Evropský univerzitní institut potřetí - jak se hlásit?

V posledním z příspěvků o Evropské univerzitním institutu, který navazuje na povídání o struktuře Institutu a propagační post, se nyní vracím na úplný počátek: kdo a jak se může na Institut hlásit? Rozlišme dvě kategorie potenciálních zájemců o působení na Institutu: vědecké pracovníky a zájemce o doktorandské studium. Prvně zmiňovaní, tedy vědečtí pracovníci s již dosaženým titulem Ph.D., se již dnes mohou ucházet o stipendia (fellowships) pro vědecké pracovníky (Fernand Braudel, Jean Monnet a Max Weber Fellows). Ta jsou již dnes udělována bez ohledu na národnost kandidáta. Za poslední tři roky se však nezdá, že by tato možnost české (či slovenské) vědecké pracovníky příliš lákala.


Situace je problematičtější se zájemci o doktorandské studium. Systém financování studia pro doktorandy na EUI je vystavěn tak, že každá smluvní strana Smlouvy o založení EUI financuje studenty své státní příslušnosti. Některé členské státy (kupř. Lucembursko či Nizozemí, anebo též asociovaný stát Švýcarsko) poskytují svá „národní“ stipendia nejen studentům, kteří mají jejich státní příslušnost, ale také studentům z jiných členských států, kteří mají trvalý pobyt na jejich území a vystudovali tamní vysokou školu/respektive jsou činní v tamním akademickém sektoru. Česká republika, stejně jako třeba Maďarsko, Bulharsko a Malta, však doposud nejsou smluvní stranou Smlouvy o založení EUI. To znamená, že na Institutu v současnosti neexistuje financování (granty) pro studenty české národnosti.

Slovensko ke Smlouvě o EUI přistupuje; zdá se, že slovenští studenti by mohli na Institutu začít studovat již od akademického roku 2008/2009. Úmluvu o založení EUI by se Slovensku mělo podařit ratifikovat do začátku akademického roku 2008; nicméně, i pokud by se tak nestalo, existuje možnost dohody mezi Slovenskem a Institutem o dočasném vysílání studentů, která je vcelku flexibilní a závisí na počtu kvalitních zájemců o výzkum ze Slovenska a vůli slovenské strany.

Také česká situace by se snad měla také časem změnit. Podle informací poskytnutých autorovi z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vyjádřila Česká republika přání ratifikovat Smlouvu o založení EUI ústy tehdejší ministryně školství Petry Buzkové již v listopadu 2005. Od té doby probíhají jednání o přistoupení. Úmyslem české strany zatím je financovat až 4 nová stipendia pro české studenty každý rok, a to, pokud možno, již od akademického roku 2008/2009. To by znamenalo, že na Institutu by v budoucnosti mohlo studovat až 16 českých studentů zároveň. České MŠMT původně (květen 2007) vyjádřilo přání dosáhnout dohody s EUI do konce roku 2007; první čeští studenti by pak mohli na EUI nastoupit od září 2008. Nyní se však bohužel zdá, že mírný stav bezvládí, který zdá se panuje na současném MSMT, se negativně podepíše na procesu přistoupení: vyjednávání se v listopadu 2007 opět zastavila a zdá se, že se čeká na politické rozhodnutí nového ministra.

Nevím. Diskuse o „prioritách“ české vlády při financování vědy a výzkumu již na stránkách Jiného práva proběhla. Nebudu opakovat argumenty tam učiněné. Podle údajů, které se ke mě dostaly, by vyjednaný český příspěvek měl obnášet 180 tisíc Euro ročně. Jedná se o nabídku počáteční „slevy“, kterou Institut učinil vůči vícero novým členským státům: kupříkladu stejně velká Belgie platí sumu pětinásobně vyšší. Je pět miliónů korun hodně či málo pro financování 16 českých studentů a národní účasti na evropské výzkumu?

Samotný proces přijímání doktoranda na EUI se skládá ze dvou kol: písemného a ústního. Písemné kolo probíhá dnes již výlučně elektronicky. Každoroční uzávěrka je přihlášek je k 31. lednu toho roku, ve kterém by uchazeč rád začal studovat. Detailní seznam dokumentů, které musí každá přihláška obsahovat a v jakém formátu, je k dispozici na internetových stránkách EUI. Pokud bude uchazeč postoupí do ústního kola, pak bude pozván k ústnímu pohovoru, který se uskuteční v průběhu měsíce dubna. Ústní pohovor se zaměřuje na debatu o uchazečovu plánu studia, tématu jím navržené disertační práce a debatu o širších výzkumných zájmech kandidáta. Vyrozumění o (ne)přijetí ke studiu přichází v průběhu května.

Co se hodnotí? Hlavní je asi kvalita předloženého výzkumného projektu a realistické vnímání toho, co chce uchazeč psát a o čem by rád bádal. Více jak polovina pohovoru se točí okolo tématu zvoleného výzkumu. Kvalitou projektu se myslí především originalita a invence: výběrové komise mají myslím slabost pro přístupy mezioborové, srovnávací a dostatek kontextuální omáčky. Uchazeč by měl při vypracovávání projektu vycházet z toho, že jeho projekt budou číst jedinci, kteří provádějí výzkum v dané oboru. „Omletá“ témata, která nepřinášejí žádný nový pohled, nikoho nezaujmou: pokud je kupříkladu předložen projekt na téma „Obyčej v mezinárodním právu veřejném“ či „Evropská ústava“, tak výběrová komise jenom zívne a projekt odkládá. Pokud naopak zahlédne projekt na téma jako třeba „Posuzování dopadů legislativy a legislativní outsourcing“ či „Teorie precedentu v evropském právu“, je zde nesrovnatelně větší pravděpodobnost, že projekt někoho zaujme.

S ohledem na osobu samotného kandidáta se hodnotí „tradiční“ faktory: kvalita a reprezentativnost dosavadní práce a znalost jazyků. Kvalitou dosavadní práce je myšlena kumulace kterýchkoliv z následujících faktorů: publikační činnost, aktivita ve spolcích, účast na simulovaných soudních přelíčeních, praxe a jiné věci, které dokazují aktivitu a dimenze jdoucí nad rámec „povinně odkrouceného“ v rámci právnické fakulty. Uchazeči budou mít také typicky zkušenosti ze zahraničí (Erasmus či jiné formy studia v zahraničí). Požadavkem pro uchazeče je znalost alespoň dvou jazyků Evropské unie; po přistoupení České republiky k EU je sice možné argumentovat, že by stačila čeština a slovenština, v praxi to ale tak nebude. Každý musí umět obstojně anglicky a velice vhodná je znalost minimálně dalšího cizího jazyka (francouzština, němčina, španělština, italština, polština atd.). Drtivá většina lidí na Institutu (s občasnou výjimkou Angličanů) je schopna komunikovat ve vícero jazycích.

Závěrečná poznámka se týká výše zmiňovaného systému výběru studentů v rámci jednotlivých národnostních kategorií; tento systém znamená, že studenti soutěží o přijetí na Institut v rámci své „kategorie“ grantů – němečtí studenti proti ostatním německým studentům, portugalští studenti proti ostatním Portugalcům. Ač je EUI místem špičkového výzkumu ve společenských vědách, v ohledu „národnostních kvót“ zůstává beznadějně nepružnou evropskou „institucí“, a to ze dvou ohledů.

Za prvé, existuje značný nepoměr mezi obtížností přístupu na Institut s ohledem na národnost uchazeče. Celkový průměr počtu zájemců o studium v porovnání s počtem přijatých nevypadá natolik hrozivě: na každé studijní místo se hlásí v průměru 9 zájemců, tedy celkový průměr míst:zájemců je 1:9. Nicméně tento celkový průměr je potřeba kalkulovat s ohledem na konkrétní národní kvóty, v rámci které se ten který uchazeč hlásí. Zatímco kupříkladu šance finského uchazeče dostat se na Ústav práva v roce 2006 bylo 1:2 (dva zájemci o jeden finský grant), šance portugalského či řeckého kandidáta jsou 1:10 a šance italského 1:11.

Za druhé, ač podobný systém může být výhodný pro určitého konkrétního kandidáta, z hlediska EUI jako takového znamená snížení celkové kvality přijímaných kandidátů: dobří kandidáti ze smluvního státu, kde se hlásí mnoho zájemců, musí být odmítnuti a namísto toho je přijat slabší kandidát, který však má národnost smluvní strany, v jejíž rámci není o výzkum na Institutu takový zájem.

Řešení tohoto problému je technicky velice jednoduché; politicky však nesmírně obtížné: zrušit národnostní kvóty při přijímání studentů na EUI a přijímat kandidáty ve volné soutěži bez ohledu na státní příslušnost. Podobné myšlenky jsou však v současnosti u smluvní stran obtížně prosaditelné. Možnost, která se jeví prozatím schůdnější, je zavést dvoukolový systém přijímání, přičemž část míst na Institutu by byla nadále vybírána v rámci „vnitro-národnostní“ soutěže a další část by byla vystavena volné soutěži bez ohledu na státní příslušnost kandidáta, která by pak nemusela být omezena ani tím, zda má kandidát vůbec národnost některé ze smluvních stran. Podobné řešení sice zůstává hudbou budoucnosti, jedná se však o budoucnost nezbytnou: pouze tak bude Institut schopen uchovat své postavení v soutěži o nejlepší studenty, soutěži, která se již dávno neodehrává pouze v evropském měřítku.