Jan Broulík: Prosazovala soudkyně Wagnerová ekonomickou efektivnost?

Dnes jsou to právě dva roky od vydání nálezu Ústavního soudu I.ÚS 1586/09, ve kterém soud vyhověl ústavní stížnosti Michala Viewegha proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Věc se týkala sporu mezi Michalem Vieweghem a bulvárním deníkem, který zveřejnil nepravdivé informace ze spisovatelova soukromí. Sporným bodem byla výše zadostiučení za porušení práva na soukromí. První senát Michalu Vieweghovi vyhověl v posledním dni funkčního období soudkyně Elišky Wagnerové, která byla soudkyní zpravodajkou (pro hlasovali Wagnerová a Vojen Güttler; Ivana Janů disentovala). Jak dále rozvedu, předmětné rozhodnutí lze vysvětlit jako pokus o zvýšení ekonomické efektivnosti českého práva na ochranu soukromí.

Vycházet přitom budu z jednoho z nejpozoruhodnějších právních článků druhé poloviny minulého století od Calabresiho a Melameda. Calabresi a Melamed analyzují různé způsoby, jakými právní řády chrání hmotná oprávnění. Všímají si, že v některých případech je oprávnění chráněno tak, že je možný pouze jeho dobrovolný převod na jinou osobu. Pokud by v tomto případě oprávnění bylo rušeno druhou osobou bez souhlasu oprávněného, může oprávněný prostřednictvím zápůrčí žaloby žádat, aby se druhá osoba rušení zdržela. V jiných případech však právní řád dobrovolnost nevyžaduje a umožňuje druhé osobě (po)rušení; zároveň však vyžaduje, aby rušící uhradil újmu, kterou způsobil. Právní řád v tomto případě vlastně umožňuje nedobrovolnou transakci, ve které rušitel platí poškozenému zákonem (soudem) stanovenou částku za porušení (využití) jeho oprávnění.

Podle Calabresiho a Melameda může být ekonomická efektivnost jedním z kritérií, podle kterých se právní řád rozhoduje některá oprávnění chránit zápůrčí žalobou a jiná žalobou na (peněžní) náhradu újmy. Zásadní jsou z tohoto pohledu náklady spojené s potenciálním dobrovolným převodem, tj. transakční náklady. Tam, kde by náklady na provedení dobrovolného převodu byly příliš vysoké, bude ekonomicky efektivnější právní úprava, která umožní nedobrovolné transakce a stanoví platbu adekvátních částek. Za příklad si vezměme továrny uvolňující škodlivé látky do ovzduší. Kdyby si měla továrna ještě před svým spuštěním zajistit (za úplatu) souhlas všech lidí v okolí, kterým mohou vypouštěné látky potenciálně uškodit (porušit jejich právo na zdraví), bylo by to tak transakčně nákladné, že by nejspíš vůbec žádná továrna vybudována nebyla. A to i kdyby její stavbu jinak všichni považovali za přínosnou. Vhodnější by proto bylo nevyžadovat po továrně takové předchozí souhlasy, ale nechat jí až následně kompenzovat případně vzniklou újmu.

Převod informací o lidském soukromí ovšem takto transakčně nákladný není, a ekonomicky efektivnější je tedy umožnit pouze dobrovolné transakce. Schäfer a Ott (s. 54) ovšem upozorňují, že v případě protiprávního šíření soukromých informací v médiích má zápůrčí žaloba pramalý reálný účinek. Informace již byla zveřejněna a nelze ji z myslí čtenářů (diváků…) vymazat. Jako účinnější alternativa se nabízí právní norma vyžadující, aby rušící šiřitel soukromé informace zaplatil poškozenému (vysokou) peněžní částku, jejíž výše by jej od rušení odradila. Schäfer a Ott (s. 50-57) se domnívají, že vývoj německé judikatury v otázce ochrany práva na soukromí v minulém století ukazuje, že německé soudy se právě k tomuto řešení kloní.

Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Michala Viewegha je postaveno na obdobné logice. Zadostiučinění přiznané Vrchním soudem se Ústavnímu soudu zdálo příliš malé. „Vrchní soud … zvolil přístup, akcentující pouze satisfakční funkci relutární náhrady dle § 13 odst. 2 obč. zák., aniž by zohlednil i její funkci preventivně-sankční, jejíž zohlednění právě v daném případě vystupuje naléhavě do popředí.“ „[P]řiměřené zadostiučinění [je] jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou)“. Soudkyně Wagnerová tedy poslední den ve funkci dala vzniknout rozhodnutí, které prosazuje ekonomicky efektivní sankce za porušení práva na soukromí.

_________________________________________
DOPLNĚNO:

O tématu sankční náhrady škody (punitive damages v právu USA a exemplary damages v právu Velké Británie) psal na Jiném právu již dříve Zdeněk Kühn.