Jan Exner: Čekací lhůty v ledním hokeji versus právo EU

Snem každého sportovce je obléknout národní dres, hrdě reprezentovat svou zemi a zpívat hymnu před zaplněným stadionem. K tomu je třeba mít alespoň špetku talentu a silnou vůli v tréninku. Přes veškerou snahu se i výbornému hokejistovi může stát, že v jeho národním týmu je příliš velká konkurence a on se tak rozhodne reprezentovat jinou zemi. Musí však čekat čtyři roky, než za ni bude moci doopravdy hrát na mezinárodní úrovni.

Změna sportovní národnosti s sebou kromě výhod přináší i občas velmi nepříjemné povinnosti stanovené mezinárodními sportovními organizacemi. Dle pravidel Mezinárodní federace ledního hokeje (IIHF) platných do roku 2014 musí hokejista čekat čtyři roky, než může reprezentovat svoji novou zemi na některém z turnajů zaštítěných federací, tedy i na olympijských hrách či mistrovství světa. Není tato lhůta nepřiměřená vzhledem k tomu, že světový šampionát v ledním hokeji se koná každý rok a průměrná doba kariéry profesionálního hráče se pohybuje okolo šesti let? Ve světle práva EU pravděpodobně ano.

Mezinárodní sportovní organizace se při stanovování svých pravidel těší autonomii, v jejímž rámci záleží pouze na nich, jaká kritéria hráčům stanoví. Tato sféra je však ohraničena právním řádem země, případně nadnárodní organizace, v níž daná federace působí či dle jejíhož práva byla založena. Většina mezinárodních sportovních organizací, včetně té hokejové, má ve svých pravidlech klauzuli, podle které řeší případné spory mezi sportovci a organizací Arbitrážní soud pro sport ve švýcarském Lausanne. Jeho rozhodnutí může být přezkoumáno švýcarskými soudy, které bývají ve většině případů poslední instancí, a jejich rozhodnutí přímo ovlivňuje postavení sportovce.

Občané členských států EU však mají v rukávu eso v podobě Soudního dvora EU. K němu se mohou dostat prostřednictvím předběžné otázky podané národním soudem, případně v menším počtu případů přímo formou žaloby na neplatnost rozhodnutí či na nečinnost některého z unijních orgánů. Soudní dvůr rozhodoval o slučitelnosti sportovních pravidel s právem EU poprvé v roce 1974 ve věci Walrave (36/74). V tomto případě, stejně jako ve většině dalších sportovních rozsudků, se však Soudní dvůr či Tribunál samotným obsahem kritérií vůbec nezabývaly s odůvodněním, že na pravidla čistě sportovní povahy, která hájí čistě sportovní zájmy, se evropské právo nevztahuje.

V roce 2006 se Soudní dvůr vydal jinou cestou a v klíčovém rozsudku Meca-Medina a Majcen (C-519/04 P) rozšířil oblast sportovních pravidel, která spadají do sféry aplikace evropského práva. Soudní dvůr judikoval, že „pouhá okolnost, že pravidlo má čistě sportovní povahu, nevede k tomu, že se na osobu vykonávající činnost upravenou takovým pravidlem nebo na subjekt, který je vydal, nevztahuje působnost Smlouvy.“ Nadále již není možné odmítnout posouzení případného střetu sportovních pravidel s právem EU z důvodu jejich čistě sportovní povahy. Při rozhodování o souladu s unijním právem je v každém případě třeba zkoumat, zda daná pravidla nepředstavují omezení volného pohybu, případně hospodářské soutěže. V případě kladné odpovědi je nutné posoudit přiměřenost a ospravedlnění takového omezení.

Soudní dvůr uznal, že úprava spočívající ve vyloučení sportovce z jeho aktivit představuje omezení svobod, které mu zaručuje právo vnitřního trhu. V rozsudku Meca-Medina a Majcen Soudní dvůr uvedl, že represivní povaha antidopingových pravidel a výše sankcí za jejich porušení mohou mít negativní vliv jak na postavení sportovce, tak na hospodářskou soutěž jako takovou. Hráč podléhající čekací lhůtě může sice stále hrát za svůj klub v národní soutěži, avšak je vyloučen z možnosti reprezentovat vybranou zemi na mezinárodní úrovni. Domnívám se, že takový zásah do jeho práv lze považovat za omezení volného pohybu.

V otázkách ospravedlnění omezení vnitřního trhu klade Soudní dvůr důraz na legitimní cíl dané aktivity a přiměřenost prostředků využitých při jeho naplňování. Rozsudku Meca-Medina a Majcen ukázal, že případná omezení svobod vnitřního trhu musejí být „omezena na to, co je nezbytné za účelem dosažení řádného průběhu sportovní soutěže.“ Účelem čekacích lhůt je zabránit sportovcům v libovolné změně příslušnosti od jednoho k jinému národnímu týmu během krátkého časového horizontu, aby byla zachována povaha sportovního souboje mezi reprezentacemi různých států. Pokud by mohl hokejista hrát jeden rok za Českou republiku, druhý nastoupit za Francii a třetí třeba za Německo, mistrovství světa by jako vrcholná akce, na níž země mezi sebou v mírovém duchu soupeří, ztratilo smysl. Takto stanovený cíl čekacích lhůt je podle mého názoru možné označit za legitimní.

Čekací lhůta stanovená IIHF je však z mého pohledu nepřiměřená z důvodů jednoleté periody hokejového mistrovství světa a průměrné délky kariéry profesionálního hokejisty. Zimní olympijské hry se konají každé čtyři roky a čekací lhůty jsou nastaveny tak, aby hráč nemohl nastoupit na dvou po sobě následujících hrách za různé národní týmy. Mistrovství světa, které je pro hokejisty rovněž velmi důležitým turnajem, se však koná každý rok a hráč, který z jakéhokoliv důvodu změní svou sportovní národnost, je nucen vynechat čtyři po sobě jdoucí šampionáty. Dle aktuální studie hráčů Severoamerické NHL odehraje hokejista během své profesionální kariéry průměrně necelých šest soutěžních sezón. Vzhledem k současnému nastavení pravidel IIHF tak může hráč přijít při změně národního týmu o možnost reprezentovat svou zemi po většinu své kariéry. Převážná většina ostatních sportovních federací má navíc ve svých pravidlech čekací lhůty o délce jednoho či dvou, výjimečně tří let. Čtyři roky jsou tedy zjevně neobvyklé.

Soudní dvůr zatím neměl příležitost se k otázce čtyřletých čekacích lhůt vyjádřit. Ve světle výše popsané judikatury SDEU se však domnívám, že by byly čekací lhůty stanovené IIHF posouzeny jako nepřiměřené, a tudíž v rozporu s ustanoveními práva EU chránícími svobody vnitřního trhu. Obecně platí, že sportovní organizace mohou stanovovat svá kritéria dle libosti. Alespoň do té doby, než soud rozhodne jinak.

Jan Exner