Kandidatura Tomáše Richtera na pozici děkana PFUK a nedávný seminář pro doktorandy uspořádaný na PFUP obnovily diskuzi o vzdělávání právníků v České republice (viz post Jana Broulíka), jejíž nedílnou součástí je i otázka metodologie. Metodologii ve vzdělávání, nejen vysokoškolském, považuji za zcela zásadní, a proto bych do této diskuze rád přispěl svojí zkušeností z Francie, kde jsem nabyl základní právnické vzdělání na Sciences Po Paris a na Univerzitě Roberta Schumana ve Štrasburku.
Studium jsem zahájil před deseti lety v roce 2003 v Dijonu na Sciences Po Paris (1er cycle de Dijon) v rámci společného humanitního programu koncipovaného jak pro budoucí právníky, tak pro další obory. Jedním z pilířů úvodní integrační stáže byl právě kurz metodologie (ve francouzštině „la méthodologie“) vedený osobou vyučující ústavní právo. Podstatou tohoto kurzu však nebylo seznámení se s různými vědeckými přístupy nebo typy výzkumu, na což je metodologie v českém pojetí často omezována, ale metoda přípravy akademických prací a prezentací.
Hned na úvod považuji za vhodné upozornit, že metodologie ve francouzském vzdělávacím systému hraje významnou roli, a to nejpozději na úrovni střední školy. Metodologie, kterou zde chci představit, je pak sice do určité míry specifická pro vzdělávání právníků, kde se také aplikuje relativně striktně, má ovšem mnoho společného s tím, co se aplikuje už na střední škole a v jiných oborech na škole vysoké.
Dále bych rád předeslal, že z popisu, který bude následovat, by se na první pohled mohlo zdát, že se jedná pouze o otázku „formální úpravy práce“, která navíc může působit jako přepjatě přísná. Ostatně, přesně to si myslí někteří čeští studenti, kteří do Francie přijedou pouze krátce na Erasmus, a s českými návyky narazí. Ve skutečnosti tomu tak ale vůbec není. Podstatou metodologie je totiž způsob práce se zdroji, vedení studenta k jejich analýze, diskuzi a k představení vlastního vyargumentovaného stanoviska k nějaké konkrétní otázce, a obecně kategorizace myšlenek a informací. Po studentech se tak hned od prvního ročníku požaduje, aby pouze nekompilovali a nepřevypravovali informace, které dohledali, ale musí s nimi pracovat, přemýšlet o nich a představit pouze ty relevantní. Zároveň musí argumentovat a mezi argumenty nalézt správné logické vazby.
V oblasti práva jsou pak práce a ústní prezentace v zásadě zahájeny úvodem, ve kterém je zejména třeba jasně vymezit téma, kterému se chce autor věnovat, a precizně definovat klíčové pojmy. Téma může být v práci vymezeno i velmi úzce; od studenta se tedy neočekává, že představí vše, co lze k tématu načíst. Úvod dále může obsahovat informace pro vysvětlení kontextu (historického, politického …) a významu daného tématu. Každopádně by měl stručně a věcně směřovat k formulaci tzv. problematiky (francouzsky „la problématique“), což je otázka, ke které se chce autor vyjádřit a kterou téma práce vyvolává. Pro vysvětlení: nejedná se o jakoukoli otázku, ale o relevantní otázku formulovanou na základě tématu, která se jeví jako problematická a zasluhuje pozornost. Nutno dodat, že jedno téma může takových otázek vyvolávat víc, autor se ovšem a priori vyjadřuje k jedné. Podle mého názoru se může jednat jak o otázku dosti konkrétní (např. „Je praxe/rozhodnutí A v rozporu s ustanovením/judikátem B?“), tak o otázku méně konkrétní (např. „Je rozsudek XY obhajitelný/správný?“). Od autora se pak očekává, že se ve své práci vysloví ke zvolené problematice. Musí se přitom přísně držet tématu, nesmí ho ani redukovat, ani se od něj vzdalovat. Odchýlení se od tématu (tzv. „hors sujet“) znamená, že práce nedostane dobré hodnocení. Úvod se ukončuje ohlášením plánu jádra práce resp. teze – stanoviska autora, které bude v jádru práce rozebráno.
Samotné jádro práce by pak mělo být rozděleno do dvou hlavních částí a dvou podčástí. Každá část pak odpovídá jednomu ze dvou hlavních tvrzení/závěrů na podporu stanoviska, které autor ohlásil. Každá podčást pak podpírá závěr odpovídající hlavní části a sama je postavena na argumentech, které v ní autor představuje. Nesmí přitom opomenout vypořádat se i s relevantními protiargumenty. Co do délky a počtu argumentů by se měl autor snažit koncipovat podčásti vyváženě. Práce tedy strukturálně vypadá takto:
I. Hlavni argument I (hlavní část I)
A. Podargument 1a (podčást 1a)
-argument 1aa
-argument 1ab
-argument 1ac
B. Podargument 1b (podčást 1b)
-argument 1ba
-argument 1bb
-argument 1bc
II. Hlavni argument II (hlavní část II)
A. Podargument 2a (podčást 2a)
-argument 2aa
-argument 2ab
-argument 2ac
B. Podargument 2b (podčást 2b)
-argument 2ba
-argument 2bb
-argument 2bc
Pokud se týká závěru, tak ten není nezbytně nutný, pokud by měl autor pouze opakovat svoji tezi, kterou již dříve ohlásil a která by zároveň měla být na první pohled patrná z titulků hlavních částí a podčástí. Je nicméně možné na závěr téma otevřít např. do budoucího vývoje nebo do širšího kontextu.
Je potřeba upřesnit, že tento obecný model se používá jak u ústních prezentací, tak u různých písemných prací (v právu zejména komentář rozsudku, dissertation, note de synthèse). Naopak se nepoužívá u řešení praktických případů. V praxi je možné se s ním setkat u odborných článků nebo u podání advokátů.
Na základě informací, které jsem obdržel od řady přátel a kolegů, a vlastní zkušenosti z doktorského studia, se zdá, že se v ČR student během studia práv o metodologii nedozví nic. Navíc se zřejmě jedná o obecnější rys českého školství, který se netýká výhradně vzdělávání právníků. Aniž bych chtěl přehnaně generalizovat, tak toto celkem přesvědčivě dokládají i různé texty, se kterými jsem měl možnost se setkat, ať už šlo o odborné články, podání advokátů nebo soudní rozhodnutí, některé disenty nevyjímaje. Tyto texty, stejně tak jako akademické práce, které se mi dostaly do rukou, se mi zdají být charakteristické tím, že nejčastěji postrádají logickou strukturu a analytickou povahu, dostatečně nerozlišují mezi podstatným a nepodstatným, namísto stručné, věcné analýzy, diskuze problému a představení vyargumentovaného stanoviska citují paragrafy a jsou psané do délky, nikoli do hloubky.
Určitě bych nechtěl tvrdit, že francouzská metodologie nemá své vady na kráse nebo že by byla jediná myslitelná. Jejím přínosem ale jednoznačně je, že studenty vede k tomu, aby informace nikoli pouze reprodukovali, ale analyzovali, aby rozlišovali relevantní od nerelevantních, a hlavně aby po důkladném promyšlení otázky, kterou se zabývají, byli schopni zaujmout vlastní stanovisko, a to pak byli schopni obhájit na základě přesvědčivé, nuancované argumentace, aniž by přitom opomenuli vzít řádně v potaz protiargumenty a vyjádřit se k nim. Musí přitom rozlišovat mezi argumenty hlavními a vedlejšími resp. podpůrnými. To si myslím, že je naprosto zásadní pro všechna právní povolání a samozřejmě zejména pro každého soudce.
Nikdo jistě nepochybuje o tom, že způsob a kvalita vzdělávání na vysokých školách má zásadní dopad na celou společnost. Z právnických fakult se rekrutují nejen advokáti, státní zástupci a soudci, ale také politici, novináři a další aktéři veřejného života. Pokud z VŠ odejdou, aniž by si osvojili jasné metodologické postupy, tak se to nevyhnutelně odrazí na jejich každodenní práci, což postihuje a zatěžuje celou společnost (kvalita legislativy, dopady na kvalitu a fungování státní správy a soudní soustavy, úroveň veřejné debaty). Po určitou dobu bylo snad možné způsob vzdělávání v ČR svádět na dědictví komunismu a starší generaci, která bude „už brzy vystřídána“. Od pádu komunismu ale uplynulo čtvrt století a změna je stále v nedohlednu.
Pokud se má ve vzdělávání právníků v ČR něco změnit, pak se domnívám, že inspirace francouzským příkladem v oblasti metodologie by byla dobrým začátkem. Tím nechci tvrdit, že by se měla nutně bezezbytku převzít. Jiné právo by nicméně mohlo posloužit jako dobrá platforma pro výměnu zahraničních zkušeností z této oblasti, neboť různé země mají různé přístupy. Pro mě osobně bude přínosné přečíst si názor ostatních na tuto otázku.
Na závěr bych ještě rád poděkoval všem, kdo mi poskytli cenné komentáře v průběhu přípravy tohoto postu.
Moc rad jsem pretiskl zajimavy post, abych s nim mohl vzapeti castecne nesouhlasit.
OdpovědětVymazatUrcite souhlasim s tou casti, ze dobri francouzsti studenti jsou vyborne vycepovani v prezentaci a stylu.
Bohuzel ale prave francouzske (casto slepe a prazdne) trvani na “plan en deux parties et deux sous-parties” je pro me zosobnenim naproste dominance formy nad obsahem. V minulosti jsem se snazil marne pochopit, jak podobne pevne dana struktura argumentu muze pozitivne formovat kvalitu obsahu. Mam vsude cpat cast “obecnou” a “zvlatni”? Proc? Anebo to ma byt vzdy teze a antize (pak mi ale jaksi chybi dialekticka synteza?). Dlouze jsem patral, bavil se s francouzskymi pravniky. Nikdo mi to nebyl schopen nikdy racionalne vysvetlit, s vyjimkou tvrzeni, ze “je to tradice” a “ze se to tak ma”. Proc, proboha? Ja preci strukturuji podle toho, o cem pisu, jak to chci prokazat, a kolik mam k tomu dobrych argumentu, ne?
Nu a pak me zachranila jedna kolegyne z Paris I, ktera me jednak odkazala na neco literatury (kupr. M. Vivant, Le plan en deux parties, ou de l'arpentage considéré comme un art in: Mélanges Catala, Litec 2001 ou M. Lemieux, La récente popularité du plan en 2 parties, Revue de recherche juridique 1987 (3), p. 823) a pak mi take vysvetlila, ze je to pouze zvyk, ktery zavedl po roce 1945 Henri Mazeaud a jeho zaci, aby pravo vypadalo « vedecky ». Od 70 tych pak autori uz s ohledem na tento plan hovori o « long usage », aniz by byl kdokoliv racionalne schopen vysvetlit, jake to ma presne « vedecke » prednosti ….
Ale zvyky umiraji tezko. Francouzsti kolegove ve Florencii stale psali ve 2/sous-2, byt kazdy z nich rikal, ze je to blbost, ale ze to tak psat musi, aby pak mohl svoji disertaci otisknout ve Francii a byla dostatecne « vedecka ». Nu a snazit se svym francouzskym studentum na College of Europe vysvetlit, ze je lepsi, kdyz jejich prace je dobra a presvedciva a logicky strutkurovana podle tematu, o kterem pojednava, nez kdyz je ve formatu 2/sous-2, uz radeji ani nezkousim, abych zase nebyl za anglofilniho anarchistu …
Tudiz: vyuka mysleni a prezentace rozhodne ano. Jaky smysl ma vsak slepe lpet na fixni strutkure 2/sous-2 pro jakykoliv typ prace mi dosud unika. Ale rad se necham kdykoliv presvedcit, ze jsem zase neco zasadniho nepochopil :-).
Děkuji MB za uveřejnění příspěvku a za zajímavý komentář.
OdpovědětVymazatNa otázku, proč se ve Francii v právu ustálila právě tato metoda a ne žádná jiná, Vám z historického pohledu neumím odpovědět. V meritu pak netvrdím, že je nutně „jediná správná“. V postu jsem se chtěl pro srovnání s ČR vyjádřit spíše k tomu, jak se ve Francii metodologicky postupuje, na čem je metoda založena a jaká má pozitiva.
Pokud se týká struktury práce, tak struktura typu I. teze – II. antiteze ve smyslu „ano, ale vlastně jsem si to právě rozmyslel, a tedy říkám pravý opak“ nebo „I. ano, II. ale možná ne“ by ve Francii za branami střední školy neuspěla.
Struktura práce, kterou jsem v postu představil, má v ideálním případě odpovídat stanovisku autora, které je na konci úvodu ohlášeno: „Tvrdím X, protože (I) a protože (II)“ Argumenty I a II jsou pak opřeny o podargumenty 1 a 2 a rozvedeny uvnitř podčástí. Stanovisko je tak jasně ohlášeno hned ze začátku, čtenáři je jasné po přečtení titulků a podtitulků práce, a tudíž není třeba třetí části v podobě syntézy nebo závěru. Autor si prostě musí vybrat, jaké stanovisko chce v práci hájit. K tomu, aby to mohl učinit, tak musí nejprve důkladně promyslet dané téma.
Navzdory prvnímu dojmu francouzská metoda není o formě, ale o obsahu. Podle mého názoru vede studenty k lepšímu promyšlení tématu, vážení argumentů a protiargumentů, a k tomu aby zaujali nějaké stanovisko, které budou schopni obhájit na základě solidní, nuancované argumentace. Typické práce na úrovni magisterského vzdělání jsou pak i relativně krátké, čímž celá analýza dostává syntetičtější povahu, a pokud je metoda správně aplikovaná, tak autorovi umožní stručně, výstižně a promyšleně se vyjádřit k nějaké otázce.
Pokud se někdo cítí francouzskou metodologií svazován, tak si myslím, že ji nikdy správně nepochopil. Osobně jsem ale naprosto otevřen dalším metodologickým postupům, které mohou rovněž představovat užitečný nástroj.
Konečně pro srovnání systému v ČR a ve Francii si myslím, že i kdyby francouzská metodologie nebyla ta nejlepší myslitelná, tak je výsledek pořád mnohem lepší než to k čemu vede absence jakékoli metodologie.
JN
Vyborne navnadeni! I ja citim v teto oblasti znacny deficit ve vzdelavani (alespon na PF UK pred x lety, mozna je to dnes lepsi). Ac jsem se snazil nepsat jako typicky cesky trestni pravnik (tj. vynechavat kriticke casti uvah a naduzivat slovo "kdy"), stejne tusim, ze nepisu tak dobre jako clovek, ktery byl ke kvalitnimu psani cepovan ve skole. Stale jsem ale neobjevil dobrou knihu v anglictine, kde by se toto clovek naucil. Nepochybuji pritom, ze existuju. Ma nekdo osobniho favorita, ktereho by mi doporucil? Muze byt i z jineho oboru, treba neco jako Writing for expert witnesses a pod...
OdpovědětVymazatFajn příspěvek do diskuse. Díky za něj!
OdpovědětVymazatMusím se ale přiznat, že sdílím Michalovu skepsi.
Format 2/sous-2 se hodí možná jako základní formát esejů na střední škole, ale pro větší texty (disertace apod.) je to svěrací kazajka, která nadělá víc škody než užitku.
Zajímavý příspěvek. Je ale podle mého dát potřeba pozor na to, že není metodologie jako metodologie. Nejspíš Vám budu podsouvat něco, co si úplně nemyslíte. Ale vzhledem k tomu, že odkazuje na můj příspěvek, rád bych zdůraznil, že mezi metodologií, kterou popisujete vy, a metodologií, kterou jsem měl (především) na mysli já, je rozdíl.
OdpovědětVymazatO tom, jak to chodí ve Francii, toho po pravdě moc nevím. Váš text ale dle mého popisuje výuku akademického projevu, akademické argumentace. Vámi popisované kurzy učí studenty, jakým způsobem mají prezentovat své myšlenky (včetně zdrojů myšlenek, vztahu myšlenek apod.). Obsahem se tedy zřejmě blíží kurzům akademického psaní (případně ústních prezentací).
Neříkám, že takový kurz není užitečný. Naopak. Českým studentům obecně chybí průprava v tom, jak mají strukturovat své myšlenky (ta Vámi prezentovaná francouzská sešněrovanost se mi ale moc nelíbí). Nicméně metodologie vědeckého výzkumu je něco jiného.
Metodologie vědeckého výzkumu je o způsobech dosahování vědění. Když se tedy mladí vědci učí metodologii výzkumu, učí se, jak získat odpovědi na svoje otázky. Neučí se nutně, jakým způsobem tyto odpovědi prezentovat (tj. komunikovat je dále). Když se Feyerabend vyjadřoval proti metodě, netepal unifikaci způsobu prezentování lidského vědění. Nelíbilo se mu, že se někdo snaží ujednotit způsob, kterým je toho vědění dosahováno (protože to podle něj vede k tomu, že dosahujeme méně vědění).
Obojí, tj. jak metodu psaní, tak metodu bádání, je potřeba v českém právním prostředí výrazně zlepšit.
Ad David
OdpovědětVymazatJenomže ta francouzská svěrací kazajka je haute couture - beru, stokrát lepší než naše domácí pusto a prázdno :-)
Zdravím,
Olga S.
Můžeme si z toho udělat soukromé pokračování olomouckého dýchanku :-)
OdpovědětVymazatBohužel o francouzském systému nic nevím a musím přiznat, že příspěvek mi v pochopení stylu "dva argumenty" moc nepomohl. Mohl by mi někdo tu část od "Samotné jádro..." osvětlit, případně odkázat na nějaké nefrancouzsky psané zdroje?
Proč když mám jeden argument, tak musím mít dvě sekce? Nebo to má být o psaní pro a proti (Michalova teze a antiteze)? Jsem z toho volaky zmateny.
Ad JN a JB: nu, ono ten 2/2 plan je takovy dvousecny. Ano, v prvni fazi se muze zdat skutecne pouze o prezentaci, o vnejsi forme projevu. Jenze kdyz ho vzdelavaci system tepe do dusi student dost dlouho, tak oni se tak skutecne nauci myslet. Opakovana forma generuje vzorec mysleni.
OdpovědětVymazatAd JN: to neni o dukladne promysleni struktury prace, ale o povinnem nahecmani myslenek do urcite formy. Proste babovka je kulata a tam musim byt kazdy kolac kulaty, i kdyby se s ohledem na tu vec na plechu hodil vic obdelnik.
Dam Vam priklad, at stale tak abstraktne neplkame. Chci napsat clanek. Mam treba 3 velice dobre (normativni, hodnotove) argumenty pro urcite receni, a 4 argumenty empiricke, a treba 3 jakekoliv jine. Chci je rozebrat, v ramci toho i jejich kontext a pro a proti. Z toho se mi tedy bude rodit nejaka intuitivni osnova (rikam osnova, ne metoda) ve stylu
1/ Uvod
2/ Dosavadni uprava
3/ Hodnotova/normativni debata
3.1. Argument N1
3.2. Argument N2
3.3. Argument N 3
4/ Empiricka cast: proc to nefunguje
4.1. Empir1
4.2. Empir2
4.3. Empir 3
4.4. Empir 4
5/ Dalsi blab la
5.1. Blabla 1
5.2. Blabla 2
5.3 Blabla 3
6/ Nejake shrnuti a rozuzleni, pro a proti
7/ Nejake zavery
Zacnu psat. Neco prosekam, neco se mi pak spoji, neco naopak jeste vyseknu, proste jak mi logicky plyne argument. Ramcove ucinena pocatecni osnova se mi pak prirozene dotvari a pretvari, podle toho jak se mi tribi argumenty.
Pokud treba neco takovedleho pak musim cpat do strutkury 2/2, tak musim delat upravy vecneho argumentu pro forma, na ukor srozumitelnosti textu a jeho logiky. Setkal jsem se dokonce s tim, ze mi studenti odhazuji vyznamny argument jenom proto, ze jim to nepasuje do “planu”. To je dle meho nazoru absurdni a nema to nic do cineni s vedenim k jakekoliv “metode”. Anebo zacnou umele upravovat “vahu” argumentu, aby se jim to veslo do spravneho schemata (treba ze tri argumentu, ktere jsou vsechny stejne hodnotne a maji stejnou vahu, zacnou delat “pod-argument”, aby byla zachovana struktura). Tim ale umele krivim logiku veci (vsechny tri argumenty maji stejnou vahu), abych zase zachoval formu.
A toto je jeste strucna osnova, v podstate jenom jakysi clanek. Jak bych v podobne sveraci kazajce psal knihu me desi … (ale pochopitelne to jde, francouzske disertace to zvladaji dnes a denne).
Takze toto jsem mel na mysli prohlasenim o vitezstvi “formy nad obsahem”. A toto take povazuji za umele a svazujici. Ale rad si to necham osvetlit: urcite by mi pomohlo, kdyby mi pro zacatek nekdo osvetlil, jak mohu vyse naznacenou myslenkovou mapu vtesnat do 2/2, aniz by byl nucen deformovat/vytesnit jednotlive argumenty.
Schválně jsem se na to zeptala francouzského kolegy. Protočil panenky a přiznal, že to do něj taky hustili, ale že to podle něj je použitelné pouze na psaní školních esejů ("dissertations"), nikoli dizertací ("theses"). Rozhodně prý se tím při psaní své dizertace řídit nebude. Ale jeho přístup je možná ovlivněn tím, že ho částečně vzdělávali i anglofilní anarchisté.
OdpovědětVymazatTa metoda mi přijde sice zajímavá a užitečná v určitých případech, ale pro dizertaci si její použití neumím dost dobře představit (i když možná jen nemám tak velkou představivost). Ta přísnost a sešněrovanost podle mě brání "tvůrčímu rozletu". Připadá mi to, jako kdybychom si stanovili, že jedinou přípustnou formou pro psaní básní bude villonská balada a cokoli jiného nebudeme považovat za poezii.
Pokud jde o přirovnání s oblečením, tak bych rozhodně dala přednost roztrhané košili před svěrací kazajkou, i kdyby byla od Diora. Skrz tu košili sice může profukovat, ale ve svěrací kazajce se nedá dost dobře hýbat...
Ad MB: Dovolím si nesouhlasit s tvrzením, že se jedná o povinné „nahecmání myšlenek do určité formy“. O francouzské metodologii není možné přemýšlet způsobem: „Jak překlopím obsah čtvercové formy do trojúhelníku?“, „Jak vtěsnat všechny možné argumenty, které mi připadají podstatné, do struktury 2-2?“, ani „Jak přeformátovat určitou strukturu práce do struktury 2-2?“. Potom naprosto chápu Vaši skepsi. Sám jsem při prvních kontaktech s francouzskou metodologií reagoval podobně, ale na základě zkušeností jsem svůj postoj přehodnotil.
OdpovědětVymazatU francouzské metodologie (ostatně právě proto je podle mě řeč o metodologii a nikoli o formální struktuře práce) je potřeba nejprve jasně vymezit téma a problematizovat jej (formulace problematiky). Ve druhé řadě je potřeba se na základě výzkumu zabývat možnou odpovědí na problematiku. Přitom autor hledá argumenty, uvažuje nad jejich vztahy atd. Nakonec se rozhodne pro nějakou odpověď na problematiku, kterou opře o argumentaci vystavenou na formě 2-2. Tímto způsobem je dost dobře možné, že některé z argumentů, které byste představil ve Vašem příkladu, nepoužijete, protože na problematiku nebudou odpovídat, nebo budou méně podstatné.
Je potřeba ale podtrhnout, že všechny podstatné argumenty by v práci měly zaznít a nelze je jen tak hodit přes palubu. Nikdy jsem se osobně nesetkal s tím, že by byli studenti vedeni k tomu, aby takto „forma zvítězila nad obsahem“. Konkrétně model, který jsem v postu uvedl, je model. Neznamená to, že v každé části musíte nutně uvést 3 argumenty. Někde třeba použijete tři jinde dva. Práce by ale měla být vyvážená a respektovat formu 2-2.
Zároveň, pokud mě paměť neklame, tak je přípustný i způsob dvě části a tři podčásti. V právu ale vítězí formát 2-2. Ve filozofii nebo historii údajně spíš 3-2 nebo 3-3 a údajně se v těchto oborech toleruje plán teze-antiteze-syntéza.
Osobně mám k francouzské metodologii zdravý přístup. Netvrdím, že je dokonalý, ale vede studenty k tomu, aby nepapouškovali, ale problematizovali témata, kterými se zabývají, přemýšleli nad nimi a byli schopni k nim zaujmout vlastní stanovisko, které obhájí. Dále musí pořádně argumentovat a vyjadřovat se stručně a věcně.
Na základě mých poznatků způsob vzdělávání v ČR toto nedělá, a proto si myslím, že by mohl a měl ve francouzské metodologii hledat inspiraci. Osobně mně ale až tak nevzrušuje, jestli budou studenti v ČR psát části dvě anebo pět. Nemělo by jich ale být deset, protože pak bude jejich argumentace rozbředlá.
Tím vůbec nechci odbíhat od francouzské metodologie, o které budu rád diskutovat jak písemně tak ústně. Myslím, že by ale bylo přínosnější ve světle francouzského přístupu vést diskuzi na téma, jak se metodologicky postupuje v ČR, pokud vůbec nějak, a jestli by se v tomto ohledu nemělo něco změnit. Zajímal by mě názor ostatních na tuto otázku.
Zdravím, a děkuji za zajímavý příspěvek. Souhlasím částečně s autorem postu a částečně s Michalem Bobkem. Absence detaby o metodologii (a bohužel i o samotné prezentaci psané i ústní) jsem v českém právnickém vzdělání pocítil taktéž. A je pravděpodobně lepší mít alespoň nějaký zavedený úzus, než nechat studenta tápat. Nicméně mnohem lepší je představit různé metodologické přístupy a debatovat o jejich pozitivech a negativech. Naprosto souhlasím s Michalem Bobkem, že deux/sous-deux je skutečně zbytečně formalizovaný přístup, a při jeho zakotvenosti (a téměř bezduché nereflektivní reprodukci) v právnickém vzdělávání a rozhodně formuje obsah myšlení a vědění. Nejde tedy jen o formu prezentace. Rozhodně si nemyslím, že jiné, méně rigidní, částečně intuitivní přístupy by měly být odmítnuty. Pokud struktura práce, metoda práce s daty odpovídá problému, na který hledám odpověď (jsem názoru, že otázka, na kterou hledám odpověď do značné míry formuje zvolenou metodologii a strukturu výsledného projevu). Pro čistě doktrinální otázky práva je pravděpodobně deux/sous-deux stále relativně dobře využitelná (avšak stále nevím, proč nemohu postavit svoji tezi na třech argumentačních pilířích, či dokonce na jednom). Avšak např. pro stále popolárnější "law & ..." přístupy k právu tato metoda může být poměrně svazující. A co teprve pro práce, které kombinují, doktrinální ("orthodox" legal analysis), normativní (např. deduktivní argumenty odvozené z politické filozofie) a empirické?
OdpovědětVymazatZde na Graduate Institutu jsem vždy považoval za velké pozitivum střet francouzské (a historicky německé) a anglosaské právní kultury. Na doktorandských seminářích, kde se postupně během prvního roku vystřídají všichni profesoři plus hostující, je tento kontrast metod dobře viditelný. Avšak můj dojem je, že francouzští profesoři jsou zkrátka mnohem dogmatičtější (snad vyjma teorie mezinárodní arbitráže a "transnacionálního práva").
Předem se omlouvám za rozmrzelost tohoto komentáře (koupil jsem si bagetu na benzínce, snědl ji a teď nemůžu spát částí z toho, že jsem na sebe naštvaný a částí z toho, že je mi po ní blbě od žaludku). Z nedostatku invence si také s dovolením půjčím nově vynalezenou tzv. Michalovu Náhodnou Osnovu:
OdpovědětVymazat1/ Uvod
Při vší úctě se nedomnívám, že diskusi o vzdělávání právníků nějak obnovily “kandidatura Tomáše Richtera na pozici děkana PFUK a nedávný seminář pro doktorandy uspořádaný na PFUP”. Za posledních jedenáct let nedělám téměř nic jiného, než že furt někde diskutuji o vzdělávání právníků a řekl bych tudíž, že diskuse tady byla, je a bude (s autorem článku jsem ještě, pravda, nediskutoval – bude to asi tím, že jsem se s ním doposud z nějakého důvodu nikde nepotkal).
2/ Dosavadni uprava
Je sice pravda, že „Od pádu komunismu (...) uplynulo čtvrt století,” ale naopak je prostá ptákovina, pokud někdo napíše, že “změna je stále v nedohlednu.” Problém tohoto tvrzení ilustruje vtip o kuřeti, které se vyklube ze skořápky, rozhlédne se a konstatuje, že takový bordel ještě nevidělo.
3/ Hodnotova/normativni debata
Podle mě je pomýlené vycházet z premisy, že je u nás všechno špatně, nic se neděje a že náš systém produkuje jen nějaký odpad (a že tudíž potřebujeme, aby někdo přišel a konečně s tím něco udělal).
3.1. Argument N1
Doktorandi, kteří u mě studují nebo pracují, sice nebyli na semináři v Olomouci, ale když už se jedou někam měřit (třeba do Göttingenu, Vídně, Londýna nebo Cambridge), nevycházejí ze srovnání s ostatními ani trochu špatně – to se přitom netýká jen metody nebo formy, ale též obsahu.
3.2. Argument N2
Když si srovnám kvalitu diplomových prací, které dnes vedu, se svou prací obhájenou před nějakými jedenácti lety, musím se stydět (a doufám, že se dnešní diplomanti budou stejně stydět třeba za deset let).
3.3. Argument N3
Platí-li N1 a N2 na ústavu pracujícím jen pár let v nějakých pěti lidech, určitě se podobných příkladů bude u nás vyskytovat víc (podrobné informace o tom, jak je to jinde, samozřejmě nemám a mluvím tudíž jen za sebe – jen by mě ale zajímalo, odkud informace o tom, že se u nás od devadesátých let nic nemění, bere sám autor).
4/ Empiricka cast: proc to nefunguje
4.1. Empir1
Že není francouzský model pro naše potřeby ideální, dokládá nahoře Michal. Empirický důkaz jeho tvrzení můžeme najít v našich knihovnách – každý, nechť se podívá, kolik právnických knížek nebo článků, které považuje za stěžejní pro svůj právnický život, má standardní francouzskou strukturu.
4.2. Empir2
Struktura textu je z podstatné části dána jazykem. Kdo zkusí psát česky nebo anglicky do francouzské struktury, skončí stejně, jako jsem dopadl já s bagetou z benzínky.
4.3. Empir 3
Autor si stěžuje na kvalitu českých textů, které označuje jako „odborné články, podání advokátů nebo soudní rozhodnutí, některé disenty nevyjímaje.” Každá z těchto forem ale přitom právě vyžaduje úplně jiný přístup, styl i strukturu.
4.4. Empir 4
Sám tento post propagující francouzskou strukturu (nikoli metodu – k tomu viz dále), není v této struktuře napsán (navíc obsahuje celou řadu neargumentovaných tezí, nelogických vazeb a doslova hromadu hors sujet). Osobně mi to nevadí, ale je mi záhadou, proč tuto strukturu nelze použít pro článek argumentující její vhodnost.
5/ Dalsi blab la
5.1. Blabla 1
Jen na okraj bych si dovolil podotknout, že to, co autor označuje jako „metoda“ nebo „metodologie“ ve skutečnosti metodou ani metodologií není. Jde-li mu o metodu vědecké práce, pak tato nemá s formou nebo strukturou výsledného textu vůbec nic společného - k tomu shora rovněž viz Michalův komentář. Je podle mě štěstí, že si tento post ještě nepřečetl třeba skutečný metodolog Filip Melzer (soudím tak podle toho, že ještě nevyletěl z kůže).
5.2. Blabla 2
OdpovědětVymazatViděl jsem už fakt hodně právnických textů, které postrádaly stavbu, jazykovou kulturu, logickou konzistenci, obsah nebo třeba všechno dohromady. Troufám si ale říci, že u žádného by pranic nepomohlo, pokud by se autor našprtal to, co je navrhováno tímto postem.
5.3 Blabla 3
Metoda právnické práce stejně jako forma výsledného textu nemají objektivní parametry – vždy jsou dány účelem, k němuž má práce směřovat. Učí-li se francouzští studenti rigorózní způsoby formulace svých tezí, má to smysl čistě didaktický.
6/ Nejake shrnuti a rozuzleni, pro a proti
Klíčem k lepším právnickým textům je motivace jejich autorů k tomu, aby psali až tehdy, pokud mají co sdělit. Aby psali srozumitelně a dbali na účel, za kterým jejich text vzniká. Forma není prostředkem ale důsledkem této motivace. Zaměňuje-li autor postu obě tyto kategorie, mám obavu, že špatně pochopil podstatu (svého doktorského) studia.
7/ Nejake zavery
Řešení problematické kvality našich právnických textů vidím stejně jako problém člověka, který mluví nesmysly, protože odmítá poslouchat. Pokud mu přišijeme na hlavu třetí ucho transplantované z prasete (jak navrhuje tento post), zřejmě tím příliš nepomůžeme jemu ani sobě. Snažím se tedy svým studentům spíše připomínat, aby si čistili uši, a řekl bych, že mi tento lenivý přístup zatím vcelku vychází.
A JN: Diky moc za dovysvetleni. Ja myslim ze s drtivou vetsinou napsaneho nemam problem souhlasit (hledat odpovedi na vymezene problemy, mit jasno o pojmech, apod.). Doposud jsem ale bohuzel nevidel argument, proc to vse musi byt konkretne v podobe 2/sous-2. Odpovedi mi zustava, ze tak reaguji vsichni, co se s timto zajimavym vynalezem setkaji poprve, pripadne ji nepochopili. Hm, hezke. Tak mi prosim pomozte pochopit navratem k puvodni otazce: proc to musi byt 2/sous-2? Co je na tom “metodologicky” korektniho ci “vedeckeho”?
OdpovědětVymazatAd PH: Pro zkoumani sveraci kazajky od Diora -posledni dve francouzske disertace, ktere jsem cetl, jsou obe podobe v 2/2/2…. Jde o http://www.lgdj.fr/theses/233809898/union-europeenne-identite-constitutionnelle-etats-membres a http://www.lgdj.fr/theses/2336996/recherche-circulation-solutions-juridiques-recours-droit
Ad RP: Ta bageta tedy musela byt zlukla :-). Ale me ego je pochopitelne posolichano tim, ze povinna osnova na JP zda se bude mych 7/sous-3/sous-4/sous-3.
Ad MB
OdpovědětVymazatJak už jsem Vám odpověděl hned v první reakci na Váš komentář, tak z historického pohledu Vám nejsem schopen s přesností říct, proč se ve Francii v právu ustálila právě forma 2-2 (a ne třeba 3-2). Pokud se mi to podaří zjistit, dám Vám vědět. V další reakci jsem dovysvětlil, že počet argumentů v každé podčásti nemusí být nutně identický a že, pokud mne paměť neklame, tak struktura 2-3 jde případně také.
Pokud se mne ptáte na můj osobní názor, v čem spatřuji výhody formy 2-2 (a ne jiný počet), tak bych řekl, že vede k tomu, aby (i) argumentace byla stručná, výstižná, syntetická a koncentrovaná a (ii) aby autor lépe rozlišoval mezi různými typy argumentů (hlavní/podpůrný, podstatný/nepodstatný). K tomu si myslím, že francouzská metodologie vede skvěle. Samotnou strukturu ale nelze oddělovat od vymezení a problematizace tématu a hledání odpovědi na problematiku. Celek studenty vede k tomu, aby kriticky přemýšleli o tématu a zaujali solidně vyargumentované stanovisko k problematice.
Ad RP
Doufám, že už se Vám udělalo lépe. Informace o stavu českého školství zakládám, jak jsem uvedl, zejména na textech, které se mi dostaly do rukou, a na svědectví kolegů a kamarádů. Bohužel musím podotknout, že v kvalitě francouzských textů a těch českých shledávám (v zásadě) diametrální rozdíl, jehož příčinu spatřuji právě v nedostatku metodologie. Rád si ale nechám vysvětlit, že se v ČR metodologii věnuje pozornost. Jen jste bohužel první, od koho toto slyším, a nějak zde zatím nevidím zástupy křičících studentů, že píši nepřesnosti.
Jinak termín metodologie používám jako překlad francouzského „méthodologie“. Rád se nechám poučit o vhodnějším termínu v českém jazyce.
Pokud se týká rozdílu mezi různými typy právních textů, tak nejde o to, že by měly mít nutně totožnou strukturu, ale o to, že by měly být logicky strukturované a psané a opřeny o solidní argumentaci, která se neopomene vypořádat s protiargumenty a vyjádřit k problematickým aspektům. Zároveň by měly být psány stručně a k věci. To jsem myslím v postu uvedl dost jasně. Francouzská metodologie k tomu poskytuje užitečný nástroj, čímž netvrdím, že nezbytně jediný možný. Pokud k tomu své studenty vedete, tak tomu jsem jedině rád.
Se vší úctou, kdybyste se nechal alespoň trochu inspirovat francouzskou metodologií (nejen co do struktury), tak byste nikdy nemohl napsat 16 dlouhých odstavců, aniž byste si nejprve pozorně přečetl můj post a pořádně se vyjádřil k jádru věci (tj. nedostatečnost - ne-li dokonce úplná absence metodologie v českém vzdělávacím systému, dopady na kvalitu výstupů absolventů, a pozitiva francouzského přístupu), a to ani, kdybyste zrovna povečeřel špatnou ústřici.
Ad Josef Nejedlý
OdpovědětVymazatMyslím, že jedna věc je, jestli někdo věcně argumentuje, druhá věc pak to, do jaké míry je jeho text formálně strukturovaný. Formální členění textu jistě prospívá jeho přehlednosti, ale jeho argumentačně-polemická povaha na tom nezávisí. Eseje (anglo-americké) analytické jurisprudence bývají sofistikovaně vyargumentované, ale jejich formální struktura je většinou docela jednoduchá.
Ovšem každou inspiraci vítám.
Zajímal by mne názor autora na použití francouzské metodologie při výkladu.
OdpovědětVymazatPři mém pobytu v rámci Erasmu na Paris II mě zaujalo, že jej často dodržují na přednáškách dokonale. Strukturovaný výklad byl příjemný, ale nalezl jsem v něm tři vady: a) zbytečně čtené/proložené nadpisy - např. Úvod, hlavní argument I, podargument 1a, argument 1aa - teprve v tuto chvíli se dostáváme ke skutečnému výkladu. Mám dojem, že jsme tím někdy ztratily příliš mnoho času, zvlášť, když byl plán extra podrobný; b) pokud nemá člověk plán před sebou, či si nepíše velmi podrobně poznámky, tak se ve struktuře ztratí; c) plán nezamezí zmatkům - jeden profesor měl špatně připravený plán, který šel příliš do podrobností a pak ani takový nemůže pomoct.
Pozitiva vidím ve strukturovanosti a možnosti se orientovat.
Jako celek mi vychází, že je dobré vzít francouzský model a lehce jej upravit - nedbat tolik na některé formality, ale odnést si, že je potřeba i přednášku řádně strukturovat. Brát jej ale komplet mi nepřijde vhodné - mám dojem, že má své mouchy.
Zajímal by mne názor autora, který má s přednáškami v tomto stylu daleko větší zkušenosti.
Ideálem mnohých českých akademiků je udržet si snadno grant, což znamená, že stručnost a jasnost jsou jejich nepřátelé. Z psaní sešítků se takový akademik neuživí.
OdpovědětVymazat