Na Jiném právu jsem už “GPS case” zmínil jako jeden z TOP 3 případů roku 2012. Na oral argument před Nejvyšším soudem jsem se nedostal, nicméně díky Supreme Court Institute na Georgetown Law jsem mohl sledovat “nácvik”, na kterém si den před slyšením advokát za Jonese zkoušel před profesory své argumenty. Neměl to jednoduché. Jednak to mělo být jeho první vystoupení před Nejvyšším soudem (SCOTUS) a jednak otázky okolo 4. dodatku patří mezi docela zamotané součásti amerického práva. O co šlo v tzv. “GPS case”? O nic méně než o přepsání judikatury Nejvyššího soudu k 4. dodatku Ústavy a o přípravu na budoucí posouzení špiclovacích praktik americké tajné služby NSA.
Kdy očekáváte soukromí?
Základem amerického práva na soukromí je 4. dodatek Ústavy, který chrání osoby před prohlídkami a zabavením věcí ze strany vlády, respektive policie.
The right of the people to be secure in their persons, houses, papers, and effects, against unreasonable searches and seizures, shall not be violated, ...
Pokud se jedná o “search”, pak policie pro takový zásah potřebuje souhlas soudu; pokud jej nemá, zasáhne do ústavně grantovaného práva na soukromí. Klasickým příkladem může být prohlídka domu, auta nebo otevření dopisu. Jak tedy americké právo definuje “search”?
Základním kritériem je to, zda v dané situaci můžeme rozumně očekávat soukromí (“reasonable expectation of privacy”), tedy zda daná osoba soukromí očekává a zda je takové očekávání objektivně rozumné. Tento stadard před 50. lety v podstatě nahradil dřívější koncept fyzického vniknutí policie např. na pozemek (“trespass”) dle common law, který byl ale omezen právě svým navázáním na fyzický zásah, což v éře odposlechů už nestačilo (viz Katz v. United States, 1967). Za poslední půlstoletí SCOTUS při posuzování těchto případů následoval poměrně jednoduchou poučku. Sledování “vnitřních” (soukromých) prostor je “search” (například prohlídka domu), zatímco sledování “vnějších” (veřejných) prostor “search” není (například sledování pohybu auta na silnici). Hraniční příklady pak následují spíše funkční princip, kdy například pozemek v blízkosti domu, ze kterého lze koukat oknem dovnitř, je také považován za “vnitřní” prostor (viz United States v. Dunn).
Instalace a používání štěnice
V 70. letech se objevily případy, kdy policie používala tzv. “beepery”, jakési štěnice vysílající radiové signály, ke sledování např. aut pašeráků drog. I na tyto případy nicméně soudy v zásadě používaly výše uvedené kritérium a otázka se postupně rozdělila na dvě množiny - je instalace beeperu “search”? A je jeho následné používání “search”?
K otázkám sledování pomocí štěnic postupně vznikla poměrně početná judikatura běžných soudů a v 80. letech vše vyvrcholilo před SCOTUS, kam se dostaly známé “beeper cases” Knotts a Karo. V těchto případech SCOTUS opět použil vnitřní/vnejší kritérium, a to funkčně, tedy dle informací, které se díky štěnicím policie dozvěděla. Pokud tedy policie díky štěnici sleduje polohu auta na veřejných silnicích, pak k “search” nedochází (United States v. Knotts), pokud sleduje pohyb ve vnitřním prostoru, k “search” dochází (United States v. Karo). V případě Knotts Nejvyšší soud uvedl, že osoba cestující v autě po veřejných cestách nemá ohledně svého pohybu z jednoho místa na druhé “reasonable expectation of privacy”. Soud však také dodal, že pokud se v budoucnu objeví nové masové prostředky sledování (“dragnet-type law enforcement practices”), pak bude možná potřeba celou otázku posoudit znovu.
Drogová chýše
Co když vás policie sleduje 24 hodin denně několik týdnů? Platí, že na veřejném místě soukromí očekávat nemůžete, jak SCOTUS řekl v případu Knotts, nebo je GPS takovou technologií, která změní uvažování Nejvyššího soudu?
Either a gigantic coach or a very tiny constable
Přestože všech 9 soudců SCOTUS souhlasilo, že v případě Jonese se o “search” jednalo, jak už to tak bývá, vznikly dvě skupiny, které svými úvahami otázky okolo 4. dodatku dál zamotaly. Jedna skupina argumentovala tak, že instalace GPS štěnice je “search”, druhá tak, že dlouhodobé používání štěnice je “search”.
Většina soudců se přiklonila ke stanovisku Antonina Scalii, který jako obvykle argumentoval originalistickým viděním Ústavy z 18. století a vrátil se k 50 let starému posuzování věci s ohledem na “trespass”, které zdůrazňuje kritérium fyzického kontaktu policie se soukromým prostorem sledované osoby.
It is important to be clear about what occurred in this case: The Government physically occupied private property for the purpose of obtaining information. We have no doubt that such a physical intrusion would have been considered a “search” within the meaning of the Fourth Amendment when it was adopted. (Entick v. Carrington, 1765)
Scalia se tak vrátil k 50 let starému kritériu, které prý nikdy nepřestalo platit, nicméně pro ostatní případy, kdy by k fyzickému kontaktu nedošlo, by ponechal jako hlavní kritérium “reasonable expectation of privacy”. S názorem většiny nesouhlasili čtyři soudci, kteří odmítli návrat ke kořenům a raději by nadále používali výhradně kritérium “reasonable expectation of privacy”, které posuzuje používání štěnice, a ne její fyzickou instalaci na auto. Scaliově exkurzu do 18. století se menšina vysmála, protože pokud by prý před 200 lety (tedy v době vzniku 4. dodatku) existovalo něco jako štěnice, tak by to musel být policista schovaný někde v koňském povozu:
Is it possible to imagine a case in which a constable secreted himself somewhere in a coach and remained there for a period of time in order to monitor the movements of the coach’s owner? The Court suggests that something like this might have occurred in 1791, but this would have required either a gigantic coach, a very tiny constable, or both—not to mention a constable with incredible fortitude and patience.
Haha…
Většina (resp. Scalia) ne příliš překvapivě argumentovala jednak textem 4. dodatku, jednak tím, že SCOTUS původní kritérium “trespass” úplně nezavrhl (Alderman v. United States, 1969; Soldal v. Cook County, 1992) a dále tím, že případ Katz, který přišel s kritériem “reasonable expectation of privacy” nemohl zůžit rozsah ochrany dle 4. dodatku. Měnšina pak poměrně přesvědčivě zmíněné případy odlišila od posuzovaného případu, ale ukázala taky slabinu svého přístupu. Kritérium “reasonable expectation of privacy” je značně subjektivní. Kde je hranice? 30 dní? Nebo míň? Menšina navíc navrhla, že by se časová hranice sledování posuzovala různě dle různě závažných trestních činů… Jsou pak 2 měsíce sledování potenciálního teroristy příliš? Nebo málo?
The National Security Agency
Na celém případu je snad nejzajímavější stanovisko soudkyně Sotomayor, která svým hlasem pro Scaliův názor rozhodla o vytvoření většiny, a na konci svého stanoviska se dotkla zásadní otázky. Jak dál s ochranou soukromí na internetu?
Také na internetu totiž platí staré pravidlo americké judikatury ve spojitosti se 4. dodatkem - ohledně dat předaných třetí straně lidé nemají “reasonable expectation of privacy”. Ano, jde o metadata (např. volaná telefonní čísla atd.), která mají operátoři k dispozici, a která tak ztrácejí povahu soukromé informace. Právě metadata masově sleduje americká NSA, a to bez konkrétních povolení soudu, jak v létě potvrdil práskač/whistleblower Snowden... Sotomayor píše:
More fundamentally, it may be necessary to reconsider the premise that an individual has no reasonable expectation of privacy in information voluntarily disclosed to third parties. This approach is ill suited to the digital age, in which people reveal a great deal of information about themselves to third parties in the course of carrying out mundane tasks.
Jak plyne z výše uvedeného, masové špehování metadat ze strany NSA je dnes v USA v podstatě legální. Nebo ne? K tomu až příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat