Prach jsi

a v prach se obrátíš.

Tedy, zpravidla. Členové a sympatizanti Spolku přátel žehu dříve, konzervativci a milovníci dubu později. Hovořím samozřejmě o části lidstva, z jejíchž civilizačních tradic vycházím a která v danou chvíli požívá štěstí života v klidnějším období svých dějin. Tato civilizace ovšem vstupuje do fáze, relativizující prašnou jistotu oním zpravidla.

Impulsem k zamyšlení se mi stala nedávná cesta Vodičkovou ulicí v Praze, kde jsem téměř zakopl o poutač na výstavu Bodies. Ne, nezlákal mne k, byť pasivní, účasti na danse macabre. A nehodlám se na tomto místě připojovat ani k těm, kteří svého času zmiňovanou akci buď chválili, nebo kárali (chtěl jsem připojit odkazy, ale jejich množství mne odradilo - dáte-li do vyhledávače Googlu odkaz na jméno výstavy, můžete si vybrat sami…). Jakkoliv se hlásím k druhému táboru, nechci opakovat argumenty, jichž myslím zaznělo dost (zvláště blízký mi byl hlas, který můžete slyšet, přidáte-li ve vyhledávači ke jménu výstavy ještě „Halík“). Ještě drahný kus cesty jsem ovšem místo vnímání ruchu metropole uvažoval o hodnotě života a smrti v dnešní společnosti. O hodnotě, která se nepochybně odráží i v právu. Konzervativníma očima viděno, v tak trochu jiném právu.

Tělo se po smrti stalo hmotou. Přestalo patřit svému „majiteli“, odosobnilo se, z lidské bytosti se mávnutím Cháronova vesla stal materiál. Výstava byla odrazem proměny těla v soukromý statek, byť raději nezkoumám, jak se k novým vlastníkům dostal. My všichni jsme však předurčeni k témuž, s drobným rozdílem vlastnictví veřejného. Tělo se po smrti stává veřejným statkem, určeným k rozporcování na náhradní díly dle aktuální potřeby. Jistě, lze se tomuto osudu vyhnout a včas zaregistrovat svoji nevůli k dalšímu použití, jenže samotné nastavení systému odráží preferenci společnosti a předpoklad, že standardní je být využit. Prozíravost za života se tedy vyplatí – stejně jako ctění staré pravdy „miluj bližního svého“. Nechcete-li skončit v láku ve vědeckovýzkumném ústavu nebo chrastit kostmi ve školním kabinetě, máte dvě možnosti. Učinit včas opatření o pohřbu, nebo klást osobám blízkým na srdce, aby se o vás přihlásily do čtyř dnů od sdělení „pane, vy jste vdova“.

V žádném případě přitom nepléduji pro ukončení výuky biologie a ještě méně pro zastavení transplantací, jen mi není úplně sympatické, že někdo rozhodl dopředu za mne. Místo vyjádření vůle stát se účastníkem těchto her se musím stát pravidelným čtenářem Sbírky zákonů, abych mohl říci „ne“ vždy, když se příkaz nemístně rozhodne nahradit individuální rozhodnutí.

Zdánlivou útěchou přitom může být, že ochrana důstojnosti trvá nezávisle na využití ostatků, ať již soukromém nebo veřejném. Přivlastníme si vás tak nějak ve vší počestnosti. Poněkud mne ovšem zneklidňuje, že stejně jako se vyvíjí morálka, mění se i náhled na to, co si představujeme pod ochranou důstojnosti. Výstava budiž důkazem této skutečnosti. Ve chvíli, kdy svoji představu důstojnosti již nemůžete hájit, stane se relevantní představa většinová. Jen zdánlivě komicky pak působí představa, že v již zmiňovaném kabinetě budete pro poučení budoucích generací chrastit kostmi s basketbalovým míčem.

Snad proto nebude působit příliš zpátečnicky přání, aby vývoj morálky přál i do budoucna spíše prachu než nechtěné záři reflektorů, a zákonodárce subjektům práva rozhodování umožňoval, nikoliv jej do něj nutil.