořen systém, v němž zmiňovaný důchodce neumře nebo nebude strádat, protože nebude mít dostatek peněz na operační zákrok, že nebudou pořádány veřejné sbírky, aby mu mohli lékaři transplantovat játra.
Je dále možné, že koncept bezplatnosti zmíněný v čl. 31, který by nebyl pokryt ochranou před ekonomickou nedostupností zdravotní péče (rdousící efekt) je možné v určité míře zahrnout do podstatných náležitostí tohoto článku. Pak ale pojďme diskutovat. V takovém případě se již ale dostáváme na tenký led, kde si již nevystačíme s výkladem slova bezplatnost. Musíme svůj závěr obhájit proti dikci článku čl. 41, který vymezuje široký prostor pro politickou debatu. Musíme přijít s pádným argumentem, proč je nezbytné věc vyloučit ze standardní politické debaty (kdy je navíc změna Listiny v tomto případě fakticky neprůchodná).
I po faktické stránce je možno hledět na věc jinak: stále existuje nezanedbatelná a v případě operačních zákroků za několik set tisíc nebo miliónů podstatná množina zdravotní péče, která je poskytována bezplatně. Tím je pro mě ústavní esence naplněna a ve zbytku je na každém voliči a na jeho odpovědnosti, jaký systém bude vybrán. Ústavní právo by se nemělo snažit tento přirozený svár demokracie snažit nahradit. Hlavně to neumí: v politické debatě je zápal pro věc a zaměřenost na cíl známkou života, v jurisprudenci známkou zpolitizování a ohýbání práva.
*7*
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat*7*
OdpovědětVymazatKomentář vkládám na popáté. Nastal problém se značkou < a > který jsem dosud nerozlouskl.
K tématu "activism on the Right" připojuji ještě jednu repliku.
Americký konzultant, který se podílel na práci autorského týmu při přípravě Listiny, se jmenuje Herman Schwartz. Jeho profil lze najít v Google. Podle svědectví prof. Boguszaka (zaznamenaném ve sborníku Deset let Listiny základních práv a svobod v právním řádu ČR a SR. ISBN 80-210-2749-5) se právě on zasloužil o nepřímou vymahatelnost sociálních práv vyjmenovaných v čl. 41. V debatě prý použil Hamiltonův argument z Federalisty č. 78 o nejslabší moci ve státě:
"[Ve vládě, v níž jsou její jednotlivé složky] navzájem odděleny, bude soudnictví už povahou své funkce pro politická práva systému vždy nejméně nebezpečné, jelikož má nejmenší možnost je ohrožovat či poškozovat. Výkonná moc nejenže rozdílí pocty, ale navíc třímá i meč společnosti. Zákonodárná moc nejenže ovládá měšec, ale také předepisuje pravidla, jimiž se mají řídit práva a povinnosti každého občana. Naproti tomu soudnictví mečem ani měšcem nevládne, neovládá sílu, ani bohatství společnosti a nemůže přijímat žádná účinná rozhodnutí. Můžeme po pravdě říci, že nemá sílu ani vůli, ale pouze úsudek."
Schwartz pak např. v článku Do Economic and Social Rights Belong in a Constitution? píše:
"Putting rights into a constitution, even if not judicially enforceable, is not an idle gesture. Something that is considered a conditionally mandated legislative obligation is likely to have a lot more clout in the political debate over budgeting priorities than something that is completely discretionary with the legislature. The American health care debate might be very different if health care were considered a matter of constitutional right."
10 Am. U. J. Int'l L. & Pol'y 1233 (1994-1995)
Těmito argumenty lze oponovat "slippery slope" námitkám o normativním popření sociálních práv v Listině, který prý přinesl nález o poplatcích.
Autorovi postu pak lze poslat malý "políček": nechce-li upadnout do sebeparodie (viz jeho rozpovídání se originalismu a navazující úvahy a polemiky), měl by si příště lépe ověřit fakta. A to nejen co se judikatury Ústavního soudu - dosti kreativně vyložené naštvaným disentem - týče... ;o)
*7*
[Ve vládě, v níž jsou její jednotlivé složky] navzájem odděleny, bude soudnictví už povahou své funkce pro politická práva systému vždy nejméně nebezpečné, jelikož má nejmenší možnost je ohrožovat či poškozovat.
OdpovědětVymazatJe pozoruhodné, že v posledních týdnech došlo k jakési inversi tohoto normálního stavu, a už druhý soudní verdikt může efektivně položit vládu. Po rozhodnutí ÚS o polatcích je to zítřejší rozsudek KS-P o žalobě na Marii Benešovou.
V případě dostatečně ostrého odůvodnění spojeného s odsudkem zastavení trestního stíhání "dvojitým odpíchnutým salichovem" se koalice – už teď rozklížená – nutně rozloží. Soud se tu dostává do posice "posledního spravedlivého" a média visí soudci na rtech a už teď se nemohou dočkat, jak to Topolákovi et cons. spočítají.
Ten spor je přitom poměrně banální: četl jsem sice žalobu a znám některé výpovědi, ale nikoli kompletní spis, takže se necítím povolán cokoli predikovat, nicméně můj počáteční názor byl (a nezměnil se), že je to jasně na zamítnutí: prokázat nepřípadné zásahy do některých caus v řízení jistě bude možné a výrok M. Benešové byl jen mediálně zatraktivněnou a zkratkovitou reflexí toho, co je obecně známo.
Bravo!
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatad Vesecká a spol. v. Benešová. Přijde mi neuvěřitelně skandální vyjádření žalobců:
OdpovědětVymazat"znepokojení "nad zjevnou a zavádějící jednostranností, neobjektivitou a nevyvážeností prezentovaného odůvodnění rozsudku"." Co je špatného na tom, že soudce Cepl rozhodl, že kritisovat lze i silnými výrazy, pokud mají pravdivý základ?
Ještě horší je vyjádření bývalého ministra spravedlnosti (sic!) Pavla Němce: "Jde o rozsudek nepravomocný, u kterého naštěstí ani nemusím použít obligatorní formulku, že ho respektuji. Naopak, s rozsudkem zásadně nesouhlasím a nesouhlas vyjádřím v odvolání" Od kdy se nepravomocný rozsudek nerespektuje? Je to rozhodnutí lidu (prostřednictvím soudce), který musí všichni účastníci respektovat. Není to nějaké nezávazné cvičení. Myslím, že nastal čas opravné prostředky po vzoru common law podstatně omezit.
" "Ve světle dnešního rozsudku se nemohu ubránit přesvědčení, že tak učinil záměrně a dal se tak zatáhnout do politického boje, a to na stranu současné opozice," uvedl Němec." Naopak toto vyjádření je skandální pokus o politisaci justice.
"Pozastavil se také nad tím, že soud v civilním řízení zpochybňoval rozhodnutí jiných justičních orgánů." Je sporné, co vše lze v rámci předběžné otázky přezkoumávat. Rozhodnutí à la O. J. Simpson je zřejmě možné i u nás.
"Podle místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery není zatím rozsudek pravdivý, protože ho lze napadnout odvoláním." Cože? Buď je ignorant Kučera nebo novinář, který ho (možná) zkreslil.
""Do potvrzení rozsudku soudu prvního stupně nic z toho, co tento soud zjistil, není pravda," dodal." Neuvěřitelné prohlášení. Kučera je zralý na kárnou žalobu.
"Ministerstvo dnes pouze uvedlo, že rozhodnutí soudu respektuje" Aspoň někdo normální.
Mezitím jsem si poslechl na www.ct24.cz celé ústní odůvodnění.
OdpovědětVymazatUdělalo na mě dojem, jak V. Cepl volně vyložil § 135 odst. 2 OSŘ, podle kterého z ostatních rozhodnutí než odsuzujících trestních rozsudků musí soud vycházet, ale není jimi vázán (což vykládá prvorepubliková judikatura tak, že soud může dospět na základě vlastního dokazování k odlišným závěrům, ale aby to učinil postkomunistický soud, jsem byl svědkem poprvé: normální přístup je, že každé rozhodnutí je svaté a úřad/soud neomylný), a jak nelpěl formalisticky na tom, aby se prokázal přesný obsah uzavřených jednání mezi žalobci, a dovodil reálný základ výroků M. Benešové už z faktu, že se takové schůzky uskutečnily. Podobně u dalších "příliš velkých náhod" v Čunkově případu.
"Do potvrzení rozsudku soudu prvního stupně nic z toho, co tento soud zjistil, není pravda," dodal." Neuvěřitelné prohlášení. Kučera je zralý na kárnou žalobu.
OdpovědětVymazatMožná Kučera už zná rozsudek odvolacího soudu, co my víme :-)
Transkript: první a druhá část.
OdpovědětVymazatV normální zemi by bylo na kárnou žalobu už to, že Kučera prokazatelně vyjednával o prodloužení trestního stíhání, dokud se za Čunka nenajde ve vládě náhrada, tj. o něčem, do čeho mu prokazatelně nic nebylo a není. Těžko si představit vážnější porušení § 87 i. f. zákona č. 6/2002 Sb., tj. ohrožení důvěry v nezávislost soudu, než když soudce, navíc instančně odlehlého soudu, takto zasahuje do trestního řízení, nota bene před podáním obžaloby.
OdpovědětVymazatJeště několik takových skandálů a slušnému člověku nezbude, než aby si při vyslovení slova "soudce" odplivnul.
Vzpomínám si, jak V. Cepl st. hovořil na debatě v Občanském institutu o potřebě soudcovské stavovské samosprávy a o ohrožení nezávislosti soudů zásahy ze strany exekutivy. Nesouhlasil jsem s ním tehdy. Myslím, že za naivní snahu o nezávislost soudů na počátku 90. let nám teď začínají přicházet účty.