S takto výbušnou otázkou se dnes vypořádal Soudní dvůr ES v kauze C-267/06 Tarao Maruko proti Versorgungsanstalt der deutschen Bühnen.
Věc byla komplikována tím, že zatímco zákaz diskriminace podle směrnice 2000/78/ES se nevztahuje na systémy sociálního zabezpečení a sociální ochrany, jejichž dávky nejsou považovány za odměnu ve smyslu přikládaném tomuto výrazu pro účely použití článku 141 Smlouvy o ES, pojištění v dané kauze takovýmto klasickým systémem nebylo, ale naopak bylo jakýmsi hybridem mezi veřejným a soukromým pojištěním.
Soudní dvůr se podle mne s otázkou německého správního soudu vypořádal velmi rozumně, když ponechal rozhodující část diskrece v otázce srovnatelnosti registrovaného partnerství s manželstvím na německé justici, současně ovšem jasně nastínil mantinely, které (nejen) německé soudy při posuzování této otázky mají. Současně je zřejmé, že rozhodnutí právům homosexuálů spíše uškodí, než by jim pomohlo.
Než začnete číst, všimněte si prosím, že Soudní dvůr ES je schopen v den rozhodnutí publikovat své rozsudky ve všech jazycích. Český ÚS toho není schopen v jednom jazyce ani dlouhé týdny poté, co rozhodne.
Tadao Maruko založil dne 8. listopadu 2001 na základě § 1 německého zákona o registrovaném partnerství (Lebenspartnerschaftsgesetz, dále jen „LPartG“) registrované partnerství s jedním z tvůrců divadelních kostýmů. Tento byl pojištěný od 1. září roku 1959 u Versorgungsanstalt der deutschen Bühnen (Zaopatřovací ústav německých divadelních scén, dále jako „VddB“) a tomuto ústavu dobrovolně platil pojistné i v obdobích, kdy se neúčastnil jeho zaopatřovacího systému povinně. Registrovaný partner T. Maruka zemřel dne 12. ledna 2005. Maruko poté zažádal o vdovecký důchod u VddB , která byla odmítnuta s tím, že na registrované partnerství se podle stanov VddB možnost vyplácení vdoveckého důchodu nevztahuje.
ESD nejprve vysvětlil, že pozůstalostní dávka přiznaná v rámci systému oborového zaopatření, jaký spravuje VddB (což je velmi zjednodušeně řečeno systém na pomezí veřejného pojištění a soukromého připojištění), spadá do rozsahu působnosti směrnice 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (jakkoliv obecně do něj nespadají systémy sociálního zabezpečení a sociální ochrany, jejichž dávky nejsou považovány za odměnu ve smyslu přikládaném tomuto výrazu pro účely použití článku 141 Smlouvy o ES, ani na jakýkoli druh platby státu, jejímž účelem je poskytnutí přístupu k zaměstnání nebo zachování zaměstnání). V odstavci 59 rozhodnutí pak ESD uvádí, že rodinný stav a dávky, které z něj vyplývají, jsou v pravomoci členských států, do které právo Společenství nezasahuje. Členské státy však musí při uplatňování uvedené pravomoci dodržovat právo Společenství, zejména pak ustanovení o zásadě nediskriminace. Vzhledem k tomu, že taková pozůstalostní dávka, jako je dávka vdoveckého důchodu, která je předmětem původního řízení, byla kvalifikována jako „odměna“ ve smyslu článku 141 ES a spadá do rozsahu působnosti směrnice 2000/78 z důvodů vyložených v bodech 49 až 57 rozsudku, nemůže bod 22 odůvodnění směrnice 2000/78 (podle něhož tato směrnice se nedotýká vnitrostátních právních předpisů o rodinném stavu a na něm závislých dávek)zpochybnit její použití.
Ke klíčové otázce, zda může být vyjmutí registrovaných partnerů z možnosti vdoveckého důchodu financovaného v podstatě z privátních zdrojů, ESD zvážil, že Spolková republika Německo od roku 2001, tj. roku nabytí účinnosti zákona o registrovaném partnerství, pozměnila svůj právní řád tak, aby osobám téhož pohlaví bylo umožněno žít ve svazku, ve kterém jsou si vzájemně povinovány péčí a podporou, formálně založeném na zbytek života. Tím, že se uvedený členský stát rozhodl neumožnit těmto osobám uzavírat manželství, které zůstává vyhrazeno osobám opačného pohlaví, zavedl pro osoby stejného pohlaví odlišný režim – registrované partnerství, jehož podmínky byly postupně přizpůsobeny podmínkám uplatňovaným pro manželství (odst. 67). Dále vzal ESD v potaz další změny v německém právním řádu, které registrované partnerství přibližují manželství. V tom ESD odkázal na názor německého soudu, který položil předběžnou otázku, a zdůraznil, že je to názor tohoto soudu (tedy nikoliv názor ESD), že vzhledem k tomuto sblížení manželství a registrovaného partnerství, které považuje za postupné zrovnoprávnění a které podle něj vychází z režimu založeného LPartG, zejména pak z novelizace provedené zákonem ze dne 15. prosince 2004, registrované partnerství, třebaže není totožné s manželstvím, staví osoby téhož pohlaví, pokud jde o pozůstalostní dávku, která je předmětem původního řízení, do situace srovnatelné se situací manželů (srov. odst. 69).
ESD z toho vyvodil, že pokud předkládající soud rozhodne, že pozůstalí manželé a pozůstalí registrovaní partneři jsou, pokud jde o tuto pozůstalostní dávku, ve srovnatelné situaci, pak musí být taková právní úprava, jaká je předmětem původního řízení, považována za právní úpravu, která zakládá diskriminaci na základě sexuální orientace ve smyslu článku 1 a čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78 (odst. 72).
ESD kauzu rozhodl, jak jsem již uvedl, velmi rozumně, když ponechal klíčovou otázku posouzení srovnatelnosti registrovaného partnerství na jedné straně a manželství na straně druhé na domácím soudu. Tím si zachovává ESD odstup od řešení ožehavých otázek v domácích právních řádech (a současně si zachovává i legitimitu v systému dělby funkcí mezi domácí a evropskou justici), když reálnou práci ponechal plně na domácích soudech, neboť ty budou muset eventuálně říci, že postavení homosexuálních partnerů je podle domácí legislativy již natolik srovnatelné s postavením manželů, že jsou rozdíly činěné například soukromým nebo obdobným pojištěním diskriminační.
Jeho rozhodnutí však pochopitelně představuje nebezpečí pro práva homosexuálů v tom, že ve smyslu jeho logiky čím více legislativa přiblíží postavení registrovaných partnerů postavení manželů, tím menší prostor bude mít domácí legislativa pro činění výjimek v jejich vzájemném postavení. To povede k tomu, že se v konzervativnějších státech EU ještě více posílí tendence v žádném případě institut registrovaného partnerství vůbec nevytvářet, protože vede do „pekel“ – tedy dává prostor pro antidiskriminační legislativu ESD. Zatímco jsou totiž závěry ESD aplikovatelné na země s liberálnější legislativou, na takové Polsko nebo Irsko samozřejmě aplikovatelné nejsou.
Věc byla komplikována tím, že zatímco zákaz diskriminace podle směrnice 2000/78/ES se nevztahuje na systémy sociálního zabezpečení a sociální ochrany, jejichž dávky nejsou považovány za odměnu ve smyslu přikládaném tomuto výrazu pro účely použití článku 141 Smlouvy o ES, pojištění v dané kauze takovýmto klasickým systémem nebylo, ale naopak bylo jakýmsi hybridem mezi veřejným a soukromým pojištěním.
Soudní dvůr se podle mne s otázkou německého správního soudu vypořádal velmi rozumně, když ponechal rozhodující část diskrece v otázce srovnatelnosti registrovaného partnerství s manželstvím na německé justici, současně ovšem jasně nastínil mantinely, které (nejen) německé soudy při posuzování této otázky mají. Současně je zřejmé, že rozhodnutí právům homosexuálů spíše uškodí, než by jim pomohlo.
Než začnete číst, všimněte si prosím, že Soudní dvůr ES je schopen v den rozhodnutí publikovat své rozsudky ve všech jazycích. Český ÚS toho není schopen v jednom jazyce ani dlouhé týdny poté, co rozhodne.
Tadao Maruko založil dne 8. listopadu 2001 na základě § 1 německého zákona o registrovaném partnerství (Lebenspartnerschaftsgesetz, dále jen „LPartG“) registrované partnerství s jedním z tvůrců divadelních kostýmů. Tento byl pojištěný od 1. září roku 1959 u Versorgungsanstalt der deutschen Bühnen (Zaopatřovací ústav německých divadelních scén, dále jako „VddB“) a tomuto ústavu dobrovolně platil pojistné i v obdobích, kdy se neúčastnil jeho zaopatřovacího systému povinně. Registrovaný partner T. Maruka zemřel dne 12. ledna 2005. Maruko poté zažádal o vdovecký důchod u VddB , která byla odmítnuta s tím, že na registrované partnerství se podle stanov VddB možnost vyplácení vdoveckého důchodu nevztahuje.
ESD nejprve vysvětlil, že pozůstalostní dávka přiznaná v rámci systému oborového zaopatření, jaký spravuje VddB (což je velmi zjednodušeně řečeno systém na pomezí veřejného pojištění a soukromého připojištění), spadá do rozsahu působnosti směrnice 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (jakkoliv obecně do něj nespadají systémy sociálního zabezpečení a sociální ochrany, jejichž dávky nejsou považovány za odměnu ve smyslu přikládaném tomuto výrazu pro účely použití článku 141 Smlouvy o ES, ani na jakýkoli druh platby státu, jejímž účelem je poskytnutí přístupu k zaměstnání nebo zachování zaměstnání). V odstavci 59 rozhodnutí pak ESD uvádí, že rodinný stav a dávky, které z něj vyplývají, jsou v pravomoci členských států, do které právo Společenství nezasahuje. Členské státy však musí při uplatňování uvedené pravomoci dodržovat právo Společenství, zejména pak ustanovení o zásadě nediskriminace. Vzhledem k tomu, že taková pozůstalostní dávka, jako je dávka vdoveckého důchodu, která je předmětem původního řízení, byla kvalifikována jako „odměna“ ve smyslu článku 141 ES a spadá do rozsahu působnosti směrnice 2000/78 z důvodů vyložených v bodech 49 až 57 rozsudku, nemůže bod 22 odůvodnění směrnice 2000/78 (podle něhož tato směrnice se nedotýká vnitrostátních právních předpisů o rodinném stavu a na něm závislých dávek)zpochybnit její použití.
Ke klíčové otázce, zda může být vyjmutí registrovaných partnerů z možnosti vdoveckého důchodu financovaného v podstatě z privátních zdrojů, ESD zvážil, že Spolková republika Německo od roku 2001, tj. roku nabytí účinnosti zákona o registrovaném partnerství, pozměnila svůj právní řád tak, aby osobám téhož pohlaví bylo umožněno žít ve svazku, ve kterém jsou si vzájemně povinovány péčí a podporou, formálně založeném na zbytek života. Tím, že se uvedený členský stát rozhodl neumožnit těmto osobám uzavírat manželství, které zůstává vyhrazeno osobám opačného pohlaví, zavedl pro osoby stejného pohlaví odlišný režim – registrované partnerství, jehož podmínky byly postupně přizpůsobeny podmínkám uplatňovaným pro manželství (odst. 67). Dále vzal ESD v potaz další změny v německém právním řádu, které registrované partnerství přibližují manželství. V tom ESD odkázal na názor německého soudu, který položil předběžnou otázku, a zdůraznil, že je to názor tohoto soudu (tedy nikoliv názor ESD), že vzhledem k tomuto sblížení manželství a registrovaného partnerství, které považuje za postupné zrovnoprávnění a které podle něj vychází z režimu založeného LPartG, zejména pak z novelizace provedené zákonem ze dne 15. prosince 2004, registrované partnerství, třebaže není totožné s manželstvím, staví osoby téhož pohlaví, pokud jde o pozůstalostní dávku, která je předmětem původního řízení, do situace srovnatelné se situací manželů (srov. odst. 69).
ESD z toho vyvodil, že pokud předkládající soud rozhodne, že pozůstalí manželé a pozůstalí registrovaní partneři jsou, pokud jde o tuto pozůstalostní dávku, ve srovnatelné situaci, pak musí být taková právní úprava, jaká je předmětem původního řízení, považována za právní úpravu, která zakládá diskriminaci na základě sexuální orientace ve smyslu článku 1 a čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78 (odst. 72).
ESD kauzu rozhodl, jak jsem již uvedl, velmi rozumně, když ponechal klíčovou otázku posouzení srovnatelnosti registrovaného partnerství na jedné straně a manželství na straně druhé na domácím soudu. Tím si zachovává ESD odstup od řešení ožehavých otázek v domácích právních řádech (a současně si zachovává i legitimitu v systému dělby funkcí mezi domácí a evropskou justici), když reálnou práci ponechal plně na domácích soudech, neboť ty budou muset eventuálně říci, že postavení homosexuálních partnerů je podle domácí legislativy již natolik srovnatelné s postavením manželů, že jsou rozdíly činěné například soukromým nebo obdobným pojištěním diskriminační.
Jeho rozhodnutí však pochopitelně představuje nebezpečí pro práva homosexuálů v tom, že ve smyslu jeho logiky čím více legislativa přiblíží postavení registrovaných partnerů postavení manželů, tím menší prostor bude mít domácí legislativa pro činění výjimek v jejich vzájemném postavení. To povede k tomu, že se v konzervativnějších státech EU ještě více posílí tendence v žádném případě institut registrovaného partnerství vůbec nevytvářet, protože vede do „pekel“ – tedy dává prostor pro antidiskriminační legislativu ESD. Zatímco jsou totiž závěry ESD aplikovatelné na země s liberálnější legislativou, na takové Polsko nebo Irsko samozřejmě aplikovatelné nejsou.
Žádné komentáře:
Okomentovat