Výběr a výchova soudců probíhá mnoha způsoby. V civilizovaných částech světa by s ohledem na věk, ve kterém jsou kandidáti na soudce jmenováni, šlo rozlišit tři modely:
1) Model čistě kariérní – noví soudci jsou vybírání z čerstvých absolventů právnických fakult, typicky na základě standardizovaných zkoušek, testů apod. Nejblíže tomuto čistému modelu zůstává výběr soudců v Německu.
2) Model „meritokratický“ – soudcem je jmenován již zkušenější (a starší – typicky 40+) právník, a to na základě svých výsledků a pověsti v jiných právnických profesích (advokát, státní zástupce, veřejná služba apod.). Tento výběr je typický pro Velkou Británii.
3) Modely smíšené, kde se vstup do justice odehrává více kanály. Patří sem třeba Holandsko a Švédsko; pro oba systémy je typická větší prostupnost a možnost i právníků z jiných profesí (v Holandsku třeba dost akademických právníků) se stát soudcem (i na částečný úvazek). Co bych nazval ale prototypem smíšeného systému v současnosti je překvapivě Francie: ta v V. republice se zřízením Ecole nationale de la magistrature zavedla tři kanály přístupu do ENM a k funkci soudce. Formou konkurzu se o přijetí na ENM a tím pádem o pozdější jmenování soudcem mohou ucházet:
(i) mladí absolventi práv ne starší 27 let;
(ii) úředníci veřejné služby (široce definové), kteří mají minimálně 4 roky praxe a nejsou starší 46 let;
(iii) právníci, kteří mají minimálně 8 let praxe v některé z jiných právních profesí nebo byli členy zvoleného zastupitelstva a nejsou starší 40ti let (tímto kanálem se v posledních letech přijímá nadpoloviční většina nových soudců).
Česká třicetiletá hranice je ve střední Evropě unikátem (nemají ji ani Poláci, ani Slováci či Maďaři). O důvodu jejího zavedení do zákona o soudech a soudcích lze jen spekulovat, vysvětlení, které nabízí R. Ondruš (Ondruš, R. K některým aspektům výběru a výchovy soudců v České republice (úvahy de lege ferenda) In: Hloušek, V., Šimíček, V. (eds.) Dělba moci soudní v České republice. Brno: Masarykova Univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 273 – 285) se však nezdá nepřesvědčivé: tato věková hranice je výsledkem lobbování jiných právnických profesí (především advokátů), kteří by se rádi poté, co se justice stala v posledních letech (opakem k počátku let 90tých) platově zajímavá, a naopak advokacie přestala být jednoduchou transformační zlatou bonanzou, kde se vydělávají desetitisíce prostým nakopírováním smluv, dostali do klidného justičního přístavu.
Z hlediska systémového je hranice třiceti let nekoncepční. Je totiž naroubována na systém, který je původně čistě kariérní (germánský) a věková hranice je stanovena bez úpravy souvisejících institutů, tedy především formy a délky přípravné služby justičního čekatele. Tato věková hranice ponechává náš systém výběru soudců v jakési „zemi nikoho“ na pomezí mezi systémy.
Pomineme-li možnost „parašutingu“ starších asistentů obou nejvyšších a ústavního soudu do obecné justice, takto nastavený systém výběru soudců nebude produkovat optimální personální výsledky. Proč? Typický absolvent právnické fakulty má 24 let. Jestliže by se rozhodl stát soudcem, má před sebou minimálně šest let justičního čekatelování při minimálním platu a nejistým výhledem toho, zda bude vůbec jmenován. V případě, že je ten čekatel skutečně schopný,[1] zůstane šest a více let na minimálním platu? Rozhodne se vůbec pro podobný kariérní postup v okamžiku, kdy někdy plánuje nějakou rodinu a jiné finančně nákladné podniky? Je bláhové si představovat, že by do pozice justičního čekatele či třicetiletého zájemce o soudcovský talár přicházeli lidé zvenčí, tedy z jiných právnických profesí. I když by bylo teoreticky možné, aby se o pozici justičního čekatele ucházela osoba, která má kupř. 29 či 30 let a přichází z jiné profese, v praxi to bude problematické. Navíc osoby, které by podobný postup lákal, nebývají ti, o které by měla stát justice; skutečně dobří právníci v tomto věku „jdou nahoru“ v rámci své profese a měnit budou jenom ti, kteří se nebyli schopni uchytit.
Řečeno ve zkratce, hranice 30ti let pro jmenování soudcem je pro justici personálně nevhodná. Znamená, že o jmenování soudce se budou zajímat především ti, kteří nejsou dost dobří pro jiné právnické profese, často šedý průměr neschopný či líný se uchytit jinde. Výjimkou zde mohou být některé dobré ženské kandidátky, kterým dlouhá přípravná služba nemusí v podstatě vadit z toho důvodu, že plánují strávit její podstatnou část na mateřské dovolené.
Řešení této situace není obtížné: v podstatě se jedná o výběr modelu jmenování soudců z „menu“ načrtnutého výše a jeho dotažení do konce, tedy dotažení spolu se všemi důsledky a nikoliv „plácnutí“ jedné podmínky bez systémové změny. Možnosti:
1) Systém se může vrátit k čistě germánskému kariérnímu výběru čekatelů ihned po absolutoriu fakulty. To znamená zrušení podmínky 30ti let. I v případě návratu k původnímu modelu je však hodně co vylepšovat: především transparentnost selekce a podmínky výběru čekatelů.
2) Může být učiněn jasný přechod k meritokratickému modelu. Jakýsi náznak podobných myšlenek je patrný v materiálu Ministerstva spravedlnosti (bod 3.3. dokumentu nazvaného Koncepce stabilizace justice), kde ministerstvo cudně uvádí, že výhledově (ne však v nejbližší budoucnosti) lze uvažovat o stanovení hranice pro jmenování soudce na 40 let. Pokud by byl zvolen tento model, pak přirozeně padá celý systém „interního“ vzdělávání justičních čekatelů[2] a vstupy do justice budou výlučně „paralelní“, tedy z jiných právnických profesí.
3) Lze uvažovat ale i o systému smíšeném, a to především po vzoru francouzské ENM. Kandidáti na funkce soudce by pak byli justičně socializování v rámci Justiční akademie, která by se přirozeně musela odpovídajícím způsobem proměnit.
1) Model čistě kariérní – noví soudci jsou vybírání z čerstvých absolventů právnických fakult, typicky na základě standardizovaných zkoušek, testů apod. Nejblíže tomuto čistému modelu zůstává výběr soudců v Německu.
2) Model „meritokratický“ – soudcem je jmenován již zkušenější (a starší – typicky 40+) právník, a to na základě svých výsledků a pověsti v jiných právnických profesích (advokát, státní zástupce, veřejná služba apod.). Tento výběr je typický pro Velkou Británii.
3) Modely smíšené, kde se vstup do justice odehrává více kanály. Patří sem třeba Holandsko a Švédsko; pro oba systémy je typická větší prostupnost a možnost i právníků z jiných profesí (v Holandsku třeba dost akademických právníků) se stát soudcem (i na částečný úvazek). Co bych nazval ale prototypem smíšeného systému v současnosti je překvapivě Francie: ta v V. republice se zřízením Ecole nationale de la magistrature zavedla tři kanály přístupu do ENM a k funkci soudce. Formou konkurzu se o přijetí na ENM a tím pádem o pozdější jmenování soudcem mohou ucházet:
(i) mladí absolventi práv ne starší 27 let;
(ii) úředníci veřejné služby (široce definové), kteří mají minimálně 4 roky praxe a nejsou starší 46 let;
(iii) právníci, kteří mají minimálně 8 let praxe v některé z jiných právních profesí nebo byli členy zvoleného zastupitelstva a nejsou starší 40ti let (tímto kanálem se v posledních letech přijímá nadpoloviční většina nových soudců).
Česká třicetiletá hranice je ve střední Evropě unikátem (nemají ji ani Poláci, ani Slováci či Maďaři). O důvodu jejího zavedení do zákona o soudech a soudcích lze jen spekulovat, vysvětlení, které nabízí R. Ondruš (Ondruš, R. K některým aspektům výběru a výchovy soudců v České republice (úvahy de lege ferenda) In: Hloušek, V., Šimíček, V. (eds.) Dělba moci soudní v České republice. Brno: Masarykova Univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 273 – 285) se však nezdá nepřesvědčivé: tato věková hranice je výsledkem lobbování jiných právnických profesí (především advokátů), kteří by se rádi poté, co se justice stala v posledních letech (opakem k počátku let 90tých) platově zajímavá, a naopak advokacie přestala být jednoduchou transformační zlatou bonanzou, kde se vydělávají desetitisíce prostým nakopírováním smluv, dostali do klidného justičního přístavu.
Z hlediska systémového je hranice třiceti let nekoncepční. Je totiž naroubována na systém, který je původně čistě kariérní (germánský) a věková hranice je stanovena bez úpravy souvisejících institutů, tedy především formy a délky přípravné služby justičního čekatele. Tato věková hranice ponechává náš systém výběru soudců v jakési „zemi nikoho“ na pomezí mezi systémy.
Pomineme-li možnost „parašutingu“ starších asistentů obou nejvyšších a ústavního soudu do obecné justice, takto nastavený systém výběru soudců nebude produkovat optimální personální výsledky. Proč? Typický absolvent právnické fakulty má 24 let. Jestliže by se rozhodl stát soudcem, má před sebou minimálně šest let justičního čekatelování při minimálním platu a nejistým výhledem toho, zda bude vůbec jmenován. V případě, že je ten čekatel skutečně schopný,[1] zůstane šest a více let na minimálním platu? Rozhodne se vůbec pro podobný kariérní postup v okamžiku, kdy někdy plánuje nějakou rodinu a jiné finančně nákladné podniky? Je bláhové si představovat, že by do pozice justičního čekatele či třicetiletého zájemce o soudcovský talár přicházeli lidé zvenčí, tedy z jiných právnických profesí. I když by bylo teoreticky možné, aby se o pozici justičního čekatele ucházela osoba, která má kupř. 29 či 30 let a přichází z jiné profese, v praxi to bude problematické. Navíc osoby, které by podobný postup lákal, nebývají ti, o které by měla stát justice; skutečně dobří právníci v tomto věku „jdou nahoru“ v rámci své profese a měnit budou jenom ti, kteří se nebyli schopni uchytit.
Řečeno ve zkratce, hranice 30ti let pro jmenování soudcem je pro justici personálně nevhodná. Znamená, že o jmenování soudce se budou zajímat především ti, kteří nejsou dost dobří pro jiné právnické profese, často šedý průměr neschopný či líný se uchytit jinde. Výjimkou zde mohou být některé dobré ženské kandidátky, kterým dlouhá přípravná služba nemusí v podstatě vadit z toho důvodu, že plánují strávit její podstatnou část na mateřské dovolené.
Řešení této situace není obtížné: v podstatě se jedná o výběr modelu jmenování soudců z „menu“ načrtnutého výše a jeho dotažení do konce, tedy dotažení spolu se všemi důsledky a nikoliv „plácnutí“ jedné podmínky bez systémové změny. Možnosti:
1) Systém se může vrátit k čistě germánskému kariérnímu výběru čekatelů ihned po absolutoriu fakulty. To znamená zrušení podmínky 30ti let. I v případě návratu k původnímu modelu je však hodně co vylepšovat: především transparentnost selekce a podmínky výběru čekatelů.
2) Může být učiněn jasný přechod k meritokratickému modelu. Jakýsi náznak podobných myšlenek je patrný v materiálu Ministerstva spravedlnosti (bod 3.3. dokumentu nazvaného Koncepce stabilizace justice), kde ministerstvo cudně uvádí, že výhledově (ne však v nejbližší budoucnosti) lze uvažovat o stanovení hranice pro jmenování soudce na 40 let. Pokud by byl zvolen tento model, pak přirozeně padá celý systém „interního“ vzdělávání justičních čekatelů[2] a vstupy do justice budou výlučně „paralelní“, tedy z jiných právnických profesí.
3) Lze uvažovat ale i o systému smíšeném, a to především po vzoru francouzské ENM. Kandidáti na funkce soudce by pak byli justičně socializování v rámci Justiční akademie, která by se přirozeně musela odpovídajícím způsobem proměnit.
[1] Nemohu si odpustit poznámku na okraj: skutečně schopní právníci se z nějakých důvodů justičními čekateli vůbec nestávají, a to často také proto, že nespadnou do toho správného psychologického okénka (buď se v mládí pomočovali anebo když mají ve flekatém obrázku vidět hrušku, vidí jiné objekty). Psychologické testy (diagnostika), které se u zájemců o pozici justičního čekatele provádějí, mají jistě bohulibý úkol vyloučit osoby psychologicky problematické. Takový test je nicméně nutně vystavěn na „správné“ reakci pro většinovou populaci, tedy jakousi vizi „normality“. Nicméně v tom okamžiku (soudě ze znalosti lidí, kteří testy neprošli - já jsem jej nikdy neabsolvoval) test vyloučí nejen „podprůměr“, ale i „nadprůměr“. Výjimeční lidé prostě nebudou reagovat jako průměr, i je pak ale systém diagnostikuje jako „nevhodné".
[2] Přirozeně s tím, že současní justiční čekatelé dokončí svoji přípravnou službu za stávajících podmínek (to by možná bylo vhodné dát do úvodních ustanovení nové právní úpravy, protože se zdá, že někteří ústavní činitelé ustanovení přechodná a závěrečná nečtou).
Je to skutocne tak, ze pravnik v sukromnych sluzbach (advokat), ktory "ide hore" je vhodnym kandidatom na funkciu sudcu, a naopak, ten, ktory neuspel, je pre funkciu sudcu nevhodny?
OdpovědětVymazatUpresnim : namiesto "neuspel" som mal napisat "nejde hore".
OdpovědětVymazatNaprosto souhlasím s Michalem, že je věková hranice třiceti let pro jmenování soudcem nesmyslná, z důvodů, které Michal výstižně popisuje.
OdpovědětVymazatPokud se týká modelu, který on nazývá „meritokratickým“ (z mnoha důvodů se mi tahle nálepka moc nelíbí – má to snad znamenat, že zvenčí přijdou do soudnictví lepší lidé, než ti, kteří tam prošli kariérním postupem?), jsem velice skeptický k jeho použitelnosti v českém právním prostředí. Já myslím, že takový model předpokládá, že jiná právnická profese připraví uchazeče o soudcovskou funkci stejně (nebo ještě lépe), než kariérní postup v samotné justici. To může fungovat v Anglii, kde mají advokáti nesrovnatelně větší odpovědnost za vedení procesu, než je tomu u nás. Mj. mají povinnost předkládat soudu i precedenty, které podkopávají pozici jejich klienta; vůbec celé vedení soudního řízení je daleko více v jejich rukách (ačkoliv je tato skutečnost předmětem velké kritiky přinejmenším části anglických procesualistů a i anglické civilní řízení se posunuje více k větší roli soudce při rozhodování o osudu řízení). Něco takového, pokud vím, v českém právním systému chybí.
Svoji roli určitě také hrají etické standardy právnické profese a její úroveň. Tady se nechci vyjadřovat, neboť nemám informace, abych mohl srovnávat české advokáty s těmi anglickými.
Jsem ale skeptický vůči tomu, aby se advokát stal soudcem i z hlubších důvodů. Já myslím, že je zásadně jiné přistupovat k případu s otázkou na rtech: „jaká je právní argumentace, která povede k cíli, který potřebuje můj klient“ na straně jedné, nebo s otázkou „jaká je právní argumentace, která mě dovede k výsledku, jenž považuji za správný a spravedlivý?“ na straně druhé. Před tou podruhé uvedenou otázkou si totiž soudce musí položit otázku, které je advokát ušetřen: „co považuji za správné a spravedlivé“? Hledání odpovědi na tuhle otázku je podle mě posláním soudce, který své povolání bere vážně. A nemusí se jednat o případy, které jsou složité právně. Může se jednat o případy rozhodované soudy na prvním stupni, jako jsou rozvodová řízení, výživné apod. Připravit právníka na to, aby uměl hledat „správné a spravedlivé“ odpovědi dokáže podle mě jen praxe. Praxe soudce, který si tyto otázky musí klást, nikoliv advokáta, za nějž je řeší jeho klient.
Samozřejmě to, co zde tvrdím, plyne z idealizované představy soudce, který se snaží ve svém povolání naplňovat ideály spravedlnosti. Jako v každé profesi, určitě je v české justici mnoho takových, kterým je tenhle ideál naprosto vzdálen. Je ale věcí našeho soudnictví, aby nalezlo cesty, jak tyhle ideály v soudcích podporovat. Otevření soudnictví advokátům podle mě ta cesta není.
PS: Poznámka Jakuba Jošta je v tomhle směru velmi případná. Myslím, že výborný advokát (= ten, „který jde nahoru“ není ten, jehož kauzy jsou rozhodnuty spravedlivě, ale ten, jenž nejlépe zastupuje svého klienta. Tím prosím nechci říci nic špatného o advokátech a jsem vzdálen klišé o jejich „prodejnosti“. Jen tím chci zdůraznit, že role každé z právnických profesí v justičním systému je jiná a každá z nich stojí na jiných hodnotách.
Taky plne souhlasim s Michalovym postem. 30 leta hranice mi prijde jako fakt blbost.
OdpovědětVymazatMozna bych nebyl tak skepticky k tomu "merikratizovani" ceskeho procesu vyberu soudcu. Nepodcenoval bych ceske advokaty.
Stejne tak si nemyslim, ze si advokat nemusi klast otazky, co je "spravne a spravedlive" ... ty si klade, ale proste systemova etika mu uklada chranit zajmy klienta (a je to klient, kdo definuje, co je v jeho zajmu), to ale neznamena, ze by advokati na uvedene otazky plne rezignovali. Nevim se musim priznat, ze jsem dost skepticky k pristupu: prijdu a vidim, co je spravne a spravedlive a pak se to pokusim nejak pravne oduvodnit. Poznatelnost "spravnosti a spravedlnosti" je podle mne hodne, hodne, hodne omezena a ostatne i proto je tu - ve vyznamnem smyslu toho slova - pravo, aby fungovalo jako "vylucovaci duvod", ktery nam rika, co delat, aniz by bylo potreba, resp. aniz by bylo mozne, zabyvat se primarnimi duvody (spravnosti spravedlnosti). Viz Razuv koncept autority. Tzn. ten postup by mel byt asi obraceny, jake jsou mozne pravni interpretace a az pak vyber jedne z nich (mozna prave na zaklade usudku o spravnosti a spravedlnosti). Pristup advokata a soudce se pak bude lisit, kdyz advokat bude davat obecne prednost te interpretaci, ktera protezuje jeho klienta, zatimco soudce by mel dat prednost te, ktera je "spravnejsi a spravedlivejsi".
Navic advokatum jejich pozice a s tim souvisejici zkusenosti umozni videt do "mozku" stran sporu, kdyby se nasledne stali soudci, a to mu jiste pomuze ke kvalitnejsimu rozhodovani. Takova zkusenost kariernimu soudci muze chybet.
Jinak ten Honzuv komentar myslim dobre poukazuje na to, ze si u soudcu obecne cenime dvojiho a to, aby splnovaly pozdavky jak na to (1) byt dobrym pravnikem (ve smyslu techne - tj. ovladat pravo jako techniku) a (2) byt dobrym clovekem (v moralnim slova smyslu). No a jelikoz si nemyslim, ze profese advokata nejak vylucuje ad (2) - tak ani advokaty ani nijak nediskvalifikuje z toho byt dobrym soudcem. Co se tyce ad (1), tak tam v mnoha pripadech pripravi profese advokata lepe, ale to bude asi ruzne pripad od pripadu.
Jinak si stejne obecne myslim, ze problemy naseho soudnictvi jsou primarne nekde jinde nez u vyberu soudcu, ale spis ve zpusobu jejich prace, ke ktere je nuti system. Viz system mesicnich kvot (carek za rozhodnuti), ktere maji soudci naplnovat, nedostatek supportu pro soudce, problemy s materialnim vybavenim atd.
no, s tou spravodlivostou a pravom by som bol velmi opatrny...
OdpovědětVymazatjednak ma skutocne vela zloziek, a to aj formalistickych typu "rozhodnutie v rozumnom case" a "predvidatelnost rozhodnutia", jednak mozno za spravodlive povazovat mnohe pristupy k rovnakemu problemu, a teda aj mnohe jeho riesenia. Ak sa niekomu z vas dostal do ruky zbornik k 70. narodeninam prof. Jana Sokola (da sa myslim kupit u Cenka na Florenci, urcite na dekanate UK FHS v Jinonicich), je tam skvely clanok Ondra Skripnika (antropolog, ale pravu sa tak nejak okrajovo venuje), kde ukazuje 7 (!) roznych rieseni jednoho problemu, z ktorych kazde mozno povazovat za spravodlive. (teraz vidim, ze to prebral z B. Ruthers, Rechtstheorie , C.H.Beck 1999, s. 200n., a aj tam to je uz prebrate)
Tym nechcem povedat, ze by "cit pre spravodlivost" nemal u sudcu zvlast velky vyznam. Len myslim, ze je inde, nez naznacujete: sudca (na rozdiel od advokata, ktory za istych okolnosti moze volit v podstate alternativne taktiky) musi rozhodnut, teda vybrat jednu z onych (pokial mozno) spravodlivych variant - svoj vyber by ale mal nalezite odovodnit, aby a) bolo jasne, ze vybral spravodlivu variantu, b) ukazal, preco prave tuto...
Souhlasim s Michalem, nesouhlasim s Honzou s jeho tezi o inkompatibilite advokacie a justice. Myslim si, ze Honza K. ma prilis pausalizujici a stereotypni pohled na advokacii (viz argumenty Jiriho Kindla, ktere nebudu opakovat).
OdpovědětVymazatK analyze Michala Bobka bych doplnil nasledujici: nemecky system se lisil od systemu ceskeho vzdy, kdyz Michal zapomina (byt to samozrejme dobre zna) na system nemeckych 2. statnic. Mezi prvou a druhou statnici ma nemecky student povinnost projit celou skalou pravnickych profesi (statni zastupitelstvi, akademie, advokacie, notarstvi, justice atd.), coz mu da pluralitu pohledu na pravo a pravni profese. I kdyz treba pote nastoupi do justice, minimalni praxe takovehoto soudce pak zarucuje, ze to neni clovek, jehoz jediny pohled na pravo je pohled justicniho insidera. Nas system je naopak absurdne zalozen na vzajemne neprostupnosti, takze cerstvy absolvent si zvoli profesi a zadnou jinou uz neuvidi (at jiz je to profese akademicka, soudcovska, notarska nebo jina). Pouze podminky v akademii zarucuji (byt nechteny) dusledek, ze vetsina akademiku je z financnich duvodu nucena zvolit i nejakou praktickou cinnost,coz zvetsuje pluralitu pohledu na pravo (byt ma negativni dusledky, o kterych vystizne napsal Michal Bobek ve svem clanku opravnim vzdelavani v CR).
Souhlasím s Jiřím Kindlem. Ten mj. napsal, že soudce-bývalý advokát snáze vidí stranám sporu do mozku. Myslím, že to funguje i naopak: Dobrý advokát vidí do mozku soudci. Musí např. přemýšlet, jak soudce zareaguje na jeho podání a jak asi rozhodne. Tedy dobrý advokát navenek jako soudce sice nevystupuje, musí ovšem v duchu umět jeho úlohu emulovat.
OdpovědětVymazatAdvokátů je něco přes 7000. Soudců okolo 2500. Poměr cca 3:1 je příliš malý. I mezi horní čtvrtinou advokátů-soudců bude dost lidí, kteří by soudce dělat neměli. Chtělo by to poměr třeba 10:1. (Poměr dobudoucna poroste, asi pomalu: konstatní počet soudců, rostoucí počet advokátů. Zrušení karierního systému navíc zvýší počet advokátních koncipientů, budoucích advokátů.)
Jiří, pokud by Vám někdo nabídl, že od zítra můžete být soudcem obvodního soudu, vzal byste to? Krajského/vrchního/nejvyššího?
A co JUDr. Lůzr?
Podstatný problém kariérního systému po česku je malá vypovídací schopnost studijních výsledků. Kdo má v ČR -- narozdíl od SRN nebo VB -- samé jedničky, zvítězil v disciplíně skákání po hlavě a odrážení se ušima.
Psychotesty: Nejsem psycholog, ale předpokládám, že mohou být užitečné, dělají-li se (i metodologicky) pořádně. Ale pokud vím, psychotesty podstupované budoucími soudci vypracovává jediný psycholog, pan Netík.
Tohle myslím obecně, ne ve vztahu k nějakému konkrétnímu testu: Mnoho laiků je s to brát vážně cokoli, na čem je napsáno "psychotest".
Cetl jsem pred par lety rozhovor s psychologem MUDr. Danem, ktery ty psychotesty dela. Rekl mj., ze jeho testy jsou tak dobre, ze jsou nasi soudci nejlepsi v Evrope a asi i na svete. Ja jsem si z tohoto zajimaveho nazoru udelal obrazek na to, kde stoji ti, co psychotesty delaji.
OdpovědětVymazatJen strucna reakce k J.Petrovi - no jestli bych vzal nabidku na soudce? ... uprimne nevzal - asi se jina odpoved moc nedala ocekavat, co? (a ted asi jedno bez ohledu na soudni uroven - mozna bych se hodne asi rozhodoval, kdyby tady byl nejaky separatni competition appeal tribunal ;o) ... ale toho se asi nedockame a budeme se muset spolehnout s tim, ze to supluje jeden spravni senat KS v Brne).
OdpovědětVymazatTech duvodu pro odmitnuti by bylo mnoho, zminim jen nektere (myslim, ze dost z nich by se uplatnilo ve vztahu k dosti lidem v advokacii):
1) Prvni zminuji, protoze mi to prijde vtipne ;o) ... do 30 mam jeste nejaky cas, takze bych to stejne nemohl delat ... :o)
2) Jsem obecne velmi spokojen s typem prace a souvisejicimi podminkami, kterou ted delam. Byt je tam hromada much (viz v trochu parodicke rovine muj post na "Mlade pravniky jako proletariat").
3) Obavam se, ze by mi na soudech chybela moznost vyraznejsi specializace, kterou nabizi advokacie. Zejmena s ohledem na pravni oblasti, ktere se k soudum (jsou-li pravnici dobri) zas tak casto nedostanou. Obecne proste, kdyz si predstavim, jake typy prace bych delal na obvodnim soudu, tak mne to nejak, co se zajimavosti tyce, nerajcuje. ;o)) }to asi plati i u vyssich soudu - viz kvanta azylovych a danovych veci na NSS, ale o tom budou asi mit lepsi prehled jini)
4) No a to je uz jen osobni zkusenost .. Ja jsem totiz soudcem puvodne chtel byt (a mozna i trochu porad chci byt ... nekdy asi v dlouhodobejsi perspektive - tzv. na stara kolena). Jednou jsem se o tom zminil pred advokatkou, se kterou pracuji, ta se zminila jednomu znamemu soudci, a kdyz jsem pak byl jednou nahlizet do spisu, ten soudce si mne 'odchytil', vzal k sobe do kancelare a nazorne mi vysvetlil, jak 'soudni' system funguje v praxi, vcetne tech kvot, carek, ctvrtcarek, vtipnych historek, nedostatku papiru, vypadku a zpozdenim s aktualizacemi ASPI, mezerovitou knihovnou atp. ... jinymi slovy - velmi efektivne mi me soudcovske ambice (ktere asi v te dobe plynuly dost z idealizovani soudni funkce) na delsi dobu rozmluvil.
5) Kdyz to shrnu ... prijde mi, ze za dnesniho stavu veci, musi soudce - aby byl odpovedny, dobry, spravedlivy ... - brat to sve povolani hodne jako poslani; a na to proste jeste nejsem pripraven ... (ty, kteri to delaji a umi, musim jen obdivovat ... a rozhodne bych o nich nehovoril jako JUDr. Luzr)
A na zaver jeste poznamka k P. Brezinovi ... diky za info o te literature, ja od B. Rutherse muzu doporucit ... "Rüthers, B. : Co je na spravedlnosti nespravedlivého - k proměnám právních ideálů při změnách politických systémů, Právník, roč. CXXXIII, č. 5/94."
No, nedala. Zda byste vzal místo soudce, jsem myslel jen jako řečnickou otázku. (Kdo pracuje v AK, ten si uškodí, pokud veřejně prohlásí, že bude usilovat o práci jinde.) Vaše odpověď mě překvapila a děkuju za ni.
OdpovědětVymazatJUDr. Lůzr -- tím jsem rozhodně nemyslel stávající soudce. Prosííím. (Takové namyšlené hovado snad nejsem -- i když jsem si kdysi dovolil, nejspíš hloupě, otřít se o jeden odstavec převyprávějící jiný odstavec textu prof. Přibáně.) Nechtěl jsem vyjádřit nic nového: Po zavedení "meritokratického" systému Mgr. Kindl o pozici soudce usilovat nebude; JUDr. Lůzr ano.
Sám máte podstatně více pozorování: Když jsem se dostal na práva, šel jsem se podívat na obchodní soud. Soudce na mě udělal slušný dojem. Zato jeho zapisovatelka, slečna okolo 25, byla evidentně zfetovaná, a když měla o patro níže ofotit podepsaný smír, vrátila se až za hodinu.
Daňové věci: neznám je, ale říkám si, že mohou být -- přes obecné povědomí -- zajímavé (propojení kvalitativního a kvantitativního uvažování). Sestavovat daňové přiznání sice nebude žádný odvaz. Ale tipuju, že některé daňové kauzy řešené NSS zajímavé být mohou.
S tim JUDr. Luzrem jsem to tak vubec nemyslel, kazdopadne omluva, jestli to tak vyznelo (ostatne ani ten koment k te jedne vete od Pribane mi nepripadal nijak ofensivni ;o) - ona ta zkratkovita komunikace pres comments nekdy muze vest k nedorozumenim) ...
OdpovědětVymazatTim svym poukazem proti pausalizujicimu oznacovani JUDr. Luzr jsem tak spise reagoval na to, ze se v praxi lze opravdu obecne dost casto setkat s tim, ze na soudce/soudkyne chodi jenom "luzri" (nebo loseri?), kteri se nikde jinde poradne neuchyti (pouziti toho vyrazu JUDr. Luzr mi prislo proste jako vystizna zkratka), aniz bych chtel kohokoli z takoveho pausalizovani vinit.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatDiky :) Myslim, ze Vase poznamka vyznela jinak, jen jsem ji nepochopil. Proto omluva ode me.
OdpovědětVymazatAni ja si nemyslim, ze kazdy advokat, ktery se rozhodne prejit do soudnictvi, je luzr. (I kdyz jsem se to vyse, pro svou neobratnost, zdal naznacovat.)
Ted jeste, kdyz ctu ten svuj predchozi post, tak se mi potvrzuje ta zkratkovist komentu, jelikoz v dale uvedene pasazi mi vypadlo jedno slovni spojeni a hned by mohl byt smysl nekde jinde, tak to jen uvadim na pravou miru.
OdpovědětVymazatTim svym poukazem proti pausalizujicimu oznacovani JUDr. Luzr jsem tak spise reagoval na to, ze se v praxi lze opravdu obecne dost casto setkat s tim, ze si mnoho lidi mysli, ze na soudce/soudkyne chodi jenom "luzri" (nebo loseri?), kteri se nikde jinde poradne neuchyti (pouziti toho vyrazu JUDr. Luzr mi prislo proste jako vystizna zkratka), aniz bych chtel kohokoli z takoveho pausalizovani vinit.
Nevylucuji, ze i puvodni zneni mohlo byt v nekterych ohledech spravne, ale ja to myslel, jak je uvedeno shora :o))
S nazory uvedenymi v clanku souhlasim a pridavam argument, se kterym jsem se setkal v dobe sve staze na prazskych soudech. Soudci tehdy hovorili o ohrozeni nezavislosti soudce, ktery by prisel do justice napriklad po nekolika letech stravenych v advokacii. Tezko si predstavit, ze by se v trestnich vecech takovy soudce dokazal plne oprostit od svoji byvale profese, kterou by bud favorizoval nebo by byl proti ni zaujaty. Podle toho, jestli ze sve byvale profese odesel v dobrem nebo ve zlem. Z toho vyplyva, ze soudci tehdy – v dobe, kdy novela zavadejici minimalni vekovou hranici 30 let vstupovala v ucinnost - fandili kariernimu systemu.
OdpovědětVymazatNakonec si neodpustim jednu poznamku. Letosni rok je v EU prohlaseny rokem rovnych prilezitosti a uz nejaky cas plati v Evrope harmonizovana uprava zakazu diskriminace podle cl. 13 Smlouvy ES provedena smernici 2000/78/ES. Podle ni se muzeme spolehnout na to, ze při pristupu k zamestnani nebudeme diskriminovani mimo jine z duvodu veku. Zakaz diskriminovat z duvodu veku plati jak ve vztahu k drive narozenym (napr. pan Mangold v pripadu C-144/04), ale i ve vztahu k tem, kdo jsou diskriminovani z duvodu nizkeho veku. Zdali ceska uprava minimalni vekove hranice splnuje podminky vyjimek uvedenych v cl. 4 a 6 smernice by se mohlo stat predmetem diskuze. Kazdopadne zde mame priklad mozne prime diskriminace a ten je třeba kvalitne oduvodnit. Pak by bylo na Ceske Republice, aby dokazala o kolik je 30ti lety soudce lepsi nez 27lety.
Chtěl bych podpořit Honzu Komárka, byť je v mém případě zjevné, že jsem zaujatý. Další poznámky jsou víceméně nesourodou směsí několika reakcí na body, které mne v diskusi zaujaly.
OdpovědětVymazatObecně jsem v českých podmínkách skeptický k meritokratickému modelu. Vede mne k tomu empirická zkušenost s řadou advokátů, kteří při přestupu do justice (jedná se o dobu řádově pěti až deseti let zpět) naprosto neobstáli. Tím neříkám, že nebyli i úspěšní, faktem ovšem je, že poměr úspěšnosti byl nesrovnatelně nižší, než v případě čekatelského výběru.
V zásadě mohu říci, že jediný soud, kde se vstup lidí "zvenku" podařil, je Nejvyšší správní soud. Domnívám se, že to je především výsledek práce jeho předsedy (jistě, může to být i argument pro to, že v jiných případech byla prostě špatná metoda výběru).
Jakkoliv se mi s postupujícím věkem nezdá rozumná věková hranice nesmyslná (a její stanovení si troufám tvrdit obstojí u soudcovské profese i při testu předpisy ES), v zásadě se přikláním ke kariernímu modelu s určitou mírou otevřenosti jiným právnickým profesím. V tom kontextu zdůrazňuji Michalovu zmínku o francouzském modelu - pracuje s maximálním, nikoliv s minimálním věkem soudce. Mimochodem, zcela to odpovídá Lasserově popisu (Judicial Deliberations etc.) francouzského systému, který je založený na značné myšlenkové uniformitě, a který si kandidáty na karierní postup musí "předvychovat". Uznávám, že je otázkou, nakolik máme o něco takového stát v českých podmínkách.
Český systém je karierní. Nejsem si jistý, nakolik bude pro skutečně kvalitní právníky (a úmyslně neříkám pouze advokáty) sexy přestupem okresní, v lepším případě krajský soud. Ty ale zároveň představují masu opravdových soudních "dělníků práva", která musí být pravidelně doplňována. Myslím, že těmto lidem nelze vzít motivaci tím, že vyšší instance budou doplňovány především zvneku, protože oni nejsou dost dobří, ale zároveň jsem přesvědčený, že průměrný čekatel je podstatně lépe přichystán na okresní zákopy, než úspěšný právník, který by hodlal "korunovat" kariéru právě na okrese.
Právník se podle mého hlubokého přesvědční liší od běžného laika víc než čím jiným způsobem myšlení. Stejně tak se podle mne liší způsobem myšlení advokát od státního úředníka, soudce od advokáta atd. Neříkám, že ta povolání nemohou být prostupná, ale domnívám se, že stadardy jejich chování a (případných) procesních rolí jsou v našem systému nastaveny tak, že je vychovávají spíše k odlišnostem - v tomto směru opět odkazuji na Honzu Komárka.
Mohu-li podpořit svůj názor vlastní zkušeností, šel jsem na fakultu s přesvědčením, že chci být jednou soudcem. A právě proto jsem si ještě při škole naordinoval vždy několikaměsíční stážistické "kolečko" od inhouse přes advokáty a notáře až po soud (státní zastupitelství mne jediné opravdu nelákalo). Zajímalo mne, o čem jsou i ty profese, které nechci dělat. Jistě, nedá se to srovnat s opravdovou prací, ale vhled to dalo. Ideální se mi proto zdá jakási obdoba německého modelu - s výběrem respektujícím to, že výsledky z fakulty zpravidla neodrážejí ideálně potenciál uchazeče.
Musím se podepsat, protože jsem si nektualizoval údaje a zobrazuji se tuším pouze jako jan - tedy v plné verzi Jan M. Passer.
Asi je pravda, že ne každej dobrej právník musí být i dobrý soudce, ale myslím, že vlohy být dobrej soudce jsou spíš člověku dány a nezáleží přitom na tom, kde začne svou právnickou kariéru, zda jako koncipient, čekatel či státní úředník. Nemyslím, že kdyby Honza Passer šel na NSS z advokacie, tak by z něj byl horší soudce. To, že úloha soudce je odlišná od úlohy advokáta vůbec nepředjímá,že se inteligentní člověk nedokáže přeorientovat do nové role, otázkou spíš je, zda mu ta role sedí, a to jak naznačuju výše, nesouvisí s tím, kde dotyčný strávil dosavadní právní praxi.
OdpovědětVymazatVedle toho argument, že by advokáti na soud nešli, není relevantní pro debatu, zda by mohli být dobrými soudci či nikoliv.
P.S.: Doufám, že kvůli tomuhle postu nebudu muset předčasně opustit Oxford, když nesouhlasím se svým současným landlordem:-))
Petr Bříza
Že by advokáti na soud nešli, není sice relevantní pro debatu, zda se advokát může snadno změnit v soudce, avšak pro debatu, zda v ČR zavést "meritokratický" systém, příp. zvýšit / snížit minimální věk, ano.
OdpovědětVymazat1) Nemyslim si, ze by advokati do justice nesli. V dnesni advokacii je spousta byvalych koncipientu, kteri bud pracuji formou svarcsystem nebo jsou dokonce zamestnani. Jeden muj kolega byl sokovan, kdyz se stal advokatem, a zjistil, ze pro nej v jeho AK dal plati pracovni hodiny a "stipacky."
OdpovědětVymazat2) Mam pochybnosti, nakolik musi byt pro kazdeho soudce inspiraci dostat se "nahoru". Prece byt soudcem na okrese a byt soudcem na nejvysaku je uplne o necem jinem. Skvely soudce na okrese muze byt katastrofalni na nejvysaku a naopak (vtip je v tom, ze funkce obou soudu je jina, takze ten, koho hrozne bavi fakta, uz nebude zdaleka tak dobry ve sjednocovani judikatury).
Osobne se priklanim k mixu, ktery dobre funguje treba v Holandsku. V 80. letech prichazelo do holandske justice jen asi 20 procent extraneu, dnes je to cca 70 procent.
Jeste dovetek, aby jmenovany kolega, pro ktereho dal plati stipacky, nebyl narcen z toho, ze je "Mgr. Luzr". Znamena uspech v advokacii to, ze nekdo je skvely pravnik, nebo proste jen to, ze ma kontakty na spravne klienty? Tedy ten, kdo je de facto nebo de iure advokat zamestnanec nemusi byt nutne spatny, ale proste nema kontakty na lukrativni klienty.
OdpovědětVymazatDovolím si přidat něco málo poznámek k tomuto tématu z pozice soudce, který už /teprve?/ má za sebou 18 let praxe a t.č. už 14let působí na krajském soudě. Především zcela souhlasím s argumenty uvedenými v článku a pokud mám říci vlastní názor, pak je mi nejbližší německý model, se kterým jsem měl možnost se seznámit před několika lety na speciálním školení na toto téma v Trevíru. Ten totiž omezuje vliv fakticky jediné nevýhody našeho systému, tj. že čekatel vyjde hned ze školy a nic jiného než soud nepozná. A navíc se v něm fakticky začíná od odvolacího soudu, což podle mne je velmi přínosné, hlavně se pak nedělají začátečnické chyby. To, jak se náš systém nyní vyvinul je fakticky kočkopes, který ničemu neprospěje. Jediné, co je snad trošku uklidňující je, že nových soudců bude potřeba až na výjimky už jen tolik, kolik bude činit jejich výměna z důvodu věku, zdravotního stavu apod, takže je čas s tím systémem něco udělat. JInak jsem rád, že jsem na doporučení kolegy tento blog "objevil". Jiří Sýkora
OdpovědětVymazatA ještě dodatek k diskuzi o vhodnosti či nevhodnosti advokátů jako možných soudců. Podle mne je to případ od případu, znám řadu bývalých soudců, dnes už hodně dlouho advokátů, kteří by byli naprosto skvělí, ale do justice nejdou /logicky - jednak je to zřejmě baví a hlavně, i dnes jsou jejich příjmy oproti justici x násobné. A to x je sice rozdílné, ale určitě vyšší než třeba 5. Ti, kdyby se vrátili do justice "na stará kolena", tak bych byl všemi deseti pro. Jinak zhruba vím, jací advokáti se t.č. hlásí do výběrových řízení na uvolněná místa soudců a když to shrnu, tak je dost slabota. A tím nemyslím příjmovou úroveň, ale právní vědomosti. Takže jsem skeptik, t.č. mi vychází, že dobří nechtějí a ti, co chtějí, moc dobří nejsou. Jiří Sýkora
OdpovědětVymazatSouhlasím se Zdeňkem, že skvělý nalézací soudce může být mizerným soudcem nejvyšším a naopak. Bohužel - a tím navazuji na poznámku v předchozím postu (že je český systém karierní) je náš systém nastaven od vnímání soudce mezi odbornou i laickou veřejností až po odměňování tak, že soudci různých stupňů jsou vnímáni různě. Jsou země )tím navazuji na Jiřího Sýkoru), kde se začínající soudce učí jako votant odvolacího senátu na chybách svých zkušenějších kolegů, aby poté povýšil na instančně nižší soud. Mobilita mezi instancemi a to i směrem dolů funguje i ve Francii. Přes zmíněné body a souhlas se Zdeňkem je ovšem realitou, že u nás by byl meziinstanční pohyb dolů vnímán jak soudcem tak i jinými ve vztahu k němu negativně. Btw, z celé debaty silně vyplývá, že se nelze bavit jenom o výběru soudců, ale o celém konceptu justice - který přes permanentní reformy vyhlašované téměř každým ministrem zjevně neexistuje.
OdpovědětVymazatJá bych nebyl tak skeptický, pokud jde o postoj soudců k pohybu z odvolacího soudu /po úvodní praxi/ na okresní soud ke skutečnému souzení. To by možná vnímali negativně starší soudci, ale současná generace podle mne ne. ještě před pár lety jsem sám dělal některá školení čekatelů a mé zkušenosti jsou takové, že právě v tomto německý model oceňovali, protože zjistili, že praxe na odvolacím soudu je velmi přínosná. Jiří Sýkora
OdpovědětVymazattak som od Ondru Skripnika dostal ten clanok, jak som ho spominal, aj elektronicky. kto chcete, napiste, poslem.
OdpovědětVymazatDěkuji za konečně racionální diskusi k věkové hranici pro jmenování soudcem. Jako justičního čekatele se mě ale poněkud dotkla poznámka na konci článku o absenci "skutečně schopných právníků" v řadách justičních čekatelů. Sebe si nedovolím hodnotit, ale věřte, že mezi mými kolegy jsou i "skutečně schopní právníci". Pokud tedy tomuto pojmu správně rozumím. Trochu je zde v pozadí cítit nějaký "rozený" soudce, který se nestal justičním čekatelem. A co se pověstných psychotestů týče, již nějaký pátek nejsou pro výběr justičních čekatelů tím nejdůležitějším hlediskem. Jan Sedláček
OdpovědětVymazatNejprve musím ocenit tento blog, opravdu zajímavé čtění, dostal jsem se sem úplně náhodou.
OdpovědětVymazatK článku pár poznámek:
Nesouhlasím s názorem, že advokát se v advokacii svým jednostranným pohledem na věci očima klientů "zkazí" natolik, že by v budoucnu nemohl dělat soudce. To zavání tím známým a velmi zjednodušeným pojetím advokáta jako "čoklíka, kterého si najmete, aby za vás štěkal na ostatní" jak se tuhle vyjádřil pan Franc z EPS (a já jsem pak nadával jako špaček ještě asi 10 minut poté, co jsem si to přečetl) či dokonce, jak se kdysi někdo vyjádřil v internetové diskusi o jednom z našich mediálně známějších kolegů - "ten, kdo by za prachy vyžral mrtvýmu z ucha".
Podle mě advokát hodný svého jména velmi dobře ví, v kterém případě jeho klient tahá za ten "správný konec provazu". Nicméně, i klient tahající za ten špatný konec má právo na právní pomoc a advokát má povinnost mu ji poskytnout a využít všech zákonných blablabla, to všichni víme. Je už na charakteru advokáta, jestli tu právní pomoc dotáhne až na takovou úroveň, kdy v tom už takříkajíc "jede se svým klientem", tedy, kdy například se stane pevnou součástí klientova "podnikání", pomáhá mu obcházet zákon či legalizovat prapodivné obchody. V takovém případě však advokát již pomalu přestává být advokátem, přiléhavejším pojmem se stává consigliori. Je jasné, že hlupák ani consigliori nemá v justici co dělat, nicméně čestný a odborně zdatný advokát může být dle mého soudu pro justici větším přínosem, než leckterý kariérní soudce, má totiž větší praktickou a pohříchu často i životní zkušenost.
Na otázku, jestli bych bral funkci soudce nemám jasnou odpověď. Justice jako taková má své kouzlo, nejsem si však jist, zda v českých podmínkách a zejména na úrovni okresních soudů by to pro mne bylo přitažlivé zaměstnání. Rozhodovací činnost sama o sobě mě sice přitahuje víc, než poskytování právních rad klientům, nejsem si ale jist, jak bych se vypořádal s byrokratickým systémem dle nejlepších tradic c und k monarchie, který v justici dle mých zkušeností panuje. Z mého pohledu by tedy byla mnohem přitažlivější například funkce rozhodce.
Souhlasím s Michalem, že stanovení třicetileté hranice je nekoncepčním zásahem, který nabourává kariérní systém a nepřináší (sám o sobě) skoro nic pozitivního. Obávám se ale, že se na tom nic nezmění. Reforma (je vůbec?)se bude dotahovat desetiletí, a obecná představa soudce jako "někoho minimálně s tím vousem" (projev Václava Klause na slibech soudců 27.11.2006) je přitažlivá.
OdpovědětVymazatVzhledem k tomu, že k otázce prostupnosti justice zvenčí zde bylo napsáno mnohé a já bych tak pouze opakoval myšlenky jiných, přispěl bych spíše asociativně a pro odlehčení vlastní zkušeností s psychotesty.
Podle Michala by mělo být smyslem výběru čekatelů hledání jakého si většinového normálu, který vyloučí nežádoucí extrémy. Krásný ideál. V praxi, konkrétně v praxi PhDr. Dana, to však funguje jinak. Tento psycholog si vybájil ideální soubor vlastností,kterými by měl být soudce vybaven a který si pracovně nazval "klidná síla". Když jsem hned po fakultě šel na testy já, jako většina jsem do Eldorada nedošel. Bylo mi sděleno, že jsem sice inteligentní, nicméně práce soudce by mě časem unavovala. Ke všemu jsem dostal nádavkem hodnocení, že na advokacii nemám dost sebevědomí a státní správa by mě nebavila. Nepotěšilo mě to, ale ustál jsem to. Nicméně odpověď na moji otázku, která profese by mě podle jeho názoru nejvíce vyhovovala, mě už poslala do kolen. PhDr. Dan se dlouze zamyslel a pak řekl: "Ať budete dělat cokoliv, to právnické vzdělání se Vám bude hodit..."
Tak nevím, jestli nejsem příliš troufalý. Ale začínal jsem ve státní správě, pak pokračoval jako asistent na NSS a nyní (po dosažení třicítky) už třetí měsíc soudím na KS. Je fakt, že mě to občas unavuje už teď.
Blog je super, našiel som tu veľa zaujímavých článkov.
OdpovědětVymazatS týmto článkom plne súhlasím, s dôvodmi sa stotožnujem, pre nedostatok času nepridám ďalšie...snáď nabudúde...
Jedna poznámka k úvodu:
Česká třicetiletá hranice je ve střední Evropě unikátem (nemají ji ani Poláci, ani Slováci či Maďaři).
Aj na Slovensku je hranica 30 rokov!
Dokonca upravená v ústave, článok 145 odsek 2 hovorí: " Za sudcu môže byť vymenovaný občan Slovenskej republiky, ktorý je voliteľný do Národnej rady Slovenskej republiky, dosiahol vek 30 rokov a má vysokoškolské právnické vzdelanie. Ďalšie predpoklady na vymenovanie za sudcu a jeho funkčný postup, ako aj rozsah imunity sudcov ustanoví zákon."
Zdravím
Děkuji všem za výtečnou a zajímavou debatu.
OdpovědětVymazatAd Vladimir Kordoš: Ups, mea culpa, máte samozřejmě pravdu. Slovensko tam nepatří.
Ad Jan Sedláček: jedná se o můj názor, nikoliv o svatý obrázek, na který se přísahá. Vycházel z prosté empirie: z desítek právníků v mé generaci, které znám, se jich o místo justičního čekatele ucházelo několik. Ti, které já považuje za schopné, neprošli a ti (dva kousky), které znám a kteří prošli, mnoho neoslní. Toto je ovšem definičně subjektivní vnímání. Jsem velice rád, pokud se mýlím. Míru klientelismu a sekundární korupce při výběru justičních čekatelů (tetička, strýček, známý na kraji) nechávám raději úplně stranou.
V pozadí si myslím není cítit "ukřivděný" rozený soudce, který psychotesty neprošel: jak jsem záměrně zmínil již v samotném postu, já jsem se o místo justičního čekatele nikdy neucházel a psychotesty jsem nedělal (na druhou stranu je ale pravda, že mnoho lidí (rádo) potvrdí, že pro zjištění, že jsem psychopat, to není zapotřebí ;-).
Ad (okrajově) zmíněné téma psychotestů.
OdpovědětVymazatJeden z tvůrců a výhradních vykonavatelů O. Motejlem zavedeného psychotestování dr. Dan (druhým je dr. Netík, nepletu-li se) publikoval před lety v odborném tisku článek o metodice testování a cílových hodnotách. Z článku vyplývalo, že převažující část testovaných hodnot konotovala s poslušností, (dle mého subjektivního soudu) v její úřednické podobě, konformity, schopnosti "sklapnout kufry". Jde o zajímavé téma z hlediska dělby moci. Ale uznávám, že co se zdá zajímavé mě, nemustí sdílet ostatní.
(A další otázka: testují soudní psychologové, kteří jsou také aktéry soudních jednání a mají své představy o tom, jak má soudce vypadat.)
Veřejnost psychotestům tleská (http://www.tyden.cz/kauza/vsemocne-psychotesty_3585.html). Osobně jsem přesvědčen, že metodika a způsob testování umožňují docela dobře obhájit negativní výběr, avšak nikoli faktický výběr pozitivní, kdy vlastně expert vykonává podstatnou část "konkursního řízení).
Vojtěch J. Cepl
OdpovědětVymazatdebata, ke které bych měl také co říci; ježto jsem byl dvakrát soudce a uprostřed mezi tím advokát, a teď se občas motám kolem výběru soudců:
1) Souhlasím s autorem a jeho podporovateli, že 30 let je debilní hranice. Její smysl je v tom, že jí prosadil Dr. Rychetský a všem důchodcům se strašně líbí (odpověď na mazaný dotaz, ve které právní otázce spolu souhlasí Dr. Rychetský a Dr. Cepl).
2) Díky této hranici došlo k podstatným změnám ve výběru soudců; víceméně všichni žadatelé se dnes nehlasí z fakulty, ale z dalšího studia nebo z "mezipraxe", takže je jim okolo 27 let (další argument k nesmyslnosti věkové hranoice; co úžasného se s vámi stalo mezi 27 a 30 roky?)
3) Změnilo se leccos k ve výběru soudců; část informací zde prezentovaných je zastaralá. např. je dobré vědět, že na KS Praha je o funkci soudce docela rvačka a vybírá se v poměru 1:4 nebo přísnějším. NENÍ pravda, že by ten výběr suplovaly psychotesty; skutečný výběr a personální politiku dělá vedení krajských soudů .
3) osobně podporuji protikomárkovské tažení za průchodnost změn advokáta na soudce a obráceně (případně státními zástupci). Mrhání talenty v naší chudé zemi si nemůžeme dovolit. Pokud je inzerován jiný přístup soudce a adsvokáta, je to pravda, a oběma BY TO PROSPĚLO JAKO PRASETI DRBÁNÍ (nevím, jak to napsat mírněji). Viz vaše debata o soudní/advokátské nabubřelosti.