Umožňuje zákonná úprava psát disenty?

Dnes už asi málokdo pochybuje nad tím, že uplatňování disentů v rozhodovací činnosti (především) nejvyšších soudů je nadmíru zdravé a velmi osvěžující. Jak v případě disentů vůči výrokové části rozhodnutí, tak také ve vztahu k jeho odůvodnění, totiž soudci uplatněným disentem snímají masku anonymnosti a alibismu (kterou někdy tak rádi nosí), neboť zcela otevřeně přiznávají, že jejich rozhodování nebylo jednotné a že zvítězivší právní názor nebyl přijat jednoznačně, nýbrž skutečně až po velmi obtížném přemítání a zvažování různých argumentačních pozic. Tradiční obavy, že disenty oslabují autoritu soudů, považuji za zcela plané, protože z pozice účastníka řízení je určitě lepší a především korektnější, když trošku nakoukne pod pokličku úvah soudců a zjistí, že jeho věc byla skutečně rozhodována velmi pečlivě, že byly váženy rozličné argumenty a že se skutečně nejednalo o jednoduchou záležitost. Holt, právo prostě není přírodní věda, a zatímco jediné jablko, které nedopadne na ctihodnou hlavu fyzika sedícího přímo pod jabloní popře gravitační zákon, je právo nikoliv o kauzalitě, nýbrž o obtížném hledání spravedlivého řešení sporů, které ve většině případů vůbec nebývá jednoznačné.
V České republice se zatím disenty uplatňují pouze u Ústavního soudu, a to proto, že s nimi zákon přímo počítá. Domnívám se, že dosavadní zkušenost s nimi právě u tohoto soudu může rozptýlit většinu z tradičně prezentovaných námitek, proti nim vznášených. Osobně nepochybuji, že disenty se časem rozšíří i na další soudní instituce, a otázka proto stojí tak, zda je nutno čekat na změnu zákonné úpravy, anebo zda lze disenty začít uplatňovat fakticky již dnes. Stávající zákonná úprava (o. s. ř., tr. ř., s. ř. s.) totiž hovoří o tom, že soudy rozhodují v neveřejně v poradě, které se mohou účastnit pouze členové senátu a zapisovatel, a že se na tuto poradu vztahuje mlčenlivost. Domnívám se, že tuto úpravu lze vyložit dvojím způsobem.
První způsob výkladu vychází ze zásady, že rozhodování soudů je vrchnostenský akt veřejné moci, který je nutno vnímat velmi restriktivním způsobem a rozhodující soudci mohou činit jen to, co zákon výslovně umožňuje. Pokud tedy zákon disenty výslovně nepřipouští, překračovali by soudci jejich vyhotovováním svoji kompetenci. Navíc, jestliže je disent součástí rozhodnutí a jako takový je i doručován a publikován, odporuje jeho vyhotovování zásadě tajnosti hlasování. Jednoduše řečeno, jaký smysl má zalepovat protokol o hlasování, když se účastníci řízení a koneckonců i široká veřejnost z disentů následně stejně dozví, kdo jak hlasoval.
Druhý výklad, k němuž se osobně přikláním, lze opřít o skutečnost, že zákonná úprava výslovně nehovoří o tajnosti hlasování, nýbrž pouze o neveřejnosti porady. Z toho můžeme dovodit, že soudci jsou chráněni před jakýmkoliv ovlivňováním před a během hlasování, a to byť i jen přítomností dalších osob. Podpis protokolu o hlasování lze proto vyložit i jako jakýsi časový milník, dokdy je rozhodující senát absolutně chráněn před jakýmkoliv ovlivňováním, a od něhož následně již platí, že každé rozhodnutí se vyhlašuje veřejně. Jinak řečeno, po podepsání protokolu by se měla zvednout opona utajení a veřejnost by měla mít možnost vstoupit na pódium, do té doby okupované výhradně soudci.
Je přitom zjevné, že z praktického hlediska mohou mít disenty reálný smysl zřejmě jen u odvolacích a nejvyšších soudů, a to dokonce zpravidla výhradně u jejich větších senátů (ať již se nazývají velké, rozšířené, kompetenční, volební, konfliktní či azylové). Pojmově vyloučený je totiž disent u samosoudcovského rozhodování a obtížně představitelný je disent rovněž u senátů, složených většinově z přísedících. U klasických tříčlenných senátů se rovněž domnívám, že k disentům bude docházet pouze výjimečně, protože platí, že čím menší rozhodovací těleso, tím lze očekávat větší názorovou jednotu.
K případným obavám, že disenty mohou dodávat argumentační munici účastníkům řízení k podání např. ústavní stížnosti, bych opáčil, že síla soudního rozhodnutí není dána počtem hlasů, kterými bylo přijato, nýbrž přesvědčivostí argumentace. Dokonce tvrdím, že nejúčinnější budou takové disenty, které nebudou nikdy napsány. Tím mám na mysli způsob uvažování soudce, který – s vědomím možného disentu – bude zcela logicky chtít otupit argumentační sílu potencionálního „disidenta“ tím, že se vypořádá i s námitkami, které od něj očekává. Jinak řečeno, každý soudce by měl být názorově konzistentní osoba a jeho názory by proto měly být předvídatelné. Pokud tedy budu připravovat koncept rozhodnutí a vím, které osoby o něm budou rozhodovat, odradí mne právo disentu od pokušení prosadit svůj názor silově prostým hlasováním a naopak mne bude nutit k co největší argumentační vyztuženosti. Tím samozřejmě vzroste kvalita judikátu.
Kromě toho, možnost disentu by byla žádoucí i proto, že se v soudní praxi stále objevuje nešvar, za který považuji příliš silné postavení předsedy senátu. Velmi často se totiž z praxe, že rozsudek vyhlásí předseda senátu, dovozuje současně i jeho jakési výsostné právo s konečnou platností a třeba i bez konzultace s členy senátu formulovat odůvodnění. To považuji za velmi špatné, protože každé meritorní rozhodnutí je senátní dílo a jedná se o rozhodnutí soudu, nikoliv předsedy senátu. Pokud by se však v praxi prosadil názor o možnosti disentu, logicky by to muselo znamenat, že každý člen senátu by musel být podrobně seznámen s celým odůvodněním rozhodnutí tak, aby případně vůči němu mohl uplatnit disent.
Svoji úvahu končím tím, že stávající zákonná procesní úprava disenty nevylučuje. Čeká se proto jen na ten mírně aktivistický soud, který s nimi začne jako první. Který to asi bude?