"Regulační poplatky" ve zdravotnictví I.

Je několik minut po půlnoci a já po dvou hodinách čtení dočetl nález ve věci „regulačních poplatků“ ve zdravotnictví. Z toho plyne, že v rozporu s mým původním plánem až do víkendu žádný post k nálezu nenapíšu. Nicméně chci zatím všechny čtenáře vyzvat, ať si nález sami přečtou. Mohu slíbit, že se pobaví, ať již při čtení vybraných pasáží nálezu, nebo třebas i disentů P. Rychetského, E. Wagnerové nebo P. Holländera. Disent J. Nykodýma se pak čte v podstatě jako alternativa k nálezu. Rozhodně je nutno ÚS ocenit v tom, že nález dal na web vskutku v den vyhlášení, a to včetně všech disentů. Následuje jen pár glos bez nároku na analýzu nálezu jako takového.

Nález většiny je psán poměrně těžkou rukou (v tom kontrastuje s většinou disentérů). Snad tedy čtenáře neodradí věty typu Obdobně, jak tomu bylo v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 24/07 či sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (vyhl. pod č. 166/2008 Sb.), má za případné, aby i tehdy, shledal-li by dostatek důvodů k negativnímu rozhodnutí již po nalezení odpovědi na tento okruh otázek, nerozhodnout s poukazem na hledisko procesní ekonomie, aniž by provedl test rozumnosti (racionality), resp. se zabýval – byť i z optického hlediska a struktury odůvodnění nálezu – zdánlivě závěrečnou, z juristického hlediska však nepochybně primární věcnou otázkou – zda napadená právní úprava je porušením některého z ustanovení Ústavy či Listiny, resp. zda jí bylo zasaženo do některého práva chráněného Listinou (bod 88 většinového stanoviska). Pokud obdobné věty překonají, dozvědí se, že většina ústavních soudců čerpala z prací Dragutina Pelikána, aby zjistila, že sociální práva se dostala do ústav teprve díky J. V. Stalinovi v roce 1936 (co bylo před rokem 1989 oslavou, stává se po roce 1989 hanou - srov. bod 97 většiny). Na to velmi vtipně reaguje profesor Holländer: Lze předpokládat, že pokud by čerpali autoři většinového vota i z jiných pramenů, než jsou díla D. Pelikána, nemohli by pak obejít např. Výmarskou ústavu z roku 1919, jež zakotvuje sociální práva v čl. 141 a násl., a čl. 151 a násl., v čl. 161 pak výslovně zakotvuje povinnost státu zřídit systém zákonného pojištění za účelem ochrany zdraví, jakož i dalších účelů (pracovní způsobilosti, ochrany mateřství, stáří, nemocí, apod.). [dále P. H. cituje císařské prohlášení v Německu ze dne 17. listopadu 1881, obsahující takto zformulovaný účel zákonného zdravotního pojištění: „hojit sociální škody by bylo zapotřebí nikoli výlučně represí vůči sociálnědemokratickým výtržnostem, nýbrž stejnou mírou pozitivní podporou blaha dělníků“, smyslem zavedení zákonného zdravotního pojištění se má stát zajištění „vnitřního míru“, přičemž nový systém „je postaven na mravním základě křesťanského národního spolužití“]. Autorům většinového vota by bylo lze navrhnout z pohledu doktrinárního spíše než na úvahy D. Pelikána odkázat na jednoho z tvůrců moderní evropské demokratické konstitucionalistiky Georga Jellineka a na jeho slavné dílo System der subjektiven öffentlichen Rechte (1892), v němž Jellinek vnáší do evropského konstitucionalistického myšlení kategorii pozitivního statusu (status civitatis) – na rozdíl od statusu negativního – jenž představuje ústavní pozici jednotlivce obsahující jeho subjektivní veřejná práva na určitá plnění vůči státu (řadí mezi ně i problematiku „veřejné zdravotní péče“ – cit. dle 2. vydání, Tübingen 1905, s. 115).
Vedle perličky, že sociální práva jako obsah ústavních dokumentů jsou vynálezem generalissima Stalina, laskavý čtenář uvítá jistě obsáhlé historické pasáže počínaje již Chammurabiho zákoníkem (o jehož ústavněprávní relevanci mne většina nepřesvědčila) atd.

Nález je rozdělen v poměru 8 (pro zamítnutí) : 7 (pro vyhovění). Tím nastává klasický problém co dělat v situaci změny judikatury, pro kterou se nenašla kvalifikovaná většina 9 soudců (ale ta se nenašla ani pro zrušení zákona). K tomu čtenář objeví diskusi již v útrobách tohoto blogu.

K tématu se vrátím svým víkendovým postem, nicméně myslím si, že prozatím lze argumenty většiny shrnout v tomto výňatku z mimořádně zajímavého disentu Pavla Rychetského:
Základ argumentace, o kterou většina pléna Ústavního soudu opírá svůj zamítavý výrok a závěr, že napadená část zákona není protiústavní, je koncentrován v bodech 103 až 108 odůvodnění. Správně je zde konstatováno, že právní normy zasahující do sféry práv sociálních, musí respektovat smysl a podstatu sociálního práva (jeho esenciální obsah) a nemohou překročit takto vymezený ústavní limit natolik, že by toto právo anebo možnost jeho realizace eliminovaly. Teprve poté nastupuje test legitimity (účelnosti) cíle a rozumnosti (racionality) posuzované právní úpravy. Právě takový postup mne ovšem vede k závěru zcela odlišnému – k závěru o zjevné protiústavnosti napadené normy. Esenciálním jádrem věty druhé článku 31 Listiny je „právo každého na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění“, jehož výklad podal Ústavní soud již opakovaně. Ve svém nálezu sp.zn. Pl. ÚS 35/95 explicitně konstatoval, že „nárok občanů na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky je vázán na ústavní požadavek a rámec veřejného pojištění“. Tuto ústavní kautelu ÚS zopakoval ve svém nálezu sp.zn. Pl. ÚS 14/02, když uznal za ústavně konformní ustanovení § 11 odst.1, písm. d) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, které zakazovalo všem zdravotnickým zařízením i lékařům přijímat jakoukoli úhradu za zdravotní péči a to „ani v souvislosti s poskytováním této péče“. Nyní jsme však svědky závěru, že „esenciálním obsahem čl. 31 věty druhé Listiny je ústavní zakotvení obligatorního systému veřejného zdravotního pojištění, které vybírá a kumuluje prostředky od jednotlivých subjektů (plátců), aby je mohl na základě principu solidarity přerozdělit a umožnit jejich čerpání potřebným, nemocným, chronikům. Ústavní garanci, na základě které se bezplatná zdravotní péče poskytuje, požívá pouze a jenom suma takto shromážděných prostředků.“ (bod 106) Tak se dozvídáme, že ústavní pořádek již negarantuje právo každého na bezplatnou zdravotní péče (slovy Listiny), ale naopak ústavní garance je poskytována výlučně (pouze a jenom) veřejnoprávnímu systému zdravotního pojištění jako patrně novému subjektu ústavně zaručených práv a svobod. Pozornému čtenáři nálezu ovšem nemůže uniknout, že ani autoři tohoto nového a neotřelého názoru o něm patrně nejsou zcela přesvědčení, neboť po závěru, že zákon se nedotýká esenciálního obsahu sociálního práva (za jehož jediného nositele označili systém zdravotního pojištění) přikročili i ke zbývajícím třem krokům testu ústavnosti. Doktrinu o nezrušitelnosti garantovaného sociálního práva pak lehce překonávají, neboť toto nezrušitelné právo přiznávají pouze subjektu nazvanému „systém pojištění“ a nikoliv těm, kteří mají podle první věty čl. 31 Listiny právo na ochranu zdraví a podle věty druhé právo na bezplatnou zdravotní péči. (moje zvýraznění)..