Němci, prosím, anektujte nás!

Italská politická scéna nebývá řazena ani mezi ty nestabilnější, ani mezi ty nejprogresivnější. Jedná se o vzácnou symbiózu tradiční nestability. Pravidelným komponentem však také bývá národní hrdost; i když to tu stojí za houby, jsou to naše, italské houby.

Nejnovější výstup italské mimoparlamentní opozice však překonává i tuto národní (národnostní) dimenzi. Ve vlivném německém politickém týdenníku „Die Zeit“ vyšlo ve vydání ze dne 14. února 2008 provolání Beppe Grilla. Signore Grillo je původním povoláním komik a televizní bavič, který poté, co byla z politických důvodů ukončena jeho show v televizi, se stal mužem zábavných stadiónů a arén, ale také známou postavičkou italské mimoparlamentní opozice. Jeho provolání, publikované v němčině v Die Zeit a následně v jiných evropských časopisech a v italštině a angličtině na jeho blogu, skutečně vyzývá Němce, aby anektovali Itálii, neboť země je natolik zkažená a zkorumpovaná, že si není schopna vládnout sama.

Satirické provolání je urážlivé pro obě strany; tedy jak pro Italy, tak pro Němce. O Italech se člověk dozvídá ledasco nového, a to otrlý jedinec mého ražení: netušil jsem kupříkladu, že v italském parlamentu sedí 24 pravomocně odsouzených jedinců (oblíbená skutková podstata je nadržování mafii a podvody všeho typu), kteří jenom díky poslanecké a senátorské imunitě nenastoupí výkon trestu. A pokud budou voleni opakovaně (či ještě lépe dostali senátorské křeslo nadosmrti), pak je pravomocné trestní rozsudky asi už ani moc netrápí.

Textem také probleskuje klasický pohled Italů na Němce: bývá to obdiv kombinovaný s nenávistí. Italové své válečně spojence obdivují za precisnost, organizovanost a schopnost dotáhnout věci do konce; zároveň je za to ale také nesnášejí. K vztahu těchto dvou národů se mi vždy vybaví nesmrtelná scéna z Benigniho „La Vita e bella“, kde v rámci italsko-germánské družby konce třicátých let na jedné večeři u italského prefekta německá „Fräulein“ učitelka vykládá, jaké typy matematických příkladů se učí v Reichu školáci („Kolik říšských marek ušetří ročně stát, když utratí tolik a tolik postižených …“), a celé osazenstvo u stolu dělá obdivné „áaach“.

Z úplně jiného soudku: v poslední době jsem v tisku četl, že ministerstvo spravedlnosti připravilo zásadní novelu volebního zákona; navrhované řešení se prý minimálně v jedné ze tří navrhovaných variant inspirovalo italským volebním bonusem, který dostává vítězná strana, aby byla schopna zajistit vládnutíschopnou většinu. Moc se to asi nepovedlo: Prodiho vláda je již minulostí a volební bonus v případě vnitřních rozpadů koalic a neschopnosti se dohodnout k ničemu. Nechme se překvapit, s čím tedy ministr spravedlnosti přijde. Otázkou však je, jestli se nějakými bonusy řeší skutečný problém vládnutí v Čechách. Tím totiž, podle (nejen) mého názoru, nebyly od poloviny devadesátých volební paty, ale vnitřní nestabilita vládních koalic. A na té volební bonusy, pokud nebudou ve výši nějakých 50 křesel ve Sněmovně, aby mohla vládnout jedna strana, nic nezmění. Že bychom začali psát do Němec?