V tomto roce lze očekávat, že Soudní dvůr EU vydá několik rozhodnutí k problematice podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů ve světle právní regulace veřejné podpory, resp. volného pohybu zboží. Na některé tyto případy poukazuji se stručným komentářem níže.
V první řadě se jedná o kauzu C-573/12,Alands Vindkraft, v níž vydal Generální advokát Yves Bot stanovisko 28. ledna 2014, které může být pro dosavadní systémy podpory obnovitelných zdrojů, které v podstatě vycházejí z podpory na "národní" bázi (což příslušná unijní směrnice umožňovala). Yves Bot totiž sice konstatuje, že směrnice 2009/28/ES umožňuje, aby příslušné členské státy podporovaly jen zařízení na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů nacházející se na jejich území (např. jen takovým zařízením vydávaly tzv. zelené certifikáty, jako tomu bylo v předmětném případě), ale současně uvádí, že ustanovení směrnice toto umožňující (konkrétně čl. 3 odst. 3) je v rozporu s čl. 34 SFEU, a je tak neplatný "v rozsahu, v němž dává členským státům pravomoc zakázat či omezit přístup k jejich režimům podpory v případě výrobců, jejichž zařízení na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie se nachází na území jiného členského státu". Yves Bot současně navrhuje, aby s ohledem na potenciální dramatické dopady takového prohlášení neplatnosti, byla jeho účinnost odložena o 2 roky, čímž by měl být dán prostor členským státům svoji národní legislativu přizpůsobit. Příslušné stanovisko lze nalézt v češtině zde. K rozboru možných dopadů daného rozhodnutí viz např. tento článek z energy post. Rozsudek SDEU v dané věci dosud nebyl vydán a jsem na něj zvědav.
Sluší se podotknout, že velmi obdobná otázka je řešena i v kauze C-204/12 až C-208/12, Essent Belgium, kde je opět Generálním advokátem Yves Bot a kde již v minulém roce (konkrétně 8. května 2013) vydal stanovisko obsahující obdobnou argumentaci, jakou nyní uplatňuje ve výše zmíněné kauze. Tato kauza se však týká starší směrnice 2001/77/ES, která však již neplatí (byla nahrazena právě výše uvedenou směrnicí 2009/28/ES), a tak by její praktické účinky byly spíše nižší. I zde nicméně SDEU stále s rozhodnutím vyčkává. Lze se domnívat, že bude chtít svá rozhodnutí v obou zmíněných kauzách sladit. Příslušné stanovisko Yvese Bota lze nalézt tady.
No a do třetice bych poukázal na běžící kauzu T-251/11, Rakousko proti Komisi, v níž je přezkoumáváno dřívější rozhodnutí Komise týkající se podpory velkých odběratelů elektřiny v Rakousku. V této kauze proběhlo 27. února 2014 ústní jednání. Rozhodnutí však dosud není vydáno. Od tohoto rozhodnutí si lze slibovat, že snad SDEU vyjasní blíže vztah jurisprudence vycházející z kauzy C-379/98, PreussenElektra (konstatující, v jakém případě není naplněn znak "podpory ze státních prostředků") a kauzy C-206/06, Essent Netwerk Noord BV, které řeší výklad daného pojmu v kontextu výběru poplatku a jeho spravování určitou entitou (rozšiřujíce tak rozsah znaku "podpory ze státních prostředků"). Konkrétně by v daném rozhodnutí mohl SDEU vyřešit, zda poměrně expanzivní výklad Komise v její praxi z pozdější doby (zejm. právě od r. 2011) opřený právě o kauzu Essent je správný či nikoliv.
V první řadě se jedná o kauzu C-573/12,Alands Vindkraft, v níž vydal Generální advokát Yves Bot stanovisko 28. ledna 2014, které může být pro dosavadní systémy podpory obnovitelných zdrojů, které v podstatě vycházejí z podpory na "národní" bázi (což příslušná unijní směrnice umožňovala). Yves Bot totiž sice konstatuje, že směrnice 2009/28/ES umožňuje, aby příslušné členské státy podporovaly jen zařízení na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů nacházející se na jejich území (např. jen takovým zařízením vydávaly tzv. zelené certifikáty, jako tomu bylo v předmětném případě), ale současně uvádí, že ustanovení směrnice toto umožňující (konkrétně čl. 3 odst. 3) je v rozporu s čl. 34 SFEU, a je tak neplatný "v rozsahu, v němž dává členským státům pravomoc zakázat či omezit přístup k jejich režimům podpory v případě výrobců, jejichž zařízení na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie se nachází na území jiného členského státu". Yves Bot současně navrhuje, aby s ohledem na potenciální dramatické dopady takového prohlášení neplatnosti, byla jeho účinnost odložena o 2 roky, čímž by měl být dán prostor členským státům svoji národní legislativu přizpůsobit. Příslušné stanovisko lze nalézt v češtině zde. K rozboru možných dopadů daného rozhodnutí viz např. tento článek z energy post. Rozsudek SDEU v dané věci dosud nebyl vydán a jsem na něj zvědav.
Sluší se podotknout, že velmi obdobná otázka je řešena i v kauze C-204/12 až C-208/12, Essent Belgium, kde je opět Generálním advokátem Yves Bot a kde již v minulém roce (konkrétně 8. května 2013) vydal stanovisko obsahující obdobnou argumentaci, jakou nyní uplatňuje ve výše zmíněné kauze. Tato kauza se však týká starší směrnice 2001/77/ES, která však již neplatí (byla nahrazena právě výše uvedenou směrnicí 2009/28/ES), a tak by její praktické účinky byly spíše nižší. I zde nicméně SDEU stále s rozhodnutím vyčkává. Lze se domnívat, že bude chtít svá rozhodnutí v obou zmíněných kauzách sladit. Příslušné stanovisko Yvese Bota lze nalézt tady.
No a do třetice bych poukázal na běžící kauzu T-251/11, Rakousko proti Komisi, v níž je přezkoumáváno dřívější rozhodnutí Komise týkající se podpory velkých odběratelů elektřiny v Rakousku. V této kauze proběhlo 27. února 2014 ústní jednání. Rozhodnutí však dosud není vydáno. Od tohoto rozhodnutí si lze slibovat, že snad SDEU vyjasní blíže vztah jurisprudence vycházející z kauzy C-379/98, PreussenElektra (konstatující, v jakém případě není naplněn znak "podpory ze státních prostředků") a kauzy C-206/06, Essent Netwerk Noord BV, které řeší výklad daného pojmu v kontextu výběru poplatku a jeho spravování určitou entitou (rozšiřujíce tak rozsah znaku "podpory ze státních prostředků"). Konkrétně by v daném rozhodnutí mohl SDEU vyřešit, zda poměrně expanzivní výklad Komise v její praxi z pozdější doby (zejm. právě od r. 2011) opřený právě o kauzu Essent je správný či nikoliv.
Žádné komentáře:
Okomentovat