Daniel Bartoň: Hidžáby na střední zdravotnické škole: zájem nebýt vystaven působení náboženských symbolů je silnější než náboženská svoboda

Městský soud v Praze rozhodl dne 19. září 2017 o odvolání ve věci nošení hidžábu muslimskou studentkou Ahmednuur Ayan Jamaal na Střední zdravotnické škole v Ruské ulici v Praze (rozsudek č. j. 12 Co 130/2017-228). Na rozdíl od soudu prvního stupně se odvolací soud zabýval otázkou diskriminace a náboženské svobody, a zaslouží si proto naši pozornost jakožto příspěvek do veřejné diskuse o rozsahu náboženské svobody a možnostech jejího omezení v současné České republice.

Počátkem kauzy a průběhem řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 jsem se zebýval v příspěvku Hidžáby na střední zdravotnické škole: o náboženské svobodě bez náboženské svobody, obecně problematikou regulace nošení náboženských symbolů na školách pak v článku Možnosti zákazu či omezení nošení muslimských šátků na školách. V tomto textu se proto nechci věnovat komplexnímu posouzení celé kauzy, ale zaměřím se pouze na argumenty, na kterých své rozhodnutí vystavil Městský soud v Praze.

Studentský status

Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by se stala studentkou. Dle odvolacího soudu byl tento závěr nesprávný, neboť z provedených důkazů bylo zřejmé, že žalobkyně do školy nastoupila a výuky se účastnila. Dle odvolacího soudu však bylo řešení této otázky nadbytečné: to, že Obvodní soud pro Prahu 10 založil své rozhodnutí na nesprávných skutkových zjištěních nemělo vliv na správnost verdiktu jako takového.

Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, dle kterého byla žaloba dle antidiskriminačního zákona nedůvodná. Co ho k tomu vedlo?

Hledání rovnováhy mezi soupeřícími zájmy věřících a nevěřících

Dle odvolacího soudu bylo klíčovou otázkou celé kauzy posouzení, zda byl požadavek školního řádu na pohyb ve škole bez pokrývky hlavy oprávněný a dosahující spravedlivé rovnováhy mezi různými soupeřícími právy a zájmy. Odvolací soud se v odpovědi na tuto otázku přiklonil jednoznačně na stranu Střední zdravotní školy, když uvedl: Na užívání šátku jako projevu náboženského přesvědčení navenek bez jakéhokoliv omezení na půdě veřejné školy, která musí i vzhledem k české národní tradici, jakož i právům a svobodám druhých, zůstat neutrálním prostředím, žalobkyně právo nemá. Povinná tolerance náboženských symbolů nemá v České republice zákonný podklad, je daná pouze opakem práva na náboženskou svobodu. Proti právu žalobkyně projevovat své náboženství navenek pak stojí právo být svobodně bez vyznání, náboženské symboly nemít, nebýt vystaven nutnosti jejich působení a nemuset se zabývat jejich významem.

Odvolací soud vychází z přesvědčení, že v České republice jsou viditelné náboženské znaky přijímány jako protiklad k roli škol, které mají zůstat neutrálním prostředím a místem pro rozvoj včetně kritického myšlení. To je poměrně odvážné tvrzení v zemi, kde působí desítky škol zřizovaných církvemi a náboženskými společnostmi, na nichž jsou nejen přítomny osoby nosící náboženské symboly (řeholníci a řeholnice, kněží atp.), ale na kterých se náboženské symboly vyskytují i v budovách škol a v samotné výuce (krucifixy, sochy či obrazy významných náboženských osobností, náboženské texty, slavení bohoslužeb atd.). Pokud bychom tvrzení odvolacího soudu vzali jako normu, znamenalo by to nutný zánik církevního školství. I když odvolací soud důsledně nerozlišuje mezi veřejnými a soukromými školami, mohli bychom jeho pravidlo zkusit aplikovat pouze na školy veřejné; i tak by se dostaly do problémů teologické fakulty veřejných vysokých škol, řeholníci vyučující na veřejných školách, studenti nosící křížky nebo učitelé literatury vykládající Bibli či Život svaté Kateřiny.

Ještě problematičtější je myšlenka odvolacího soudu, že by možnosti projevovat náboženskou svobodu měla být nadřazena svoboda nebýt vystaven přítomnosti takových projevů. Je sice možné argumentovat osobní autonomií a právem na to, aby člověk nebyl vystaven nepřiměřenému nátlaku ve věcech náboženských (nedovolené formy proselytismu)[1], ale právo na „svobodu od náboženství“ nemůže jít tak daleko, že by vyžadovalo naprostou absenci náboženských otázek ve veřejném prostoru či ve škole. V takovém případě by nebylo možné vyučovat filosofii, etiku, náboženství nebo dějepis v rozsahu, který je dnes běžný. Navíc by taková politika „odnáboženštění“ školního prostoru byla v zásadním rozporu s principy a hodnotami, na kterých jsou vystaveny moderní evropské demokracie. Dle Evropského soudu pro lidská práva není úkolem státu v případě napětí mezi náboženskými skupinami odstranit zdroj kontroverzí omezením pluralismu, ale zajistit podmínky pro to, aby se dotčené skupiny obyvatelstva tolerovaly[2]; ve vzdělávání má stát zajistit možnost plurality a napomáhat udržování veřejného pořádku, náboženské harmonie a tolerance.[3]

Pokud bychom přijali argument odvolacího soudu, že nad náboženskou svobodou jednotlivce vítězí právo druhého nebýt vystaven působení vnějších projevů náboženské svobody, mohli bychom analogicky vytvořit právo člověka bez politického přesvědčení nebýt vystaven působení politických kampaní nebo právo odpůrce konzumního způsobu života nebýt vystaven působení reklam na spotřební zboží. Taková argumentace je samozřejmě neudržitelná, protože u realizace většiny základních práv najdeme ve společnosti někoho, kdo by byl raději, pokud by se s daným projevem nemusel setkat. Podle jakého klíče by pak soudy vybíraly, kterou negativní svobodu upřednostnit? A kde by se takové “osvobozování” zastavilo? S ohledem na problémy, které by takový přístup způsobil, dospívá judikatura k závěrům, že lidé musí strpět i ty projevy, které jim nejsou z nějakého důvodu sympatické nebo je dokonce šokují, pokud nejde o projevy, jejichž jediným (hlavním) účelem je dosažení nějakého protiprávního cíle (např. šíření nenávisti a netolerance, bezúčelná urážka druhých).[4]

Navíc je přístup odvolacího soudu v rozporu s principem neutrality, který hlásá, a se zásadou, že je výkon náboženské svobody možné omezit pouze z důvodů uvedených v Listině (Evropské úmluvě o lidských právech). Princip neutrality státu ve věcech náboženských soud porušil tím, že nad určité náboženské vyznání (islám) postavil jiné náboženské přesvědčení (“bez vyznání”, agnosticismus či nezájem o věci náboženské), ačkoliv by právo mělo stejným způsobem chránit jak člověka hlásícího se k určitému vyznání, tak člověka, který vyznává, že se k ničemu hlásit nechce. Odvolací soud se pak vůbec nezabýval otázkou, zda omezení práva projevovat náboženství je v demokratické společnosti nezbytné pro dosažení některého legitimního cíle uvedeného v čl. 16 odst. 4 Listiny nebo čl. 9 odst. 2 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že mezi legitimní omezení patří také ochrana práv a svobod druhých, bylo by možné se zabývat tím, jak nošení šátku zasahuje do svobody člověka bez vyznání realizovat své právo být bez vyznání. Muselo by ale jít o posuzování situace konkrétní osoby, která by se domnívala, že pouhá přítomnost šátku omezuje její náboženskou svobodu. Argumentace tím, “že by dané jednání mohlo někomu vadit”, není dostatečná pro omezení základního práva.

Jistou logiku argumentaci Městského soudu nicméně musím přiznat: Konfrontace člověka bez vyznání s náboženskými symboly může vést k zamýšlení se nad jejich významem a ke kladení základních filosofických a náboženských otázek. Přítomnost náboženství ve veřejné sféře proto může ohrožovat existenci nezájmu o náboženství z důvodu, že daní lidé s náboženstvím vůbec nepřicházejí do styku. To však není protiprávní postup, ale jeden ze základních způsobů, jak funguje otevřená soutěž idejí v pluralitní společnosti. Přistoupit na argumentaci Městského soudu by proto znamenalo považovat konkrétní ideologii za jedinou správou a vzdát se tázání, zda existuje nějaká alternativa; to by bylo návratem k totalitnímu uvažování, od kterého se snaží náš současný právní systém distancovat.

Otázka diskriminace

Podle Městského soudu v Praze bylo možné o nedůvodnosti žaloby rozhodnout pouze na základě žalobních tvrzení, ze kterých údajně nevyplývalo jakékoliv znevýhodnění studentky. V tomto kontextu stojí za citaci ta část odůvodnění, ze které vyplývá, jak soud chápe diskriminaci a znevýhodnění: Nepovolení výjimky nošení muslimského šátku jako pokrývky hlavy (...) není přímou ani nepřímou diskriminací na základě náboženského vyznání. V případě žalobkyně nedošlo k rozdílnému zacházení ve srovnání s ostatními studenty (všichni bez pokrývky hlavy), nebyla ani nijak znevýhodněna, bez pokrývky hlavy mohla studovat. (...) Odvolací soud také mohl vyjít z definice diskriminace, kterou se rozumí rozdílný, jiný přístup k jedné skupině než k jiné nebo k celku. Opakem diskriminace je stejný přístup ke všem. (...) Tento případ není ani nepřímou diskriminací, neboť i podle definice veřejného ochránce práv je jí takové jednání, při němž se s někým zachází méně příznivě na základě kriteria, které je zdánlivě neutrální. Ustanovení školního řádu sice v důsledku omezovalo žalobkyni nosit šátek, ale omezovalo také všechny ostatní studenty, kteří by si chtěli dát něco na hlavu.

Z právě uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nerozumí nebo nechce rozumět nepřímé diskriminaci tak, jak ji běžně chápe evropské právo.[5] Pokud bychom následovali úvahu odvolacího soudu, nepřímo diskriminováni by nebyli ani vozíčkáři v případě, kdy by do školy neexistoval bezbariérový přístup, protože schody přece omezují všechny studenty, kteří se chtějí do školy dostat. Pokud přijmeme tento způsob argumentace, přehlížíme rozdíl mezi tím, jak různě překážka či obecné pravidlo dopadá na jednotlivce: pro zdravého člověka jsou schody přinejhorším otravou, pro vozíčkáře nepřekonatelnou překážkou; pro evangelíka nebo ateistu může být zákaz nošení pokrývek hlavy ve škole prudou, ale pro muslimku, jeptišku nebo sikha nepřekonatelnou překážkou. 

Právě popsané rozlišování je nezbytné pro úspěšnou (správnou) aplikaci konceptu nepřímé diskriminace a každý soudce aplikující antidiskriminační zákon by ho měl být schopen. Pro úplnost (s ohledem na časté výtky směřované proti antidiskriminační legislativě) je třeba uvést, že pro konstatování nepřímé diskriminace nestačí pouhý závěr o tom, že zdánlivě neutrální ustanovení znevýhodňuje osobu určitých charakteristik, ale je třeba dále prokázat, že dané pravidlo nesleduje přiměřeným způsobem legitimní cíl. A to je dle mého názoru pole, na kterém by se měla primárně odehrávat právní debata o diskriminačním aspektu této kauzy. 

Politický charakter náboženství

Městský soud v Praze v odůvodnění svého závěru o nedůvodnosti žaloby několikrát na podporu své argumentace uvedl, že islám je politické náboženství, resp. že politická povaha tohoto náboženství je v rozporu se západními ideály, na kterých je po roce 1989 založena česká společnost. To je značně manipulativní argument a v odůvodnění soudního rozhodnutí o základních právech by hned z několika důvodů neměl mít místo.

V prvé řadě je třeba uvést, že každé náboženství je do jisté míry politické, neboť se snaží přispět k proměně jednotlivců i společnosti. Takový přístup náš právní řád nejen nezakazuje, ale přímo vyžaduje, neboť bez politické participace a snahy o lepší správu věcí veřejných nemůže existovat. Pokud má soud na mysli rozpor některých politických názorů opírajících se o islám se západními liberálními ideály, pak je v obdobném postavení řada křesťanských náboženských skupin (např. v oblasti potratů, homosexuality, eutanazie, vojenské služby nebo autority nadřazené civilnímu právu). To, že nějaká skupina lidí hlásících se k určitému náboženství vyjadřuje hodnoty odporující západním liberálním ideálům neopravňuje stát k tomu, aby omezil základní práva lidem, u kterých si myslí, že patří ke stejné široce pojaté skupině. Pokud by tomu tak bylo, mohl by stát omezit náboženskou svobodu všem náboženským společnostem operujícím na českém území, neboť v každé z nich se najde někdo, kdo smýšlí v rozporu se západními liberálními ideály. 

Druhou zásadní skutečností je, že ani označení určitého náboženství za politické neznamená automatickou možnost v libovolné míře omezit jeho projevy. Závěr o politickém charakteru projevu by pouze vedl k přesunu přezkumu z oblasti náboženské svobody do působnosti obecné svobody projevu, která mimo jiné (či především) chrání právě politický projev. 

V případě dané studentky proto bylo na místě hodnotit, jaký mělo nošení muslimského šátku charakter. Pokud náboženský, měl se soud zabývat oprávněností jeho omezení na poli náboženské svobody, pokud politický, pak na poli svobody projevu. Tímto směrem se však úvahy soudu vůbec neubíraly.

Závěrem

V návaznosti na snahu prvoinstančního soudu vyhnout se kontroverzním otázkám náboženské svobody je třeba ocenit přímočarost, s jakou odvolací soud vyložil argumenty pro omezení náboženské svobody muslimské studentky. Většina použitých úvah má žel demagogický charakter a neobstojí v testu racionality, konstistentnosti argumentace a souladu s judikaturou v oblasti základních práv a svobod. 

S ohledem na strategický charakter projednávaného případu můžeme čekat podání dovolání a přezkum dosavadního průběhu řízení Nejvyšším soudem ČR. Můžeme se tudíž těšit na další judikaturní příspěvek do diskuse o limitech náboženské svobody a antidiskriminační legislativy. Diskuse, které žel v současnosti dominuje demagogie nad racionální argumentací. 

---

[1] Viz např. Rozsudek ESLP ve věci Kokkinakis proti Řecku ze dne 25. 5. 1993, stížnost č. 14307/88.

[2] Rozsudek ESLP ve věci Svatého synodu Bulharské pravoslavné církve proti Bulharsku ze dne 22. 1. 2009, stížnosti č. 412/03 a 35677/04, odst. 148.

[3] Rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci Leyla Şahin proti Turecku ze dne 10. 11. 2005, stížnost č. 44774/98, odst. 107, rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci Lautsi proti Itálii ze dne 18. 3. 2011, stížnost č. 30814/06, odst. 61–62 a tam uvedená judikatura.

[4] Rozsudek pléna ESLP ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72, odst. 49. Rozsudek ESLP ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku ze dne 20. 9. 1994, stížnost č. 13470/87, odst. 49. Rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci S.A.S. proti Francii ze dne 1. 7. 2014, stížnost č. 43835/11, odst. 120. Rozsudek ESLP ve věci Erbakan proti Turecku ze dne 6. 7. 2006, stížnost č. 59405/00, odst. 56.

[5] K diskusi o přímé a nepřímé diskriminaci viz můj komentář k nedávným rozhodnutím Soudního dvora EU:

Zákaz nošení náboženských symbolů na pracovišti dle Soudního dvora EU. V detailech srov. Pavla Boučková a kol. Antidiskriminační zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2016.