Začnu odzadu - tedy „krátkou úvahou na staré téma“: přemýšleli jste někdy o tom, zda se má eurokonformní výklad vnitrostátního práva použít pouze v případě, kdy je mezi vnitrostátním a evropským právem rozpor, nebo se jedná o obecné výkladové vodítko, kterým musí každý právník v členském státě EU začít, pokud se chce dobrat správného smyslu aplikovatelné právní normy? Pro fajnšmekry dodám, že „evropským“ právem zde rozumím právo komunitární i unijní, neboť se tato zásada uplatňuje v obou právních řádech.
Pokud Vás ta první věta odradila (a to podstatou svého sdělení, nikoliv tím, že se mi ji nepovedlo obratněji naformulovat), pak nemusíte číst dál. Patříte ke skupině čtenářů Jiného práva, kteří by se zde s úvahami se světa práva Evropské unie raději nesetkávali. Přiznám se, nevím, jak je ta skupina veliká (a vlastně uvítám, pokud se k tomu ve svých komentářích vyjádříte). Přesto jsem se ale rozhodl učinit experiment: založit si alternativní blog, kde se budu věnovat právě těmto otázkám. Je jakýmsi prodloužením mé Moskytiéry, proto nese název Mosquito Net - Blog Extension.
Blog vznikl jako součást ještě jiného experimentu: jako učební pomůcka pro mé studenty tady v Oxfordu. Pokud Vás tedy zajímá, jaké otázky s nimi diskutuji, můžete se přijít (virtuálně) podívat. A třeba se i zapojit do diskuse.
Ale teď pomalu zpátky k té úvodní úvaze: dostal jsem se k ní na konferenci „Europeanization of Public Law“, kterou uspořádalo společně několik kateder univerzit z Utrechtu (kde se konference také konala), Rotterdamu a Groningenu. Konference měla za účel především představit a diskutovat novou knihu, po níž byla pojmenována i konference. Jejími autory je čtveřice holandských profesorů: Jan H. Jans, Roel de Lange, Sacha Prechal and Rob Widdershoven (pro ty, kteří to ještě nevědí: Sacha Prechal by se mohla psát také jako Saša Prchalová, neboť je původem Češka, k Čechům se stále hlásí a podle - nejen mé - zkušenosti se jim snaží všemožně pomáhat). Pokud by Vás podrobnosti o konferenci zajímaly, můžete si o ní přečíst právě na mém alternativním blogu.
Profesor Hans D. Jarras z Univerzity v Münsteru ve svém příspěvku hodnotil jednu z kapitol zmíněné knihy, věnovanou eurokonformnímu výkladu. Tedy, sem také směřovala jedna z Jarrasových výhrad: autoři použili termín „konzistentní výklad“, který podle něj není správný, poněvadž nevystihuje jednosměrný charakter této zásady: vnitrostátní právo musí být vykládáno v souladu s právem evropským, nikoliv naopak. Musím přiznat, že s tím souhlasím, i když záleží dost na tom, jak si odpovíte na otázku, kterou jsem položil v úvodu tohoto příspěvku: kdy se tato zásada uplatní?
Jarras trval na tom, že pouze v případě, kdy vnitrostátní právní norma odporuje normě evropské. Na to nesouhlasně reagoval jeden dánský kolega (jehož jméno jsem bohužel nezachytil), když řekl, že to přece nedává smysl: většina vnitrostátních právních norem se tak či onak opírá o normy evropské (přinejmenším v některých oblastech). Nemělo by tedy smysl začínat vykládat vnitrostátní právní normu izolovaně od jejího evropského základu, poté odděleně vyložit normu evropskou a nakonec provést srovnání, zda je mezi nimi rozpor. Z metodologického hlediska se jedná o dvě vzájemně provázané operace, které nelze zařadit do jasné časové posloupnosti. Stejně tak nelze tvrdit, že by konzistentní výklad přicházel do hry až v případě konfliktu.V určité míře je přítomen už od počátku.
Pravda, kontroval Jarras, musíme však odlišovat metodologické otázky od otázky povinnosti, kterou eurokonformním výkladem Soudní dvůr ukládá vnitrostátním orgánům aplikace práva. Povinnost použít eurokonformní výklad je podle něj skutečně relevantní pouze v případě rozporu.
Myslím, že pravdu má Jarras, a zdá se to potvrzovat i tato (podle mého názoru poněkud nešikovná) formulace použitá Soudním dvorem v případu C-212/04 Adeneler: „je namístě zdůraznit, že [povinnost uplatňovat zásadu konformního výkladu] vyplývající z čl. 10 druhého pododstavce ES a čl. 249 třetího pododstavce ES, jakož i ze samotné dotyčné směrnice, byla uložena zejména pro případ neexistence přímého účinku ustanovení směrnice, ať již příslušné ustanovení není dostatečně jasné, přesné a bezpodmínečné, aby mohlo mít takový účinek, nebo se jedná výlučně o spor mezi jednotlivci“ (bod 113). Tady jde Soudní dvůr ještě o krok dál a jakoby chápal povinnost konformního výkladu jako subsidiární nápravný prostředek, který lze použít pouze v případě, kdy nelze normu evropského práva aplikovat přímo (a rozpor se předpokládá). S tím nesouhlasím a domnívám se, že postup by měl být právě opačný: až teprve když nelze rozpor odstranit výkladem, může nastoupit prostředek, který zasahuje do soudružnosti vnitrostátního práva mnohem více. Ale tuto diskusi ponechme teď stranou.
Dalším potvrzením Jarrasova závěru pak je podle mého názoru judikatura reprezentovaná například rozsudkem Van Schijndel a Van Veen, (C-430/93 a C-431/93): „zásada vnitrostátního práva, podle které v občanském soudním řízení soud musí nebo může zjišťovat z úřední povinnosti další právní skutečnosti, je omezena povinností, která mu ukládá držet se předmětu řízení a založit své rozhodnutí na faktech, která mu byla předložena. Toto omezení je odůvodněno zásadou, podle které iniciativa v řízení přísluší účastníkům řízení a soud může jednat bez návrhu pouze ve výjimečných případech, kdy veřejný zájem vyžaduje jeho zásah. Tato zásada odráží pojetí společné pro většinu členských států, pokud jde o vztahy mezi státem a jednotlivcem, chrání práva obhajoby a zajišťuje řádný průběh řízení, a to zejména zabráněním průtahů v důsledku posuzování nových důvodů“ (body 20 a 21). Pokud by zde byla širší povinnost provést eurokonformní výklad bez ohledu na existenci rozporu vnitrostátního práva s právem evropským, musely by vnitrostátní soudy opustit svoji pasivní roli, kterou jim v některých případech přisuzují vnitrostátní procesní předpisy a kterou výše uvedeným rozsudkem Van Schijndel a Van Veen Soudní dvůr respektuje.
Na závěr však jedno upozornění: to neznamená, že by povinnost provést eurokonformní výklad nemohlo uložit samo vnitrostátní právo. Představitelné jsou (přinejmenším) dva scénáře:
(1) buď jako požadavek na soudružnost vnitrostátního právního řádu (pokud musí být vykládány v souladu s evropským právem ty normy vnitrostátního práva, které by s ním byly případně v rozporu, proč by se tento výklad neměl uplatnit i na obdobné vnitrostátní normy, jež svým předmětem nezasahují do evropského práva a tato povinnost se na ně z pohledu evropského práva nevztahuje? - tak lze například vysvětlit přelévání některých doktrín evropského práva do práva vnitrostátního, které ho původně neznalo - jako např. princip proporcionality v anglickém veřejném právu).
(2) Druhou možností je pak uložení povinnosti vykládat celý vnitrostátní právní řád z úřední povinnosti eurokonfomně na základě ustanovení ústavy, jež ukládá státu respektovat svoje mezinárodně právní závazky. Takto to učinil polský Ústavní tribunál v jednom ze svých méně známých rozhodnutí (P 10/04 ze dne 26.1. 2005, část III, bod 7 (dostupné zde: doc) a v zásadě by podobně mohl postupovat i český Ústavní soud na základě článku 1 odst. 2 Ústavy.
Tak, a to je vše. Nebo vlastně ne: ještě jsem slíbil nový časopis.
Jedním z bodů konference bylo i představení nového časopisu, Review of European Administrative Law, jehož nulté číslo můžete najít zde. Účelem knihy a konference, spolu s časopisem, je totiž nastartovat podobnější výzkum toho, co se ve veřejném právu děje na úrovni členských států. A ta výzva je adresována i Vám. Pokud jste se dočetli až sem, určitě pro to máte předpoklady:-)
Pokud Vás ta první věta odradila (a to podstatou svého sdělení, nikoliv tím, že se mi ji nepovedlo obratněji naformulovat), pak nemusíte číst dál. Patříte ke skupině čtenářů Jiného práva, kteří by se zde s úvahami se světa práva Evropské unie raději nesetkávali. Přiznám se, nevím, jak je ta skupina veliká (a vlastně uvítám, pokud se k tomu ve svých komentářích vyjádříte). Přesto jsem se ale rozhodl učinit experiment: založit si alternativní blog, kde se budu věnovat právě těmto otázkám. Je jakýmsi prodloužením mé Moskytiéry, proto nese název Mosquito Net - Blog Extension.
Blog vznikl jako součást ještě jiného experimentu: jako učební pomůcka pro mé studenty tady v Oxfordu. Pokud Vás tedy zajímá, jaké otázky s nimi diskutuji, můžete se přijít (virtuálně) podívat. A třeba se i zapojit do diskuse.
Ale teď pomalu zpátky k té úvodní úvaze: dostal jsem se k ní na konferenci „Europeanization of Public Law“, kterou uspořádalo společně několik kateder univerzit z Utrechtu (kde se konference také konala), Rotterdamu a Groningenu. Konference měla za účel především představit a diskutovat novou knihu, po níž byla pojmenována i konference. Jejími autory je čtveřice holandských profesorů: Jan H. Jans, Roel de Lange, Sacha Prechal and Rob Widdershoven (pro ty, kteří to ještě nevědí: Sacha Prechal by se mohla psát také jako Saša Prchalová, neboť je původem Češka, k Čechům se stále hlásí a podle - nejen mé - zkušenosti se jim snaží všemožně pomáhat). Pokud by Vás podrobnosti o konferenci zajímaly, můžete si o ní přečíst právě na mém alternativním blogu.
Profesor Hans D. Jarras z Univerzity v Münsteru ve svém příspěvku hodnotil jednu z kapitol zmíněné knihy, věnovanou eurokonformnímu výkladu. Tedy, sem také směřovala jedna z Jarrasových výhrad: autoři použili termín „konzistentní výklad“, který podle něj není správný, poněvadž nevystihuje jednosměrný charakter této zásady: vnitrostátní právo musí být vykládáno v souladu s právem evropským, nikoliv naopak. Musím přiznat, že s tím souhlasím, i když záleží dost na tom, jak si odpovíte na otázku, kterou jsem položil v úvodu tohoto příspěvku: kdy se tato zásada uplatní?
Jarras trval na tom, že pouze v případě, kdy vnitrostátní právní norma odporuje normě evropské. Na to nesouhlasně reagoval jeden dánský kolega (jehož jméno jsem bohužel nezachytil), když řekl, že to přece nedává smysl: většina vnitrostátních právních norem se tak či onak opírá o normy evropské (přinejmenším v některých oblastech). Nemělo by tedy smysl začínat vykládat vnitrostátní právní normu izolovaně od jejího evropského základu, poté odděleně vyložit normu evropskou a nakonec provést srovnání, zda je mezi nimi rozpor. Z metodologického hlediska se jedná o dvě vzájemně provázané operace, které nelze zařadit do jasné časové posloupnosti. Stejně tak nelze tvrdit, že by konzistentní výklad přicházel do hry až v případě konfliktu.V určité míře je přítomen už od počátku.
Pravda, kontroval Jarras, musíme však odlišovat metodologické otázky od otázky povinnosti, kterou eurokonformním výkladem Soudní dvůr ukládá vnitrostátním orgánům aplikace práva. Povinnost použít eurokonformní výklad je podle něj skutečně relevantní pouze v případě rozporu.
Myslím, že pravdu má Jarras, a zdá se to potvrzovat i tato (podle mého názoru poněkud nešikovná) formulace použitá Soudním dvorem v případu C-212/04 Adeneler: „je namístě zdůraznit, že [povinnost uplatňovat zásadu konformního výkladu] vyplývající z čl. 10 druhého pododstavce ES a čl. 249 třetího pododstavce ES, jakož i ze samotné dotyčné směrnice, byla uložena zejména pro případ neexistence přímého účinku ustanovení směrnice, ať již příslušné ustanovení není dostatečně jasné, přesné a bezpodmínečné, aby mohlo mít takový účinek, nebo se jedná výlučně o spor mezi jednotlivci“ (bod 113). Tady jde Soudní dvůr ještě o krok dál a jakoby chápal povinnost konformního výkladu jako subsidiární nápravný prostředek, který lze použít pouze v případě, kdy nelze normu evropského práva aplikovat přímo (a rozpor se předpokládá). S tím nesouhlasím a domnívám se, že postup by měl být právě opačný: až teprve když nelze rozpor odstranit výkladem, může nastoupit prostředek, který zasahuje do soudružnosti vnitrostátního práva mnohem více. Ale tuto diskusi ponechme teď stranou.
Dalším potvrzením Jarrasova závěru pak je podle mého názoru judikatura reprezentovaná například rozsudkem Van Schijndel a Van Veen, (C-430/93 a C-431/93): „zásada vnitrostátního práva, podle které v občanském soudním řízení soud musí nebo může zjišťovat z úřední povinnosti další právní skutečnosti, je omezena povinností, která mu ukládá držet se předmětu řízení a založit své rozhodnutí na faktech, která mu byla předložena. Toto omezení je odůvodněno zásadou, podle které iniciativa v řízení přísluší účastníkům řízení a soud může jednat bez návrhu pouze ve výjimečných případech, kdy veřejný zájem vyžaduje jeho zásah. Tato zásada odráží pojetí společné pro většinu členských států, pokud jde o vztahy mezi státem a jednotlivcem, chrání práva obhajoby a zajišťuje řádný průběh řízení, a to zejména zabráněním průtahů v důsledku posuzování nových důvodů“ (body 20 a 21). Pokud by zde byla širší povinnost provést eurokonformní výklad bez ohledu na existenci rozporu vnitrostátního práva s právem evropským, musely by vnitrostátní soudy opustit svoji pasivní roli, kterou jim v některých případech přisuzují vnitrostátní procesní předpisy a kterou výše uvedeným rozsudkem Van Schijndel a Van Veen Soudní dvůr respektuje.
Na závěr však jedno upozornění: to neznamená, že by povinnost provést eurokonformní výklad nemohlo uložit samo vnitrostátní právo. Představitelné jsou (přinejmenším) dva scénáře:
(1) buď jako požadavek na soudružnost vnitrostátního právního řádu (pokud musí být vykládány v souladu s evropským právem ty normy vnitrostátního práva, které by s ním byly případně v rozporu, proč by se tento výklad neměl uplatnit i na obdobné vnitrostátní normy, jež svým předmětem nezasahují do evropského práva a tato povinnost se na ně z pohledu evropského práva nevztahuje? - tak lze například vysvětlit přelévání některých doktrín evropského práva do práva vnitrostátního, které ho původně neznalo - jako např. princip proporcionality v anglickém veřejném právu).
(2) Druhou možností je pak uložení povinnosti vykládat celý vnitrostátní právní řád z úřední povinnosti eurokonfomně na základě ustanovení ústavy, jež ukládá státu respektovat svoje mezinárodně právní závazky. Takto to učinil polský Ústavní tribunál v jednom ze svých méně známých rozhodnutí (P 10/04 ze dne 26.1. 2005, část III, bod 7 (dostupné zde: doc) a v zásadě by podobně mohl postupovat i český Ústavní soud na základě článku 1 odst. 2 Ústavy.
Tak, a to je vše. Nebo vlastně ne: ještě jsem slíbil nový časopis.
Jedním z bodů konference bylo i představení nového časopisu, Review of European Administrative Law, jehož nulté číslo můžete najít zde. Účelem knihy a konference, spolu s časopisem, je totiž nastartovat podobnější výzkum toho, co se ve veřejném právu děje na úrovni členských států. A ta výzva je adresována i Vám. Pokud jste se dočetli až sem, určitě pro to máte předpoklady:-)
Honzo, třebaže to víš, tak i takto veřejně přeji s blogem jen samé úspěchy a určitě jej budu rád navštěvovat. Zmiňuji to zde i proto, že kdyby se má reakce omezila jen na Tebou položenou otázku, mohlo by to vypadat jako kyselá replika nepřejícného.
OdpovědětVymazatProtože sama reakce na tu otázku kyselá trochu bude:
Já totiž myslím, že ta otázka prof. Jarrase je trochu nesmyslná a pokud ne nesmyslná, tak určitě naprosto zbytečná.
Normou přece není text předpisu, ale jeho obsah. Když uvidím dva rozdílné právní texty neznamená to, že nemusí obsahovat stejnou právní normu. A naopak - stejně znějící texty mohou obsahovat jinou normu. V oblasti působnosti evropského práva musím všechny předpisy vykládat eurokonformně, pokud to jde. Pokud je eurokonformně nevyložím, pak jsem v rozporu a porušil jsem povinnost eurokonformního výkladu.
Na základě této základní úvahy nemohu pochopit tu jeho startovací pozici. Ta vychází zřejmě z přesvědčení, že při pohledu na zákon a směrnici vidím dvě odlišné normy. To je přece hloupost. Odlišné ty normy mohou být až na konci interpretačního procesu (protože do té doby nemůžu říct,jaké ty normy jsou). Pokud jsou na jeho konci odlišné, znamená to, že buď nešlo eurokonformního výkladu použít (a tím zde ani nelze porušit tu povinnost) nebo jsem jej nepoužil, čím jsem ovšem porušil tu povinnost.
Jediná možnost jak předejít tomu, abych se v interpretačním procesu vracel na začátek, protože jsem zjistil, že bez použití eurokonformního výkladu jsem došel k rozporu, je to, abych eurokonformně vykládal každý text vždy hned od začátku bez nějakých předběžných odhadů, je-li či není v rozporu.
Celá úvaha profesora Jarrase je tedy postavená na hlavu - rozpor přece zjišťujeme na konci interpretačního procesu, povinnost eurokonformního výkladu musíme zapojit během interpretačního procesu.
Proto myslím, že věta "Eurokonformního výkladu musíte použít pouze tehdy,jsou-li normy v rozporu" dává stejnou logiku jako věta "Na kole musíte jet pouze tehdy, je-li na konci cesty smrk." Předpoklad zde samozřejmě je, že z výchozího bodu na konec cesty nevidíš. Nevím, možná mě Tomáš Sobek opraví, že z hlediska formální logiky to přirovnání není přesné, ale myslím, že je zřejmé, co tím chci říct. Pokud se na konec cesty nepodíváš předem, nebudeš vědět, jestli musíš kolo použít nebo ne. Jednodušší je tedy na něm jet rovnou.
Ona je ta Jarrasova úvaha nesmyslná i přesně z opačné strany - pokud není mezi národní a evropskou normou rozpor, tak proč řešit, jestli použít eurokonformní výklad nebo ne? K čemu by mi to bylo??
Jsou tady tedy možné dva scénáře:
1) Normu vykládám v oblasti působnosti práva ES/EU vždy eurokonformně, pak se nemůžu dostat do problémů s nesplněním povinnosti v Jarrově podání, protože rozpor díky eurkonf. výkladu buď neexistuje(nemohl ani vzniknout), nebo se jedná o rozpor, který eurokonf. výklad neodstraní.
2)Národní normu vykládám bez přihlédnutí k EU úpravě, a tady nastávají dvě subvarianty:
a) Zjistím rozpor a vracím se v interpretačním procesu na začátek, protože se spustí Jarrasovo pravidlo.
b) Žádný rozpor není, a proto mě ani nenapadne řešit otázku, zda jsem měl použít eurokonformní výklad. Můžu radovat, že jsem to správně risknul, nevzal si kolo a nyní jsem zjistil, že jsem ho fakt nepotřeboval.
Přiznám se, že mi to opravdu přijde tak hloupé, až se bojím, že mi něco uniká a dělám tady ze sebe pěkného pitomce...Vím, že o tom, zda eurokonformní výklad použít a kdy psala i právě Sacha Prechal, tu knížku tady mám - ale risknu to, hledat to v ní nebudu, mám-li se spálit, ať se spálím.
Navrch tedy ještě přidám nesouhlas, pokud jde o Tvou analogii s Van Schinjdelem - tam šlo přece primárně o to, že ESD řekl, že se soud neměl povinnost zabývat právními námitkami nad rámec těch, které strany vznášely. To sice může říkat, že ne vždy je eurokonformní výklad povinností, ale vůbec to nijak nepodporuje ani nevyvrací Jarrasovu tezi, že se eurokonformní výklad má aplikovat jen v případě rozporu. Ostatně Van Schijndel je zrovna o situaci, kdy nár. soud aplikovatelné právo použil v rozporu s právem ES a prošlo mu to.
Možná si tímhle tedy naběhnu, ale můj dojem je, že tahle Jarrasova úvaha je přesně tím typem zbytečné akademické úvahy, která praxi nepomůže a teorii neobohatí.
Vím, že Ty se nad tím polemickým komentářem neurazíš, tak jsem se v upřímnosti nijak nekontroloval:-)
P.S.: Teď jsem si uvědomil, že ten komentář jsem asi měl psát na ten druhý blog, co...
Díky za komentář a za přání. A taky za ohleduplnost: Tvoje "kyselé" výhrady sice směřují na Prof. Jarasse, ale poněvadž jsem řekl, že s ním souhlasím, měl bych teď svůj souhlas nějak obhájit.
OdpovědětVymazatMusím poznamenat, že když jsem slyšel Jarassovu přednášku, nejdříve jsem (samozřejmě pouze v duchu) zvedal oči v sloup, a říkal si (podobně jako Ty), že tohle je přesně ten druh pojmové analýzy, se kterou se v anglickém světě nepotkáš (a který mi tu nechybí). Nechci si naběhnout a uvádět tu klišé o tom, jak uvažují Němci, Angličané, (Francouzi, ...)
Přesto, použiji-li Tvého příkladu, je podle mě rozdíl, beru-li si na jedné straně kolo hned na začátku, abych si ušetřil případnou cestu zpátky k němu, když uvidím smrk (ale nikdo mě k tomu nenutí, je to pouze moje svobodné rozhodnutí), a na straně druhé když si to kolo vzít MUSÍM, poněvadž mě k tomu zavazuje nějaké pravidlo. CO když to kolo na počátku nemám a mysel bych si ho koupit (===co když mi moje procesní předpisy neumožňují jako soudu od počátku vykládat svoje právo ve světle práva evropského a já to moho dělat pouze na výslovnou námitku stran?)
S nepřípadností mé analogie s Van Schijndelem jsem na pochybách: myslím si, že pokud je povinnost eurokonformního výkladu stanovena až pro okamžik zjištění rozporu, více to (alespoň implicitně) ponechává možnost soudu vystupovat ve sporu pasívně. Pokud bys tu povinnost eurokonformního výkladu stanovil od samého počátku, soud by vlastně při výkladu práva musel k právu evropskému přihlížet vždy -bez ohledu na návrhy stran.
Ale pokud se tohoto bodu týká, bez mučení přiznám, že si nejsem jistý a rád se nechám přesvědčit o tom, že se mýlím (v tomhle směru mi je líto, že se nemůžeme sejít u nás nebo u Tebe nad láhví vína - - - či něčeho ostřejšího; mám-li znovu připomenout tu konferenci, význačnou roli v psaní té knihy prý hrála právě Sašina kychyně:-))
Chytil jsem se ted tak trochu do pasti svého "názorného" příkladu a začínám se v těch smrcích a kolách, které si koupíš či nekoupíš ztrácet...:)
OdpovědětVymazatNicméně pokusím se to rozplést.
Pokud to kolo na začátku nemáš, respektive národní právo Ti ukládá vyrazit bez kola a můžeš se pro něj vrátit, až když shledáš rozpor mezi evropským a vnitrostátním právem, pak můžou nastat dvě situace:
a)Dojdeš na konec a zjistíš, že tam není smrk, takže se nemusíš vracet pro kolo = mezi normami není rozpor, takže nemusíš použít eurokonformní výklad
b) Zjistíš, že tam smrk je a budeš se muset vrátit pro kolo = bez použití eurokonformního výkladu je mezi normami rozpor a nastupuje tedy Jarrasovo pravidlo a Ty musíš použít eurokonformní výklad.
Dobře, chápu, že v situaci a) je lepší nebýt vázán povinností vždy zapojit eurokonformní výklad. Jenže z hlediska situace b) to naopak lepší je.
Je sice hezké, že Tě evropské právo nenutí k eurokonformnímu výkladu, když je výsledek eurokonformní - proč by to ale taky dělalo??? Jaký by to z hlediska evropského práva mělo smysl?
Na druhou stranu, když výsledek interpretace pouze národního práva eurokonformní nebude, musíš zapojit eurokonformní výklad.
Zkrátka podstata Jarrasova pravidla je, když je národní právo samo o sobě rozporné s právem evropským, musíte použít konzistentní výklad. Když rozporné není, použít ho nemusíte.
To mi přijde opravdu jako "úžasná" novina. Jedinou výhodu, kterou to má, je to, že nemusíš aplikovat evropské právo tam, kde bys podle národního práva došel ke stejnému výsledku. A to má být ta přidaná hodnota? Že se tím chrání autonomie národního práva tam, kde evropské právo neporušuje a kde tedy stejně nehrozí žádné sankce ze strany ES?
Nemůžu si pomoct, ale jestli je tohle doktrinální přínos Jarrasovy myšlenky, pak doufám, že je aspoň dobrý pedagog, když už jej musí daňoví poplatníci živit;)
Možná, že by to mělo přínos v případě, že by Komise žalovala stát za to, že jeho soudy sice aplikují vnitrostátní právo v souladu s právem evropským, ale nepoužívají při tom eurokonformní výklad a tím tedy porušují čl. 10 SES. Pak by mohl nastoupit Jarras a říct, že ta povinnost existuje jen v případě rozporů. Kdybychom však kdy měli být svědkem takového casu, bylo by lepší EU urychleně opustit...
Ještě k tomu Van Schinjdelovi - pokud se bavíme o rozporu mezi normami a nikoliv mezi účastníky, pak návrhy stran či jejich námitky nemají s Jarrasovým pravidlem nic společného. Podle něj nenastává povinnost eurokonformního výkladu ve chvíli, kdy jej strany namítají, ale ve chvíli, kdy soud zjistí, že výklad národní normy je sám o sobě v rozporu s normou evropskou.
Konkrétně ve Van Schinjdelovi bylo Jarrasovo pravidlo porušeno - soud vyložil národní normu v rozporu s normou evropskou - mezi normami byl tedy rozpor - soud měl tedy aplikovat eurokonformní výklad a on to neudělal. Přesto mu to u ESD prošlo, ale právě proto, že tam šlo o procesní autonomii, resp. to, že nejseš v civilním případu povinen aplikovat evropské právo, pokud ohledně aplikovatelného práva není MEZI STRANAMI rozpor. A protože nebyl,obě chtěly aplikovat národní právo, tak ho soud aplikoval, třebaže tak učinil rozporně s obsahem evropské normy a porušil tak Jarrasovo pravidlo.
P.S.:Ta poznámka o lahvi vína přišla v pravou chvíli - ve spojení s mým posledním postem si tady bude každý myslet, že jsem alkoholik;-)Což nemění nic na tom, že ohledně obsahu oné poznámky s Tebou naprosto souhlasím:-)
Souhlasím s Petrem Břízou, protože ani já nechápu, v čem je problém. Teze že: „musíme odlišovat metodologické otázky od otázky povinnosti, kterou eurokonformním výkladem Soudní dvůr ukládá vnitrostátním orgánům aplikace práva“, a tedy povinnost použít eurokonformní výklad existuje pouze v případě rozporu, je podle mého názoru dokonalým sofismatem, tj. excelentně znějící ptákovinou. Pokud to prof. Jarras takhle skutečně řekl, tak bych měl vážné pochybnosti, zda vůbec někdy pracoval s textem právního předpisu.
OdpovědětVymazatMá úvaha bude v podstatě jen stručným přežvýkáním toho, co tu Petr Bříza už uvedl. Všechny země EU jsou zavázány k eurokonformnímu výkladu, tj. vykládat právní předpisy v oblasti působnosti práva ES/EU v souladu s interpretací prováděnou Soudním dvorem. Evropské právo je nadřazeno právu vnitrostátnímu. Povinnost eurokonformního výkladu je tedy dána. A kde se nám ta povinnost projeví? No přece při interpretaci právního předpisu, kdy musím nadřazené právo při výkladu zohledňovat. To je v podstatě základní metodologický postulát vycházející z formální i hodnotové hierarchizace právního řádu. Problém, jak metodologicky správně přistupovat k interpretaci právního předpisu by mohl nastat jedině v zemích, které nejsou členy EU, ale jejichž zákonodárce vydal předpis, který je legislativou EU zjevně inspirován.
Jazykový projev zákonodárce není normou; je to pouze soubor znaků, který obsah normy tu lépe tu hůře zprostředkovává. K obsahu právní normy se dostanu jedině prostřednictvím interpretace jejího jazykového vyjádření (pevně věřím, že doba, kdy se odlišovalo to, co je v zákoně a co už je jeho interpretace, je šťastně za námi). Při interpretaci zohledňuji řadu argumentů, které pak navzájem poměřuji. Pokud však jde o ustanovení, jež mají svůj ontologický základ v evropském právu, mám interpretační cíl de facto dán, protože k tomuto interpretačnímu výsledku jsem (jako člen EU) zavázán (eurokonformní výklad není řadovým argumentem, nýbrž interpretačním imperativem). To, zda tento výsledek (nalezená norma) lícuje s jeho jazykovým projevem nebo s ním poněkud „zápasí“, je naprosto nerozhodné. Nikoho přece nezajímá, zda by se obsah normy dal správně odhadnout už jenom z toho, jak je zaznamenán, nebo zda je třeba překonávat určitý jazykový rozpor. Eurokonformní výklad pramení ze závazku členského státu a nikoli z jazykového rozporu mezi vnitrostátním předpisem a předpisem evropským.
Rovněž se připojuju k Petrovi Břízovi. Úvaha Jarrase činí z procesu interpretace hodně zjednodušený proces. Petr to podle mne vyjádřil skvěle ve zkratce "podstata Jarrasova pravidla je, když je národní právo samo o sobě rozporné s právem evropským, musíte použít konzistentní výklad. Když rozporné není, použít ho nemusíte."
OdpovědětVymazatV realitě podle mne stejně dobrý interpret neinterpretuje předpis ve vakuu, a přihlíží k evropskému právu. Pro praxi je to stejně užitečné rozlišení, jako zda nejdřív začnu hledat questio facti nebo questio juris. Doktrinálně a metodologicky pak ta otázka nemá smysl kvůli zbytečnosti, jak to perfektně vysvětlil Petr.
Co se týče Schinjdela, je třeba opravdu rozlišit situaci, kdy ESD aplikoval procesní autonomii. Tam přece řekl, že s evropským právem je třeba zacházet úplně stejně jako s právem domácím. Jinými slovy, když dám kasační stížnost, a NSS se s ní plně vypořádá, nemá tento soud povinnost sám doplňovat argumentaci třebas s interpretací konzistentní s evropským právem, pokud to stěžovatel nenamítá (protože stejně by postupoval podle zásady koncentrace též o stěžovatelem nezmíněné argumentaci čistě domácí).
Podle mne jsou obdobné úvahy, jaké předvádí Jarras, spíše důkazem totálního odcizení uvažování evropského práva. Evropské právo se uzavírá samo do sebe, čím dále více se v důsledku podobných úvah komplikuje, a evropským právníkům pak uniká, že jejich doktríny, třeba takové doktríny nepřímého účinku směrnice, jsou už tak komplikované, že je kromě ESD (a i tam bych dodal otazník) snad žádný domácí soudce už aplikovat nemůže (ale ono to vlastně nikomu tak nevadí, protože v čítánkách práva EU se stejně s judikaturou domácích soudů nepracuje). Podotýkám, že to samozřejmě píšu jako právník, který je právě tím právníkem domácím, a ty neustálé komplikace a sofismy evropského práva ho rozčilují.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatEvropské právo, směrnice: "a.s. musí podat výsledovku na zeleném papíře."
OdpovědětVymazatČeské právo: § 12 ObchZ"kapitálové společnosti (a. s. nebo s. r. o.) musí podat výsledovku na zeleném papíře."(Jinými slovy, české právo implementuje směrnici přesahujícím způsobem.)
ESD: "S přihlédnutím k teleologickému výkladu a k tomu, že králíci byli z klobouku, musí ten zelený papír mít bílé puntíky."
Česká s. r. o. podala výsledovku na zeleném papíře, ale bez bílých puntíků.
Nebýt evropského práva, české soudy by § 12 ObchZ vyložily tak, že zelená nemusí mít bílé puntíky a tedy by dospěly k závěru, že vše je OK.
S přihlédnutím k evropskému právu by ovšem české soudy § 12 ObchZ vyložily tím způsobem, že zelená bílé puntíky mít musí, a tedy by uzavřely, že s. r. o. nepostupovala správně.
Nicméně výše uvedená směrnice se na s. r. o. nevztahuje, pročež (jak říká prof. Jarras) je v souladu s evropským právem, vykládají-li vnitrostátní soudy § 12 ObchZ tak, že s. r. o. mohou výsledovku podávat na zeleném papíře bez bílých puntíků. (Zatímco jednalo-li by se o a. s., musely by soudy vyložit, že výsledovka musí být s puntíky.)
"O to tady go", nebo jsem mimo?
Omlouvám se za další obhajobu „sofismu“ - a současně děkuji všem zúčastněným za ochotu o tom diskutovat; pořád se nemohu zbavit pocitu, že na tom rozlišení mezi eurokonformní interpretací jako metodou na jedné straně, a jako povinností, jež nastupuje až v případě zjištěného rozporu, něco je.
OdpovědětVymazatZdá se mi to potvrzovat i samotná judikatura ESD k eurokonfomní interpretaci a dokonce to, jak ji vykládá Sacha Prechal (která byla na konferenci v opozici k Jarassově názoru - pro zájemce viz její „Direct Effect, Indirect Effect, Supremacy and the Evolving Constitution of the European Union“ in Barnard, C. (ed), The Fundamentals of EU Law Revisited: Assessing the Impact of the Constitutional Debate?, Collected Courses of the Academy of European Law (Oxford University Press, 2007), 35-70).
Jistě, metodologicky od sebe nelze oddělit interpretaci ustanovení práva založeného na směrnici od interpretace směrnice samotné. Při výkladu tohoto ustanovení by aplikační orgán měl brát ohled na cíle, které sleduje - a které jsou stanoveny na komunitární úrovni právě tou směrnicí.
Mám ale dojem, že tuhle situaci je potřeba odlišovat od situace, kdy v rámci tohoto metodologického postupu zjistí rozpor. Pak (teprve) nastupuje povinnost eurokonfomního výkladu, která je však definovaná ze strany Soudního dvora a ukládá určité podmínky a omezení - která v předchozí situací neexistují. Tak například stanoví, že ten konformní výklad nemůže vést k neaplikaci vnitrostátních ustanovení, pokud by důsledkem této neaplikace bylo uložení zjevně závažnějších trestních sankcí (Berlusconi), popřípadě ESD přímo stanoví, že je tuto konformní interpretaci poměřovat právem účastníka na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy (Pupino).
V čem vidím rozdíl (a proč se zastávám Jarasse): dokud není zjištěn v interpretaci aplikovatelného práva rozpor s právem evropským, orgán aplikace není svázán podmínkami a pravidly, které nastupují až v případě, kdy k rozporu dojde.
Pokud je má úvaha správná, snad se ani nejedná o přílišný sofismus (i když se přiznávám, že mě poznámka kolegy Vacka přiměla zapřemýšlet, zda je pobyt v Oxfordu nutně vždy prospěšný právnickému uvažovaní:-)
Ad Honza Komárek:
OdpovědětVymazatDůvod, proč je nejen Jarrasova myšlenka, ale celá debata o té věci jen zbytečným plácáním akademické slámy je tento:
Z hlediska výsledku (a ten praxi zajímá) je to úplně jedno, ať se řídíš Jarrasovým pravidlem nebo ne, vždy je závěr stejný.
Pokud má totiž pravdu druhá strana a nikoliv Jarras a eurokonformní výklad tak musíš zapojit vždy, pak v případě, že to národní soudy nebudou dělat, tak je nikdo nepotrestá a nikdo si nebude stěžovat. Kdo by si stěžoval, že národní soud nesplnil povinnost eurokonformního výkladu, pokud aplikoval normu v souladu s evropským právem?
A jak už bylo řečeno výše, Jarrasovo pravidlo není vždy výhodné ani z hlediska procesní ekonomie, jak jsem rozebral výše. Je totiž výhodné tam, kde aplikací pouze národního práva dojdeš k souladnému výsledku, ale naopak naprosto nevýhodné, dojdeš-li k rozporu a musíš se pak stejně uchylovat k eurokonformního výkladu.
Tohle všechno platí i bez ohledu na námitku, kterou jsem tady vznášel já, Pavel Vacek i Zdeněk Kühn, že to pravidlo totálně ignoruje realitu procesu interpretace právní normy. Pokud tuto námitku akceptuješ, pak je Jarrasovo pravidlo totální zbytečnost. Pokud jej neakceptuješ, pak je z důvoů uvedených v prvé části tohoto komentáře "pouze" zbytečnost.
Ad Jan Petrov: Nejlepší odpověď by Vám dal asi Honza nebo ještě spíše Jarras; já myslím, že tyto situace pokryty nejsou, protože ve Vámi uváděném příkladě není s.r.o. upraveno evropským předpisem, takže u ní "rozpor" s evropským právem ani nemůže vzniknout (aspoň tedy ne v intencích uváděného příkladu). Pokud bychom se bavili o eurokonformním výkladu norem, kterými národní zákdárce z vlastní vůle rozšířil působnost směrnice více než musel,dostali bychom se na půdorys případu Dzodzi a navazující linii judikatury. Jakkoli se mi z výše uvedeného zdá, že prof. Jarras je schopný všeho, myslím, že takhle daleko nechtěl zajít ani on.
Petře,
OdpovědětVymazatjá myslím, že podstata našeho nesouhlasu je, že mísíš (spolu s ostatními diskutujícími) dvě odlišné situace, které jsem popisoval ve své předchozí reakci: eurokonformní výklad jako nevyhnutelná METODA výkladu vnitrostátního práva, které vychází z práva evropského (a kde o žádném pravidlu - ani "Jarrasově", ani jiném, nelze hovořit) a pak eurokonformní výklad jako POVINNOST, která nastupuje TEPRVE v okamžiku zjištění rozporu a která s sebou (a to teprve od tohoto okamžiku!!!) nese všechny požadavky najudikované Soudním dvorem (tj. mj. všechna ta kouzla, co všechno ještě může být "interpretací").
Dobře, Honzo, já rozumím, co máš mysli, ale odpověz mi na jednu otázku - pokud by měla pravdu Sacha, nebo kdokoliv jiný, kdo tvrdí, že POVINNOST eurokonformně vykládat nastupuje ještě před zjištěním rozporu - co by se stalo, kdyby národní soud tuto POVINNOST nerespektoval a vztáhnul ji na sebe AŽ v případě rozporu?
OdpovědětVymazatKdo by jej za porušení té POVINNOSTI stíhal?
Vždyť klidně připusťme, že má Jarras pravdu, ale co z toho plyne pro praxi? Že soud nemá povinnost používat všechny ty věci, které ta povinnost přináší, pokud i tak dojde k souladnému výsledku?
To vzhledem k realitě interpretačního procesu, tomu, že když je rozpor, tak pak stejně EU právo musí použít a faktu, že i kdyby ta povinnost existovala od začátku, tak by její případné porušení nikdo nestíhal (takže si to soudci tak můžou dělat tak jako tak bez Jarrasova teoretického zdůvodnění, proč to dělat smějí), mě vede k závěru, že z praktického hlediska je zbytečné tu otázku řešit.
Ale třeba mi opravdu něco uniká, tak se omlouvám, že si nedám pokoj a mám pořád námitky:-)
Ale to se naopak musíš zeptat té Sachy --- podle mě v tom sporu nejde o to, zda by někdo někoho za porušení jakkoliv formulované povinnosti stíhat, ale o to, na jakou situaci se vztahuje judikatura Soudního dvora týkající se eurokonformního výkladu. A v tomhle směru mi prostě to Jarrasovo rozlišení nepřipadá akademické. Vnitrostátní soud, který vykládá vnitrostátní právo ve světle práva evropského se prostě až do okamžiku zjištění rozporu nemusí starat o požadavky judikatury jako je Kolpinghuis, Berlusconi, Pupino, ... Proto mi připadá důležité si ten rozdíl uvědomit. Přiznám se ale, že lépe než takhle už to vysvětlit neumím.
OdpovědětVymazat