Soudce mezi Sfingou a Švejkem…

Pomalu se začínám bát, že dosud nejobsáhlejší debata na našem blogu – mám na mysli Zdeňkovu „glosu“ k jednání ÚS o poplatcích ve zdravotnictví a oněch 164 komentářů k ní připojených – usne. Vzhledem k tomu, že ji pokládám za příjemný způsob, jak si zkrátit oněch několik napínavých týdnů, než ÚS rozhodne a nález vyhlásí (v horším případě oněch několik dalších týdnů, než dá nálezu i písemnou podobu, čehož bych se ale zde nebál, protože prodleva – a občas také určité formulační rozdíly - mezi ústním vyhlášením a písemným vyhotovením jsou zvykem pouze při vyhlašování hned po ústním jednání, jak po něm volá například Tomáš Němeček zde), rád bych přihodil malé polínko do ohně. Na onom ústním jednání pomalu zapadajícím právem prachem zapomnění mě totiž, když jsem jej sledoval, nedráždilo to, že nález bude vyhlášen až v neurčitu (což naopak společně se Zdeňkem pokládám za rozumné a koneckonců odrážející, že si možná soudci od ústního jednání opravdu cosi slibovali, byť přesně nevím co, leda by si chtěl profesor Holländer vychutnat svůj subjektivní teleologický výklad a setkat se s historickým zákonodárcem tváří v tvář), nýbrž spíše styl prováděného výslechu svědků. Tomáš Němeček psal o pěkném představení, ale společně s některými našimi komentátory (nebudu tvrdit, že jsem přečetl komentáře všechny, mám právě rozečtený jiný román) i o nepřipravenosti vyslýchaných. Já bych se raději zastal aspoň zčásti vyslýchaných, zatímco výkony soudců ÚS mě inspirovaly spíše k otázce, co všechno má soudce při ústním jednání říci a vyjevit.

Soudci ÚS toho totiž vyjevili skutečně dost a u některých by bylo velmi bezpečnou investicí vsadit si na to, jak budou hlasovat – zejména u předsedy ÚS Pavla Rychetského bych se nebál sázky v jakémkoli poměru, že jeho výrok proti zdravotnické reformě bude znít ve stylu oblíbené hry na námořní bitvu: „zásah-potopena“. Takové odhalení vlastních postojů ale poněkud kontrastuje s tím, jak tajuplně se obvykle tváří soudci obecných soudů, kde pokud je mi známo (a pokud ne, omluvte člověka, který sice se soudnictvím dokončuje první pětiletku, ale živých účastníků by se dopočítal na prstech obou rukou) je součástí české právní kultury vlastní postoje maximálně tajit a až do vynesení rozsudku si zachovávat nejen neutrálnost, ale i nezúčastněnost skrytou za formalizované dotazy a poučení. Veškeré názory se pak mají vejít do rozhodnutí a pak soudce opět zahalí tvář svou mlčením.

Tím nechci říct, že by se mi tento obvyklý formální odstup bůhvíjak líbil a určité emoční angažmá soudce (nemyslím tím na onu soudkyni kárně postiženou za to, že se dojala nad osudem žalované a věnovala jí svou brož) během ústního jednání bych pokládal za cosi nepřístojného a bezprecedentního. Naopak, když vidím české soudce obecných soudů, včetně těch soudců, které znám osobně dostatečně na to, abych snad i odhadl, jaká emoce se ve skutečnosti skrývá za tou či onou formalizovanou výzvou či nezúčastněným dotazem, vzpomenu si na soudce britské, kteří v sérii ústních jednání, která jsem nedávno mohl navštívit (ať už u správních tribunálů nebo i na High Court sídlícím v budově Royal Courts of Justice, která jakoby z oka vypadla interiérům filmů o Harry Potterovi), vystupovali navýsost neformálně. Tak například jeden ze soudců britského azylového a imigračního tribunálu (Asylum and Immigration Tribunal) neměl problém málem skákat účastníkům do řeči takovými doplňujícími otázkami, o kterých si čeští soudci nechávají pouze zdát a slovo k replice dal tím, že se odvrátil od žalobce k žalovanému a bezelstně se ho zeptal: „So, what’s wrong?“ Stejně tak soudce Owen na High Court se nebál dát najevo, že nemusí vždy vědět všechno, vesele si nechal přes protistranu a soudního zřízence dokonce poslat knihu s ustanovením zákona, na které jedna ze stran nově upozorňovala, i se záložkou, kam se má Jeho Ctihodnost podívat (v českém prostředí by to bylo patrně právní novum zakládající důvod k odročení jednání). Na závěr jednání pak neměl problém s tím dát najevo i empatii k osobnímu příběhu zúčastněné osoby (muslimského manžela duševně nemocné ženy odsouzené ze žhářství), které sice nemohl podle práva vyhovět, ale obdařil ji aspoň nehraným lidským slovem vyjadřujícím, že i k lidskému rozměru přihlédl, byť tento nemohl v daném případě převážit argumenty právní. Přitom zatímco na nižších stupních soustavy se návštěvník ústních jednání setkával spíše s formou rozhovoru vyjádřenou lidskostí a neformálností (vyváženou některými roztomilými rituály, jako je úklona každé osoby odcházející ze soudní síně směrem k soudci, či samozřejmě nezbytné paruky a různě zachovalé či naopak potrhané taláry advokátů), na stupních vyšších (například u Privy Council, tedy nejvyššího odvolacího soudu pro některé nebritské země Commonwealthu a některé další otázky) nastupovalo ostré grilování účastníků řízení v otázkách právních i skutkových. Všude ale byla cítit nezvykle úporná snaha soudce dobrat se vlastními otázkami jádra problému, bez ohledu na to, že někde odhalí svůj vlastní názor na některou dílčí otázku nebo dá najevo nesouhlas s tím, jak tuto otázku vnímá některá ze stran, tedy všechno to, co si český soudce obvykle nechává až jako překvapení do rozsudku (my nesmíme ani naznačovat...).

Přiznávám, že mi byl tenhle přístup blízký, ani ne tak kvůli anglofilství, ale proto, že považuji neformálnost a skutečně dialogickou formu (nikoli sadu pečlivě seřazených formulek přesně předepsaných občanským soudním řádem) řízení na nižších stupních soudní soustavy za odpovídající povaze tam řešených problémů i účastníků; věcné a konkrétní „grilování“ zástupců stran v řízeních před soudy vyššími pak za odpovídající snaze rozebrat pokud možno ze všech stran právní problém, jehož řešení v dané kauze bude mít patrně precedenční dopady.

Srovnám-li však s tímto přístupem průměrné řízení před českými soudy nižších stupňů a ono nedávné ústní jednání před ÚS, jako bych viděl obraz přesně opačný. Na nižších soudech soudce zahaleného mlčením a vedoucího řízení toliko podle osnov načrtnutých v o. s. ř. a obávajícího se, zda nějakou větou navíc už nepoučí některého z účastníků nad rámec zákona či nedá najevo svůj názor způsobem, pro nějž by mohl být vnímán jako podjatý. Při onom jednání u ÚS pak naopak soudce, kteří neskrývají v této politicky delikátní a mediálně přímo a ostře sledované otázce, co se jim na reformě líbí a nelíbí, a kteří sugestivně tahají děti z inkubátorů a navádějí svědky (ať už měli oba pánové svědčit o čemkoli) k mnohdy jediným možným odpovědím (viz zdařilá otázka, jestli má pacient recept spálit, když nechce zaplatit za vydání v lékárně), přestože nepředpokládám, že by oba politici nezvládli i výpověď vlastními slovy bez ustavičného tlačení ke zdi a skákání do řeči a že by potřebovali být vedeni zrovna k odpovědi, zda mají být páleny recepty a děti tahány z inkubátorů.

Vůbec nemám jasný názor na otázku poplatků ve zdravotnictví, ani bych netvrdil, že jsou mi páni ministr zdravotnictví a první ministr bůhvíjak sympatičtí. V reakci na tvrzení o tom, jak byli (podle Tomáše Němečka) soudci připravení a oba politici naopak trestuhodně slabí, bych si ale neodpustil jim adresovat spíše pochvalu, že (včetně premiéra, který svou „chlapáckou“ obhroublost dává jindy tak rád najevo) odolali pokušení alespoň jednou naznačit zejména doktoru Rychetskému, že některé své otázky formuluje spíše jako bývalý vicepremiér sociálnědemokratické vlády v rámci interpelací (přestože také souhlasím s tím, že tyto otázky pokládal pouze s ohledem na své vnímání světa, pro něž byl i v oné vládě; a nikoli proto, že byl v oné vládě), než jako soudce soudu vyrůstajícího z odtažitě mlčenlivé české právní kultury. Myslím tedy, že pokud chtělo české soudnictví dát prostor své neformální povídavosti a rozšafnosti (u onoho jednání u ÚS už jsem jen čekal, kdy některý z členů pléna začne svou otázku příkladem začínajícím třeba: „to byl jednou jeden pan doktor v Kardašově Řečici a to byl moc milej a uznalej pán….“) zbavit se závoje tajuplného mlčení během jednání, mělo by tak činit v jiném typu případů a o pěkných pár stupňů níže, neboť právě nižším stupňům by neformálnost mohla slušet víc.

Řekl jsem „o několik stupňů níže“? Pardon, jako bych na vteřinu zapomněl, že „Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.“…

Těším se na názory, zejména o tom, zda a na jakém stupni by soudce měl být spíše mlčenlivou Sfingou a na jakém třeba upovídaným Švejkem…