Jak už tady na Jiném právu upozorňoval Petr Bříza ve čtvrtek vynesl Soudní dvůr dlouho očekávané rozhodnutí ve věci týkající se platnosti rámcového rozhodnutí o Evropském zatýkacím rozkazu. Jak určitě dobře víte, Eurozatykač řešilo několik ústavních soudů členských států, včetně toho českého (srov. např. můj článek v Common Market Law Review dostupný zde).
Ve zkratce, Eurozatykač zjednodušuje proces vydávání trestně stíhaných nebo odsouzených osob mezi členskými státy, přičemž jednou z odlišností proti tradičnímu režimu vydávání v mezinárodním právu je odstranění požadavku oboustranné trestnosti a rovněž vyloučení možnosti členského státu odmítnout vydání vlastních občanů (rámcové rozhodnutí však v určitých případech odmítnout vydání umožňuje: viz jeho čl. 3 a 4).
V tomto příspěvku přináším krátké zamyšlení nad nejdůležitějšími aspekty rozsudku Soudního dvora, přičemž se jej snažím uchopit především ve světle nálezu českého Ústavního soudu a české debaty o vztahu mezinárodních smluv a rámcových rozhodnutí.
Pokračování příspěvku:
Odstranění požadavku oboustranné trestnosti
Zatímco otázka ústavního zákazu nevydávání vlastních občanů před Soudním dvorem řešena nebyla (na rozdíl od všech řízení před ústavními soudy), pro český ústavní soud má význam problematika zrušení požadavku oboustranné trestnosti u vybraných kategorií trestných činů. V řízení před Ústavním soudem totiž v této skutečnosti spatřovali navrhovatelé porušení principu legality trestních sankcí, neboť rámcové rozhodnutí (a příslušná implementační ustanovení trestního řádu) označovala trestné činy, u kterých se neuplatňoval požadavek oboustranné trestnosti, pouze názvem bez vymezení skutkové podstaty (blíže bod 10 nálezu ÚS).
Stejný argument uplatňovali navrhovatelé v řízení před belgickým ústavním soudem (Arbitragehof), který podal předběžnou otázku (předkládací rozhodnutí můžete nalézt zde). Navíc ještě uplatňovali, že rámcové rozhodnutí porušuje zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace, neboť rozlišení trestných činů, u kterých se nepožaduje oboustranná trestnost, není objektivně zdůvodnitelné. Argumentace Soudního dvora je obsažena v bodech 48 až 54. Podobně jako český Ústavní soud zdůrazňuje, že rámcové rozhodnutí neupravuje samotné skutkové podstaty trestných činů – ty jsou zakotveny v jednotlivých právních řádech členských států a rámcové rozhodnutí je nijak neharmonizuje. Zásada legality se tedy k procesním ustanovením, kterými ustanovení rámcového rozhodnutí v zásadě jsou, neuplatní (německý Ústavní soud však byl jiného názoru – srov. především bod 99 jeho rozsudku, který se vztahuje k zákazu retroaktivity trestního zákonodárství, lze jej však analogicky uplatnit i k požadavku legality trestních sankcí).
Soudní dvůr se na tomto místě nemusel zabývat problémem, který (podle mého názoru brilantně) vyřešil Ústavní soud: co když na území České republiky spácháte čin trestný podle práva jiného členského státu, nikoliv však práva českého? Rámcové rozhodnutí na takovou situaci pamatuje a v článku 4 odst. 7 umožňuje vydání odmítnout, tento článek však nebyl českým zákonodárcem (z důvodu, který zná patrně jen on sám – Ústavnímu soudu jej však na jednání nebyl schopen vysvětlit) implementován.
Ústavní soud dovodil, že v takové situaci je třeba vyložit ustanovení § 377 trestního řádu, které říká, že žádosti o vydání nelze vyhovět, pokud by vydáním došlo k porušení Ústavy ČR nebo ustanovení práva ČR, na němž je třeba bez výhrady trvat, případně by byl ohrožen chráněný zájem ČR, ve světle čl. 4 odst. 7 rámcového rozhodnutí (srov. bod 111 nálezu ÚS). Český soud se tedy může formálně opřít o ustanovení § 377, materielně jej však vyložit ve světle rámcového rozhodnutí a uplatnit důvody nevydání v něm specifikované.
K druhému argumentu (porušení zásady rovnosti a zákazu diskriminace) Soudní dvůr zdůrazňuje, že výběr kategorií trestných činů, u kterých se neuplatňuje požadavek oboustranné trestnosti, odráží vysoký stupeň důvěry a solidarity mezi členskými státy, stejně jako zásadu vzájemného uznávání. V kontextu odůvodnění toho, proč u některých trestných činů není uplatňován požadavek oboustranné trestnosti to je jistě přesvědčivý argument, neodpustím si jen poznámku, že tvrzení o „vysokém stupni důvěry a solidarity“ odráží perspektivu Soudního dvora, popřípadě vlád členských států (které o ní mluví třeba v závěrech Evropské rady v Tampere r. 1999), nikoliv však třeba všech ústavních soudů (německý budiž nejvýznamnějším příkladem).
Volba rámcového rozhodnutí nebo mezinárodní smlouvy
Druhý argument předkládaný navrhovateli v hlavním řízení byl neméně zajímavý a pro další fungování práva EU může mít daleko větší význam, než otázka zrušení požadavku oboustranné trestnosti při vydávání na základě Eurozatykače. Jednalo se totiž o výběr právního nástroje, kterým měl být Eurozatykač proveden: zda se mělo jednat o mezinárodní smlouvu (čl. 34 odst. 2 písm. d) SEU) nebo o rámcové rozhodnutí (čl. 34 odst. 2 písm. b) SEU).
Soudní dvůr nejprve odmítl argument, že rámcové rozhodnutí nemůže sloužit k přijímání takových pravidel, jaká byla předmětem rámcového rozhodnutí o Eurozatykači, a že takovou úpravu lze provést pouze mezinárodní smlouvou. Zajímavější otázka se však týkala možnosti nahrazení mezinárodní smlouvy rámcovým rozhodnutím.
Bohužel zde není prostor zabývat v celém rozsahu diskusí, která se nejen v ČR vedla ohledně vztahu mezinárodních smluv a rámcových rozhodnutí - např. do jaké míry může rámcové rozhodnutí měnit závazek přijatý členským státem v mezinárodní smlouvě, která předchází přijetí rámcového rozhodnutí. Odkážu jen na vynikající článek Zuzany Maršálkové a Petra Břízy "Vztah rámcových rozhodnutí a mezinárodních smluv", který vyšel v Právních rozhledech č. 20/2006.
Soudní dvůr se možnými problémy (z hlediska mezinárodního práva) s nahrazením mezinárodní smlouvy rámcovým rozhodnutím příliš nezabýval, pouze konstatoval, že vyloučení takové možnosti by zbavilo rámcová rozhodnutí podstatné části jejich užitečného účinku (bod 42). Tady si myslím, že se Soudní dvůr měl vyjádřit k pochybnostem ohledně takového postupu z hlediska mezinárodního práva, zejména Vídeňské úmluvy, neboť ačkoliv v unijním kontextu může všeobjímající argument o užitečném účinku (kterým lze, obávám se, odůvodnit cokoliv) znít uspokojivě, v kontextu mezinárodním tomu tak být nemusí. To platí zejména v situaci, kdy rámcové rozhodnutí nahrazuje mezinárodní smlouvu, jejíž stranou jsou i nečlenské státy Unie.
Zajímavé je zamyslet se nad tím, co se vlastně „nahrazením“ mezinárodní smlouvy rámcovým rozhodnutím myslí. Podstatnou je tato otázka zejména v situaci, kdy německý Ústavní soud zrušil (bez odkladného účinku, jako to učinil polský Ústavní tribunál) vnitrostátní implementační úpravu. Pokud by „nahrazení“ mezinárodní smlouvy rámcovým rozhodnutím znamenalo její zrušení, ocitla by se německá právní úprava vydávání ve vakuu ve vztahu k ostatním členským státům: Německo by nemohlo vydávat trestně stíhané nebo odsouzené osoby ani na základě předchozích mezinárodních smluv ani na základě Eurozatykače.
Z této konstrukce však Německo zjevně nevycházelo, když ministryně spravedlnosti reagovala na rozsudek Ústavního soudu prohlášením, že Německo bude vydávat na základě předchozí mezinárodně smluvní úpravy (a obdobně „odvetným“ způsobem zareagoval na rozsudek Ústavního soudu i španělský Nejvyšší soud, když prohlásil, že bude vůči německým žádostem o vydání postupovat na základě mezinárodních smluv a nikoliv Eurozatykače).
Pro fanoušky Listiny základních práv EU ještě na závěr dodávám, že je tento rozsudek dalším do sbírky těch, ve kterých Soudní dvůr výslovně na Listinu odkazuje (v bodu 46). Tak se sám sebe ptám: proč bychom vlastně měli vést debatu o potřebnosti Listiny, když ji fakticky Soudní dvůr již přijal za svoji? …
Ve zkratce, Eurozatykač zjednodušuje proces vydávání trestně stíhaných nebo odsouzených osob mezi členskými státy, přičemž jednou z odlišností proti tradičnímu režimu vydávání v mezinárodním právu je odstranění požadavku oboustranné trestnosti a rovněž vyloučení možnosti členského státu odmítnout vydání vlastních občanů (rámcové rozhodnutí však v určitých případech odmítnout vydání umožňuje: viz jeho čl. 3 a 4).
V tomto příspěvku přináším krátké zamyšlení nad nejdůležitějšími aspekty rozsudku Soudního dvora, přičemž se jej snažím uchopit především ve světle nálezu českého Ústavního soudu a české debaty o vztahu mezinárodních smluv a rámcových rozhodnutí.
Pokračování příspěvku:
Odstranění požadavku oboustranné trestnosti
Zatímco otázka ústavního zákazu nevydávání vlastních občanů před Soudním dvorem řešena nebyla (na rozdíl od všech řízení před ústavními soudy), pro český ústavní soud má význam problematika zrušení požadavku oboustranné trestnosti u vybraných kategorií trestných činů. V řízení před Ústavním soudem totiž v této skutečnosti spatřovali navrhovatelé porušení principu legality trestních sankcí, neboť rámcové rozhodnutí (a příslušná implementační ustanovení trestního řádu) označovala trestné činy, u kterých se neuplatňoval požadavek oboustranné trestnosti, pouze názvem bez vymezení skutkové podstaty (blíže bod 10 nálezu ÚS).
Stejný argument uplatňovali navrhovatelé v řízení před belgickým ústavním soudem (Arbitragehof), který podal předběžnou otázku (předkládací rozhodnutí můžete nalézt zde). Navíc ještě uplatňovali, že rámcové rozhodnutí porušuje zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace, neboť rozlišení trestných činů, u kterých se nepožaduje oboustranná trestnost, není objektivně zdůvodnitelné. Argumentace Soudního dvora je obsažena v bodech 48 až 54. Podobně jako český Ústavní soud zdůrazňuje, že rámcové rozhodnutí neupravuje samotné skutkové podstaty trestných činů – ty jsou zakotveny v jednotlivých právních řádech členských států a rámcové rozhodnutí je nijak neharmonizuje. Zásada legality se tedy k procesním ustanovením, kterými ustanovení rámcového rozhodnutí v zásadě jsou, neuplatní (německý Ústavní soud však byl jiného názoru – srov. především bod 99 jeho rozsudku, který se vztahuje k zákazu retroaktivity trestního zákonodárství, lze jej však analogicky uplatnit i k požadavku legality trestních sankcí).
Soudní dvůr se na tomto místě nemusel zabývat problémem, který (podle mého názoru brilantně) vyřešil Ústavní soud: co když na území České republiky spácháte čin trestný podle práva jiného členského státu, nikoliv však práva českého? Rámcové rozhodnutí na takovou situaci pamatuje a v článku 4 odst. 7 umožňuje vydání odmítnout, tento článek však nebyl českým zákonodárcem (z důvodu, který zná patrně jen on sám – Ústavnímu soudu jej však na jednání nebyl schopen vysvětlit) implementován.
Ústavní soud dovodil, že v takové situaci je třeba vyložit ustanovení § 377 trestního řádu, které říká, že žádosti o vydání nelze vyhovět, pokud by vydáním došlo k porušení Ústavy ČR nebo ustanovení práva ČR, na němž je třeba bez výhrady trvat, případně by byl ohrožen chráněný zájem ČR, ve světle čl. 4 odst. 7 rámcového rozhodnutí (srov. bod 111 nálezu ÚS). Český soud se tedy může formálně opřít o ustanovení § 377, materielně jej však vyložit ve světle rámcového rozhodnutí a uplatnit důvody nevydání v něm specifikované.
K druhému argumentu (porušení zásady rovnosti a zákazu diskriminace) Soudní dvůr zdůrazňuje, že výběr kategorií trestných činů, u kterých se neuplatňuje požadavek oboustranné trestnosti, odráží vysoký stupeň důvěry a solidarity mezi členskými státy, stejně jako zásadu vzájemného uznávání. V kontextu odůvodnění toho, proč u některých trestných činů není uplatňován požadavek oboustranné trestnosti to je jistě přesvědčivý argument, neodpustím si jen poznámku, že tvrzení o „vysokém stupni důvěry a solidarity“ odráží perspektivu Soudního dvora, popřípadě vlád členských států (které o ní mluví třeba v závěrech Evropské rady v Tampere r. 1999), nikoliv však třeba všech ústavních soudů (německý budiž nejvýznamnějším příkladem).
Volba rámcového rozhodnutí nebo mezinárodní smlouvy
Druhý argument předkládaný navrhovateli v hlavním řízení byl neméně zajímavý a pro další fungování práva EU může mít daleko větší význam, než otázka zrušení požadavku oboustranné trestnosti při vydávání na základě Eurozatykače. Jednalo se totiž o výběr právního nástroje, kterým měl být Eurozatykač proveden: zda se mělo jednat o mezinárodní smlouvu (čl. 34 odst. 2 písm. d) SEU) nebo o rámcové rozhodnutí (čl. 34 odst. 2 písm. b) SEU).
Soudní dvůr nejprve odmítl argument, že rámcové rozhodnutí nemůže sloužit k přijímání takových pravidel, jaká byla předmětem rámcového rozhodnutí o Eurozatykači, a že takovou úpravu lze provést pouze mezinárodní smlouvou. Zajímavější otázka se však týkala možnosti nahrazení mezinárodní smlouvy rámcovým rozhodnutím.
Bohužel zde není prostor zabývat v celém rozsahu diskusí, která se nejen v ČR vedla ohledně vztahu mezinárodních smluv a rámcových rozhodnutí - např. do jaké míry může rámcové rozhodnutí měnit závazek přijatý členským státem v mezinárodní smlouvě, která předchází přijetí rámcového rozhodnutí. Odkážu jen na vynikající článek Zuzany Maršálkové a Petra Břízy "Vztah rámcových rozhodnutí a mezinárodních smluv", který vyšel v Právních rozhledech č. 20/2006.
Soudní dvůr se možnými problémy (z hlediska mezinárodního práva) s nahrazením mezinárodní smlouvy rámcovým rozhodnutím příliš nezabýval, pouze konstatoval, že vyloučení takové možnosti by zbavilo rámcová rozhodnutí podstatné části jejich užitečného účinku (bod 42). Tady si myslím, že se Soudní dvůr měl vyjádřit k pochybnostem ohledně takového postupu z hlediska mezinárodního práva, zejména Vídeňské úmluvy, neboť ačkoliv v unijním kontextu může všeobjímající argument o užitečném účinku (kterým lze, obávám se, odůvodnit cokoliv) znít uspokojivě, v kontextu mezinárodním tomu tak být nemusí. To platí zejména v situaci, kdy rámcové rozhodnutí nahrazuje mezinárodní smlouvu, jejíž stranou jsou i nečlenské státy Unie.
Zajímavé je zamyslet se nad tím, co se vlastně „nahrazením“ mezinárodní smlouvy rámcovým rozhodnutím myslí. Podstatnou je tato otázka zejména v situaci, kdy německý Ústavní soud zrušil (bez odkladného účinku, jako to učinil polský Ústavní tribunál) vnitrostátní implementační úpravu. Pokud by „nahrazení“ mezinárodní smlouvy rámcovým rozhodnutím znamenalo její zrušení, ocitla by se německá právní úprava vydávání ve vakuu ve vztahu k ostatním členským státům: Německo by nemohlo vydávat trestně stíhané nebo odsouzené osoby ani na základě předchozích mezinárodních smluv ani na základě Eurozatykače.
Z této konstrukce však Německo zjevně nevycházelo, když ministryně spravedlnosti reagovala na rozsudek Ústavního soudu prohlášením, že Německo bude vydávat na základě předchozí mezinárodně smluvní úpravy (a obdobně „odvetným“ způsobem zareagoval na rozsudek Ústavního soudu i španělský Nejvyšší soud, když prohlásil, že bude vůči německým žádostem o vydání postupovat na základě mezinárodních smluv a nikoliv Eurozatykače).
Pro fanoušky Listiny základních práv EU ještě na závěr dodávám, že je tento rozsudek dalším do sbírky těch, ve kterých Soudní dvůr výslovně na Listinu odkazuje (v bodu 46). Tak se sám sebe ptám: proč bychom vlastně měli vést debatu o potřebnosti Listiny, když ji fakticky Soudní dvůr již přijal za svoji? …
Díky za reklamu na náš článek v Právních rozhledech! Budiž článek i tento komentář důkazem pro Michala Bobka, že i ženy mohou diskutovat o právu :-) (i když u článku jsme spoluautoři s Petrem Břízou).
OdpovědětVymazatPodotýkám na úvod, že s výsledkem, že rámcové rozhodnutí není v rozporu se Smlouvou o EU, v zásadě souhlasím. Odůvodnění ESD k vztahu RR a mezinárodních smluv mě ale skutečně příliš nenadchlo.
Problém má dvě roviny: 1) zda je nahrazení mezinárodní smlouvy rámcovým rozhodnutím v souladu s mezinárodním právem a 2) zda má Rada jako orgán EU pravomoc nahradit mezinárodní smlouvu, kterou sjednaly členské státy.
K prvnímu bodu nejprve na připomenutí – RR o EZR nahradilo ve vztazích mezi členskými státy Evropskou úmluvu o vydávání – EÚV. EÚV má mnoho smluvních stran, které nejsou státy EU (vsuvka - tento týden jsem v souvislosti se zatýkáním Krejčíře zjistila, že i Jihoafrickou republiku) a vůči nim se bude i nadále používat. Vídeňská úmluva za takovéto situace umožňuje, aby některé státy mezi sebou přijaly odlišnou úpravu smluvních vztahů, tato však nesmí odporovat účelům původní smlouvy (EÚV). S Petrem Břízou jsme v našem článku argumentovali, že to u eurozatykače ve vztahu k EÚV splněno bylo. Dalším pravidlem mezinárodního práva je, že smlouva má v zásadě být měněna pouze smlouvou. Tato podmínka podle nás byla u RR splněna tím, že RR je závazné prostřednictvím mezinárodní smlouvy - Smlouvy o EU. Oproti tomu ESD nám sděluje, že si takto složitými úvahami nemáme komplikovat život. EU prostě má pravomoc přijímat rámcové rozhodnutí a tu musí vykonávat efektivně. Jak se má přitom má zacházet s předchozími mezinárodními závazky členských států, jsme se nedozvěděli.
K druhému problému: ESD se k otázce, zda Rada měla pravomoc smlouvy nahradit, ač ji v čl. 31 RR o EZR evidentně vykonala, nevyslovil výslovně. Avšak z toho, že rámcové rozhodnutí ESD považuje za souladné se Smlouvou o EU, lze dovodit, že odpověď bude ano. Jako odůvodnění ESD v odst. 42 pouze uvedl, že takový výklad, podle kterého by kvůli čl. 31 měl být eurozatykač přijat ve formě mezinárodní smlouvy, by Radě v podstatě znemožnil přijímat rámcová rozhodnutí. Ne že by mi efektivita vadila. Ale nedává vysvětlení na všechny otázky.
Dovedla bych pochopit, pokud by ESD řekl, že nahrazení mezinárodních smluv je logickým důsledkem toho, že Rada přijme určité rámcové rozhodnutí a že členské státy toto rozhodnutí provádějí. Pak by ustanovení čl. 31 RR o EZR bylo v podstatě jen pro pořádek. To by se ale ESD musel zamyslet mimo jiné nad povahou práva třetího pilíře a jeho účinky ve vnitrostátních právních řádech. A také nad tím, co se stane, když členský stát RR netransponuje, jak ve svém postu upozorňuje Honza.
PS: Příspěvek samozřejmě vyjadřuje jen jako osobní stanovisko.
Zuzko, z Tvého zapojení to debaty mám jen radost, Ty jsi byla zrovna z těch žen, které jsem měl na mysli, když jsem v diskusi pod Michalovým příspěvkem mluvil o dámách, "jejichž názory by byly mimořádným příspěvkem do diskuse":-)
OdpovědětVymazatK Honzově postu a Tvému výstižnému komentáři jen pár poznámek:
U nahrazování EÚV byla situace z hlediska mezinárodního práva jednodušší díky jejímu čl. 28, který výslovně umožňoval smluvním stranám přijetí jednotných předpisů, které by EÚV ve vztazích mezi nimi nahradily. ESD se této obezličky však nechytal, protože jednak efektivita přebije všechno a hlavně věděl, že existují RR nahrazující úmluvy, které nic jako čl. 28 nemají a i ty se mu mohou jednou objevit na stole. Proto to vzal z jedné vody na čisto, aby byl problém jednou provždy zameten pod koberec.
Příklad s (ne)řešením situace, kdy RR není transponováno však ukazuje, že se mu tato věc dříve nebo později může z pod koberce na ten stůl vrátit a pak se zřejmě bude opravdu muset "zamyslet mimo jiné nad povahou práva třetího pilíře a jeho účinky ve vnitrostátních právních řádech."
A to bude teprve zajímavé, ač nepochybuji, že efektivita tam bude opět tím hlavním kouzelným slůvkem.
K samotnému argumentu efektivity - vidím to tak, že se soudci byli jakžtakž schopni shodnout na výsledku, nikoliv však na odůvodnění. Vágní pojem efektivity pak byl asi jediným řešením, jak ze situace vybruslit.
Kdyby byly na ESD povoleny disenty, dočkali bychom se asi stejného výsledku s mnohem lépe vyargumentovaným odůvodněním, pravděpodobně by však u takového judikátu viselo třeba i 6 disentů (nekontroloval jsem, zda se závěrečné porady účastnili všichni členové velkého senátu, vycházím pro odhad počtu disentů z úvahy, že ano).