22 března 2008

S rákoskou kolem světa

Typickými, byť neúmyslnými, charakteristikami tohoto blogu je, že jeho posty obvykle nesou výrazný názor a že jednomu oboru, a to trestnímu právu, se vyhýbají – promiňte mi rádobyvelikonoční přirovnání – jako čert kříži. V tomto postu se obou těchto charakteristik vzdám, takže se pokusím být „trestněprávní“ a názorově bezbarvý. Včera jsem totiž ve zpravodajství zaregistroval, že oproti věcně plošnému snížení věkové hranice trestní odpovědnosti z patnácti na čtrnáct let navrhovanému Ministerstvem spravedlnosti se objevil v reakci na snahu vlády zachovat dosavadní věkovou hranici patnácti let i sociálnědemokratický návrh na snížení této hranice pouze ve vztahu k nejzávažnějším trestným činům. Je zjevné, že když něco jiného navrhuje „modrý“ ministr, trojbarevná vláda a růžová opozice, máme zaděláno na proměnu sporu věcného ve spor politický, tedy v přestřelku různých podob veřejné demonstrace výchovné lásky k dětem a komplementárně i lásky k obětem jejich trestné činnosti. Abych nebyl v těchto debatách odkázán na argumenty zastánců jednotlivých na stole ležících řešení ani na příklady uváděné novináři, zabrousil jsem pro srovnání do minulosti i do okolních i vzdálenějších zemí a tu se o svá torzovitá zjištění dělím…

Každý z návrhů při tomto srovnání svůj předobraz někde najde. Tak ti, kteří volají po snížení věkové hranice, nemusejí připomínat pouze země, kde už je hranice nastavena na 14 let, což jsou například Čína, Německo, Itálie, Japonsko, Rusko či Vietnam (vycházím zde z informací UNICEF na stránkách http://www.unicef.org/pon97/p56a.htm), ale i země, kde jsou prý v různých formách trestně odpovědné už děti jedenáctileté (Turecko), desetileté (Anglie a Wales, Ukrajina či Nepál), devítileté (Etiopie, Filipíny a zejména Írán, kde se tato nízká hranice vztahuje pouze na dívky, zatímco chlapci jsou podle informací UNICEF imunní až do svých patnácti let…inu, ne nadarmo nám během dospívání dávala děvčata tak okázale najevo, oč rychleji dospívají a moudří, v Íránu sklízejí i hořké plody téhle své urychlenosti), osmileté (Indonésie, Keňa a Skotsko – Skotové patrně v klidu svých vřesovišť intelektuálně a morálně zrají rychleji než jejich angličtí a velští spoluobčané za Hadriánovým valem). Mocnou hrstku pak tvoří k některým typům klukovin nepříliš přívětivé státy, kde lze soudit i děti sedmileté. Pouze toho, kdo neviděl onen díl Simpsonů, v němž Homer uvažoval nad tím, zda alespoň v Texasu nelze udělit trest smrti i nemluvněti, zarazí, že kromě Bangladéše, Indie, Barmy (dokud bude v thajské džungli aktivní aspoň jedna bojůvka barmských disidentů, budu mít s názvem Myanmar prosazovaným tamní juntou poněkud problém), Nigérie, Pakistánu, J.A.R., Súdánu, Tanzánie a Thajska najdeme v této skupince i část států U. S. A.

Vzhledem k tomu, že komparatistikou (stejně jako dříve dialektikou) lze podpořit vzhledem k pestrosti světa prakticky jakýkoli argument (viď, Michale?), můžeme se poohlédnout i do některých latinoamerických zemí, kde je naopak hranice trestní odpovědnosti posazena výše: na šestnáct let v Argentině a na osmnáct let v Brazílii, Kolumbii a Peru – v nich se ovšem na děti mezi dvanáctým a osmnáctým rokem vztahuje zvláštní trestní odpovědnost mladistvých.

Taková dvoustupňovost ostatně mívala svůj odraz i v naší právní historii. Tak zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852 stanovil obdobně jako naše současnost hranici pro trestní odpovědnost na patnáctý rok života, pokud se však trestného činu dopustila osoba mladší patnácti let, avšak starší jedenácti let, byla za trestný čin stíhána jako za přestupek, takže její trestná činnost byla potrestána také, ale podle o stupeň mírnějšího metru. Pouze děti do deseti let věku byly ponechány domácí rákosce, jak stanovil jeho § 237: „O trestných činech, kterých se dopustí děti. - Zločiny nedospělých od 11. do 14. roku. Činy trestné, jichž se dopustí děti až do dokonaného desátého roku, ponechány buďte toliko kárání domácímu; avšak od nastávajícího jedenáctého až do dokonaného čtrnáctého roku trestají se činy, jež se jen pro nedospělost pachatelovu nepřičítají za zločiny (§ 2 lit. d), jakožto přestupky (§ § 269 a 270).“

Z tohoto torzovitého výletu v prostoru i čase nechci vyvozovat vůbec žádné závěry, jen jsem chtěl dát čtenářům Jiného práva určitou komparativní výhodu v intelektuálních debatách o tom, zda čtrnáct je málo či patnáct moc…. A že byl tento post příliš suchý a bezbarvý, ba dokonce nevelikonoční? Abych učinil jarním náladám aspoň trochu zadost, dovolil bych si závěrem na zákonodárce apelovat, aby - ať už bude výsledek „sporů o hranici“ jakýkoli - nezapomněl s touto výslednou hranicí sladit i opakovaně zmiňované snížení věku pro oboustranně legální zahájení pohlavního života. Nejen proto, že když už chceme naše adolescenty škádlit nástroji trestního práva, měli bychom jim dovolit i to, aby se měli rádi ve všech významech tohoto slova; ale také z důvodů preventivních, neboť – jak by jistě také připomněla teta Kateřina – kdo si hraje, nezlobí. Promiňte mi tento lascivní závěr, ale to víte, duben přichází…

4 komentáře:

  1. Duben ... mladiství ... (předčasně dospívající) děvčata ... rákosky ...

    Nu, zajímavé asociační řetězce. Doufám, že se nikdy nedostaneš do rukou nejmenovanému justičnímu psychologovi ... ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Anonymní23/3/08 18:57

    "Vzhledem k tomu, že komparatistikou (stejně jako dříve dialektikou) lze podpořit vzhledem k pestrosti světa prakticky jakýkoli argument..."

    pekne cteni, akorat (no offence), co vsechno dneska uz lze oznacit za komparaci.
    V Brne na jedne nejmenovane katedre (obcanskeho prava) studenty pokud neco podobneho tvori v diplomkach/rigo pracich zenou a tomuhle rikaji popis, a ne komparace. I kdyz zase v rade jinych odbornych a pseudoodbornych publikacich na nasem trhu se takovemu popisu rika vznesene komparace, takze ono vlastne dneska, kdyz se pise o necem, co neni ceske, tak se muze klido napsat komparace (to zni lip).

    Nekde jsem docela trefne cetl, ze nekteri autori do not compare, they contrast. To to docela vystihuje.

    OdpovědětVymazat
  3. Anonymní23/3/08 19:40

    Ad pp214

    Souhlas. Termín "komparativní argument" se často používá matoucím způsobem. Cizí právní úprava je pouze fakt, ze kterého pro naše právo nic normativního nevyplývá. Pokud se inspirujeme racionalitou cizí právní úpravy, pak je pro naši inspiraci rozhodující pouze ona racionalita úpravy a nikoli fakt, že je součástí cizího práva.

    Tomáš Sobek

    OdpovědětVymazat
  4. Michal mě prostě vždycky překvapí. Čekal jsem, že Tě vybudím tou svou narážkou na komparativní argumenty (aniž by ten můj post na skutečnou komparaci aspiroval), a Ty si místo toho vybereš svá oblíbená startovací slova a poskládáš je do řetězce za sebou... Inu, ještě že máš proti mně (komparativní?) výhodu věku a do rukou justičního psychologa se dostaneš přede mnou. Díky, srdnatý předskokane!;)

    OdpovědětVymazat