Text Ústavy diskutovanou otázku nerozebírá, úprava
dobrovolné demise vlády chybí. Spíše mimochodným vodítkem je čl. 73 odst. 1,
uvedený větou „Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky“ a
pokračující rozborem postupu demise ostatních členů vlády. Ustanovení vnímám
jen jako popis procesu demisí členů vlády včetně premiéra, tím arci neodhaluje,
zda s předsedou padne též zbytek vlády. Na okraj podotýkám, že gramatický
výklad Ústavy by asi unesl řešení, dle kterého konec vlády může premiér
zaonačit odvoláním všech ostatních členů (čl. 74) a poté vlastní demisí, to mi nicméně
přijde jako varianta absurdní (byť Janem Filipem [s. 234] předvídána jako možná) a ani ji
k obhajobě své hlavní teze nepoužiji.
Doktrína ve věci není jednotná. Již citovaný Filip se kloní k názoru, že
spojovat osud premiéra s osudem vlády neodpovídá naší parlamentní tradici,
nemáme kancléřský systém. Vojtěch Šimíček (s. 166) zdůrazňuje praktické nevýhody propojení, vláda by musela
být sestavována znovu třeba jen při osobním pochybení předsedy či jeho úmrtí.
Jestliže by vláda s novým premiérem důvěru Sněmovny ztratila, mohla by jí ta vyslovit
nedůvěru. Uvedené argumenty zjevně přesvědčují též Pavla Molka (s. 870). K opačnému
závěru dochází Václav Pavlíček a kol., dle kterých vláda nemůže existovat bez své
hlavy (s. 891). Shodně Pavel Rychetský v nedávno vydaném komentáři tvrdí, že demise
předsedy vlády se pokládá za demisi vlády jako celku, to stejné platí i o konci
předsedy vlády bez demise. Pro tato tvrzení však nepředkládá zdůvodnění s jedinou
výjimkou, spočívající ve stručném odkazu na politickou praxi (s. 706). Ta ale
vskutku výrazně posiluje akcie tábora podporovatelů propojení. Václav Klaus v roce
1997 rezignoval na premiérský post s dodatkem, že jde o demisi celé vlády;
Václav Havel demisi vlády přijal. Obdobně rezignace Vladimíra Špidly znamenala sestavení
nové vlády Stanislava Grosse, totéž jsme si o rok později zopakovali s Jiřím
Paroubkem. V obou případech přitom hlavní smysl rekonstrukce vlády spočíval v osobě
předsedy, zbytek osazenstva se změnil symbolicky. V neposlední řadě demisi
vlády znamenala rovněž rezignace Petra Nečase, u něj fakticky šlo o Šimíčkem/Molkem
uváděný příklad osobního pochybení.
Stručný přehled praxe dosvědčuje přinejmenším vznik ústavní
zvyklosti. Koudelka poukazuje na názor současného pana prezidenta, dle kterého je termín
ústavní zvyklost idiotský. Sám přidává vlastní, po mém soudu nepříliš
přesvědčivé argumenty, proč lze zvyklosti (včetně námi diskutované) libovolně měnit.
Spor o míru závaznosti zvyklostí v českém ústavním systému ale nechám
na jindy. Zajímavější jsou Koudelkovy konkrétní příklady z meziválečného období
a komunistického režimu, ve kterých byl vyměněn premiér a „stejná“ vláda přitom
pokračovala dále - tím je dle něj popírána tradice předmětné zvyklosti. Příklady
posléze poslouží jako doskočiště po vyjádření mé hlavní myšlenky, ke které se (konečně...)
dostávám.
Domnívám se, že hlavním argumentem pro propojení osudu vlády
s premiérem je přítomnost požadavku na získání důvěry pro každou novou
vládu (čl. 68 odst. 3, model tzv. pozitivního parlamentarismu). Ten vyžaduje
rozlišit případy, kdy jde o vládu novou a kdy nikoliv. Po volbách je situace
jasná, v jiných případech už méně. Jde o novou vládu, když se změní tři
ministři velké koaliční strany? když odejde nadpoloviční většina ministrů? když
je menší koaliční strana vyměněna za jinou, dosud opoziční stranu? Ano, lze
vážení ponechat na politice a tvrdit, že v případě nespokojenosti může
Sněmovna vládě vyslovit nedůvěru (viz Šimíček). To bychom se ale posunuli (pro
nepovolební situace) k negativnímu parlamentarismu a to má obvykle v praxi
značný dopad, je rozdíl, zda budou strany ochotny převzít aktivní či pasivní
(odchodem) odpovědnost za vznik vlády či hlasovat pro sestřelení vlády a převzít naopak
odpovědnost za následnou možnou nestabilitu (srv. současný postoj ODS či TOP09
k variantě menšinového kabinetu ČSSD a KDU; nemluvím již o tom, že v ČR
je pro nedůvěru vyžadována vyšší většina!). Faktické důsledky odlišností mezi
modely dokazují též komparativní poznatky.
Nepovolební vlády by byly jednoduše pozitivně diskriminovány oproti povolebním
a spolu s tím by se mohla vázat jejich nižší legitimita, což Ústava nepředpokládá.
Předseda vlády je jediným povinným prvkem každé vlády bez ohledu na její
politické a osobnostní složení a proto by měl sloužit jako kritérium k nespornému
odlišení (ne)novosti vlád. Scénář „premiér ukradl
margotku“ by neměl způsobovat při shodě v koalici problémy, stejná vláda s novým
předsedou by prostě byla rychle jmenována a poté opět získala důvěru. Jistě, musíme zde vzpomenout „faktor prezident“, má teze nicméně počítá s prezidentem odpovědně
vykonávajícím funkci, ne dopouštějícím se excesů podobných tomu z léta 2013.
Nakonec se vrátím ke Koudelkově blogu. Vtip je v tom,
že ústava z roku 1920 předjímala negativní parlamentarismus, vláda bez
ohledu na své složení vládla, dokud jí nebyla vyslovena nedůvěra (§ 75). Proto šlo
vyměnit předsedu vlády a dělat, že se nic nestalo, opozici hlasy pro nedůvěru chyběly.
Hezky to je vidět na stenoprotokolu diskuze při uvedení Františka
Udržala v roce 1929- opoziční poslanci hořekují, že se změnou nic nezmůžou,
ač jde podle nich o vládu novou (dr. Franke: „Nemůžeme proto než projeviti této vládě svoji nedůvěru tím, že budeme hlasovati proti vládnímu prohlášení“).
Komunistické ústavy naopak předpokládaly pozitivní parlamentarismus, těžko však
tehdejší praxi nehlasování o vládě s novým premiérem považovat za důkaz
čehokoliv, ústava byla makulaturou, skeptik nechť se „potěší“ třeba
stenoprotokolem z nástupu Ladislava Adamce.
V modelu parlamentarismu současná ústava nenásledovala svůj vzor z roku
1920 a tak není divu, že se změnila rovněž praxe.