Slovník newspeaku pro začínající politiky (a něco navíc k Valentýnu)

Je realitou, že po první generaci politiků počátku devadesátých let, kteří se na tuto profesní dráhu z přirozených důvodů nemohli nijak zvlášť připravit a - obrazně řečeno – do poslaneckých lavic zasedli hned poté, co odešli od rýsovacích prken, z kotelen či z výzkumných ústavů, již delší dobu ve veřejném životě převažují profesionální politici.

Jejich životopisy jsou zcela srovnatelné se životopisy západních politiků: v 5 letech je poprvé oslovily práce typu Úvahy o revoluci ve Francii, stanovy Socialistické internacionály či Komunistický manifest, pod tímto dojmem v 16 letech zpravidla vstoupili do mládežnické organizace politické strany, v 18 letech již přímo do této strany, ve 20 letech byli poprvé zvoleni do obecního zastupitelstva a tak to pokračuje až na úroveň celostátního parlamentu či dokonce vlády. Tato skutečnost profesionálních Parteisoldaten (slovy M. Webera) je přirozená, zákonitá a byť s sebou přináší řadu negativ, nemá valný smysl ji kritizovat. Pozitivní stránkou tohoto jevu je profesní průprava politiků, kteří jsou průběžně školeni v jednotlivých odborných problémech, a také v tom, jak mají vypadat, jak se mají tvářit, gestikulovat, česat se, oblékat a mluvit. Je pak zajímavé sledovat a možná i studovat, že i profese politiků – stejně jako profese jiné (viz starší post B. Čechové na téma slangu advokátů) - zákonitě vytváří vlastní a značně svérázný jazyk.

A tady vzniká moje dilema: na straně jedné jsem coby politický laik odkázaný toliko na mediální výstupy a je mi zcela utajeno (a upřímně řečeno o to ani nestojím), kdo s kým více a naopak méně kamarádí, kdo koho podporuje či chce poškodit a jak se to následně projeví. Zároveň však mám k mladým lidem blízko, a veden vědomím, že řada studentů práv se na politickou kariéru připravuje (ostatně hned několik našich absolventů působí jako poslanci, ministři, starostové apod.) a pamětliv svojí odpovědnosti pedagoga nevysílat do praktického života zcela nepřipravené děti, pokusím se pro ně vytvořit jakýsi zárodek slovníčku základních pojmů politického newspeaku, který by pomohl všem začínajícím politikům osvojit si terminologii, kterou poté budou ve své práci nezbytně potřebovat. Čtenáře Jiného práva pak vyzývám k doplnění této terminologie – možná se nám společnými silami podaří založit dokonce malou obdobu wikipedie.

Za základní pojmy na úvod navrhuji deset následujících:

měkké, střední a tvrdé ano či ne: výrazem "měkké ano" je třeba reagovat zejména v situaci, kdy o dotazovaném problému nevím zhola nic, příp. vůbec nevím, které řešení je správné, nicméně pochopitelně tuto svoji nerozhodnost nemohu vyjevit na veřejnosti (jsem přece názorový vůdce). Abych proto odlišil svůj skutečný názor, musím v odlišných případech použít i termíny tvrdé ano a na opačné straně stupnice měkké a tvrdé ne.

mimo rozlišovací schopnost: tímto výrazem elegantně naznačuji velkorysost, prokazuji nadhled a současně zastírám úplnou neznalost problému. Jen si představte vedle sebe odpověď na stejnou věcnou otázku: „nevím“, anebo „tento problém je zcela mimo moje rozlišovací schopnosti“. Zatímco první odpověď vás usvědčí z diletantismu; druhá naznačí tázajícímu i posluchačům, že by mělo být i pod jejich úroveň zabývat se takovými pitomostmi, na které jste dotazován.

nekonečně vzdálen: ve vztahu k odpůrci působícímu v jiné politické straně je třeba se zcela jasně vymezit. Když už však nejsem schopen vyvrátit jeho argumentaci, případně dokonce nabídnout argumentaci vlastní, stačí podotknout, že jeho představy jsou nekonečně vzdálené představám a vizím mým. Nekonečno je vnímáno jako symbol a ten je způsobilý zakrýt to, že ve skutečnosti se od oponenta neodlišuji vůbec či pouze minimálně. A právě tento (zdánlivý) distanc mi následně zajišťuje legitimitu samotné existence mojí politické skupiny. (Vzpomeňme jen na dialog dvou rádců v pohádce Šíleně smutná princezna, kteří jediní si byli vědomi toho, že v obou královstvích se mluví stejným jazykem...)

nenulové náklady: znamenají, že nám to přijde neskutečně draho. Tento pojem nahrazuje dřívější primitivní obraty typu „zdraží potraviny“, „zvýšením sazby daně vzroste cena nemovitostí“, "utáhneme si opasky" apod., které se hodily jen v revolučních či převratových dobách. Ve stabilních podmínkách jde ve skutečnosti jen o to, že ekonomická transformace má nenulové náklady, že úbytek lidského potenciálu je u zahraničních vojenských misí nenulový, protože tam vykonávaná činnost s sebou přináší nenulové riziko atd.

nulová tolerance: tento výraz se používá jako výraz krajního odporu k určitému jevu či k osobám. Např. „jsem nulově tolerantní ke korupci“, „jsem nulově tolerantní k vládní koalici“ – což zní jistě lépe než dříve používaná značně agresivní výrazivo typu „jdeme vládě po krku“ či „svážeme naše stranické knížky do kůže členů opozice“ apod.

ošetřit: jak známo, veřejnost má v největší úctě lékaře a naopak výrazně nesnáší právníky. Je proto velkou chybou, když politik hodlá určité společenské nešvary řešit přijetím nových zákonů anebo aplikací předpisů existujících. Daleko příjemnější je situovat se do role ošetřujícího lékaře, který velmi citlivě pomáhá vyřešit růst kriminality tak, že tento problém ošetří novou legislativou. To je vskutku univerzální odpověď, která jasně sděluje, že politik v sobě skloubil citlivého a vnímavého člověka, schopného zároveň rázné akce. To, že ve skutečnosti zpravidla vůbec neví, o co jde, a že jakýkoliv legislativní zásah může být zcela kontraproduktivní, z tohoto hlediska nemá až tak zásadní význam. Navíc je dobré si všimnout, že se zásadně neošetřuje právním předpisem, nýbrž normou. Elektorátu se tak vnucuje emoční dojem, že kriminalita se vyřeší tím, že se obvážeme normami, že nám norma bude vpíchnuta pod kůži či že bude aplikována ještě méně příjemným způsobem. Používání termínu „norma“ namísto „právní předpis“ je výhodnější už jen proto, že vás oponent nemůže usvědčit z neznalosti pramenů práva. Nejste následně vystaveni kritice, že jste pochybili odkazem na zákon, když i laik by měl vědět, že předmětnou materii upravuje ministerská vyhláška či naopak. Pokud by přesto tázající byl neodbytný a trval na zpřesnění, o jako normu se má jednat, postačuje využít osvědčených termínů typu: tato úroveň problému je mimo moje rozlišovací schopnosti, či že toto normotvorné řešení navrhujete provést zcela standardním způsobem poté, co je vykomunikujete s ostatními zákonodárci.

standardní řešení: v situaci, kdy vůbec nevím, co dělat, a jsem přesto vyzván k vyslovení názoru, je nejvhodnější odkázat na to, že za dané konstelace je nejlepší postupovat zcela standardním způsobem. Kouzlo této odpovědi spočívá v tom, že tázající zpravidla nemá odvahu se následně zeptat, co to je standardní řešení (pak by naplno odkryl svoje základní neznalosti: vždyť nezná ani něco, co je zcela standardní!), a zároveň na posluchače působí velmi hladivým, uklidňujícím způsobem. Prostě si řekne: aha, takže nebudou žádné revoluce a podobné pošetilosti. Lehkým odstínem tohoto termínu může být jeho vskutku jen zdánlivá konkretizace typu „řešení zcela standardní v Evropské unii“, „náš program je kompatibilní se standardními řešeními používanými v civilizovaných státech“ apod.

super, hyper, mega: veřejnost je zvyklá, že je neustále mobilizována. Jen si všimněme: začínalo to samoobsluhami, a dnes roli pouličních krámků v podstatě přebraly supermarkety. Na velké nákupy nestačí ani ony a musíme do hypermarketů. V televizi se nedíváme na filmy, nýbrž na superfilmy a dnes dokonce i na megafilmy. Ani politik si proto nevystačí se střízlivým označením typu nízká či hrubá daň; je třeba vymýšlet pojmy typu supernízká a superhrubá daň. Abychom svoje voliče dostali k urnám, nemůžeme apelovat jen na jejich uvědomění, je třeba neustále připomínat, že žijeme v supervolebním roce, kdy jde prostě o úplně všechno. Voličům pak nepřijde divné, že supervolební je zpravidla i ten rok následující – do hypermarketu přece taky jezdí obden.

vize: stejně jako v reklamě, i v politice jsou představovány zpravidla zcela banální myšlenky. O to důležitější je jejich „zabalení“ do vznosného hávu. Jestli si proto v hypermarketu již nemohu koupit rohlíky, nýbrž produkty, a banka mi nabízí balíček služeb (nikoliv faktury), obdobně v politice není možné tvrdit, že prosazuji nižší daně. Je tedy třeba hovořit např. o vizi nižší daňové zátěže, která se nikterak nepříznivě nedotkne většinové společnosti. Holt, společnost má ráda vizionáře.

vykomunikovat: tento termín se zásadně používá jako univerzální náhrada obvyklých pojmů domluvit, dojednat, vysvětlit, vyložit, zmírnit napětí apod. Na otázku, jak vyřešit důchodovou reformu, o čemž nemáte ani páru, proto postačí uvést něco ve smyslu, že tato otázka je natolik komplexní, že ji musíte nejprve vykomunikovat napříč politickým spektrem. Jestliže chcete dosadit svého stoupence do státní funkce, musíte pro zvolení či jmenování vykomunikovat příslušnou podporu.

Protože ke každé dobré jazykové učebnici patří i krátké cvičení, zkusme si představit, jak by začínající politik (aby se mu politický newspeak skutečně dostal pod kůži) měl hovořit se svojí manželkou např. poté, co se vrátí z nákupu:

Manželka (M): „Koupils i nějaké maso na neděli?“
Začínající politik (ZP): „Tento problém jsem sice nedokázal vyčerpávajícím způsobem ošetřit, nicméně v nejbližším možném termínu budu postupovat zcela standardním způsobem. Už nyní bych však zcela otevřeně řekl, že jsem byl na meganákupu, k němuž by se Tonda odvedle nikdy neodhodlal. Ostatně, to, zda mám vůbec koupit nějaké maso, jsi se mnou nedostatečně vykomunikovala.“
M: „Takže to maso koupíš jako vždycky až v sobotu?“
ZP: „K tomu říkám zcela zásadním způsobem a bez jakýchkoliv okolků svoje měkké ano.“
M: „A co vezmeš, hovězí nebo vepřové?“
ZP: „Vždyť víš, že tyto problémy jsou zcela mimo moji rozlišovací schopnost. Jsem si však zároveň velmi dobře vědom toho, že v obou případech se jedná zcela určitě o nenulové náklady. To je třeba vzít dobře v potaz, byť tím nikterak nepresumuji, jak by se mělo již dnes rozhodnout, to by bylo vskutku velmi předčasné.“
M: „Aha, takže vezmi něco na guláš.“
ZP: „Ale drahá, ke guláši v tvém standardním provedení je můj žaludek nulově tolerantní, takže výsledný chuťový prožitek je nekonečně vzdálen mojí standardní představě o superkvalitním obědě.“
M: „Hele, tak si kup a uvař, co chceš.“
ZP: „No přesně to jsem očekával, že opět zvítězí tvoje velmi zjednodušující vize nad standardními způsoby trávení víkendu manželi v civilizovaných zemích. Významně pak zdvihám obočí nad tím, že i po tak dlouhém společném vztahu se mnou nedokážeš dostatečně vykomunikovat ani ty nejelementárnější věci.“

PS: Tento post věnuji k zítřejšímu Valentýnu své manželce Denisce, které chci hrozně moc poděkovat za to, že i ten dvanáctý rok, co jsme spolu, je stejně krásný jako ten první, a že mne neskutečně trpělivě a neúnavně podporuje při všech mých letech (i úletech). Že mne staví na nohy, když jsem dole, a naopak mi ukazuje realitu zemské přitažlivosti tehdy, když se nepatřičně vznáším. Prostě, Deni, jestliže R. Fulghum děkuje za vše dobré mateřské školce, komunisté straně a moudří učenci knihám, já chci poděkovat hlavně tobě.

Obzvláště pak dnes ve shora nastíněném kontextu oceňuji, že stále toleruješ mnou používaný newspeak, vědomě zneužívaný zejména v případě domácích prací.