01 října 2014

„Tady září diverzita.“ Ale se šátky hrát nebudete!

Oficiální motto Asijských her hlásá rozmanitost sportovců různé národnosti, barvy pleti či náboženského vyznání, kteří soutěží jako rovní s rovnými. Praxe však ukazuje, že někteří jsou si přeci jenom rovnější. Jestli chcete hrát, odložte hidžáb! Mezinárodní basketbalová federace FIBA zakázala hráčkám Kataru nosit při zápasech tradiční islámský šátek. V důsledku toho se tým z her odhlásil a odjel domů. Měl by zájem na osobní bezpečnosti převážit nad svobodou vyznání?

Podle mého názoru ne. Myslím si, že svoboda vnějšího projevu náboženského vyznání by v tomto případě měla dostat zelenou. Zdá se, že problematika tradičního islámského šátku je v současnosti nejen v českém právním prostředí častým tématem. Pokusím se také přidat svou trochu do mlýna, tentokrát se sportovním podtextem. 

Na úvod je nutné přiznat pro čtenáře tohoto blogu ne příliš pozitivní fakt, že ruka práva v tomto případě příliš daleko nedosáhne. Přesto jde však podle mého názoru o zajímavou, s právem spojenou diskusi, kterou stojí za to rozvířit. 

 Před evropskými soudy by sportovec šanci na úspěch měl, v asijském či mezinárodním měřítku si tím však nejsem úplně jistý. Případná změna je tak spíše otázkou vzájemného dialogu mezi sportovními federacemi a zástupci sportovců, stejně jako otázkou případného společenského lobby. Například zásah jordánského prince Ali Bin Al-Husseina, místopředsedy FIFA, byl jedním z impulsů, které v konečném důsledku umožnily ženám z islámských zemí soutěžit na olympijských hrách v Londýně se šátky na hlavě.

Mezinárodní sportovní asociace mají právem garantovanou širokou míru autonomie při stanovení svých pravidel. Zároveň by však měly respektovat hranice nezbytnosti a přiměřenosti. Článek 4.2.2. pravidel FIBA stanoví, že hráčky nesmějí během zápasu nosit mimo jiné pokrývky hlavy, vlasové sponky či šperky. Toto pravidlo má dle FIBA za účel bezpečnost hráček, působí obecně a nemá žádnou náboženskou souvislost.

V praxi však takové pravidlo vylučuje z basketbalových soutěží muslimské ženy. Některé z nich nosí hidžáb „jen“ na základě svého náboženského přesvědčení (Katar, Kuvajt, Spojené arabské emiráty), jiným to přikazuje vnitrostátní zákon (Irán, Saudská Arábie). Sportovní autority si musejí vybrat. Buď budou moci muslimské ženy nosit šátek, nebo se sport bude muset často obejít bez nich. Druhá uvedená možnost je v přímém rozporu s univerzalismem sportu jako jedním ze základních principů Olympijského hnutí. 

Osobní bezpečnost sportovců je podle mého názoru legitimním cílem při omezení vnějšího projevu svobody vyznání. V mnoha sportech nesmějí sportovci nosit kříže, různé talismany či jiné doplňky za účelem prevence zranění krku a hlavy. Riziko hrozí samozřejmě i v případě šátku, který může případná zranění zakrýt. Míra rizika je však podle mého názoru daleko nižší, protože šátek neobsahuje nic ostrého či tvrdého, co může bezprostředně způsobit zranění. Zároveň si myslím, že třeba dlouhý cop nebo rozpuštěné vlasy mohou představovat daleko větší nebezpečí, ale zakázané nejsou. Nebezpečí hrozí zároveň v první řadě sportovkyni samotné a ona sama by měl mít právo rozhodnout, zda nastoupí se šátkem a riziko podstoupí, či nikoliv.

Pro zrušení pravidla zakazujícího muslimským ženám nosit šátek hovoří i praxe z jiných sportů. Íránská párová čtyřka lehkých vah získala na Asijských hrách bronzovou medaili se šátky na hlavách. S hidžábem se prezentovaly i jiné sportovkyně například v badmintonu, lukostřelbě či triatlonu. Mezinárodní fotbalová federace FIFA zrušila stejný zákaz letos v březnu.  

Řešení současné situace by se zároveň mohlo nechat inspirovat příběhem Wodjan Ali Seraj AbdulrahimShahrkhani ze Súdánu, která chtěla na hrách v Londýně soutěžit se šátkem na hlavě v judu. Představitelé sportovní federace původně start vyloučili pro porušení pravidel. Po vzájemném dialogu se však obě strany dohodly na drobné úpravě šátku a sportovkyně se soutěží mohla zúčastnit.

Emma Watson by jistě souhlasila, že současné basketbalové pravidlo je zároveň diskriminační vůči ženám, či přesněji řečeno mezi ženami. Ty, které chtějí šátky nosit, mají méně možností sportovat než ty, které šátek nenosí. Sportovní svět se na jednu stranu snaží o zvýšení počtu žen v jednotlivých soutěžích, na druhou stranu však existují pravidla jako to basketbalové, které určité skupiny žen ze sportu vylučují. Sportovní asociace v čele s Mezinárodním olympijským výborem by měli mít v tomto případě jasnou prioritu.  


Basketbal zůstává jednou v výjimek. I jeho představitelé už však připustili, že diskutují o budoucím uvolnění tohoto pravidla. Měli by mít muslimské ženy právo nosit hidžáb během sportovních utkání? A co jiné náboženské symboly? Nebo by se měli sportovci pro své vyznání vzdát sportu, stejně jako se musejí vyvarovat mnoha věcí neslučitelných s jejich vyznáním?
at

11 komentářů:

  1. Lukáš Dvořák2/10/14 22:18

    "Měli sportovci pro své vyznání vzdát sportu,
    stejně jako se musejí vyvarovat mnoha věcí neslučitelných s jejich
    vyznání?"
    Proč ne? Myslím, že vždy nelze mít koláč a sníst koláč. Samozřejmě pokud se lze dohodnout, tak ať se dohodnou.
    Arabské hry nejsou? Nebo paraolympiáda?



    "Na úvod je nutné přiznat pro čtenáře tohoto blogu ne příliš pozitivní
    fakt, že ruka práva v tomto případě příliš daleko nedosáhne"

    Stačí pár let počkat, kdo by si asi před lety myslel, že to vůbec někoho napadne.

    "Druhá uvedená možnost je v přímém rozporu
    s univerzalismem sportu jako jedním ze základních principů Olympijského
    hnutí"
    Já universálnost sportu spíše vidím tak, že na hřišti nepoznám, kdo se za výhru modlí k jakému bohu. (a jakokdy by šátek byl jedniný problém)

    OdpovědětVymazat
  2. Jan Hrazdíra3/10/14 07:15

    Nejsem žádný sporotovní nadšenec (ani televizní), takže mě tato problematka nechává chladným, ale obecně si myslím nikomu nebrání v rámci autonomie (škola, univerzita, spolek, sporotovní svaz) náboženské symboly na jedná straně nebo odlišnosti od uniformy na druhé straně zakázat, pokud je cílem prostě neprezentovat náboženské a jiné odlišnosti, resp. faktickou rovnost (sestřičky nebo letušky v nemocnici, hráči).
    Každý by se měl smířit s tím, že Bible, Korán nebo Tonak není žádný zdrojem práva (navíc šátky se staly náb. statkem trochu nedopatřením).

    Je zvláštní, že ma jedné straně tady někdo horuje pro právo nosti šátek kdekoliv, ale když jsem přišel na promoce v (čistých) riflích, tak mě odmítli v pustit. tak pokud autnomie, tak pro všechny :-) P.S.: nebojte nakonec mi diplom poslali poštou domů

    OdpovědětVymazat
  3. Šimon Klein6/10/14 16:05

    Nevím. Každý má samozřejmě svobodu oblékat se dle svého gusta a vyjadřovat tím třeba i své přesvědčení a světonázor. Pokud se ale chci účastnit nějakého sportu, pak musím akceptovat, že moje svoboda v tomto ohledu bude omezena pravidly sportu, mezi něž jednoduše patří i dres. Nikomu nepřipadá zvláštní, že např. orthodoxní židé nesoutěží v klobouku a kaftanu, ten přitom také neobsahuje žádné tvrdé části a nezpůsobuje riziko nikomu jinému, než jeho nositeli. Zapomínáte navíc, že celá věc není jen otázkou náboženství. Způsobem oblékání mohu vyjadřovat příslušnost k mnoha světonázorům a přesvědčením, nejen k různým náboženstvím. Bylo by přípustné, abych si upravil sportovní dres tak, aby vyjadřoval mou příslušnost k punkerské subkultuře, k hippies, nebo třeba skinheads? Proč ne? Jsou snad tato přesvědčení a jejich oděvní projevy méně hodnotné, než náboženství?

    OdpovědětVymazat
  4. Michal H.8/10/14 00:03

    Předně si troufnu tvrdit, že řada čtenářů tohoto blogu je ráda, že ruka práva do této oblasti nedosáhne. Sport a jeho organizace je v zásadě věc soukromoprávní a o podobných věcech mají rozhodovat členové toho, či onoho svazu, resp. federace. Osobně chápu sportovní universalismus právě v tom, že spojuje lidi nezávisle na náboženském a jiném přesvědčení, které na hřišti prostě není vidět a proto není ani relevantní. Soutěží tak spolu často jednotlivci a národy, kteří by spolu jinak ani nepovečeřeli. Kromě toho nejde zdaleka jen o oděv. Při respektu k náboženským tradicím by židé nesportovali v pátek odpoledne a v sobotu, křesťané v neděli a o masopustu, muslimové o ramadánu. To se samozřejmě bavíme pouze o hlavních světových náboženstvích. Podobných požadavků si lze představit celou řadu a některým náboženstvím, které zakazují sport úplně bychom se stejně nezavděčili. Ostatně ženy z Kataru, Sadské Arábie a Bruneji se mohly poprvé účastnit olympských her až v Londýně. V této souvislosti by mě zajímalo, jak se vlastně tento požadavek shoduje s pravidly olympských her a zda nemá autor informace o tom, jak k této problematice staví hlavní ligy v USA.

    OdpovědětVymazat
  5. Jan Exner8/10/14 09:52

    Děkuji za Váš příspěvek. Myslím si, že naše názory na univerzalismus sportu se v zásadě nerozcházejí. Chápu jej tak, že sport spojuje lidi bez ohledu na to, odkud pocházejí, jakou barvu pleti mají a v jakého boha věří. Jinými slovy řečeno, sport bojuje proti diskriminace na základě těchto kritérií. Už první starověké olympijské hry se konaly za účelem toho, aby spolu v mírovém duchu "bojovali" jednotlivé řecké národy, které spolu jinak pouze válčili. Základní principy olympismu obsažené v Olympijské chartě říkají, že "sport je lidským právem" a že "každý sportovec musí mít možnost provozovat sport bez jakékoliv diskriminace..." Další pravidlo obsažené v "olympijské ústavě" stanoví, že "jakákoliv forma diskriminace vůči zemi nebo osobě z důvodu rasy, náboženství, politického přesvědčení, pohlaví či z jiného důvodu je neslučitelná s příslušností k olympijskému hnutí." Problematika muslimského šátku zasahuje jak do náboženství, tak i do otázky pohlaví, jelikož se týká výlučně žen. Pokud chce Olympijské hnutí naplnit tyto principy, nemělo by podle mého názoru zakazovat ženám nosit šátek, který není nebezpečnější než jiné věci, které však zakázané nejsou.

    Nejde samozřejmě jen o náboženství. Problematika diskriminace prostupuje celou historií moderním olympijských her či sportu jako takového. Příkladem může být protest atletů proti ruským antihomosexuálním zákonům na MS v atletice 2013 v Moskvě či slavný "Olympic black power salute 1968: http://en.wikipedia.org/wiki/1968_Olympics_Black_Power_salute

    V arabském světě se nepravidelně konají Panarabské hry. Ženy se směly účastnit poprvé v roce 1985: http://en.wikipedia.org/wiki/1968_Olympics_Black_Power_salute. Neomezoval bych však právo muslimských žen soutěžit na celosvětových podnicích z toho důvodu, že mohou sportovat "doma".

    OdpovědětVymazat
  6. Jan Exner8/10/14 10:13

    Děkuji za Váš názor. Jedním ze základních principů olympijského hnutí je zákaz veškeré diskriminace na základě národnosti, rasy, politického přesvědčení, náboženského vyznání atd. - viz výše komentář k příspěvku Lukáše Dvořáka. Problematické je v tomto ohledu to, že Olympijská charta dává zároveň vysokou míru autonomie jednotlivým sportovním federacím, které si fakticky mohou dělat, co chtějí. Olympijské hry se odehrávají podle pravidel konkrétní federace, která má volnost nastavit svá pravidla dle svého uvážení. Jde tu tedy o střet zákazu diskriminace s regulační libovůlí tvůrců pravidel.


    Dle mých informací je v USA problematika diskriminace ve sportu řešena prostřednictvím prvního dodatku Ústavy a federálních zákonů, které zakazují diskriminaci v pracovních vztazích, vzdělání atd. Pravidla amerických sportovních federací pak často hovoří o zákazu vybavení nebezčného pro zdraví hráčů. Nejsem si však vědom žádného konkrétního případu zákazu muslimského šátku v USA. Je pravda, že náboženská menšina muslimů představuje pouze zhruba 0,8 % populace USA.

    OdpovědětVymazat
  7. Michal H.8/10/14 12:38

    Na druhou stranu:


    Rule 51. 3. Olympic Charter


    No kind of demonstration or political, religious or racial propaganda is permitted in any Olympic sites, venues or other areas....

    OdpovědětVymazat
  8. Jan Exner8/10/14 14:54

    Ano, to je pravda. Jedná se o střet dvou podle mého názoru protichůdných pravidel. Na jedné straně rovné zacházení bez ohledu na politické vyznání, náboženství nebo rasu a na straně druhé zákaz politické či náboženské propagace. Mělo by být ale řešením to, že zakážeme atletům soutěžit tak, jak jim to přikazuje jejich náboženské vyznání nebo dokonce vnitrostátní zákon? V teorii bychom tím dosáhli "rovnosti" sportovců. V praxi tím však jednu skupinu vyloučíme a druhou necháme hrát. Podle mě by sportovci měli mít svobodu soutěžit se symboly svého osobního náboženského vyznání do té míry, kdy je skutečně prokázána velká pravděpodobnost zranění či porušení jiného legitimního zájmu.

    OdpovědětVymazat
  9. Lukáš Dvořák8/10/14 21:54

    Děkuji za reakci. Hlavním bodem mé reakce bylo, že se mi zdá trochu příliš volat po soudním vymáhání olympijské myšlenky, což jste pochopil.
    Jak pan Klein podotkl, tak omezení mají i ostatní náboženství, problém je, jak to pak řešit. Myslím, že by byl zajímavý výčet různých omezení, které náboženství na hráče uvaluje. (ale např. míče z hověziny hinduistům nevadí vzhledem k oblíbenosti cricketu).

    OdpovědětVymazat
  10. Pavla Špondrová13/10/14 00:42

    Je to strašně složité téma. Já vidím ještě střet s další hodnotou a tou je rovnost všech bez ohledu na pohlaví. V tomto kontextu mi přijde důležité také přemýšlet nad tím, co rozumíme pojmem "symbol". Co vlastně povinný ženský šátek v islámu symbolizuje? Proč mají mít ženy, na rozdíl od mužů, zakrytou hlavu, případně další částí těla? Opravdu dává smysl si zakrýt hlavu, vlasy, uši a krk a jít běhat, popř. provozovat jiný sport? (Já si to představit moc nedokážu, leda v zimě na běžkách :-) či dalších venkovních zimních sportech). A kde je hranice demonstrace svobodného náboženského přesvědčení konkrétní ženy a konání z povinnosti (náboženské / kulturní / rodinné / ...)? Obzvl., když je někde taková povinnost (jak bylo zmíněno výše) stanovená zákonem. A není to také proti duchu olympionizmu automaticky převzít pravidla, která některým ženám umožňují sportovat jen tehdy, když budou zahalené? Neměli bychom naopak prosazovat taková pravidla, která ideálně budou, jak už bylo zmíněno víckrát, dávat sportu takové mantinely, v kterých budou moci sportovat všichni za stejných podmínek?

    OdpovědětVymazat
  11. Jan Exner17/10/14 10:33

    Problematika hidžábu je sama o sobě velmi problematická a diskutabilní. Samotný text Koránu říká, že ženy by se měly oblékat skromně a neukazovat své pohlavní orgány, ale nespecifikuje, že by měly mít zakryté celé tělo včetně hlavy. Většina islámský států však převzala texty sepsané až po objevení Koránu, které slouží jako určitá výkladová vodítka a které hovoří o tom, že ženské tělo by na veřejnosti mělo být zakryté celé kromě tváře, dlaní a chodidel.

    Samotné arabské slovo "hidžáb" představuje jakousi oponu či zeď, skrze níž měli původně hovořit muži s ženami proroka Mohameda. Hidžáb je tak symbolem určitého oddělení člověka od Boha a dnes zároveň i ženy od muže. O výklad příslušných pasáží Koránu a souvisejících textů se již dlouho vedou diskuse, ale většina islámský států se kloní k oné "promužské" interpretaci.

    Myšlenka prosazovat pravidla, podle nichž budou všichni moci sportovat za stejných podmínek, je chvályhodná a myslím si, že Pierre de Coubertin by měl z jejího naplnění radost. V současné situaci se ale bojím, že například vzhledem k islámským šátkům není reálná. Nelze se domnívat, že by islámské státy a celkově islámský lid změnil své přesvědčení kvůli možnosti sportovat na olympijských hrách. Poté si jednoduše mezinárodní olympijské hnutí musí vybrat. Buď uvolní svá pravidla, nebo se určité skupiny lidí nebudou moci her účastnit. Je to o prioritách, kterém si zvolíme. Sám bych si přál, aby došlo k naplnění původní myšlenky Olympismu, která byla již několikrát zmíněna, ale bojím se, že v to v současné chvíli není reálně možné. Alespoň ne bez vyloučení části světa z možnosti sportovat.

    OdpovědětVymazat