"Co budou všichni ti právníci vlastně dělat?" aneb úvaha nad jedním aspektem budoucnosti českého práva

„Jste si opravdu jisti, že po dokončení právnické fakulty seženete zaměstnání?“, ptával jsem se studentů na konci 90. letech, v době, kdy jsem začínal učit. Od té doby jsem postupně tyto otázky omezil, protože v rozporu s mým očekáváním žádná krize zaměstnanosti právníků nenastala. Nicméně počet právníků v České republice neustále stoupá, takže je jistě na místě klást si otázku, co to perspektivně udělá jednak s českým právem, jednak s trhem práce v této oblasti.

Zemí s největším počtem právníků na světě jsou samozřejmě Spojené státy americké. Ve školním roce 2005 až 2006 tam bylo uděleno celkem 43 883 titulů Juris Doctor (J.D.), což odpovídá počtu čerstvých absolventů práv na všech veřejně uznaných právnických fakultách v USA. Tento počet neustále stoupá. Když to ovšem srovnáme s českou situací, uvidíme, že tyto rozdíly nejsou nijak dramatické. Jen pražská a brněnská práva ve školním roce 2005/6 vyprodukovala 449, resp. 450 magistrů (kupodivu primát má menší Brno), dohromady tedy 899 nových právníků. K tomu nutno připočíst 305 magistrů z Plzně a 175 z Olomouce, nemluvě o několika desítkách bakalářů z Brna a Plzně (kteří podle platných zákonů nic kloudného v právních profesích dělat nemohou). V České republice tedy ve školním roce 2005/2006 promovalo celkem 1 379 magistrů práva. Přepočteno na 100 000 obyvatel se tato čísla povážlivě blíží Spojeným státům (cca 13.79 v ČR, cca 14.6 v USA)!

Velký příliv nové pracovní síly na trh vyvolává samozřejmě větší problémy s uplatněním. Současně by podle všech zákonů trhu měla reálná odměna průměrného právníka stagnovat nebo dokonce klesat. Je těžké hledat statistiku v České republice, byť z neformálních hovorů s přáteli vím, že odměna koncipienta v typické české advokátní kanceláři zůstává pod průměrnou republikovou mzdou. Navíc perspektiva není ideální ani pro ty koncipienty, kteří složí advokátní zkoušky, neboť fakticky se většinou stávají zaměstnanci svého „bývalého“ zaměstnavatele advokáta, což se sebou nese i ve formálně nezávislém „podnikatelském“ vztahu relativně pevnou pracovní dobu, odměnu nikoliv dramaticky přesahující dřívější mzdu atd. Pokud takovýto advokát nesežene pro kancelář alespoň nějaké lukrativnější klienty, jeho čistá odměna se bude podle mého (možná nesprávného – k případné opravě jsou tu samozřejmě diskutéři) odhadu pohybovat kolem dvojnásobku průměrné mzdy.

Česká právní úprava ostatně nedávno vyšla vstříc realitě a umožnila působení advokáta též v pracovněprávním vztahu. Důvodová zpráva k novele zákona o advokacii č. 79/2006 Sb. potřebu zavedené institutu „zaměstnaného advokáta“ vysvětluje takto: „v praxi dochází ke sdružování advokátů, tj. ke společnému výkonu advokacie několika advokáty tím způsobem, že podnikatelsky a v důsledku toho i ekonomicky zdatný advokát v podstatě zajišťuje podmínky pro výkon advokacie několika dalším advokátům (zařízení kanceláří, vyhledávání klientů, možnost odborného růstu apod.). Tito další advokáti přitom mohou být nepochybně na slovo vzatí právníci schopní poskytnout klientům kvalitní právní pomoc, avšak – což platí i v jiných podnikatelských oborech – nejsou natolik podnikatelsky zdatní, popřípadě je dána u nich jiná překážka (například žena - advokátka po návratu z mateřské dovolené, začínající advokát, který nemá dostatek prostředků na vybavení kanceláře apod.), aby se osamostatnili a vykonávali advokacii samostatně. Faktické vztahy mezi advokáty existující v takovýchto advokátních kancelářích však současná právní úprava obsažená v ustanovení § 14 ZA, upravující sdružení advokátů s odkazem na smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. občanského zákoníku , plně nevystihuje. To platí kupříkladu a zejména o dělení příjmů ze společného výkonu advokacie, kdy ustanovení § 835 odst. 1 občanského zákoníku předpokládá určitý, smlouvou nebo zákonem stanovený podíl každého z advokátů na těchto příjmech, ve skutečnosti však jsou advokáti placeni „vedoucím“ advokátem dohodnutou paušální (měsíční či jinou) částkou.“ Bylo by zajímavé vědět, kolik procent advokátů tuto novou zákonnou možnost od loňska využilo.

Netvrdím samozřejmě, že uvedené plně vystihuje reálnou situaci všech absolventů právnické fakulty (závisí samozřejmě na rodinných vazbách a schopnosti vybudovat vlastní klientelu), nicméně nikoliv malá část současných studentů práv s tím musí počítat jako s realitou.

Ve srovnání s ČR mají v USA na vše přesné statistiky, a tedy mají tam i statistiky na zde diskutované téma. Podle článku publikovaného tento týden ve Wall Street Journal přestává být právnické řemeslo v USA továrnou na „tištění peněz“. Na jedné straně v USA neustále stoupá počet studentů práv, neboť neustále stoupá počet právnických fakult, které jsou vytvářeny v rámci univerzit s ohledem na nízké náklady na výuku práva (jediné skutečné náklady spojené s touto výukou jsou platy profesorů a vedení slušné knihovny) – provozovat právnickou fakultu je pro americkou univerzitu za situace, kdy průměrné školné se přehouplo výrazně přes 30 tisíc dolarů, vysoce lukrativní věcí. Na druhé straně se zhruba od 70. let minulého století začínají dramaticky rozevírat nůžky mezi nejbohatší čtvrtinou advokátů, jejichž příjmy se v reálných číslech v letech 1975 až 1995 zvýšily téměř o třetinu, a pětasedmdesáti procenty advokátů, jejichž příjmy po započtení inflace naopak za stejnou dobu zůstaly stejné nebo dokonce poklesly. Zatímco nejlepší absolventi elitních škol (pověstná Ivy League, dále Michigan, Austin, Berkeley a další) se o svou finanční situaci nemusí nijak obávat (což neznamená, že nemohou mít problémy jiné – srov. tento post Jiřího Kindla), zbytek studentů zejména z méně kvalitních škol (vyjma premiantů ročníku) může čelit vážným problémům s uplatněním. Situace se stává kritickou zejména proto, že výše školného na všech fakultách v USA neustále stoupá, aniž by ovšem tomu adekvátně stoupaly příjmy až tří čtvrtin absolventů (někteří z nich se tak dostávají do dluhové pasti, navíc si nejsou schopni z jejich příjmů zaplatit ani kvalitní zdravotní pojištění).

Američané mají při svém rozhodování výhodu alespoň relativní informovanosti, když fakulty pravidelně zveřejňují míru zaměstnanosti jejich absolventů do 6 měsíců po absolutoriu (nic takového samozřejmě v ČR neexistuje), a průměrný plat jejich absolventů. Jde ovšem jen o relativní výhodu, protože na některých fakultách se vrací asi jen čtyřicet procent dotazníků (z českého pohledu přesto neuvěřitelné číslo – v našich podmínkách si umím představit, že by úspěchem bylo deset procent; to ale spíše vypovídá něco o vztahu studentů ke svým fakultám než o nějaké české „zkaženosti“), když se dá čekat, že nejméně úspěšní absolventi budou nejméně často ochotni na dotazník reagovat.

Jaké jsou tedy reálné předpoklady budoucnosti absolventů českých právnických fakult a jaké to bude mít dopady pro právo v České republice?

První předpoklad je, že nelze počítat s tím, že všichni absolventi se musí dát na právnickou dráhu. Mohou z nich být podnikatelé, manažeři, excelentní novináři atd. Fakulta by měla spíše než mechanické biflování sumáře informací naučit své studenty určitému způsobu myšlení a argumentace, využitelných i jinde než v právní praxi. Tomu zůstává současný systém vzdělávání bohužel hodně dlužný. Doufejme, že se také podstatně více právníků dá na politickou dráhu, když v české politice jsou bohužel zatím nedostatečně zastoupenou profesní skupinou.

Za druhé, je nutno akceptovat, že tučná 90. léta, kdy byl enormní nedostatek právníků a kdy bylo relativně jednoduché etablovat i zcela novou advokátní kancelář, jsou již minulostí.

Za třetí, zvyšující se komplexita práva (naštěstí pro právníky) si vynucuje stav, kdy bez právního zastoupení již prakticky není možné uspět v jakémkoliv soudním sporu. Tím se zvyšuje potřeba právníků a schopnost trhu absorbovat nové advokáty (a vzrůstající soutěž mezi právníky současně udrží jejich ceny na přijatelné úrovni).

Za čtvrté, dále se zvýší již dnes velké rozdíly mezi elitními kancelářemi, jejichž služby si bude moci dovolit málokdo, a normálními či podprůměrnými advokáty. Nevylučuji s tím spjaté problémy legitimity systému (viz dnešní příklad Egypta, kde se tisíce chudých právníků často stávají stoupenci tamních extremistů). Ostatně řada revolucionářů již od dob Velké francouzské revoluce byli právníci.

Za páté, zvýší se tlaky na otevření některých doposavad velmi regulovaných právních profesí, v prvé řadě notářství (to se již realizovalo na Slovensku); objeví se nebo objevují se profese nové (v nedávné době to je případ soukromých exekutorů, v brzké době se dá čekat rozkvět mediace, zejména pokud ministerstvo spravedlnosti realizuje své v tomto směru velmi rozumné záměry). Bude jednodušší najít kvalifikované asistenty pro soudce všech soudů, což zrychlí justici a současně bude pro státní rozpočet mnohem vstřícnější než neustálé navyšování počtu soudců.

Za šesté, právníci proto, aby se uživili, budou muset být mnohem kreativnější – objeví se tlaky na zavedení nových právních institutů, ať již cestou legislativní nebo cestou kreativní judikatury (pro to je tu velký prostor - české „právo v akci“ zatím zůstává stále velmi primitivní a chybí v něm řada institutů v normálních zemích zcela běžných – culpa in contrahendo, piercing the corporate veil, hromadné žaloby atd.).

Za sedmé, vysoký počet právníků bude dále zvyšovat počet soudních sporů, což je opět jev v západním světě jasně viditelný již od 60. či 70. let. Se zvyšujícím se počtem soudních sporů pak bude (nikoliv ovšem k radosti soudců samotných!) dále postupovat „juridifikace“ či "judicializace“ společnosti.

V neposlední řadě nutno zdůraznit, že pokud chce někdo na právnickém titulu vydělat slušné peníze, musí jako student tvrdě pracovat, mít skvělé studijní výsledky, učit se jazyky, usilovat o programy typu Sokrates / Erasmus či jiné zahraniční stáže, být aktivní ve studentských spolcích nebo ve veřejném životě fakulty, psát články do právnických časopisů, event. dokonce vést právnický časopis (což se v Česku bohužel stále příliš nenosí, naopak v USA je to vstupenkou do právnické elity). Není pravda, že by nic z toho ty nejlepší zaměstnavatele nezajímalo již dnes (pamatuji se, že ještě jako student jsem někdy v roce 1996 při pohovoru do jedné americké kanceláře ohromoval nejen známkami, ale zdánlivě tak banálním faktem, jako bylo moje členství v akademickém senátu). Co může být pro normálního českého zaměstnavatele znakem šplhounství (čeští advokáti rádi zdůrazňují, že známky na právnické fakultě vypovídají o kvalitě studenta málo – a trochu se obávám, že na tomto může být mnoho pravdy), je pro amerického právníka znakem pracovitosti a zajímavosti, tedy něčím, čím se daný individuální student odliší od bezejmenné masy studentstva. Z mé vlastní zkušenosti učitele na fakultě navíc mohu říci, že studenti takto se angažující nejsou zdaleka nějací vypočítaví kariéristé, ale většinou naopak vysoce inteligentní a příjemní lidé, kvůli kterým stojí za to působit v podmínkách české akademie.

Ať se však již situace vyvine jakkoliv, jedno je jasné. Bude stoupat počet takových právníků, kteří se ocitnou ve stejné situaci jako Scott Bullock, právník z Manhattanu specializující se na náhradu škody za ublížení na zdraví. Ten ve shora citovaném článku říká, že mnozí jeho bývalí spolužáci ze střední školy berou jako elektrikáři či instalatéři více než on - advokát s příjmem 50 tisíc dolarů ročně (což v USA na vysokoškolsky vzdělanou osobu není opravdu velká částka), navíc zatížený dluhem za studiem bezmála 120 tisíc dolarů.