Justiční dialog jak se sluší a patří

Člověka, kterého v minulosti některé justiční dialogy zklamaly, vždycky potěší, když může uznale obdivovat úroveň justičních dialogů, které se naopak povedly. Jeden takový se uzavřel minulý týden díky rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Horncastle a ostatní proti Spojenému království. Pojďme se proto blíže kouknout, jak si Londýn "pokecal" se Štrasburkem o právu na výslech svědků proti sobě a možnosti použít tzv. hearsay evidence v trestních věcech. Konkrétně šlo o použití dřívější výpovědi později nepřítomného svědka, kterého obviněný nemohl vyslechnout.

Všechno to začalo senátním rozsudkem ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království. ESLP v něm podržel tehdy konstantní judikaturu (viz např. Lucà proti Itálii, § 40), podle které bylo porušením čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, pokud dříve pořízená výpověď svědka, kterého obviněný nemohl vyslechnout, představovala výlučný nebo rozhodující (sole or decisive) důkaz o vině. To platilo, i když byla tvrzení takového svědka doložena jinými důkazy. V právní praxi se nicméně stává, že svědci umírají. A to se přesně stalo i v případě pana Al-Khawaji, který byl obviněn (a díky výpovědi později zemřelé svědkyně, kterou tak nemohl vyslechnout, i odsouzen) za pokus sexuálního zneužívání. Ve věci pana Taheryho, obviněného pro těžké ublížení na zdraví, se jeden ze svědků ze strachu před panem Taherym nedostavil k soudu a jeho výpověď byla pouze přečtena porotě, aniž by ho pan Tahery měl možnost vyslechnout. ESLP tak došel v případech obou stěžovatelů k závěru o porušení Úmluvy. Kolegium pěti soudců velkého senátu však vyhovělo návrhu vlády Spojeného království na postoupení věci velkému senátu.

V mezičase totiž na stejnou právní otázku narazil i Nejvyšší soud Spojeného království ve věci Horncastle a ostatní ([2009] UKSC 14). V této věci byli celkově 4 obvinění odsouzeni na základě výpovědí nepřítomných svědků (dva zemřeli a dva se báli). Nejvyšší soud využil příležitosti (pravděpodobně v očekávání, že se pan Horncastle a spol. do Štrasburku obrátí) a ESLP se postavil. S typickou britskou noblesou a elegancí se Lord Phillips snažil vysvětlit, že judikatura ESLP úplně nedoceňuje zvláštnosti anglického trestního procesu, kde nelze úplně jasně určit, který důkaz je rozhodujícím nebo výlučným důkazem o vině. A jediným způsobem, jak v porotním systému dodržet pravidlo stanovené judikaturou ESLP, by bylo nepřipustit jakýkoliv hearsay evidence, což by vedlo ke značnému snížení efektivity anglické trestní justice.

Typicky „po anglicku“ pak Lord Phillips popsal, co na příslušné štrasburské judikatuře nesedí (viz § 91): “The sole or decisive test produces a paradox. It permits the court to have regard to evidence if the support that it gives to the prosecution case is peripheral, but not where it is decisive. The more cogent the evidence the less it can be relied upon. There will be many cases where the statement of a witness who cannot be called to testify will not be safe or satisfactory as the basis for a conviction. There will, however, be some cases where the evidence in question is demonstrably reliable. (…) I will just give one (…). A visitor to London witnesses a hit and run road accident in which a cyclist is killed. He memorises the number of the car, and makes a statement to the police in which he includes not merely the number, but the make and colour of the car and the fact that the driver was a man with a beard. He then returns to his own country, where he is himself killed in a road accident. The police find that the car with the registration number that he provided is the make and colour that he reported and that it is owned by a man with a beard. The owner declines to answer questions as to his whereabouts at the time of the accident. It seems hard to justify a rule that would preclude the conviction of the owner of the car on the basis of the statement of the deceased witness, yet that is the effect of the sole or decisive test.”

A velký senát ESLP poslouchal. Dokonce tak pečlivě, že stávající judikatorní stav zcela rozbořil a zkonstruoval nový test aplikace čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Podle něj je třeba:

1) Prověřit, zda je dán závažný důvod pro to, že obhajoba nemá možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědka obžaloby. Není-li dán, jde bez dalšího o porušení Úmluvy.

2) Pokud nedošlo k výslechu svědka za závažného důvodu, nelze výpověď nepřítomného svědka v zásadě považovat za výlučný nebo rozhodující důkaz viny.

3) Je-li však jako důkaz připuštěna výpověď svědka, kterého neměla obhajoba příležitost vyslechnout, a tato výpověď představuje výlučný nebo rozhodující důkaz viny, neznamená to bez dalšího porušení článku 6 Úmluvy; řízení jako celek lze považovat za spravedlivé, jestliže jsou dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu a umožňující řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti takového důkazu.

ESLP tak díky apelu Nejvyššího soudu Spojeného království značně rozvolnil dřívější „tvrdé“ pravidlo. V případě pana Al-Khawaji následně neshledal porušení práva na spravedlivý proces, u pana Taheryho ale i podle nového testu ano. Sir Nicolas Bratza pak ve svém souhlasném stanovisku výslovně vyzdvihnul justiční dialog mezi Nejvyšším soudem a ESLP, přičemž uznal, že kritika Nejvyššího soudu byla jedním z důvodů, proč pětičlenné kolegium velkého senátu nakonec věc přijalo.

Celý "pokec" skončil minulý týden rozsudkem ESLP ve věci Horncastle a ostatní. Zde již senát čtvrté sekce podržel novou judikaturu. V případě prvních dvou stěžovatelů Spojené království uspělo ve třetím kroku testu a v případě zbylých dvou dokonce ještě o krok dříve. ESLP proto neshledal porušení Úmluvy.

Celá tato sága proto ukazuje, že judikatorní rozhovory mezi vrcholnými vnitrostátními soudy a evropskými soudy se dají vést na úrovni. Stačí vstřícnost na obou stranách a vůle naslouchat.