Stejný zločin, jiný trest

Nikoho nemůže překvapit, že soudy rozhodují různě. Vezměte si náhodný trestný čin. Popište ho deseti lidem okolo sebe a zeptejte se jich, jaké a jak vysoké tresty by udělili. Dostanete mnoho různých odpovědí. To samé se stane, pokud má trest udělit deset trestních soudců, co soudí i desítky let. Logicky tak vznikají rozdíly mezi soudci i soudy, jejichž rozsah jsem zkoumal. Následnou otázkou pro každého musí být, zda jsou tyto rozdíly dostatečně velké, aby si zasloužily řešení. 

(Procento uvězněných pachatelů převážně trestného činu řízení bez odebraného řidičáku (§ 337 odst. 1 písm. a) TZ) bez souběhů a mladistvých, 2012-2014)

Na ní je možné odpovědět ze dvou stran: 

Zaprvé z mezinárodního pohledu. Vypadá to, že české rozdíly jsou srovnatelné s americkými, kde vyvolaly velmi živou diskuzi a přijetí zákonů, které byly přehnaně přísné, protože neumožňovaly zohledňovat mnohé charakteristiky pachatelů. Rozdíly v Česku jsou nejspíše vyšší než ve Anglii a Walesu, z ostatních států zatím nemáme porovnatelné výsledky. Z mezinárodního hlediska tak česká situace vypadá problematicky.

Druhá odpověď je jednodušší, ale její posouzení záleží na hodnotovém soudu. 11-18 % délky nepodmíněného trestu odnětí svobody u tří posuzovaných trestných činů (opakovaná krádež, neplacení alimentů, řízení bez oprávnění) závisí na tom, před který soud se dostanete. Obdobné rozdíly se vyskytují i pokud se podíváme na rozdíly u délky podmíněných trestů či rozhodnutí, zda poslat osobu do vězení či ne. Z mého hlediska je nepřijatelné, aby v právním státě přibližně desetina až pětina trestu záležela na tom, před jaký soud se dostanete. A to ještě nebyly z důvodu nedostatku dat vyhodnoceny rozdíly mezi soudci.

Se situací je tak potřeba něco udělat. Není otázkou, co. Existuje totiž dostatek opatření, která vycházejí ze světové vědecké debaty i z návrhů Rady Evropy a jsou vhodné pro české poměry.

Co tedy s tím?

Dvě hlavní oblasti, které potřebují reformu, jsou trestněprávní legislativa a její aplikace soudy. Současný trestní zákoník a rozhodnutí soudů nejsou dostatečně konkrétní v následujících okruzích: (a) Trestní zákoník nestanoví účely ukládání trestů. Mají být tresty směřovány více směrem k nápravě pachatele nebo mají primárně odrážet závažnost spáchaného trestného činu a odplácet za ní? Od této volby se bude odvíjet volba trestu i jeho délka. (b) Oproti občanskému zákoníku či správnímu řádu není trestním zákoníkem zakotveno, že by soudy měly postupovat v obdobných otázkách obdobně a v odlišných odlišně. Pouhé vyjádření je podstatné. (c) Není jasné, kdy má pachatel skončit ve vězení, zákonná definice je velmi gumová. Toto je jedním z důvodů, proč jsou popsané rozdíly mezi soudy tak velké. (d) Zákon nepomáhá soudcům při stanovování trestů a nemají tak pořádná vodítka, jak odůvodnit výši trestu. Ze seznamu přitěžujících a polehčujících okolnosti nevyplývá, které jsou nejvýznamnější nebo jak konkrétně by měly ovlivnit výši trestu. 

Některá z těchto opatření by mohly přijmout Nejvyšší soud či Nejvyšší státní zastupitelství v rámci svých pravomocí sjednocovat. Jednalo by se zejména o bližší specifikaci případů, kdy je třeba poslat pachatele do vězení a jak rozhodnout o délce trestu. Nejvyšší soud by mohl o těchto otázkách přijmout sjednocující stanovisko, které by je specifikovalo. To ale není pro soudce závazné a vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud bohužel v současnosti nemůže rozhodovat o délce trestů, tak by své stanovisko nemohl mocensky prosazovat.

Nejvyšší státní zastupitelství oproti tomu může nařídit státním zástupcům, jak stanovovat a odůvodňovat tresty. Soudci se sice jimi neřídí, ale ve většině případů se podle nich orientují. Podrobné pokyny pro státní zástupce by tak mohly sehrát roli při sjednocování rozhodovací praxe soudů.

Mnoho soudců dnes řádně neodůvodňuje, proč vybrali určitý trest. V právním státě by přitom měla být samozřejmost, aby soudci řádně odůvodňovali, proč uložily určitý typ a délku trestu. Odůvodnění trestu by mělo být tak jasné a konkrétní, aby ostatní soudci pouze na základě jeho popisu uložili obdobný trest. Nejen, že by toto vedlo k rovnosti mezi pachateli, ale zároveň by to vedlo k větší legitimitě českého soudnictví. Pouze dobře odůvodněný trest může být obviněným vnímán jako spravedlivý. Pokud by kdokoli z nás seděl ve vězení, tak by nám mělo být jasné, proč jsme dostali tři a půl roku a ne třeba pět. To dnes bohužel jasné není.

Dodržování požadavku konkrétních odůvodnění by mělo být kontrolováno odvolacími soudy. Bylo by to jednoduché. Odvolací soud by zkrátka začal rušit každé rozhodnutí, které není dostatečně konkrétní, tedy nevyjadřuje se ke konkrétním charakteristikám pachatele a spáchaného trestného činu. Konkrétní odůvodnění by se muselo vztahovat nejen k typu ale i k délce trestu. Obecná odůvodnění typu „Vzhledem k povaze trestného činu, jeho spáchání, osobním, majetkovým a rodinným poměrům pachatele“ nic neříkají. Jeden z nejuznávanějších kontinentálních kriminologů Martin Killias zmiňoval již v roce 1994, že v kontinentální Evropě soudy běžně recitují přitěžující a polehčující okolnosti bez uvedení jejich konkrétního dopadu na typ a délku trestu s jediným cílem. Aby ztížily odvolání. Podobně skeptický je i německý profesor Thomas Weigend ve svém článku z června 2016 v Crime and Justice.

Rozhodování odvolacích soudů by logicky mělo podléhat určité kontrole Nejvyššího soudu. Pouze tak můžeme zajistit stejnou praxi napříč republikou. Současná úprava dovolání to bohužel nedovoluje, protože Nejvyšší soud může rozhodovat o druhu a vyši trestu jen ve velmi výjimečných případech. Možnosti dovolání by tak měly být vhodně rozšířené. Někdo namítne, že to zvýší počet řešených případů. Možná krátkodobě. Z dlouhodobého hlediska ale lepší úprava ukládání trestů povede naopak k menšímu počtu použití opravných prostředků, zejména odvolání. Soudci, advokáti a snad i obvinění by v takovém případě totiž lépe rozuměli tomu, proč byl uložen určitý trest a zda je v souladu s rozhodováním vyšších soudů.

Víte, jaký je průměrný trest za vraždu? Jsem si jistý, že ne. Protože podobná statistika není nikde dostupná. V současnosti nemáme dostupné statistiky o tom, jaké se ukládají tresty. Soudci se tak nemůžou srovnávat s průměrem a řádně se nevyhodnocuje současná praxe. Přitom potřebná data existují. Informovat o trestech a jejich délkách by měla být jednou ze povinností tohoto státu vůči občanům i soudcům. Potřebujeme vědět, jak trestáme.

Lepší nic než politika

Na závěr je třeba poznamenat několik zásadních zásady pro případnou reformu. 

Zaprvé, lepší žádná reforma než nedostatečně provedená. Reformy práva a koncepce nejsou obvykle v Česku řádně propracované. Otázka ukládání trestů je přitom tak náročná, že není uspokojivě vyřešena v žádné zemi. Rychle provedené řešení, které by proběhlo bez hlubokého rozboru tématu, by situaci pouze zhoršilo. Nelze očekávat přijetí komplexních řešení za několik měsíců, ale nejdříve v horizontu několika let, pokud se tomuto tématu bude vůbec věnovat pozornost.

Zadruhé, o ukládání trestů by měli rozhodovat primárně odborníci, kteří se této problematice věnují. Zákonodárce by měl po dlouhé diskuzi a na základě empirických výzkumů rozhodnout, které účely trestu jsou vhodné a popřípadě upravit (zejména snížit) některé trestní sazby. Detaily úpravy by pak měla být primárně nechána na odbornících a soudcích, popř. na komisi pro ukládání trestů.

Zatřetí, nakonec je potřeba nechat rozhodovat soudce. Systémy, ve kterých má soudce narýsováno, jak přesně rozhodovat, vedou k obdobnému posuzování odlišných případů. To porušuje zásadu rovnosti stejně jako případy, když jsou obdobně případy posuzovány různě.

Začtvrté, bez podrobného výzkumu a přijetí řádně prodiskutovaných koncepcí nelze uskutečnit reformu. Zkuste si odpovědět na následující otázky: Jakou roli dnes hraje a jakou má hrát trestní minulost obviněného při ukládní trestů? Které tresty mění lidi k horšímu, které k lepšímu a jaký dopad mají mít tyto poznatky na ukládání trestů? Jaká je hierarchie trestů podle závažnosti? Jsou jednotlivé sazby za trestné činy v trestním zákoníku skutečně seřazené podle závažnosti? Bez zodpovězení těchto i dalších otázek nemůžeme přistoupit k řešení rozdílů při ukládání trestů. Problém je totiž zakopán hlouběji než v pouhých rozdílech při ukládání trestů. Pramení z toho, že nevíme, proč a jak tresty ukládáme.

(Lehce zkrácená verze článku vyšla v Lidových novinách 5. 12. 2016)