Je ospravedlnitelné, aby soudce napsal rozhodnutí měsíce po tom, co jej ústně vyhlásí?

Páteční Hospodářské noviny si všimly něčeho, co je pro naši justici typické: soudce reálně sepíše rozhodnutí týdny a někdy i měsíce potom, co jej ústně vyhlásil. V daném případě se jedná o mediálně přitažlivou trestní kauzu ministra Mlynáře, problém je ale obecný.

V řadě zemí by pochopitelně něco takového bylo zcela nepředstavitelné. Soudce přece musí vydat rozhodnutí teprve tehdy, když ho má plně odůvodněné. Náš právní řád a letitá praxe ale umožňuje soudci, aby postupoval přesně naopak, tedy rozhodnutí nejprve vyhlásil, stručně ústně shrnul odůvodnění, a reálně pak rozhodnutí sepsal až do třiceti dnů. S ohledem na to, že navíc je možno sepsání odůvodnění poměrně snadno na základě jednoduché procedury prodlužovat, není Mlynářova věc v tomto aspektu nijak výjimečná.

Co se stane v případě, když soudce při sepisování odůvodnění zjistí, že rozhodl nesprávně? Námitku, že něco takového se nemůže stát, lze snadno odmítnout, a to ukázkou z rozhovoru s předsedou Soudcovské unie J. Jirsou v časopise Týden:

Může si soudce dovolit přiznání chyby?
Jakmile jednou soudce vynese rozsudek, tak ho prostě musí odůvodnit a obhájit, i kdyby mu už v tu chvíli došlo, že někde udělal botu. Nemůže si dovolit zpochybnit to, co vynesl v jednací síni. To už je věc odvolací instance, aby chybu našla a změnila rozsudek nebo věc vrátila.
Vám se někdy stalo, že jste si uvědomil, že váš rozsudek byl nesprávný?
Jistě, stalo. Párkrát mi při sepisování toho písemného odůvodnění rozsudku došlo, že jsem třeba nevzal v potaz nějakou listinu, která s mým rozsudek tak docela neladí. Ale říkám – v tu chvíli se už nedá nic dělat.

Současná praxe pochopitelně není chybou soudců, ti jen logicky využívají možnost, kterou jim české právo dává. Domnívám se však, že v civilizovaném státě, který bere právo vážně, je možnost ex post justifikace soudního rozhodnutí prostě nepřípustná, a je v rozporu se samotnou podstatou právní argumentace.

Základní námitkou proti mé tezi je další zdržení soudního řízení, k němu ale dochází tak jako tak, protože např. V. Mlynář v této trestní věci zatím rozhodnutí vůbec nedostal, a není vůbec jasné, zda ho v nejbližším měsíci dostane. Co ovšem může být pro některé soudce velmi lákavé, je nejprve otestovat si reakce veřejnosti na své rozhodnutí, a pak odůvodnění těmto reakcím přizpůsobit. Navíc je často dobré nechat odeznít první negativní reakce na rozhodnutí, a jednoduše je odmítnout s tím, že osoby kritizující dané soudní rozhodnutí vůbec nečetly, takže ho nemají co kritizovat, a rozhodnutí vydat teprve potom, co mediální pozornost odezní.