Hubert Smekal: Když se nejlepší jmenuje Simple

Letos přednáším v letním kurzu na Shandong University již potřetí, proto dnešní příspěvek koncipuji jako shrnutí všech dosavadních zkušeností. Využívám při tom mohutně blogu Politica Mundi, kde jsem loni a předloni své poznatky zaznamenával. První rok byl rozhodně nejtěžší, působil jsem ve Weihai jako jediný zahraniční přednášející, ve stupňovité posluchárně sedělo na devadesát studentů, přičemž anglicky rozumělo zhruba třicet a mluvilo patnáct. Každopádně dekorum se zpočátku dodržovalo - studenti při mém příchodu vstávali, povstali též pokaždé, když chtěli něco říct a tleskali na konci přednášky. Když se to opakovalo, vysvětlil jsem jim, že na mých hodinách tohle není třeba. 

Přednáším čtyři týdny, každý týden čtyřikrát, a to dvakrát 50 minut s desetiminutovou přestávkou mezi dvěma jednotkami. Oproti českým devadesátiminutovkám se na oko jedná pouze o malý rozdíl, ale v praxi mi těch deset minut navíc připadá docela zásadních. První rok jsem řečnil o evropském systému ochrany lidských práv, samozřejmě s mohutným obecným lidskoprávním úvodem, jelikož se jedná o problematiku nepoznanou. Loni a letos jsem byl požádán o uvedení do práva EU, nicméně dohodl jsem se, že evropský lidskoprávní komponent zůstane zachován. Funguje argumentace, že lidská práva tvoří součást mezinárodního práva, tudíž by studenti mezinárodního práva měli být problematikou aspoň letmo políbeni.

Fotbal výuku válcuje

Vedle slabší angličtiny mi první rok situaci komplikoval probíhající fotbalový šampionát v Brazílii, jenž se v Číně sledoval mnohem intenzivněji než u nás, tudíž v osm ráno po pozdně nočním (časový posun vystřelil přenosy cca na třetí hodinu ranní) emočním sportovním vypětí minimálně deset studentů nepokrytě spalo. Nejpopulárnějším týmem se stalo jednoznačně Německo, při mém dotazu proč, bez ohledu na pohlaví unisono znělo: "Because they are handsome". Letošní Euro se sledovalo mnohem méně, zato se mě vyptávali na Brexit, o němž slyšeli, ale dost povrchně. Avšak opět se přesvědčili, že demokracie potřebuje jisté limity a řízení seshora.

Samostatný problém představuje plagiátorství. Studentům jsem první rok vymýšlel úkoly typu trest smrti v Číně (Probíhá debata o jeho ukončení? Popište argumentaci.), proč Čína neratifikovala Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (ne, nijak omezován jsem nebyl a autocenzura neprobíhala), a podobně, bohužel, odpovědi naznačovaly, že operace kopírovat-vložit patří mezi ty nejoblíbenější. Vysvětlovat jsem koncept plagiarismu třikrát, ale myslím, že jej vůbec nepochopili, netušili, že by mohli dělat něco špatně (disclaimer: zde se jedná o autoplagiát). Nicméně studentstvo si vysokého muže evropského vzhledu vážilo, dostával jsem maily jako "We love you and your class." (spolu s fotkou ve svátečních šatech u bílého klavíru), "We are depressed because this is the last week when you teaches us." atd.

I don’t know, but I love Nedved

Loni a letos jsem vsadil na standardnější metodu zkoušení než eseje - klasické znalostní testy a diskuze nad vybranými problémy v malých skupinách. O překvapení jsem nicméně připraven nebyl. Angličtina a interakce se výrazně zlepšily, měl jsem totiž třídu o 30 lidech (letos 40) se specializací mezinárodní právo. Po loňském prvním testu jsem hodně zíral: devatenáctileté čínské děti se za pár dní zvládly naučit právo EU lépe než dost českých bakalářů za celý semestr. S nejlepší skupinkou studentů jsme debatovali horizontální účinek směrnic a přelom v judikatuře, který přinesl případ Keck. Zíral jsem o to víc, že pro ně je vše zcela nové, vše se jmenuje Council nebo Commission, ale pokaždé je tam jinak strčeno European či Europe, čímž se jedná o zcela jiné zvíře...  Nevím přesně, k čemu jim tato znalost bude, ale byl jsem nadšen.

Na druhé straně, našlo se i dost takových, kteří nezvládali naprosté základy, což ale dost výrazně korelovalo s neznalostí angličtiny. Asi nejlepší odpovědi tasil jeden borec, co dosáhl cca 10% úspěšnosti v testu. Zostra začal hned na první stránce odpovědí: „I don’t know, but I love Nedved.“ To jsem ještě akceptoval jako legraci, jenže zanedlouho přišlo: „I don’t know, but I love Petr Cech.“ Pak ještě přidal to samé u následujících: Manchester United, Thomas Necid, Wayne Rooney a Rosicky. Další nepříliš úspěšná výtečnice předvedla následující: “Because of my poor results, I am too ashamed to tell my name... But my handsome and kindly teacher, I am wondering is it possible for me to get the questions on the written test?”

Chris goes Fionnán

Specifickou kapitolu představují čínská jména. Rozsypaný čaj samozřejmě nepřečtu, takže stejně jako v byznysu, tak i mezi studenty se stalo normou, že si dávají anglická jména. První rok se například stala mou nejlepší studentkou dáma jménem Simple... Pak tu byli též Wisdom, Threetrees, Leila, Daisy, loni vedli Ophelia a Greyson, letos asi Dragon a Hunter. Působivý kousek předvedl loni Chris, jenž byl nespokojen se svým příliš nudným jménem, zakoukal se do mé irské spolu-přednášející a dožadoval se po ní nějakého irského jména. Ta mu z legrace navrhla Fionnán, což on okamžitě k jejímu velkému úžasu s nadšením akceptoval, tudíž letos již pobaveně sledujeme dokonalou přeměnu neduživého čínského studentíka v bájného blonďatého válečníka.

Mírný kulturní šok může nepřipravenému způsobit písemná komunikace se studenty a studentkami, kteří smajlíky a milými větami rozhodně nešetří. Úplně se v chatovací kultuře neorientuji, ale hádám, že co se emojis týče, tak ta čínská naši válcuje. I docela formální maily studenti prokládají srdíčky, pusinkami, či naopak brečícími animacemi.

Moji nejmilejší čtenáři, všechny váš strašně postrádám a přeji vám, aby tento den byl pro vás nezapomenutelným! Buďte šťastnými, váš Hu Bert 😘😍

Foto: Konfucius střeží kampus.