Osekání pravomocí prezidenta: na pozadí předložené změny Ústavy aneb pár subjektivních postřehů k jedné konferenci

Změny ústav patří k okamžikům, kdy se právo úzce propojuje s politikou a problematika tudíž začne zajímat i širší veřejnost. Poslední takovou kontroverzní novelizací bylo zavedení přímé volby prezidenta, které ale až na pár maličkostí nebylo doprovázeno úpravou jeho pravomocí. Současná vládní koalice se v programovém prohlášení rozhodla záležitost napravit a připravila poměrně širokou novelizaci Ústavy, dotýkající se ponejvíce právě postavení prezidenta, v menší míře také ostatních orgánů.

Mým cílem není souhrnný komentář jednotlivých bodů navržené úpravy, ale několik poznámek ke konferenci konané 9. března na půdě Poslanecké sněmovny pod záštitou (a moderátorstvím) předsedy ústavně právního výboru Jeronýma Tejce, která se návrhu a obecně možným novelizacím ústavy věnovala. Příspěvky přednesly téměř všechny těžké váhy českého ústavního práva, za ty chybějící zaskočili nováčci z welterové kategorie, kupříkladu má maličkost. Rovněž publikum bylo mimořádně reprezentativní co do kvantity i kvality. Program a hlavně zvukový záznam setkání jsou dostupné na webu, proto nemusím činit souvislou rekapitulaci a dovolím si pár subjektivních postřehů.

Nejprve obecně:

• Vystupující neměli přidělená konkrétní témata, takže někteří si vybrali úzký výsek problematiky, jiní zase téměř utekli z organizátory zamýšlené výseče.
• Řada panelistů prožila bohatou kariéru a nechala (nechává) za sebou výraznou stopu v českém ústavním právu. Přesto (nebo právě proto?) do svých příspěvků (ne)nápadně zapojovali osobní agendu. Jinak řečeno, není nad to připomínat a bojovat prohrané bitvy
• Moderátor, pravděpodobně zhrozen snahou hnutí ANO omezit časově promluvy poslanců ve Sněmovně, nechal řečníky rozprávět libovolně dlouhoi. Ve výsledku díky tomu asi 97 % času zabraly monology a nedostalo se ani na otázky (jen na VIP komentáře), ani na reakce mezi panelisty.
• Pro mě překvapivě chyběla v sále osoba nejpovolanější, totiž ministr Dienstbier jako navrhovatel změn. Důvod jeho neúčasti ovšem neznám a tak informaci berte jako konstatování, nikoliv kritiku.
• Do společenské rubriky: Program byl naplánován od 10 do 15h, přitom se konal jen jeden kratší coffee break a ten dokonce místo oběda! Úroveň občerstvení nehodnotím, protože ve své podstatě není co hodnotit J Aneb ve Sněmovně se nehoduje, ale maká…

Můj ústní příspěvek obhajoval jednoduchou tezi: Politický i odborný rozměr debaty o změnách Ústavy, a to včetně aktuálního návrhu, vychází z veskrze normativních pozic a zcela mu chybí využití empirických poznatků. Bližší rozvedení argumentu včetně příkladů snad brzy zhmotním v nějakém krátkém článku, zde se opět omezím na dva nesystematické „výkřiky“.

Eliška Wagnerová započala vystoupení odsouzením mého volání po posílení empirie, byl jsem označen za příslušníka podezřelé kliky líhnoucí se na FSS (ošklivá slovíčka!). Domnívám se nicméně, že šlo o nedorozumění. Paní senátorka zdůrazňovala důležitost vnitřní koherence Ústavy, strukturální jednotu, vůči nimž je třeba text vykládat i novelizovat. Nikdo nezpochybňuje, že každá novela musí přihlížet k rámci vymezenému např. čl. 9 odst. 2 Ústavy, po mém soudu se ale do těchto mantinelů vměstná mnoho různých (a přesto kompatibilních) možností změn. A zde už je možné uplatnit empirii. Opačný výklad by znamenal konstrukci „ideální ústavy“, která by vlastně nemohla být novelizována, protože každá změna by narušovala vnitřní koherenci. Nebo že bychom se novelami museli jen přibližovat onomu ideálnímu produktu? A kdo jej určuje? Mimochodem důležitost empirie pak mnohokrát zdůrazňovala E. Wagnerová sama, její příspěvek se hemžil výrazy typu „čerpat zkušenosti“, „prověřené principy“ nebo „žitá realita“. 

Konkrétně jsem svou výše uvedenou tezi dokazoval na případu navrhovaného podmínění jmenování členů Bankovní rady ČNB souhlasem Senátu. Účastníci mi nevědomky vyšli vstříc. Tak například prof. Gerloch účast Senátu odsoudil, protože dle něj nemá žádný vztah k hospodářské politice. I kdybychom přijali dané tvrzení jako fakt (zákony vztah k penězům nemají?), nejde spíše o argument pro zapojení Senátu? Není přece klíčovým ústavním cílem nezávislost ČNB? Mimochodem prof. Gerloch se klonil k vícezdrojovému jmenování, část členů Bankovní rady by dle něj měl navrhovat Senát. Znamená to, že Senát je „závadný“ jenom za určitých okolností? Již zmíněná dr. Wagnerová v reakci na mě přiznala, že Senát u kandidátů na soudce ÚS přezkoumává především naplnění formálních zákonných požadavků. Jestliže toto je empirická zkušenost, proč dávat Senátu pravomoc u Bankovní rady? Nebyla by potom s trochou sarkasmu lepší matrika (věk, občanství atd.) a Vědecká rada VŠE (jde o odborníka?). Ve výsledku tak každý bude mít po vyslechnutí dvou významných osobností české doktríny ústavního práva k možnosti zapojení Senátu více otázek než odpovědí.

J. Tejc v závěrečném slově přiznal, že ideálně by měla novelizace Ústavy následovat linku 1) jasný koncepční záměr, 2) komparace a empirické hodnocení dopadů, 3) hledání politické podpory. Aktuálně se přitom uplatnila linka 1) průsečík politické podpory. To mluví za vše. Jelikož ani odborná obec se dle poznatků z konference na užitečnosti změn a jejich směřování zjevně neshodne, nebylo by možná od věci přistoupit k věci odpovědněji.