Jan Exner: Åkerberg Fransson oslavil první narozeniny. Známe hranice působnosti Listiny základních práv EU na vnitrostátní předpisy členských států?

Čtvrteční rozsudek Soudního dvora ve věci Siragusa (C-206/13) je dalším z potůčků, které se vlévají do řeky judikatury pramenící v rozsudku Åkerberg Fransson (C-617/10). SD se znovu zabýval výkladem čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv EU upravujícím mimo jiné působnost Listiny na akty členských států. Na rozdíl od svých předchozích rozsudků Åkerberg Fransson a Texdata však v tomto případě SD nenalezl spojení mezi národním právem a unijním právem, v důsledku čehož se Listina neuplatnila.

Kdy členské státy uplatňují unijní právo?

Před více než rokem, 26. února 2013, vydal SD rozsudek ve věci Åkerberg Fransson, ve kterém měl jednu z prvních příležitostí vyjádřit se k dikci čl. 51 odst. 1 Listiny, podle kterého jsou ustanovení Listiny určena členským státům, výhradně pokud „uplatňují právo Unie“. SD v rozsudku uvedl, že “použitelnost unijního práva s sebou nese použitelnost základních práv zaručených Listinou” (bod 21). Jinými slovy, požadavek respektovat základní práva obsažená v Listině je závazný pro členské státy, pokud jednají v oblasti působnosti práva Unie.

Potvrzení nastolené vlny judikatury na sebe nedalo dlouho čekat. V září 2013 rozhodl SD ve věci Texdata (C-418/11), která se týkala některých aspektů svobody usazování. Význam tohoto rozsudku je však spatřován především ve stvrzení zavedeného posuzování oblasti působnosti Listiny na vnitrostátní předpisy členských států. SD opět uvedl, že základní práva zaručená v právním řádu Unie se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem.

V rozsudcích Åkerberg Fransson a Texdata SD skutečně našel dostatečné spojení mezi vnitrostátními právními předpisy a právem Unie. V důsledku toho rozhodl, že soudy členských států jsou povinny respektovat ustanovení Listiny. Daňové sankce uložené Hansi Åkerbergu Franssonovi a proti němu vedené trestní řízení souvisely s nesplněním jeho povinnosti podat přiznání k DPH vyplývající částečně z unijního práva. V případu Texdata ponechala směrnice 89/666/EHS členským státům prostor pro přijetí sankcí za nezveřejnění poboček některých forem společností. Tyto sankce byly zakotveny ve vnitrostátním obchodním zákoníku, čímž Rakousko uplatnilo právo Unie.

V otázce působnosti Listiny na právní akty členských států kráčí SD i po rozsudku ve věci Siragusa po stejné cestě. V této konkrétní věci však SD na druhou stranu rozhodl, že dotčená vnitrostátní legislativa do oblasti unijního právo nespadá, přičemž parafrází své judikatury z období před rozsudkem Åkerberg Fransson vymezil podmínky, které je při posuzování takové otázky nutné zkoumat.

Případ Siragusa se týkal souladu italského zákona o kulturním dědictví a krajině se základním právem na vlastnictví zakotveným v článku 17 Listiny. SD se nejprve zabýval otázkou působnosti Listiny na jednání členských států, když v návaznosti na rozsudky Åkerberg Fransson a Texdata uvedl, že vnitrostátní právní úprava, která spadá do působnosti práva Unie, musí respektovat základní práva stanovená Listinou (body 17 a 23).

Za jakých podmínek existuje dostatečné spojení mezi vnitrostátním a unijním právem?

Přínos rozsudku Siragusa spočívá v opětovném definování podmínek, které je nutné zkoumat při posuzování otázky, zda v konkrétním případě existuje spojení mezi vnitrostátním právním předpisem a unijním právem. Dle SD je třeba v každém konkrétním případě posoudit 1) zda má uvedená vnitrostátní právní úprava za cíl provádět ustanovení unijního práva, 2) jakou má tato právní úprava povahu, 3) zda sleduje jiné cíle, než které zahrnuje unijní právo, i když může toto právo nepřímo ovlivnit a 4) zda existuje zvláštní ustanovení unijního práva v této oblasti nebo způsobilé ji ovlivnit (bod 25; viz také body 21 a 23 rozsudku C‑40/11 Lida).

Při aplikaci uvedených podmínek na případ Siragusa dospěl SD k závěru, že základní práva Unie nelze na dotčenou vnitrostátní právní úpravu uplatnit, protože ustanovení právních předpisů Unie v oblasti ochrany životního prostředí neukládala členským státům ohledně nastalé situace žádnou povinnost. V důsledku toho nevznikla pravomoc SD posuzovat italský zákon ve světle Listiny.

Hranice působnosti Listiny není ani po roce od vydání rozsudku Åkerberg Fransson možné s přesností určit. S každým rozsudkem SD získávají členské státy přesnější obraz toho, kdy se na jejich vnitrostátní právní předpisy uplatní unijní základní práva. Listina je však v právním řádu Unie stále relativně mladým instrumentem a myslím si, že v řece nastolené judikatury uteče ještě hodně vody, než budou členské státy znát přesný rozsah její působnosti.