V novém Respektu vyšel rozhovor se Zdeňkem Kühnem, který vřele doporučuji k přečtení [zde je odkaz, funguje však jen pro předplatitele]. Jistě by se tam našlo více témat, které by bylo zajímavé tady na blogu se Zdeňkem prodiskutovat (naše soudnictví, Právnická fakulta atd.), vybral jsem si ale pouze jedno z nich: Evropskou ústavní smlouvu, přesněji Listinu základních práv EU a její budoucí osud. Jak možná víte, česká vláda navrhuje namísto přijímaní Listiny, aby EU přistoupila k Evropské úmluvě (informace z blogu J. Zahradila - pokud mu chcete zvýšit návštěvnost, klikněte zde...).
Na otázku, co si o ústavní smlouvě myslí, Zdeněk odpověděl:
„Myslím si, že je zapotřebí. Není to příliš šťastný dokument, běžný člověk mu vůbec nemůže porozumět. Na druhou stranu ústava EU nabízí jasnější pravidla. My se bojíme omezení naší suverenity, ale je to naopak. Například listina základních práv, která se v ústavě objevuje, neomezuje český stát, ale evropské orgány při jejich normotvorné činnosti: aby nevydávaly nesmyslné směrnice, nařízení nebo rozhodnutí, která by porušovala naše základní práva. Můžete namítnout, že by je měla omezovat naše česká Listina základních práv a svobod, ale ta platí jen v ČR a je potřeba, aby byly k dispozici jednotné evropské standardy, které budou svazovat Brusel.“
Zdeněk má pravdu, na první pohled Listina nijak náš stát neomezuje – má bránit činnostem Unie, které by základní práva porušovaly. Je tedy spíše „obranným štítem“ evropských občanů proti omezování jejich základních práv evropskými institucemi (a dodejme, že i členskými státy, pokud evropské právo implementují – viz její článek II-111 odst. 1).
Jenže jeden z důvodů, kvůli kterým členské státy nakonec Listině základních práv EU nedaly závazný právní status byla jejich obava, že bude Listina sloužit jako právní základ pro přijímání právních aktů, které by jinak hledaly jen těžko právní základ ve stávajících smlouvách (diskusi k tomu najdete třeba na s. 41-44 Madurova článku How Constitutional Can the European Union Be? The Tension Between Intergovernmentalism and Constitutionalism in the European Union).
Zdá se to paranoidní, jenže právě nejasné rozdělení pravomocí je jedním z problémů současné Unie. Současná aktivita Soudního dvora i dalších orgánů EU důvěře v respektování mezí kompetencí, které členské státy Unii svěřily, příliš nenapomáhá (v tomhle směru mi zvlášť nešťastný připadá rozsudek ve věci C-176/03 (tisková zpráva ESD k rozsudku - pdf), týkající se trestněprávních opatření na ochranu životního prostředí, kde ESD „přesunul“ trestní právo do komunitárního prvního pilíře ve chvíli, kdy byla odmítnuta voliči dvou členských států ústavní smlouva, která to činila, a také ve chvíli, kdy o tom jednaly členské státy v Radě – zda využít výslovného ustanovení ve Smlouvě, které by to umožnilo politickým rozhodnutím). Ustanovení článku II-111 odst.2 Listiny, které má vytvoření nových kompetencí EU Listinou zamezovat, pak prostě pro mnohé státy není dostatečnou zárukou.
Důkazem pro mě byla i nedávná účast na konferenci ve Varšavě (kde byl i Michal Bobek). Jeden z vystupujících, úředník Právní služby Komise, se ve svém příspěvku o ochraně údajů v EU [pdf] výslovně těšil na dobu, kdy bude přijata Listina, neboť to podle něj umožní přijímat opatření i nad rámec regulace vnitřního trhu, jako tomu je dnes. Zdá se tedy, že Komise chápe Listinu přesně tím způsobem, kterého se obávají členské státy.
Těmi „jednotnými evropskými standardy“ o jejichž potřebě Zdeněk mluví, může být (a dnes také je) Evropská úmluva společně s ústavními tradicemi členských států. Postoj naší vlády – že by EU měla raději přistoupit k Evropské úmluvě o ochraně základních práv a svobod - mi tak přijde rozumný a souhlasím s ním mnohem spíše, než s přijímáním Listiny (a ústavní smlouvy v této podobě). Ze Zdeňkova vyjádření (nevím však, nakolik s ním pak Marek Švehla při úpravě rozhovoru pracoval) jako by plynulo, že v současnosti EU žádný společný standard nemá.
Nepodezřívám Zdeňka ze záměrné manipulace, ale tenhle argument (chybějícího, a tudíž potřebného, společného standardu ochrany lidských práv) ilustruje úskalí celé evropské ústavní debaty – obě strany používají zkreslená tvrzení, která odvádějí pozornost od skutečných témat (to je i příklad i společné energetické politiky - skutečně ji bez ústavní smlouvy vykonávat nelze?) Mistrem v tom je ovšem i lídr druhé strany – prezident Klaus (na což jsem upozorňoval ve své reakci [pdf] na jeho hysterické desatero - zde můžete pro změnu zvýšit návštěvnost stránek českého prezidenta).
Listina však funguje i v jiném diskursu, než jako pouhý „štít“ občanů proti výkonu veřejné moci, který by porušoval jejich základní práva. Mnozí o ní mluví jako o potenciálním základu společné identity evropských občanů (opět odkáži na vynikající diskusi v Madurově článku). Ale i tady mám své pochyby: copak chceme naši pospolitost budovat na základě nároků, které máme vůči veřejné moci? Je skutečně katalog práv tím, co nás má jako Evropany spojovat? Čím se pak Unie odlišuje od Rady Evropy, kde navíc tento katalog sdílíme třeba s Ruskem? Neměly by naše společné hodnoty spočívat v něčem jiném?
A co si o osudu Listiny (a ústavní smlouvy) myslíte Vy?
PS: Jinak s většinou toho, co Zdeněk o ústavní smlouvě řekl, souhlasím. Jeho postřeh o tom, že se nám teď jako bumerang vrátila chybějící debata před naším přistoupením v roce 2004, je vynikající. Zdeňkova odpověď, kterou cituji výše, mi posloužila spíše jako podnět k napsání tohoto příspěvku, než jako podklad k polemice, neboť vím, že se Zdeněk jen těžko mohl v těch několika větách vyjádřit přesně tak jak by chtěl.
Na otázku, co si o ústavní smlouvě myslí, Zdeněk odpověděl:
„Myslím si, že je zapotřebí. Není to příliš šťastný dokument, běžný člověk mu vůbec nemůže porozumět. Na druhou stranu ústava EU nabízí jasnější pravidla. My se bojíme omezení naší suverenity, ale je to naopak. Například listina základních práv, která se v ústavě objevuje, neomezuje český stát, ale evropské orgány při jejich normotvorné činnosti: aby nevydávaly nesmyslné směrnice, nařízení nebo rozhodnutí, která by porušovala naše základní práva. Můžete namítnout, že by je měla omezovat naše česká Listina základních práv a svobod, ale ta platí jen v ČR a je potřeba, aby byly k dispozici jednotné evropské standardy, které budou svazovat Brusel.“
Zdeněk má pravdu, na první pohled Listina nijak náš stát neomezuje – má bránit činnostem Unie, které by základní práva porušovaly. Je tedy spíše „obranným štítem“ evropských občanů proti omezování jejich základních práv evropskými institucemi (a dodejme, že i členskými státy, pokud evropské právo implementují – viz její článek II-111 odst. 1).
Jenže jeden z důvodů, kvůli kterým členské státy nakonec Listině základních práv EU nedaly závazný právní status byla jejich obava, že bude Listina sloužit jako právní základ pro přijímání právních aktů, které by jinak hledaly jen těžko právní základ ve stávajících smlouvách (diskusi k tomu najdete třeba na s. 41-44 Madurova článku How Constitutional Can the European Union Be? The Tension Between Intergovernmentalism and Constitutionalism in the European Union).
Zdá se to paranoidní, jenže právě nejasné rozdělení pravomocí je jedním z problémů současné Unie. Současná aktivita Soudního dvora i dalších orgánů EU důvěře v respektování mezí kompetencí, které členské státy Unii svěřily, příliš nenapomáhá (v tomhle směru mi zvlášť nešťastný připadá rozsudek ve věci C-176/03 (tisková zpráva ESD k rozsudku - pdf), týkající se trestněprávních opatření na ochranu životního prostředí, kde ESD „přesunul“ trestní právo do komunitárního prvního pilíře ve chvíli, kdy byla odmítnuta voliči dvou členských států ústavní smlouva, která to činila, a také ve chvíli, kdy o tom jednaly členské státy v Radě – zda využít výslovného ustanovení ve Smlouvě, které by to umožnilo politickým rozhodnutím). Ustanovení článku II-111 odst.2 Listiny, které má vytvoření nových kompetencí EU Listinou zamezovat, pak prostě pro mnohé státy není dostatečnou zárukou.
Důkazem pro mě byla i nedávná účast na konferenci ve Varšavě (kde byl i Michal Bobek). Jeden z vystupujících, úředník Právní služby Komise, se ve svém příspěvku o ochraně údajů v EU [pdf] výslovně těšil na dobu, kdy bude přijata Listina, neboť to podle něj umožní přijímat opatření i nad rámec regulace vnitřního trhu, jako tomu je dnes. Zdá se tedy, že Komise chápe Listinu přesně tím způsobem, kterého se obávají členské státy.
Těmi „jednotnými evropskými standardy“ o jejichž potřebě Zdeněk mluví, může být (a dnes také je) Evropská úmluva společně s ústavními tradicemi členských států. Postoj naší vlády – že by EU měla raději přistoupit k Evropské úmluvě o ochraně základních práv a svobod - mi tak přijde rozumný a souhlasím s ním mnohem spíše, než s přijímáním Listiny (a ústavní smlouvy v této podobě). Ze Zdeňkova vyjádření (nevím však, nakolik s ním pak Marek Švehla při úpravě rozhovoru pracoval) jako by plynulo, že v současnosti EU žádný společný standard nemá.
Nepodezřívám Zdeňka ze záměrné manipulace, ale tenhle argument (chybějícího, a tudíž potřebného, společného standardu ochrany lidských práv) ilustruje úskalí celé evropské ústavní debaty – obě strany používají zkreslená tvrzení, která odvádějí pozornost od skutečných témat (to je i příklad i společné energetické politiky - skutečně ji bez ústavní smlouvy vykonávat nelze?) Mistrem v tom je ovšem i lídr druhé strany – prezident Klaus (na což jsem upozorňoval ve své reakci [pdf] na jeho hysterické desatero - zde můžete pro změnu zvýšit návštěvnost stránek českého prezidenta).
Listina však funguje i v jiném diskursu, než jako pouhý „štít“ občanů proti výkonu veřejné moci, který by porušoval jejich základní práva. Mnozí o ní mluví jako o potenciálním základu společné identity evropských občanů (opět odkáži na vynikající diskusi v Madurově článku). Ale i tady mám své pochyby: copak chceme naši pospolitost budovat na základě nároků, které máme vůči veřejné moci? Je skutečně katalog práv tím, co nás má jako Evropany spojovat? Čím se pak Unie odlišuje od Rady Evropy, kde navíc tento katalog sdílíme třeba s Ruskem? Neměly by naše společné hodnoty spočívat v něčem jiném?
A co si o osudu Listiny (a ústavní smlouvy) myslíte Vy?
PS: Jinak s většinou toho, co Zdeněk o ústavní smlouvě řekl, souhlasím. Jeho postřeh o tom, že se nám teď jako bumerang vrátila chybějící debata před naším přistoupením v roce 2004, je vynikající. Zdeňkova odpověď, kterou cituji výše, mi posloužila spíše jako podnět k napsání tohoto příspěvku, než jako podklad k polemice, neboť vím, že se Zdeněk jen těžko mohl v těch několika větách vyjádřit přesně tak jak by chtěl.
Nechci tady rozvádět diskusi nad něčím, co v této podobě za diskusi na tomto blogu nestojí. Pokud se vyjadřujeme v novinářských zkratkách, prostě nemůžeme v jedné větě rozlišovat rozdíly mezi nepsaným a psaným katalogem lidských práv. Použil jsem tedy ten příklad jako novinářskou zkratku - navíc si myslím, že rozdíl mezi psaným a nepsaným katalogem základních práv tu prostě je /soudil tak SÚS v 70. letech, a připustíme - li, že naše právní myšlení je - řekněme - "tradičnější", zcela jistě ten rozdíl tu stojí i pro nás v roce 2007/.
OdpovědětVymazatUpřímně, že si někdo z Komise myslí, že mu Charta rozšiřuje kompetence, stojí proti Tebou citovanému ustanovení Charty. Jak jinak proboha výslovně vyjádřit, že ta Charta kompetence Unie nerozšiřuje? Dovedu si /absurdně/ představit, že někdo jiný /v rozporu s judikaturou ESD/ zase řekne, že mu kompetence založí třeba ten nepsaný katalog lidských práv. Atd.
Však jsem také Zdeňku psal, že si jsem vědom, že beru Tvoje vyjádření z novinářského rozhovoru pouze jak podklad pro svoje zamyšlení a že je Tvůj názor na ústavní smlouvu daleko komplexnější.
OdpovědětVymazatProblém je, že když o tom nebudeme diskutovat tady (nebo s těmi novináři), tak si sice můžeme myslet, jak jsou myšlenky moderní evropské konstitucionalistiky skvělé (myslím teď Weilera, Madura nebo třeba Kumma), ale nikdo se o nich nedozví. A pak veřejnou debatu opanuje pan prezident se svým myšlenkově "bohatým" desaterem, postaveným na státoprávním učení 19. století.
K tomu rozdílu mezi psaným a nepsaným katalogem: Evropská úmluva by přeci tím psaným katalogem byla také.
A ke Komisi: nevyzpytatelné jsou myšlenkové cesty Komise a bohužel i Soudního dvora. To je popis skutečnosti; pro mě je to citované ustanovení Listiny jednoznačné. Bohužel to zřejmě neplatí univerzálně (i díky dynamickým a podobně moderním metodám výkladu).
Samozřejmě souhlasím. Jen jsem měl problém aplikovat tyhle komplexnější věci na můj rozhovor v Respektu, to je přece jen o něčem jiném, resp. v jiné kvalitě.
OdpovědětVymazat