Martin Madej: O nutnosti práva

Mezi často diskutované vlastnosti práva patří jeho platnost, legitimita či efektivita. To odpovídá naší snaze vytvořit právo jako systém pravidel schopných usměrňovat chování lidí podle našich představ o spravedlivém uspořádání společnosti. Naopak úvahy o právu coby nevykonstruovaném, metafyzicky existujícím světě ponecháváme platónským či karterizánským filozofům minulosti. O to víc se straníme představám o filosofii dějin, které si v českém prostředí možná stále (podvědomě) spojujeme s dialektikou marxismu-leninismu. Spíše než jako dějinami nebo Bohem podmíněný řád vnímáme i právo střízlivě, analyticky jako ten soubor právních norem, které jsou uznávány a vykonávány státní mocí, nanejvýš s dodatkem dotváření práva dalšími aktéry.

Proč o tom mluvím? Asi jsem snílkem, který věří, že objektivní právo nemá a nemůže mít původ v arbitrárním rozhodnutí, v konsensu ani odkazu k transcendentnu. Zde musím přejmenovat předmět zájmu, protože pro někoho může být obtížné oprostit se od analytického vnímání pojmu právo. Protože zvláštní pojem nemám, nazvu jej prostě Právem, s kapitálkou. Odlišuji tedy Právo jako ideální předobraz práva. 

Myslím, že Právo a jeho věda potřebují měřítko, které bude objektivnější než měřítko platnosti nebo spravedlnosti. To první postrádá substrát, to druhé metodu určení. Zásadní paradigmatickou změnou, jež přinesl v 19. století darwinismus, bylo upuštění od představy Boží vůle tvořící svět ve prospěch představy světa tvořícího se ze sebe podle přírodních zákonů. Darwin si jako první uvědomil - a vědecky dokázal - že diverzita a racionalita v přírodě nejsou výsledkem volního aktu, ale přirozeného výběru. Jako lidé máme tendenci hledat tvůrce kdekoliv, kde vidíme funkci. Sekera slouží k sekání a hodiny k určení času; jejich funkční určení mají na svědomí kovář a hodinář. Podobně i všechny struktury, orgány a chování žijících bytostí jsou uspořádány tak, aby sloužily určitým funkcím. Darwin ukázal, že tyto funkce nejsou určeny Stvořitelem, ale přírodními procesy. Organismy tak jsou přizpůsobeny k určitým účelům (ryby k plavání ve vodě, srdce k pumpování krve), ty však mohou být lépe vysvětleny s pomocí kategorií nutnosti, spontánnosti a logiky než úmyslu či plánu. To samozřejmě neznamená, že každý organismus, který se utvoří, má ihned ty nejlepší vlastnosti a funkce. Genetická mutace je v přírodě věcí náhody a většina těchto mutací má negativní výsledky. Část z nich však některým druhům poskytne výhody, díky kterým druh přežije.

Když se nad tím zamyslíme, kopíruje i právo podobné schéma. Dějiny lidské civilizace ukázaly, že určité normy jsou lépe uzpůsobené organizovat společnost než jiné. Soukromé vlastnictví, principy právního státu nebo pravidla dekoncentrující veřejnou správu jsou jen některé z norem, které v minulosti vedly spíše ke stabilitě a kontinuitě než nestabilitě a úpadku. Skýtají tak určitou inherentní racionalitu - můžeme je bránit nebo kritizovat, při zpětném pohledu však evokují pocit dějinné nutnosti. Jejich výhodou a zároveň nevýhodou je, že stojí mimo kategorii spravedlnosti. Příroda zkrátka není spravedlivá. Prvky přirozeného výběru jsou vždy eticky neutrální, takže i hodnoty jako tolerance nebo demokracie mohou v přirozeném výběru vždy obstát jen jako nutné, nikoli jako dobré.

Vneseme-li do systému přirozeného výběru prvek úmyslu, nejedná se už o přirozený výběr. A tak, zatímco přirozený výběr v přírodě bude v ohrožení, dá-li se člověk v budoucnosti do genetického inženýrství, neukázal se přirozený výběr jako možný v některých jiných normativních systémech - např. náboženství - kde k neustálé revizi norem nedochází. Právo, naopak, je mnohem flexibilnější a jeho “mutace” probíhají ve většině státech světa každý den v řádu tisíců. 

Co se snažím narýsovat je to, že Právo se řídí stejnou vnitřní racionalitou, kterou se řídí např. volný trh. Tím netvrdím, že ta která realizace práva je automaticky nespravedlivá, neefektivní či dokonce neplatná, protože je v rozporu s Právem; Právo existuje nad právem, které se mu samovolně přibližuje v souladu s nutností. Podobně jako v curlingu se i v právu snažíme posouvat právní normy do ideálního postavení, tak abychom dosáhli co nejlepšího výsledku, a často je necháváme vzájemně reagovat, a není-li ta která právní norma v ideálním postavení, nijak to nemění čáry Práva, která jsou na ledě světa nekresleny.

To vše by postrádalo reálný význam, kdybych si nemyslel, že lze toto Právo nalézt jinak než metodou pokus-omyl. Právní filozofové, kteří v to věřili, např. G. W. Leibniz, J. Austin, C. F. Wolff nebo D. Stewart, bohužel nebyli schopní spolehlivě ukázat, jak toho docílit. Jak může právní věda objevit Právo coby racionální systém operující z vlastní nutnosti? 

Abstraktně řečeno by mohly snahy právních teoretiků kopírovat snahy genetiků. Dnes víme, že naše DNA obsahuje genetickou informaci určující, které bílkoviny má ribozom v buňce vytvářet. Přeložení nukleotidových sekvencí do amino-kyselinových sekvencí v ribozomu je řízeno genetickým kódem. Každý normotvorný orgán tak může být připodobněn k jádru buňky, které předepisuje pravidla chování ostatním organelám v souladu s jeho vlastní DNA strukturou. Genetický kód zase není nepodobný pravidlům normotvorby, jako jsou pravidla legislativního procesu nebo pravidla pro obecnou právní závaznost soudní judikatury. Podobně jako organely v buňce jsou i jednotlivci ve společnosti vnější pozorovatelé, kteří nemohou právo poznat do doby, než je vytvořeno. Ledaže by (organely) nahlédly do jádra buňky a zjistili, jakou genetickou informaci obsahuje a jakým způsobem je uložena. Co mají totiž pozorování genetiků a racionální dovozování právních vědců společné, je snaha objevit potenciální fakticitu. I předtím, než existují ideální pravidla chování, jsme schopní jejich obsah anticipovat skrze naši schopnost naučit se principy jejich tvorby. Tak jako se racionalita těchto principů ve světě biologie řídí nevyhnutelnou nutností přírody, řídí se racionalita normotvorby nevyhnutelnou nutností společnosti.

Přijetí evolučního pohledu na právo by znamenalo jeho ještě výraznější lineární racionalizaci (dnes některými autory silně kritizovanou) a v současném politicko-společenském paradigmatu, založeném povětšinou na deliberativních demokraciích, by bylo jen těžko představitelné. Možná by ale tento přístup nemusel substituovat, ale jen doplňovat ten současný tam, kde on selhává. Třeba u lidskoprávních dilemat: ustoupíme spíše právu ženy mít dítě nebo právu muže svobodně rozhodovat o své reprodukci (Evans v. UK)? Přestože jsou pozice obou stran na první pohled eticky rovnocenné, nutnost velí vyhovět spíše potenciálnímu otci, protože je rozumnější se domnívat, že z dlouhodobého hlediska se udrží spíše společnost, kde se lidé nemohou rozhodnout kdy dítě mít, než společnost, kde se lidé nemohou rozhodnout kdy dítě nemít. Tím neříkám, že toto je nezbytně správné řešení případu Evans, ale snažím se ilustrovat způsob, jakým právo může s nutností operovat. 

Nutnosti, která by vedla ruku právu, odpovídá racionalita potenciálně ušlapaných cestiček. Je to racionalita, která preferuje správní či ústavní praxi před zákonem a ústavou už jen proto, že se ukázala dlouhodobě udržitelná. To neznamená, že zákon nebo ústavu nemůžeme změnit opačným směrem, ale teprve pokud by tím vytvořený právní stav nevedl k ekonomickému úpadku, hrubým nespravedlnostem či revoluci, můžeme o něm s určitou pravděpodobností říci, že kopíruje linku Práva.

Zdá se, že základním nástrojem poznání Práva podle nastíněného přístupu by mohlo být modelování. Samozřejmě, čím složitější civilizace, tím složitější modelování. Na rozdíl od našich současných snah by ale bylo imunnější vůči subjektivním vlivům, které do práva vstupují.