Díky Zdeňkovi za to, že zvedl rukavici a snažil se zareagovat ve svém postu na moje pochybnosti o potřebnosti přijímání Listiny základních práv Unie, které jsem vyjádřil v reakci na jeho rozhovor pro časopis Respekt. Přesto mě jeho odpověď úplně neuspokojila a já se pokusím vysvětlit proč (přičemž přiznávám, nemám na Listinu kategorický názor a nebyla by pro mě důvodem odmítnutí nové, „postústavní“ smlouvy, o které se nyní jedná; spíše si však myslím, že ne všechny argumenty, uváděné v její prospěch, jsou tak přesvědčivé, jak se zdají být). Omlouvám se také za to, že to bude poněkud delší - především fanouškům Michalových kulinářských vyprávěnek :-)
Úvodem se pokusím korigovat některá ze Zdeňkových tvrzení:
K bodu 1 - „Shrnutí současného stavu“:
Ve svém příspěvku jsem neřekl, že přijetí Listiny nezpůsobí revoluční změnu, spíše jsem vyjadřoval svůj nesouhlas s názorem, že by Listina byla potřeba, aby v EU existoval jednotný standard ochrany lidských práv namísto situace, kdy by národní soudy mohly aplikovat svoje vlastní katalogy - což byl argument zmíněný Zdeňkem v rozhovoru, který jsem komentoval.
Naopak, myslím si, že přijetí Listiny může přinést významné změny, týkající se především institucionálního rámce ochrany lidských práv EU a evropské ústavnosti obecně. (Výše uvedené Zdeňkovo tvrzení bylo však spíše nešťastnou novinářskou zkratkou než názorem, o kterém bych si myslel, že jej Zdeněk někdy zastával).
K bodu 2 – „Nová Listina základních práv Unie“:
Podbody (1) a (2): Jak Zdeněk určitě ví, rozsah aplikace UNIJNÍHO standardu ochrany lidských práv se neomezuje pouze na situace, které si představíme jako „implementaci“ unijního práva (klasicky když vnitrostátní orgány aplikují nařízení, nebo zákonodárce transponuje směrnici). Unijní standard se použije i v případě, kdy se členský stát odchyluje od společných pravidel ovládající vnitřní trh (viz rozsudek ERT).
Nechci tady rozvádět argumentaci, kterou za mě činí třeba J. Weiler („Fundamental Rights and Fundamental Boundaries: On Standards and Values in the Protection of Human Rights“, in The Constitution of Europe, CUP 1999, 102-129), proč to je problematické. V zásadě ale jde o situaci, kdy členský stát činí vlastní politickou volbu, v rámci diskrece, kterou mu ponechává unijní právo prostřednictvím derogačních ustanovení a tato politická volba je v důsledku rozsudku ERT omezena unijním lidskoprávním standardem. Tvrzení o tom, že Listina nijak neomezuje svobodnou volbu členského státu tam, kde by ji jinak měl, tedy není úplně pravdivé (ačkoliv uznávám, tohle nevyplývá ani tak z Listiny samotné jako spíše z výkladu rozsahu situace, kdy členský stát implementuje unijní právo).
Podbod (4): Myslím, že přestože článek II-113 odkazuje na vnitrostátní lidskoprávní standardy a Úmluvu jako interpretační zdroje pro určení konkrétního obsahu jednotlivých práv definovaných Listinou, jedná se o kvalitativně novou situaci, která podle mě není zcela žádoucí. Se skutečně komparativním výkladem (který by ESD prováděl explicitně) to není žádná sláva ani teď. Nyní má ESD k dispozici explicitní katalog a já se domnívám, že jeho vůle k „autonomnímu výkladu“ tohoto katalogu, s pouze formálním přihlédnutím k vnitrostátním standardům, bude ještě větší než teď. To má spojitost i s institucionálním rámcem, o kterém píši níže.
A teď k jádru celé diskuse: je Listina potřebná? (a já dodám: je žádoucí?)
Listina a ústavní pluralismus
Předem ještě učiním výhradu: ne všechny námitky proti Listině směřují z tábora, který Zdeněk označil jako „suverenisty“ (jedním z pochybovačů je například J. Weiler). Vůbec si myslím, že používání nálepek (jako například v jurisprudenci) je v mnoha případech kontraproduktivní. Rád bych tedy vyjádřil svoji víru, že mě moje pochybnosti o Listině nezařadí do žádného tábora, ať už je jeho nálepka jakákoliv (tedy možná k „radikálním pluralistům“, kam mě nedávno zařadil Julio Baquero Cruz; k nim se ale hlásím :-)
Listina do značné míry omezuje prostor pro ústavní pluralismus, který (velmi zjednodušeně) znamená, že na stejné otázky v rámci unijního právního prostoru existuje více odpovědí, které mají rovnocennou platnost. Jinými slovy, stejně jako ESD o komunitárním právu říká, že má přednost, ústavní soudy (včetně našeho) k tomu říkají, že tato přednost má své limity definované vnitrostátní ústavou. Ústavní pluralismus může mít významnou hodnotu: je kontrolním mechanismem pro kontrolu toho, co dělá nadnárodní úroveň (zejména ESD). V této hodnotě pluralismu spočívá také moje výhrada proti Listině, kterou se zde pokusím konkrétněji formulovat:
Pokud totiž bude vázána EU Úmluvou (namísto aby přijímala vlastní Listinu), přes všechny problémy, které štrasburský systém má, to bude mít výhodu, že ESD nebude mít jurisdikční exkluzivitu při určení toho, co je standard ochrany určitého práva. Jedná se možná o jemný rozdíl oproti stavu, kdy bude jeho výklad Listiny podléhat korekci ze strany štrasburského soudu, který bude výklad Listiny kontrolovat Úmluvou, rozdíl to však podle mě je. Obdobný „institucionální“ argument platí i s ohledem na to, že za současného stavu jsou plnohodnotnými soudy institucionálními aktéry pro určení konkrétního obsahu určitého práva i národní soudy. S Listinou bude jejich perspektiva pouhým „interpretačním vodítkem“.
Listina a evropská identita
Některé z příkladů, které Zdeněk uvádí, platí i pro standard Rady Evropy – např. zákaz trestu smrti. Cítím(e) se být součástí nějaké smysluplné pospolitosti s Rusy, poněvadž trest smrti stejně jako my díky Úmluvě nemají?
Ty ostatní (třeba zákaz diskriminace, tak jak je uplatňovaný v EU) – myslím, že je diskutabilní, zda se prosadil tím, že jej vynucuje přímo ESD, nebo díky tomu, že má v tomto směru EU účinnou, konzistentní a dlouhodobou politiku. Politika skutečně může stát za pocitem sounáležitosti mezi Evropany (myšleno občany Unie), nikoliv však to, že s těmito právy můžu chodit k soudům.
Pro mě je evropská identita něco jiného: že nejsem v Unii nikde cizincem. Ten pocit ale nebudují moje základní práva, nýbrž to, co Unie několik desetiletí dělá. (I když jsou moje vynutitelná individuální práva instrumentální k tomu, aby se právo Unie skutečně uplatňovalo; samy o sobě však nejsou tím, co evropskou identitu buduje - jsou zkrátka až druhotná).
Úvodem se pokusím korigovat některá ze Zdeňkových tvrzení:
K bodu 1 - „Shrnutí současného stavu“:
Ve svém příspěvku jsem neřekl, že přijetí Listiny nezpůsobí revoluční změnu, spíše jsem vyjadřoval svůj nesouhlas s názorem, že by Listina byla potřeba, aby v EU existoval jednotný standard ochrany lidských práv namísto situace, kdy by národní soudy mohly aplikovat svoje vlastní katalogy - což byl argument zmíněný Zdeňkem v rozhovoru, který jsem komentoval.
Naopak, myslím si, že přijetí Listiny může přinést významné změny, týkající se především institucionálního rámce ochrany lidských práv EU a evropské ústavnosti obecně. (Výše uvedené Zdeňkovo tvrzení bylo však spíše nešťastnou novinářskou zkratkou než názorem, o kterém bych si myslel, že jej Zdeněk někdy zastával).
K bodu 2 – „Nová Listina základních práv Unie“:
Podbody (1) a (2): Jak Zdeněk určitě ví, rozsah aplikace UNIJNÍHO standardu ochrany lidských práv se neomezuje pouze na situace, které si představíme jako „implementaci“ unijního práva (klasicky když vnitrostátní orgány aplikují nařízení, nebo zákonodárce transponuje směrnici). Unijní standard se použije i v případě, kdy se členský stát odchyluje od společných pravidel ovládající vnitřní trh (viz rozsudek ERT).
Nechci tady rozvádět argumentaci, kterou za mě činí třeba J. Weiler („Fundamental Rights and Fundamental Boundaries: On Standards and Values in the Protection of Human Rights“, in The Constitution of Europe, CUP 1999, 102-129), proč to je problematické. V zásadě ale jde o situaci, kdy členský stát činí vlastní politickou volbu, v rámci diskrece, kterou mu ponechává unijní právo prostřednictvím derogačních ustanovení a tato politická volba je v důsledku rozsudku ERT omezena unijním lidskoprávním standardem. Tvrzení o tom, že Listina nijak neomezuje svobodnou volbu členského státu tam, kde by ji jinak měl, tedy není úplně pravdivé (ačkoliv uznávám, tohle nevyplývá ani tak z Listiny samotné jako spíše z výkladu rozsahu situace, kdy členský stát implementuje unijní právo).
Podbod (4): Myslím, že přestože článek II-113 odkazuje na vnitrostátní lidskoprávní standardy a Úmluvu jako interpretační zdroje pro určení konkrétního obsahu jednotlivých práv definovaných Listinou, jedná se o kvalitativně novou situaci, která podle mě není zcela žádoucí. Se skutečně komparativním výkladem (který by ESD prováděl explicitně) to není žádná sláva ani teď. Nyní má ESD k dispozici explicitní katalog a já se domnívám, že jeho vůle k „autonomnímu výkladu“ tohoto katalogu, s pouze formálním přihlédnutím k vnitrostátním standardům, bude ještě větší než teď. To má spojitost i s institucionálním rámcem, o kterém píši níže.
A teď k jádru celé diskuse: je Listina potřebná? (a já dodám: je žádoucí?)
Listina a ústavní pluralismus
Předem ještě učiním výhradu: ne všechny námitky proti Listině směřují z tábora, který Zdeněk označil jako „suverenisty“ (jedním z pochybovačů je například J. Weiler). Vůbec si myslím, že používání nálepek (jako například v jurisprudenci) je v mnoha případech kontraproduktivní. Rád bych tedy vyjádřil svoji víru, že mě moje pochybnosti o Listině nezařadí do žádného tábora, ať už je jeho nálepka jakákoliv (tedy možná k „radikálním pluralistům“, kam mě nedávno zařadil Julio Baquero Cruz; k nim se ale hlásím :-)
Listina do značné míry omezuje prostor pro ústavní pluralismus, který (velmi zjednodušeně) znamená, že na stejné otázky v rámci unijního právního prostoru existuje více odpovědí, které mají rovnocennou platnost. Jinými slovy, stejně jako ESD o komunitárním právu říká, že má přednost, ústavní soudy (včetně našeho) k tomu říkají, že tato přednost má své limity definované vnitrostátní ústavou. Ústavní pluralismus může mít významnou hodnotu: je kontrolním mechanismem pro kontrolu toho, co dělá nadnárodní úroveň (zejména ESD). V této hodnotě pluralismu spočívá také moje výhrada proti Listině, kterou se zde pokusím konkrétněji formulovat:
Pokud totiž bude vázána EU Úmluvou (namísto aby přijímala vlastní Listinu), přes všechny problémy, které štrasburský systém má, to bude mít výhodu, že ESD nebude mít jurisdikční exkluzivitu při určení toho, co je standard ochrany určitého práva. Jedná se možná o jemný rozdíl oproti stavu, kdy bude jeho výklad Listiny podléhat korekci ze strany štrasburského soudu, který bude výklad Listiny kontrolovat Úmluvou, rozdíl to však podle mě je. Obdobný „institucionální“ argument platí i s ohledem na to, že za současného stavu jsou plnohodnotnými soudy institucionálními aktéry pro určení konkrétního obsahu určitého práva i národní soudy. S Listinou bude jejich perspektiva pouhým „interpretačním vodítkem“.
Listina a evropská identita
Některé z příkladů, které Zdeněk uvádí, platí i pro standard Rady Evropy – např. zákaz trestu smrti. Cítím(e) se být součástí nějaké smysluplné pospolitosti s Rusy, poněvadž trest smrti stejně jako my díky Úmluvě nemají?
Ty ostatní (třeba zákaz diskriminace, tak jak je uplatňovaný v EU) – myslím, že je diskutabilní, zda se prosadil tím, že jej vynucuje přímo ESD, nebo díky tomu, že má v tomto směru EU účinnou, konzistentní a dlouhodobou politiku. Politika skutečně může stát za pocitem sounáležitosti mezi Evropany (myšleno občany Unie), nikoliv však to, že s těmito právy můžu chodit k soudům.
Pro mě je evropská identita něco jiného: že nejsem v Unii nikde cizincem. Ten pocit ale nebudují moje základní práva, nýbrž to, co Unie několik desetiletí dělá. (I když jsou moje vynutitelná individuální práva instrumentální k tomu, aby se právo Unie skutečně uplatňovalo; samy o sobě však nejsou tím, co evropskou identitu buduje - jsou zkrátka až druhotná).
Protože jsem v únoru dopsal článek na téma lidskoprávních aspektů judikatury ESD, mj. právě na téma ERT, který Jan Komárek ostatně četl a komentoval mi ho, musím velmi nesouhlasit s Honzovým zavádějícím výkladem vztahu Listiny a ERT. Sám mám o ERT značné pochybnosti - Listina ovšem judikaturu ERT NEPŘEBÍRÁ a dá tedy pořádnou práci pro ty, kdo chtějí v tomto nesmyslu založeném ERT pokračovat, aby to v Listině našli. Pokud tedy jak já, tak Jan Komárek odmítáme ERT, nechápu, proč Jan Komárek odmítá Listinu kvůli ERT. Zde vidím jasný rozpor.
OdpovědětVymazatPluralismus je zachován řadou dalších ustanovení Euroústavy (např. úcta k domácím ústavním tradicím), takže pluralisté mohou mít klidný spánek. V Listině samotné je to např. mnou již zmíněný záhadný článek II-113.
Tvůrci Listiny úmyslně nechtěli, aby finálním určovatelem významu základních práv pro instituce EU nebyl ESD, ale ESLP. Znám ostatně jediný soud na světě, který by něco takového pro sebe sám navzdory ústavodárci a dobrovolně přijal - je to český Ústavní soud v náleze 403/2002. Nepřistoupení EU k EÚLP má stejný důvod, proč je nález 403/2002 hloupost.
Identita je vysoce filozofický pojem. Listina se nepochybně o evropskou identitu pokouší, ale jak jsem naznačil v reakci na svůj vlastní post, asi se jí to ve výsledku nepovede realizovat, protože tu jaksi nejsou občané, kteří by se chtěli s touto koncepcí EU identifikovat.
Honzovo chápání identity je samozřejmě legitimní - moje odpověď je, aby vyjel na rok do USA, a jsem zvědav, zda názor nezmění.
K ERT: nevím, kde Zdeněk bere tu jistotu, že se princip rozsudku ERT neuplatní i při aplikaci Listiny? (Vím, že to bylo diskutováno při jejím přijímání i znovu v Konventu, nicméně ať je to ustanovení formulováno jakkoliv, obávám se, že s konečnou platností to určí až Soudní dvůr). Nicméně ERT nebyl ten hlavní argument, proč být vůči Listině opatrný. Spíše jsem upozorňoval na to, že Listina může ovlivňovat výkon pravomocí členského státu v rozsahu širším, než říká Zdeněk.
OdpovědětVymazatK pluralismu: Snažil jsem se vysvětlit, proč si myslím, že je z hlediska skutečného pluralismu (který se váže i k institucím, které v jeho rámci aplikují právo) lepší, aby namísto unijního instrumentu existoval katalog, který nebude vlastní unijnímu právu (se Soudním dvorem jakožto exkluzivním interpretem). Ustanovení, které Zdeněk zmiňuje, jsem uváděl jako nedostatečné v tomto směru. Chápu ale, že se náš názor může lišit a odpověď by dala až skutečná praxe.
Co chtěli tvůrci Listiny se obávám není relevantní ve vztahu k tomu, o čem se domnívám já, že je pro unijní ústavnost lepší.
K identitě: Jak jsem říkal: netvrdím, že se některé z atributů, které se uplatňují v Evropě, tvoří základ identity "evropanství" (ať už ten pojem znamená cokoliv). O čem mám pochyby je to, zda za to může vynutelný katalog práv, anebo aktivní politika všech orgánů veřejné moci (soudy v to počítaje, nikoliv však výlučně). V tomhle si nemyslím, že by americká zkušenost na mém názoru něco změnila, neboť se nedomnívám, že bych se neodlišoval od Američanů. Jen se domnívám, že příčinou té odlišnosti je něco jiného.
Nevím, zda jsem někde napsal, že základní práva a soudcovská aktivita jedno jsou. Pochybuji, protože si to nemyslím. Samozřejmě, že základní práva jsou sociokulturním fenoménem, musí být internalizována celou společností, vynutitelnost soudní mocí je jen conditio sine qua non, ale není to zdaleka dostačující pro jejich reálnou existenci.
OdpovědětVymazatJe mi jasné, že Listina na ERT nakonec nic nezmění, ale přinejmenším její text následování ERT poněkud komplikuje. Bez Listiny život jistě nepadá, ale měl-li bych volit, volil bych raději s Listinou než bez ní.