Vzpomínky Antonína Procházky

Minulý týden vyšla kniha vzpomínek bývalého soudce Ústavního soudu Antonína Procházky "V boji za ústavnost". Podrobnější informace o této publikaci jsou k dispozici zde, takže je nadbytečné je opakovat. Nechci v rámci tohoto postu ostatně ani vzpomínat na A. Procházku, neboť jsem tak učinil již v souvislosti s jeho úmrtím (zde). Proto snad jen shrnu několik důvodů, pro které je dobré si anoncovanou knížku přečíst.

Předně, Antonín Procházka byl nejen výborný právník, nýbrž zejména skvělý, zásadový a čestný člověk. Jeho vzpomínky nám proto dávají vzácnou možnost alespoň trošku nahlédnout do jeho způsobu uvažování – velmi laskavého a velkorysého, nicméně zároveň přímého a nevyhýbajícího se konfliktům a v neposlední řadě i vtipného.

Procházkovy vzpomínky však lze číst i jako historii Československa 20. století pohledem jedince. Autor totiž prožil sice nesmírně těžký, nicméně zároveň velmi smysluplný život. V dětství zažil opakované a v některých případech i nucené stěhování, vynucené jak nástupem fašismu, tak také polskými územními ambicemi; dočteme se o jeho lásce ke vzdělání a hudbě a zejména o vroucí víře v Boha, která mu dávala sílu i v těch nejhorších situacích. Jak známo, A. Procházka byl před nástupem komunistů k moci velmi aktivní ve studentském (zejména křesťanském) hnutí a i za to byl totalitním režimem pronásledován, a to nejprve vyloučením ze studia na brněnské právnické fakultě a bezprostředně poté šest let trvajícím vězněním (již od 5. 5. 1949). Ani po propuštění z vězení však nemohl vykonávat svoji profesi, nýbrž byl „pracovně nasazen“ v různých podnicích. Právnická studia mohl dokončit teprve v průběhu pražského jara a jako právník poté působil v Československých drahách. I zde však byl pouze „námezdným pracovníkem, jehož práci si přisvojovali jiní. Můj statut jako bývalého kriminálníka byl jednou provždy určen, a i když mi třeba nebyl slovem připomínán, projevoval se viditelně v chování některých spolupracovníků a hlavně nadřízených. ... Tak plynutím času jsem se dopracoval k odchodu na důchod.“ Jistě proto není náhodou, že více než polovinu vzpomínek tvoří až polistopadové období. Přitom v roce 1989 měl A. Procházka již 62 let (!). Nicméně v době, kdy většina vrstevníků užívala klidný důchod, jakoby teprve začíná jeho skutečný profesní život. Teprve nyní totiž padly všechny překážky, kterými mu totalitní režim neskutečně otravoval život. A. Procházka se stává poslancem ČNR za Křesťansko demokratickou stranu (KDS). Po vzniku Ústavního soudu ČSFR je jmenován jeho soudcem a po zániku federace soudcem Ústavního soudu ČR.

Konečně můžeme Procházkovy paměti vnímat i jako ojedinělý zdroj vzpomínek a informací o federálním a „prvním“ českém ústavním soudu. Dozvíme se tak konkrétní okolnosti jmenování soudců, otevře se nám pohled na jejich práci (a to včetně některých informací kuloárních a někdy i úsměvných) a Procházka nám jednotlivé soudce velmi laskavým, nicméně zároveň upřímným, způsobem představuje. V závěru knihy autor vybral judikáty Ústavního soudu, které považuje za nejdůležitější: Benešovy dekrety, restituce, lustrace, zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Zvlášť se věnuje kauzám, kde působil jako soudce zpravodaj: např. zeď v Matiční ulici, některé obecně závazné vyhlášky obcí, církevní zákon. Vzpomínky jsou doplněny seznamem nálezů, na nichž se A. Procházka podílel jako soudce zpravodaj, a výběrovou bibliografií.

Velmi bych chtěl ocenit práci, kterou na knize vzpomínek A. Procházky s obrovským nasazením, zájmem a invencí odvedl H. Baňouch. Když pomineme doslov, jedná se o práci sice spíše „neviditelnou“ (ediční, korekturní, archivní atd.), nicméně o to cennější. Zejména díky jmenovanému je knížka nejen informačně hutná (psaná typicky „procházkovským úsporným stylem“), nýbrž skvěle editorsky provedená, takže její četba představuje skutečný požitek.

Úplným závěrem bych chtěl zmínit dominantní pocit, který u mne při četbě dominoval: smutek z toho, že Listopad přišel tak pozdě. Kdyby totiž k převratu došlo alespoň o dvacet let dříve, mohla být generace Procházků ještě v plné intelektuální a fyzické síle a mohla si vytvořit sítě myšlenkových a hodnotových pokračovatelů. Bohužel k tomu nedošlo a možná zejména proto se pořád nemůžeme úplně vymotat z právní i právnické mizérie.