Legislativní optimismus-čas pro změnu?

Na Zdeňkův článek je opravdu radost reagovat, ani mně se však nezdařilo vtěsnat tuto reakci do rozměru komenáře, a to i přesto, že se skládá pouze ze dvou poznámek: jedné beznadějně fatalistické, druhé mírně optimistické.
Fatalismu se nemohu zbavit, když hledám sám v sobě odpověď na Michalovu řečnickou otázku, "co s tím", a to i přesto, že jeho taktika drobných krůčků je mi sympatická, jakkoli ve všech jeho jednotlivých tezích řešení nacházím nějaký problém, kromě teze druhé, která má snad (alespoň mimo Poslaneckou sněmovnu;) již nyní naději na konsenzuální přijetí. Při pročítání Zdeňkova výčtu symptomů legislativní a zejména novelizační smršti mi však zejména tane na mysli zvláštní deja vu z dějin vědy (asi bych měl toho Poppera konečně odložit;). Pokud totiž mluvíme o situaci, kdy dosud akceptované řešení pociťované potřeby normativně řešit všechny představitelné problémy, selhává jednak z důvodu, že nyní existující množství legislativní úpravy je již přílišné na to, aby bylo vstřebatelné, a zároveň nedostatečné k tomu, aby skutečně řešilo vše, co jsme řešit chtěli; připomíná mi to situace, kdy vědci v minulosti zachraňovali existenci tehdy uznávaných modelů řešení zásadních vědeckých problémů stejným způsobem: pokud se objevila odchylka, kterou dosud akceprovaný model neřešil, přijali vedlejší hypotézu řešící odchylku, jenže ejhle, ona se hned vedle objevila další. Výsledkem pak byly v šestnáctém století například absurdní modely planetární soustavy, které spoustou nepravidelností řešily rozpor astronomických pozorování s geocentrickým modelem vesmíru, nebo na začátku dvacátého století nefunkční řešení pozorovacích možností fyziky na úrovni atomu. K čemu směřuji tímhle exkurzem hodným nadšeného diletanta přírodních věd? K závěru, že i "náš" problém skončí stejně jako problémy astronomů před Koperníkem a teoretických fyziků před Heisenbergem a Schrödingerem, tedy zásadním paradigmatickým posunem (T. S. Kuhn: Struktura vědeckých revolucí, Oikúmené, Praha 1997): namísto kosmetických úprav modelu stávajícího v zájmu jeho prodloužené únosnosti, úplnou změnou pohledu na způsob, jak regulovat chování v postindustriální společnosti (když už tohle označení padlo), způsob, v jehož centru pozornosti třeba nebude "slunce" jménem právní předpis, ale něco odlišného. Tím bych ovšem tuto rádobyfuturologickou věštbu ukončil zejména proto, že nemám nejmenší představu, o jakou změnu by se mohlo jednat (inu, nejsem ani Koperník ani Heisenberg, a to ani v oblasti, jež je mi bližší než astronomie a kvantová fyzika), a tímto drzým (rozuměj, v dané chvíli neverifikovatelným) postem jenom předběžně zmenšuji svou vlastní míru budoucího překvapení. Aby však nepůsobil tak úplně metaprávně (nebo alespoň "jinoprávně"), ukončím ho poukazem na jednu z vlaštovek, které naznačují, že mezi tezemi střednědobého přežití systému nastíněnými Michalem chybí jedna z nejpřirozenějších, byť i Zdeněk se jí okrajově dotkl. Touto přirozenou cestou je těsnější přimknutí k soudcovskému dotváření práva, tedy k tomu, aby zákonodárce sebekriticky ponechal část možných problémů k řešení soudům, až nastanou. Tato zmínka mě napadla při pohledu na jeden zánovní judikát Nejvyššího správního systému, jenž naznačuje, že vrcholné soudy jsou se svým kvaziprecedenčním působením stále smířenější. Vlaštovkou, o níž je nyní řeč, je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, čj. 1 Aps 2/2006-68 (www.nssoud.cz), kde se NSS k závaznosti své judikatury vyjádřil s nečekanou komplexností: " Úlohou tohoto soudu není samotné rozhodování o kasačních stížnostech; toto rozhodování je koncipováno jako procesní nástroj ke sjednocení rozhodovací činnosti krajských soudů. To, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v konkrétní věci přesahuje rozměr této věci, vyplývá i z jednoznačné formulace § 12. s. ř. s.: „Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem …“ Zajišťování jednoty judikatury je úkolem nejen pro samotný Nejvyšší správní soud, ale též pro krajské soudy, byť se každý z nich na dosahování tohoto cíle podílí jiným způsobem: zatímco Nejvyšší správní soud případné rozpory v rozhodovací činnosti krajských soudů svou judikaturou odstraňuje, krajské soudy jsou povinny tuto judikaturu znát a řídit se jí; v žádném případě nemohou zaujímáním protichůdných názorů zakládat nové rozpory v judikatuře, a zvyšovat tím právní nejistotu. Ze samotného § 12 s. ř. s. tedy lze dovodit, že je v něm implicitně vyjádřena povinnost krajského soudu řídit se právním názorem Nejvyššího správního soudu též v obdobných věcech. I kdyby takového zákonného ustanovení nebylo, přesto by právě učiněný závěr platil; podává se totiž ze systémové povahy soudní soustavy, která má hierarchickou strukturu a vyznačuje se také rozdílnými úkoly, které mají její jednotlivé prvky (tedy soudy) plnit. ... Na věc lze pohlédnout i prostřednictvím principu právní jistoty. Každý potenciální účastník řízení bere při zvažování svých šancí na úspěch v soudním řízení v potaz i dosavadní (především publikovanou) judikaturu; má právo přitom očekávat, že soudy budou v různých případech rozhodovat různě a v obdobných případech obdobně. Tím spíše oprávněně očekává, že krajský soud, který rozhoduje v obdobné věci, v níž již vyslovil svůj názor Nejvyšší správní soud – či dokonce jeho rozšířený senát (jehož názor nemohou nerespektovat ani ostatní senáty tohoto soudu) – tuto věc posoudí ve shodě s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Pokud krajský soud postupuje v rozporu s jeho právním názorem, porušuje tím princip právní jistoty (pro úplnost se výslovně dodává, že tyto úvahy nevylučují možnost vývoje právních názorů uvnitř samotného Nejvyššího správního soudu, a nezabývají se ani vazbami na judikaturu Ústavního soudu). Krajský soud tedy je vázán právním názorem nejen tehdy, vyslovil-li jej Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozhodnutí v konkrétní věci, ale je povinen se jím řídit i při rozhodování v obdobných věcech."