Súdny dvor dnes ráno rozhodol, že povinné kvóty na prerozdelenie migrantov sú v poriadku, procesne i obsahovo.
Slovensko a Maďarsko napadli v decembri 2016 pred Súdnym dvorom tzv. relokačné rozhodnutie Rady, ktorým boli zavedené neslávne povinné kvóty na prerozdelenie migrantov. O týchto žalobách dnes ráno rozhodol Súdny dvor zamietavým rozsudkom.
Podľa tlačovej správy rozhodnutie netrpelo ani procesními vadami, ani nebolo v danej (núdzovej) situácii disproporčné. V procesnej časti bude najzaujímavejšie, ako Súdny dvor upresní pojem "legislatívneho aktu", resp. "legislatívneho procesu". Je to síce extrémne technická otázka, ale procesní fajnšmekri si uvedomujú, že jej zodpovedanie ovplyvní rolu Európskej rady (má právo vopred zakázať prijatie nejakého právneho aktu? a zmeniť požiadavku QMV na požiadavku jednohlasného rozhodnutia?), Rady ministrov (musí zverejňovať hlasovanie i o nelegislatívnych aktoch?), Európskeho parlamentu (má právo sa vyjadrovať ku každej drobnej zmene v (ne)legislatívnom procese?) i národných parlamentov (majú právo komentovať i nelegislatívne akty?).
S obsahom sa (zrejme) Súdny dvor popasoval trochu inak než generálny advokát. Zatiaľ čo AG Bot nastavil zrkadlo žalujúcim členským štátom (sami ste príčinou, prečo kvóty nefungujú), Súdny dvor zvolil najprv jemnejšiu argumentáciu, a sice že vhodnosť určitej právnej úpravy nemáme posudzovať retrospektívne, ale očami historického zákonodarcu, ktorý ju prijímal v určitom čase. Až potom dodal, že nedostatok spolupráce zo strany niektorých členských štátov tiež nepochybne zohral nejakú rolu v zlyhaní celého relokačného mechanizmu.
Toľko krátka správa vychádzajúca z tlačovky, na ostatné zvedavé otázky nám snáď už o pár hodín odpovie samotný rozsudok Súdneho dvora.
P.S.: Najúsmevnejšie samozrejme je, že rozhodnutie Rady bolo prijaté na dva roky, jeho účinnost teda tak či onak skončí 26. septembra tohto roku... :-)
Pojem legislativní akt byl vyložen podle široce převažujícího a rozumného výkladu. Jiný výklad by vedl ke značnému oslabení právní jistoty, o kterou smlouvy v této otázce usilují.
OdpovědětVymazatParlamenty mají právo komentovat i nelegislativní akty. Pravidelně se tak děje v rámci tzv. politického dialogu. Návrhy relokačních rozhodnutí jim byly i postoupeny Komisí, což je u nelegislativních aktů standardní. Ale neuplatní se samozřejmě lhůty vázané na legislativní akty, takže to reálně nestihly před přijetím rozhodnutí.
Jestli bylo nutné takhle spěchat, když bylo jasné, že s realizací rozhodnutí se vzhledem k absolutní nepřipravenosti azylových a recepčních systémů Řecka a Itálie (které navíc v té době zdržovaly a odmítaly materiální a personální pomoc ze strany členských států i EASO nutnou k registraci a relokaci příchozích) stejně může začít až po několika měsících, je jiná otázka. Politická symbolika bohužel často vítězí nad racionalitou.
Trochu problém mám stále s pojetím "dočasnosti". Reálně samozřejmě nikdo nemohl čekat, že Soudní dvůr bude omezovat orgány EU v prointegračním výkladu jejich kompetencí, ale ta relokační rozhodnutí zkrátka vyvolávají trvalé důsledky. Právě proto, že jde o výjimečný právní základ, nejde o legislativní akt, že lze příslušný akt přijmout kvalifikovanou většinou ze dne na den, aniž by se o tom v rámci členských států stihla vést jakákoli debata, by se podle mě měla podmínka dočasnosti vykládat úzce. Kolik let a jaký počet je ještě "dočasný"? Co kdyby většina v Radě opakovaně přijímala rozhodnutí o relokaci podle vzoru toho napadeného, vždy dočasná ve smyslu rozsudku Soudního dvora? Primát efektivity práva EU před vším ostatním a odkazy na široký prostor pro uvážení unijního normotvůrce oslabuje kontrolu moci, což pak vede k permanentní krizi.
K bodu 223: Málokterý stát relokace naplnil.
https://ec.europa.eu/home-affairs/sites/homeaffairs/files/what-we-do/policies/european-agenda-migration/press-material/docs/state_of_play_-_relocation_en.pdf