 |
| Socha před OSN v New Yorku |
Z Norimberku do Říma a dále do Kampaly
Zločin agrese, tehdy ještě nazýván zločinem proti míru, byl
úspěšně souzen mezinárodními trestními tribunály po 2. světové válce
v Norimberku a v Tokiu. Následovalo dlouhých padesát let, během kterých žádný
mezinárodní trestní tribunál neměl jurisdikci vůči zločinu agrese, a jelikož
autoři Římského statutu se v roce 1998 na
definici zločinu agrese neshodli, do smlouvy jej sice společně
s ostatními třemi zločiny uvedli (čl. 5 odst. 1 ŘS), ale rovněž upřesnili,
že soud bude moci vykonávat jurisdikci vůči němu až poté, co se smluvní strany
dohodnou na definici a podmínkách výkonu jurisdikce vůči zločinu agrese. Při
vzniku Mezinárodního trestního soudu tedy byla otázka zločinu agrese ponechána
na později.
V roce 2010 byla svolána konference v ugandské
Kampale, na které měly smluvní strany tento nedostatek překonat. To se nakonec
podařilo, je však třeba říci, že přijatá definice a podmínky pro výkon
jurisdikce jsou dosti komplikované. Delegáti se shodli, že jurisdikce
Mezinárodního trestního soudu bude rozšířena poté, co přijetí změny Římského
statutu (kampalského dodatku) ratifikuje třicet států, a jako druhou podmínku
stanovili, že smluvní strany Římského statutu budou muset po sedmi letech aktivaci
jurisdikce ještě potvrdit.
Na které státy lze kampalský dodatek aplikovat?
Aktivační konference proběhla v New Yorku
v prosinci 2017. Kampalský dodatek jasně uvádí, že v případě útoku ze
strany státu, který není smluvní stranou Římského statutu, nebude mít soud vůči
takovému případu jurisdikci. Méně zřejmé však již bylo, zda bude mít soud
jurisdikci vůči zločinu agrese vyplývajícímu z útoku státu, který je
stranou Římského statutu, avšak nikoliv kampalského dodatku.
V New Yorku se delegáti rozdělili na dva tábory podle
toho, jak dříve přijatému kampalskému dodatku rozumí. Klíčová právní otázka
tedy zněla, jestli bude soud moci vykonávat jurisdikci nad zločinem agrese vůči
občanům smluvních stran Římského statutu, které kampalský dodatek neratifikovaly,
pokud bude napaden stát, jenž dodatek ratifikoval. To má významné praktické
důsledky. Jedna skupina států argumentovala, že smluvní strany Římského statutu
akceptovaly jurisdikci soudu vůči zločinu agrese již ratifikací Římského statutu a
kampalský dodatek tento zločin nyní specifikuje. Proto má mít soud jurisdikci i
vůči občanům zemí, které jsou smluvní stranou Římského statutu a nikoliv
kampalského dodatku, pokud napadnou stát, který se k dodatku připojil
(důraz na čl. 5 odst. 1 ve spojitosti s čl. 12 odst. 1 ŘS, argumentace např. Stefan
Barriga). Tato varianta by poskytovala širší ochranu, konkrétně vůči
případnému napadení ze strany 123 států, které jsou v současné době
stranou Římského statutu.
Naproti tomu druhá skupina států, vedená Francií a Velkou
Británií, argumentovala, že soud nebude moci využít jurisdikci vůči občanům
států, které jsou smluvní stranou Římského statutu, avšak ke kampalskému
dodatku nepřistoupily, ani pokud k útoku dojde na území smluvní strany
dodatku (důraz na čl. 121, odst. 5 věta druhá ŘS, argumentace např. Dapo
Akande). Tato varianta by poskytovala užší ochranu, aktuálně vůči
případnému napadení ze strany 35 států, které jsou v současné době stranou
Římského statutu i kampalského dodatku. Aby nedošlo k zablokování snah o
dovršení dlouholeté práce, byla nakonec zvolena druhá varianta, přičemž jako
počátek jurisdikce soudu vůči novému zločinu byl určen 17. červenec 2018.
Je nutné dodat, že soud je v interpretaci relevantních
ustanovení nezávislý, a s konečnou platností bude tedy záležet na něm,
k jaké variantě se přikloní. Vzhledem k tomu, že delegáti
v kompromisním textu aktivační rezoluce výslovně uvedli druhou variantu,
která poskytuje užší ochranu, předpokládá se, že Mezinárodní trestní soud bude
tuto interpretaci respektovat.
Definice zločinu agrese
Co se týče samotné definice, článek 8 bis odst. 1 uvádí, že
„[…] zločin agrese znamená plánování, přípravu, zahájení nebo provedení útočného
činu, který svou povahou, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty
Organizace spojených národů, osobou v postavení, které jí umožňuje efektivně
vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce“ [zdůraznění
přidáno]. Když začneme od konce, je namístě vyzdvihnout, že relevantní osoba
musí být v určitém postavení (tzv. leadership clause) a bude se tedy
typicky jednat o představitele států a vlád. Dále je třeba si všimnout, že pro
kvalifikaci zločinu agrese by útočný čin (act of aggression) musel svojí
povahou, závažností a rozsahem založit zjevné porušení Charty OSN. Z dalšího
textu je patrné, že musí být splněny alespoň dva z těchto tří uvedených předpokladů.
Podmínka, která činí jurisdikci soudu vůči zločinu agrese
relativně úzkou, je nutnost zjevného porušení (manifest violation) Charty OSN.
Co to znamená? Definice obsažená v kampalském dodatku to nijak nespecifikuje.
Touto otázkou jsem se zabýval v článku před několika lety (Manifest
Violation of the UN Charter) a dospěl jsem k závěru, že tím bude mimo
jurisdikci soudu veškerá „šedá zóna“, tedy sporné případy ozbrojených
intervencí, ve kterých je možné předložit racionální právní argumenty ve
prospěch legality dané intervence, a to včetně tzv. humanitárních intervencí.
Kromě toho si rovněž lze představit případ, který do této šedé zóny nepatří,
avšak jeho povaha, závažnost a rozsah (resp. jejich kombinace) nebude odpovídat
zjevnému porušení Charty OSN. Je tedy třeba říci, že určité útočné činy mohou
být podle mezinárodního práva ilegální, avšak nebudou dosahovat onoho zjevného
porušení Charty OSN.
Mezinárodní trestní soud tedy bude mít jurisdikci pouze vůči
útočným činům, jejichž porušení zákazu použití síly (čl. 2 odst. 4 Charty OSN) není
sporné, slovy kampalského dodatku je tedy zjevné. Ve výše uvedeném článku jsem
hodnotil několik útočných činů z minulosti za účelem zjištění, zda by
naplnily novou definici agrese, kdyby proběhly po její aktivaci. Události jako
Jugoslávie 1999, Afghánistán 2001 nebo Libye 2011 by se pravděpodobně nacházely
pod prahem zjevného porušení, naproti tomu události typu Kuvajt 1990, Irák 2003
a Ukrajina (Krym) 2014 by se pravděpodobně nacházely nad ním. To uvádím pouze
pro ilustraci, jelikož dané případy s ohledem na časovou jurisdikci nebude
Mezinárodní trestní soud nikdy řešit. Je však zřejmé, že vzhledem k vágnímu
termínu „zjevné porušení“ budou mít soudci Mezinárodního trestního soudu
významný prostor pro interpretaci a hodnocení sporných případů.
V rámci definice je rovněž potřeba uvést čl. 8 bis
odst. 2, který specifikuje, co je považováno za „útočný čin“. Odstavec zmiňuje
rezoluci Valného shromáždění OSN 3314 (XXIX) z roku 1974, která definovala
útočný čin čili akt agrese (nikoliv tedy zločin agrese). Výčet možných forem
útoků byl demonstrativní. Nová definice výčet převzala (vpád nebo útok
ozbrojených sil, bombardování atd.), není však zřejmé, zda je v současné
definici výčet stále demonstrativní, nebo taxativní. I na to existují různé
právní názory s podstatnými důsledky v praxi. Je totiž třeba zdůraznit, že
výčet v daném ustanovení neobsahuje kybernetické útoky, jež mohou mít
v současné době nedozírné následky.
Podmínky výkonu jurisdikce
Konkrétní případ může být před Mezinárodním trestním soudem
(obecně podle Římského statutu) zahájen třemi způsoby: oznámením státu, žalobkyní
z vlastní iniciativy, a Radou bezpečnosti OSN. Kromě toho, že čl. 8 bis obsahuje
definici zločinu, nová úprava určuje také specifické podmínky jurisdikce nad
zločinem agrese. Článek 15 bis definuje postup pro zahájení oznámením státu nebo
žalobkyní.
Pokud žalobkyně shledá, že existuje opodstatněný důvod
zahájit vyšetřování zločinu agrese, nejprve prověří, zda Rada bezpečnosti OSN
určila, že byl dotčeným státem spáchán útočný čin. Pokud Rada bezpečnosti
takové určení provede, může žalobkyně zahájit vyšetřování zločinu agrese. Toto ustanovení
je určitým kompromisem, jelikož řada států tvrdila, že v souladu s Chartou
OSN by měla mít v určení útočného činu Rada bezpečnosti určitou roli. Je
však namístě uvést, že se jedná o jistý politický aspekt v soudním řízení, jelikož Rada
bezpečnosti je orgánem politickým.
Na druhou stranu je povzbuzující, že potvrzení útočného činu
Radou bezpečnosti není jedinou možností, jak lze případ řešit. Pokud totiž
takové určení Radou bezpečnosti není provedeno do 6 měsíců po datu oznámení, žalobkyně
může zahájit vyšetřování zločinu agrese za podmínky, že přípravný úsek soudu (Pre-Trial
Division) zahájení vyšetřování zločinu agrese povolí. Přípravný úsek sestává
z šesti soudců, a nikoliv ze tří, jako přípravný senát, který povoluje
zahájení vyšetřování v případě původních tří zločinů. Jedná se tedy o cestu,
jak zahájit vyšetřování i v případě absence podpory Rady bezpečnosti.
Jedním dechem je však třeba dodat, že stát, na který se
jurisdikce soudu nad zločinem agrese vztahuje, se může z této jurisdikce
opt-outovat, a to podáním relevantního prohlášení tajemníkovi soudu. K tomuto
samozřejmě musí dojít před případným útokem. Možnost opt-outu tedy novou
definici určitým způsobem oslabuje. Na druhou stranu je možné, že díky této
úpravě se více států nebude zdráhat ke kampalskému dodatku přistoupit.
Článek 15 ter poté definuje podmínky pro výkon jurisdikce
nad zločinem agrese v případě zahájení oznámením Radou bezpečnosti. V takové
situaci už žalobkyně nemusí zjišťovat názor Rady, jelikož ten byl vyjádřen na
samém počátku. V této souvislosti je však důležité zmínit podstatný rozdíl mezi zahájením smluvní stranou či žalobkyní, a zahájením Radou bezpečnosti
OSN. Pokud dá oznámení k vyšetřování Rada bezpečnosti, neomezuje se
jurisdikce soudu na smluvní strany a je možné vyšetřovat i zločin agrese
spáchaný občanem nesmluvní strany Římského statutu. To je varianta, kterou si
lze v budoucnu reálně představit.
Je sklenice poloprázdná, nebo poloplná?
Česká republika přistoupila ke kampalskému dodatku o zločinu
agrese v roce 2015 a v současné době (červen 2018) má dodatek 35
smluvních stran. Je přijatá definice zločinu agrese silná? Nikoliv. Definice
pokrývá pouze jednání, které jednoznačně porušuje zákaz použití síly vůči jiným
státům, sporné případy šedé zóny tedy zůstávají pod sjednaným vysokým prahem.
To samo o sobě není nutně špatně. Mezinárodní trestní soud má řešit pouze ty nejzávažnější
zločiny podle mezinárodního práva a rovněž z praktického hlediska umožňuje
přísná definice více státům, aby se připojily.
Několik dalších faktorů novou úpravu oslabuje, např. možnost
opt-outu, závěr aktivační konference, podle něhož bude mít soud jurisdikci
pouze vůči občanům států, které se ke kampalskému dodatku připojily, a rovněž
otázka, zda je výčet útočných činů v definici úplný, což ovlivňuje možnost
zahrnutí kybernetického útoku mezi útočné činy. Mnohé bude nutné vyjasnit až v
rámci rozhodovací praxe Mezinárodního trestního soudu.
Definice zločinu agrese měla být lépe a jasněji napsána, aby
předešla řadě protichůdných (a právně možných) interpretací. Jedná se však o
výsledek velmi složitého vyjednávání států s mnoha protichůdnými zájmy. Přitom
jak v roce 2010 v Kampale, tak v prosinci 2017 v New Yorku
byla konečná rezoluce přijata až poslední jednací den, a to po půlnoci. Je otázkou,
jestli byl reálnou alternativou lepší text, anebo žádný text. Podle mého názoru
je namístě být ohledně přijaté definice mírným optimistou a mít radost
z toho, že dne 17. července 2018, v den dvacátého výročí přijetí
Římského statutu, učiníme další dlouho očekávaný krok správným směrem.
Autor působil jako Visiting Professional
u soudního senátu Mezinárodního trestního soudu v Haagu (říjen
2017–duben 2018).
Zdroje
Akande, Dapo. The
ICC Assembly of States Parties Prepares to Activate the ICC’s Jurisdiction over
the Crime of Aggression: But Who Will be Covered by that Jurisdiction?
EJIL: Talk! 26 June 2017.
Akande, Dapo. The
International Criminal Court Gets Jurisdiction Over the Crime of Aggression.
EJIL: Talk! 15 December 2017.
Barriga, Stefan. The
scope of ICC jurisdiction over the crime of aggression: a different perspective.
EJIL: Talk! 29 September 2017.
Horňáčková, Kristina. Mezinárodní trestní soud může stíhat
jednotlivce odpovědné za zločin agrese. Bulletin Centra pro lidská práva a
demokratizaci, 2017, roč. 10, č. 1, s. 3-5.
Kreß, Claus. On the Activation of
ICC Jurisdiction over the Crime of Aggression. Journal of International
Criminal Justice, Volume 16, Issue 1, 1 March 2018, Pages 1–17.
Lhotský, Jan. Manifest Violation of the UN
Charter. Czech Yearbook of Public & Private International Law,
roč. 6, č. 1, 2015, s. 77-90.
Urbanová, Kristýna. The Kampala Agreement on Crime of
Aggression and Responsibility for Cyber-attacks. Czech Yearbook of Public &
Private International Law, roč. 6, č. 1, 2015, s. 103-114.
Resolution ICC-ASP/16/Res.5: Activation of the jurisdiction
of the Court over the crime of aggression (2017)
Resolution RC/Res.6: The Crime of Aggression (2010)
Rome Statute of the International Criminal Court (1998)
Fotografie
Socha před OSN v New Yorku, autor: Jan Lhotský
Žádné komentáře:
Okomentovat