Adéla Kábrtová: Koordinační nařízení EU - Proč nechce Slovensko exportovat dávky těžce postiženým?

Kdo by byl tušil, že téma sociálního zabezpečení v EU bude jednou takovým „trhákem“. Vedle slovenských důchodů se v poslední době objevila další novinka týkající se sociálního zabezpečení v EU. Dne 30. května 2013 podala Komise v rámci řízení pro porušení Smluv žalobu proti Slovensku k Soudnímu dvoru EU. Slovensko totiž neproplácí příspěvky těžce zdravotně postiženým občanům EU, kteří jsou na Slovensku pojištění, avšak žijí v jiném členském státě a dopouští se tak diskriminace (tisková zpráva zde).

Slovensko tedy zřejmě neposkytlo dostatečné argumenty a záruky v reakci na odůvodněné stanovisko Komise. Konkrétně Slovensko neexportuje do ostatních členských států dávky dlouhodobé péče nazývající se peňažný príspevok na opatrovanie, peňažný príspevok na osobnú asistenciu a peňažný príspevok na kompenzáciu zvýšených výdavkov (dále jen „dávky“). Tyto dávky jsou určeny pro fyzické osoby, které mají snížené tělesné, smyslové či duševní schopnosti o více jak 50% oproti ostatním osobám a jsou proto dlouhodobě odkázány na cizí pomoc pro překonání tohoto znevýhodnění. Pro srovnání - v Čechách se příspěvek na péči může vyšplhat až k 12 tisícům Kč měsíčně, na Slovensku je to kolem 100 eur, což rozhodně není zanedbatelná částka.

Jednáním Slovenska jsou nejvíce postiženi starší občané (penzisté), kteří pracovali na Slovensku, tam platili zdravotní a sociální pojištění, jsou nyní těžce postižení (např. po infarktu či mrtvici), žijí v jiném členském státě a pobírají pouze slovenský důchod. Typickým příkladem je Čech, který pracoval celý život na Slovensku, pobírá slovenský důchod a nyní žije v České republice. Těchto osob jsou v ČR stovky. S odkazem na čl. 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení („nařízení“, „koordinační nařízení“) jim byl odejmut český příspěvek na péči (a další podobné příspěvky) s tím, že pokud starobní důchod pobírají ze Slovenska, pak podléhají předpisům státu, který důchod vyplácí. O dávky tak mají zažádat na Slovensku dle slovenských právních předpisů. Slovensko ale tyto dávky od svého přistoupení k EU v roce 2004 do zahraničí v podstatě neproplácelo a rozhodnutí Soudního dvoru EU může trvat ještě několik let. Kdyby tyto osoby měly trvalý pobyt na Slovensku, příspěvek by jim dle slovenských zákonů však vyplácen byl.

V čem tkví spor?

Spor se vede mezi Slovenskem a Evropskou komisí o to, jestli výše zmíněné dávky spadají pod rationae materiae koordinačního nařízení, tedy jestli je Slovensko povinno dávky exportovat (a za jakých podmínek) do ostatních států EU. Koordinační nařízení sociální zabezpečení v EU neharmonizuje, pouze stanoví pravidla pro usnadnění volného pohybu osob v členských státech dle čl. 48 SFEU. (Ačkoliv mělo koordinační nařízení upřesnit pravidla oproti nařízení č. 1408/71, které nahradilo, stejně vám při jeho čtení budou vstávat vlasy hrůzou.)

Na osoby, na které se vztahuje nařízení, se použijí předpisy pouze jednoho členského státu (čl. 11 (1) nařízení). Věcná působnost nařízení se netýká všech sociálních dávek, ale pouze těch vyjmenovaných v čl. 3 (1) nařízení. Peňažný príspevok na opatrovanie, peňažný príspevok na osobnú asistenciu a peňažný príspevok na kompenzáciu zvýšených výdavkov není v nařízení přímo zmíněn. Různorodost sociálních systémů a dávek v členských státech je ve vztahu k nařízení velkým problémem. Jednotlivé sociální dávky nejenže se v členských státech jinak jmenují, ale mohou v jednom státě vycházet z nemocenského pojištění, v druhém ze zdravotního pojištění, někde jsou příspěvkové, někde nepříspěvkové či smíšené, v některých státech není mezi těmito různými systémy dělán vůbec rozdíl. Na(ne)štěstí máme Soudní dvůr EU, který vytvořil autonomní výklad jednotlivých pojmů v nařízení, jež mohou mít (a často mají) jiný význam než v národní legislativě států. To je u sociálního zabezpečení dost citlivá záležitost.

Soudní dvůr v rozsudku Molenaar (C-160/96) rozhodoval spor podobný našemu a určil, že peněžitá dávka v nemoci je periodicky vyplácený příspěvek, nezávislý na již vzniklých výdajích na péči, mající formu finanční pomoci ke zlepšení životní úrovně osoby vyžadující péči. Pod tuto definici lze jistojistě podřadit i peňažný príspevok na opatrovanie, peňažný príspevok na osobnú asistenciu a peňažný príspevok na kompenzáciu zvýšených výdavkov. V následující kauze Jauch (C-215/99) Soudní dvůr stanovil, že rakouský příspěvek na péči je peněžitou dávkou v nemoci, poskytovanou osobě vyžadující cizí péči, pokud tato osoba splňuje podmínky pro nárok na tuto dávku bez ohledu na místo trvalého bydliště. Tyto dávky tedy podléhají exportu a odvíjí se od pojištění. To ostatně shledal i Nejvyšší správní soud ve vztahu k ekvivalentním českým dávkám v 3 Ads 31/2010 – 96. Tím se tyto dávky dostaly do věcné působnosti nařízení a podléhají koordinaci jako „dávky v nemoci“ (čl. 3 (1) (a) nařízení), a to peněžité. Podle obecného pravidla jsou peněžité dávky v nemoci vypláceny podle právních předpisů toho státu, kde je osoba pojištěna, bez ohledu na to, ve které zemi bydlí. (Věcné dávky se od peněžitých liší tím, že je vyplácí přímo instituce místa bydliště na náklady příslušného státu, zatímco peněžité vyplácí přímo příslušný stát). Ve vztahu k důchodcům nárok na dávku ze strany příslušného členského státu vyplývá z příslušnosti členského státu poskytovat důchody v důsledku předchozího pojištění dle čl. 29 nařízení. Jestli je samotná dávka v legislativě členského státu příspěvková, nepříspěvková či smíšená pro určení věcné působnosti Soudní dvůr nezajímá. Ten zkoumá účel a charakter dávky, právní postavení příjemce apod.

A v tom je právě kámen úrazu.

Slovensko se domnívá, že lidé žijící mimo Slovensko na tyto dávky nemají nárok, jelikož tyto dávky mají charakter zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky ve smyslu čl. 70 nařízení, které exportu nepodléhají. Je to totiž zvláštní nepříspěvková peněžitá dávka, která se dávkám v čl. 3 (1) nařízená podobá, ale má dostatečné odlišnosti. Dle Slovenska totiž nejde o dávku příspěvkovou, kterou zakládá pojištění, naopak je hrazena přímo ze státního rozpočtu. Navíc jsou dávky určeny výhradně k poskytování zvláštní ochrany pro zdravotně postižené, úzce spojené s jejich sociálním prostředím v dotyčném členském státě. Dle Slovenska se tyto dávky poskytují výlučně v členském státě, v němž dotyčné osoby bydlí, v souladu s jeho právními předpisy a poskytuje je instituce místa bydliště na své náklady. Slovensko se také snažilo tyto dávky zařadit do Přílohy X nařízení, které explicitně uvádí neexportovatelné dávky, to se mu ale nepodařilo.

Pokud se podíváme do slovenského zákona č. 447/2008 o peňažných príspevkoch na kompenzáciu ťažkého zdravotného postihnutia (či do českého zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách) zjistíme, že se opravdu jedná o nepříspěvkovou dávku, která náleží každému občanovi EU, který má trvalý pobyt na území Česka/Slovenska déle jak 3 měsíce a splní podmínky zdravotního postižení. Poskytována je tedy bez diskriminace všem občanům EU, kteří splní další podmínky. S pojištěním nemá nic společného, pro české/slovenské úřady není směrodatné, zda osoba pracovala či pobírala důchod v ČR či jinde. Na základě koordinačního nařízení však i Český občan v Čechách přijde o tyto dávky kvůli tomu, že je pojištěn v jiném státě EU. Jistě, dle koordinačního nařízení by měl pobírat exportované peněžité dávky dlouhodobé péče ze státu, kde byl pojištěn, otázkou však je, jestli stát pojištění vůbec dávky dlouhodobé péče poskytuje a za jakých podmínek. Systém sociálního zabezpečení je totiž v jednotlivých státech tak různorodý, že tyto dávky jinde nemusí existovat.

Jak bylo uvedeno výše, národní systém sociálního zabezpečení není při interpretaci jednotlivých dávek pro Soudní dvůr směrodatný a neexportovatelné dávky v čl. 70 nařízení interpretuje velice restriktivně. Nařízení se vztahuje na všechny dávky stanovené v jeho věcné působnosti, bez ohledu na to, zda jsou poskytovány v režimu obecných nebo zvláštních systémů, příspěvkových nebo nepříspěvkových systémů. Proto se bude paradoxně příspěvek na péči, který dle českého a slovenského práva patří do sociálních služeb (jde z rozpočtu), odvíjet dle evropského práva od pojištění. Ani vlastně není jisté, od jakého pojištění, jelikož v případě výše zmíněného Molenaara a Jaucha byly dávky v nemoci poskytovány ze systému, kde je spojené zdravotní a nemocenské pojištění (Francie, Německo, Rakousko), nicméně v Česku a na Slovensku jde o dva odlišné systémy.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Slovensko bude s nejvyšší pravděpodobností odsouzeno za porušování práva EU, protože jeho argumenty již byly vyvráceny ustálenou judikaturou Soudního dvora. Řízení před Soudním dvorem může nicméně trvat až 2 roky, což není moc dobrá zpráva. To by nemělo nicméně poškozené odradit od toho, aby podali žádost o příspěvek na Slovensku (upozornění – dle slovenských právních předpisů!). S tím se pojí asi nejdůležitější rozdíl oproti ČR - Slováci vyplácí příspěvky osobě pečující, což může být pouze fyzická osoba, ne např. domov důchodců. Žádost tedy nepodává osoba pečovaná, ale osoba pečující. V případě zamítavého rozhodnutí je nutné pokračovat v soudním řízení s odkazem na přímo použitelné koordinační nařízení a judikaturu Soudního dvora EU.

Jednou z možností pro důchodce je oslovit Českou správu sociálního zabezpečení, jestli by nešlo „vyšťourat“ alespoň pár měsíců studia či práce v České republice. V případě, že by občan totiž pobíral starobní důchod z více členských států, k vyřízení peněžité dávky by byl příslušný stát, kde občan bydlí (čl. 23 a čl. 29 nařízení).

Je nicméně těžko pochopitelné, proč české úřady nebyly od roku 2004 ve věci aktivnější, když jsou jednáním Slovenska postiženi zejména občané nacházející se na území ČR. České úřady mohly např. dosáhnout se Slováky dohody na základě čl. 21 nařízení („Na základě dohody mezi příslušnou institucí a institucí místa bydliště nebo pobytu však může tyto dávky poskytovat instituce místa bydliště nebo pobytu na náklady příslušné instituce v souladu s právními předpisy příslušného členského státu.“), či analogicky použít čl. 29 ve spojení s čl. 24 nařízení a poskytovat osobám peněžité (stejně jako věcné dávky) samy, protože na ně tyto osoby mají nárok dle slovenských předpisů. České úřady nicméně pouze dávky odebíraly, i když věděly, že je Slovensko neproplácí. Čeští občané by si teoreticky mohli stěžovat na porušení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobody ČR, tj. práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci.

V době, kdy státy šetří a sociální zabezpečení je největším zatěžovatelem státního rozpočtu bude k podobným neshodám ohledně výkladu nařízení docházet pravděpodobně častěji.

Adéla Kábrtová

Jan Vučka: Proč nelze znovu stíhat Petra Tluchoře

Překvapení se nekonalo; tři bývalí poslanci ODS už nejsou trestně stíháni. Nejvyšší státní zástupce však nepokládá nové trestní stíhání za vyloučené. Proč se mýlí? Protože nové trestní stíhání vyloučil Nejvyšší soud.

O vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení rozhodl Nejvyšší soud dvěma usneseními; sp. zn. 3 Tcu 76/2013 a 3 Tcu 77/2013. Oba výroky jsou prakticky totožné, proto si namátkou vyberme usnesení in re Tluchoř:

“Obviněný

Bc. P. T.

nar.

je podle § 10 odst. 2 tr. ř.

vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení

ohledně jednání spočívajícího v tom, že se spoluobviněnými Bc. M. Š., nar., trvale bytem M., V., a Ing. I. F., nar., trvale bytem P., H., společně v přesně nezjištěné době nejméně od 3. října 2012 do současné doby v P., jako úřední osoby - poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve společném úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch spočívající v tom, že v souvislosti se vzdáním se mandátu poslance a tím vytvoření reálné možnosti pro předsedu vlády České republiky a poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N., že bude schválen vládní návrh zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, který byl vládou České republiky dne 6. 9. 2012 předložen Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a dále dne 6. 9. 2012 poslancům rozeslán jako tisk 801/0, s nímž vláda České republiky spojila žádost o vyslovení důvěry, získají členství v orgánech - představenstvu nebo dozorčí radě - a případně i v managementu společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních orgánech, úmyslně v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu konkrétně s tím, aby poslanci v souladu s čl. 23 odst. 3 Ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústavy České republiky, jednali v souladu se svým slibem, kterým na svou čest slibují, že svůj mandát budou vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a dále, aby poslanci v souladu s čl. 26 Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky vykonávali svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nebyli přitom vázáni žádnými příkazy, vykonávaje svou pravomoc v rozporu s citovanými ustanoveními čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky,

- předseda vlády České republiky a poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N. nejméně ode dne 18. 9. 2012 dal slib, prostřednictvím Mgr. J. N. a Mgr. R. B., MBA, poslancům Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. poskytnutí této formy úplatku,
- [1] poslanci Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. jako úřední osoby, kdy za osoby poslanců Bc. M. Š. a Ing. I. F. po vzájemné dohodě jednal poslanec Bc. P. T., si nejméně ode dne 3. 10. 2012 dali slíbit úplatek ve formě získání členství v orgánech - představenstvu nebo dozorčí radě – a případně i v managementu společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních orgánech,
- předseda vlády České republiky a poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N. dále nejméně ode dne 5. 11. 2012 začal vyvíjet aktivitu směrující k tomu, aby poslancům Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. byl slíbený úplatek poskytnut,
- dne 6. 11. 2012 byla mezi předsedou vlády České republiky a poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N. jako stranou nabízející úplatek, jednajícím prostřednictvím Mgr. J. N. a Mgr. R. B., MBA, a Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F., úředními osobami - poslanci, dosažena dohoda o obsahu úplatku - získání členství v orgánech - představenstvu nebo dozorčí radě - a případně i v managementu společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních orgánech,
- [2] dne 7. 11. 2012 se poslanci Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F., za příslibu úplatku ve formě získání členství v orgánech - představenstvu nebo dozorčí radě - a případně i v managementu společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních orgánech, od předsedy vlády České republiky a poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N., vzdali poslaneckého mandátu,

které podle usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 4 VZV 5/2013, jímž bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. za použití § 174 odst. 2 písm. c) tr. ř. zahájeno trestní stíhání Bc. P. T., tvoří část skutku, ve kterém je spatřován trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a trestný čin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.“

Klíčové pasáže jsou zvýrazněné číslicí v hranaté závorce, ale pro větší přehlednost celý výrok ořežme o všechno, co není relevantní:

„je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení

ohledně jednání spočívajícího v tom, že

1) dal si slíbit protiplnění,

2) vzdal se mandátu“

Tento výrok znamená, že P. T. je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, jak pokud jde o vzdání se mandátu (bod č. 2), tak pokud jde o přijetí slibu protiplnění (bod č. 1).

Kdyby byla správná představa policie a státního zastupitelství, že Nejvyšší soud rozhodl o vynění z pravomoci, pouze pokud jde o vzdání se mandátu, pak by výrok musel znít takto:

„je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení

ohledně jednání spočívajícího v tom, že

- vzdal se mandátu“

Nejsem schopen říci, s ohledem na nesrozumitelnost odůvodnění rozhodnutí, zda je o zamýšlený výsledek či nikoli. Ale ať už to Nejvyšší soud myslel takto či jinak, vydal výrok právě takový a právě takto to platí.

Je úplně jedno, zdali to dává smysl nebo zdali je to správné. Nejvyšší soud zkrátka v bodu č. 1 rozhodl, že P. T. je vyňatý i pro přijetí slibu, a opravný prostředek není přípustný.

Policie i státní zastupitelství jsou tím vázané a nesmějí si z výroku vybírat jen tu půlku, co se jim hodí. Výrok platí celý včetně bodu č. 1 a tento bod neobsahuje žádné omezení, že by výrok platil jen pro jednání v parlamentních orgánech.

Pokud Nejvyšší soud chtěl vyjmout z pravomoci, jen pokud jde o přijetí slibu v orgánech Poslanecké sněmovny (nelze tuto variantu vyloučit), pak měl výrok formulovat takto:

„je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení

ohledně jednání spočívajícího v tom, že

1) dal si slíbit protiplnění; a to pouze v rozsahu, který se týká jednání v orgánech Poslanecké sněmovny,

2) vzdal se mandátu“

Jenže Nejvyšší soud rozhodl o vynětí paušálně, pokud jde o přijetí slibu v Parlamentu i mimo něj, a už to nelze změnit. Petr Tluchoř, Ivan Fuksa i Marek Šnajdr mohou být jednou pro vždy klidní a my si pamatujme, že opisovat slepě výrok z jiného rozhodnutí nemusí být vždy nejšťastnější.

Jan Vučka: Vysoká hra patriotů

V pátek bude jednou pro vždy skončeno trestní stíhání Marka Šnajdra, Petra Tluchoře a Ivana Fuksy. Třebaže Nejvyšší státní zastupitelství oznámí své rozhodnutí až během dne na tiskové konferenci, po rozhodnutí Nejvyššího soudu lze s pravděpodobností hraničící s jistotou uhodnout výsledek.

Žádné nové trestní stíhání tří jmenovaných se konat nemůže. Olomoucké VSZ sice uvažuje podle novinových zpráv („Státní zástupci nyní analyzují, zda bude možné stíhání zahájit znovu tak, aby bylo v souladu s rozhodnutím sou­du.“ a „Plánuje však [olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan], že se skutky pokusí přeformulovat tak, aby stíhání mohlo pokračovat.“) o dalším trestním stíhání, ale to lze přičíst jen nějakému zkreslení ze strany novinářů - možná tím bylo míněno pokračování stíhání Jany Nagyové.

Výroky obou rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak sp. zn. 3 Tcu 76/2013, tak 3 Tcu 77/2013 totiž hovoří jasně: „je […] vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ohledně jednání spočívajího v tom, že […] poslanci […] si nejméně ode dne 3. 10. 2012 dali slíbit úplatek ve formě získání členství v orgánech – představenstvu nebo dozorčí radě – a případně i v managementu společnosti, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních orgánech […]“

Ať už je odůvodnění obou rozhodnutí jakkoli nejasné a vnitřně rozporné, platí oba výroky a oba paušálně vyjímají pro skutek popsaný prostě „dali [si] slíbit“, aniž by bylo vynětí omezeno jen na přijímání slibu ve Sněmovně. Těžko tedy nějak zahájit trestní stíhání znovu, a přinejmenším by se VSZ tentokrát nevyhnulo řádnému postupu podle § 10 odst. 2 TŘ.

Pochříchu se většina debat o kauze soustředila na trestnost či netrestnost výměny trafik, případně na kvalitu souvisejících usnesení Nejvyššího soudu. Přitom dosavadní trestní stíhání vedené Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci nese několik zajímavých rysů, o nichž se moc nemluví:

1) Uspěchanost a odbytost „odposlechového“ řízení

Četli jste usnesení o zahájení trestního stíhání? Jak usnesení ve věci trafik, tak usnesení ve věci sledování Vojenským zpravodajstvím jsou postavená jen a pouze na odposleších. V kauze trafik je uspěchanost postupu obzvlášť nápadná, neboť trestní orgány požádaly o vydání Petra Nečase, aniž jej nechaly ještě před podáním žádosti podat vysvětlení.

Nejen že Petr Nečas neměl šanci říci k věci svoje a případně se nějak obhájit předem (ač to není výslovná povinnost orgánů činných v trestním řízení, je to běžné a zejména v takto citlivém a právně náročném případu bych to pokládal za absolutní samozřejmost, ještě než bych uvažoval o jeho trestním stíhání), ale navíc pak orgánům chyběly podrobné informace o tom, co vlastně stíhají. Takže potom s překvapením zjistily, že vlastně ani nevědí, kde se měl skutek odehrát, zda na půdě Parlamentu či zcela jinde.

Toto není známka, že by případ měli v ruce opravdoví profíci. Odposlechy jsou sice užitečný pramen důkazů, ale není možné stavět případy jen na výstupech z odposlechů a zapomínat na poctivou policejní práci! Bohužel jde o problém dnešní doby, který se netýká jen tohoto případu.

2) Nekvalitní usnesení o zahájení trestního stíhání

Usnesení ve věci trafik sice cituje množství odposlechů, ale ani v jediné citaci v usnesení nepadne výslovně, že někdo mění členství v dozorčí radě právě za poslanecké křeslo. Tak o co je opřen závěr, že šlo o právě takový úplatek?

Na straně 15 usnesení se píše „orgány činné v trestním řízení mají [...] za to“ a tím je patrně vše vysvětleno. Zda mají za to z nějakého odposlechnutého rozhovoru a z kterého přesně, nebo zda pouze z časové souslednosti, nevíme. Přitom jde o klíčovou součást odůvodnění, která měla být popsána nejpečlivěji.

Možná jsem příliš náročný, ale já mám o řádně odůvodněném a přezkoumatelném rozhodnutí zcela jiné představy. Kde jsou nějaká práva obviněného, copak nemá vědět, proč přesně je stíhán? Opět se lze ptát, jak je možné odvést v tak zásadním případě tak odbytou práci.

3) Inkvizitorský přístup státního zástupce

Podle článku v Lidovkách, který nikdo ze zástupců VSZ nepopřel, mělo být Petru Nečasovi pohrozeno pořádkovou pokutou za výrok „Je absurdní, že po dvaceti letech státu, který má založeny ústavní principy jako demokratický právní stát, existuje určitá skupinka osob v rámci orgánů činných v trestním řízení, která dospěla k názoru, že jednání, která byla doposud běžná, se jako mávnutím kouzelného proutku a telefonního operátora … [zde přerušeno státním zástupcem]“

Kdyby Petr Nečas řekl „státní zástupce je vůl, že mě stíhá“, chápal bych hrozbu pořádkovou pokutou. Tady však nic takového nepadlo. Petr Nečas si trochu květnatě, ale slušnými slovy stěžoval na porušení principu předvídatelnosti práva a hájil tak své jednání.

Pokud zakážeme pod hrozbou pokut zpochybňovat právní názor orgánů činných v trestním řízení, pak se vracíme někam do dob, kam jsme se určitě vracet nechtěli.

Takovýto zaslepený invizitorský postup státního zástupce je skandální. Buď by VSZ mělo tuto informaci popřít jako novinářský omyl, nebo bychom si měli ukázat na dotyčného státního zástupce a říci, že je ostudou svého stavu. Jsem ochoten odpustit právní formalizmus (byť proti němu vystupuji), jsem ochoten odpustit i odbyté odůvodnění (takových odůvodnění české orgány vyrábějí!), ale zneužívání úřední moci k vynucování nekritizovatelnosti neodpustím nikdy a nikomu.

Zkrátka a dobře, řízení ve věci trafik není pro Vrchní státní zastupitelství v Olomouci their finest hour.

Otvorené súdy: čerstvý závan do skrytých kútov slovenskej justície (Kubo Mačák)

Texty rozhodnutí všeobecných súdov na Slovensku sú verejne dostupné cez bezplatné vyhľadávanie na stránkach Ministerstva spravodlivosti SR. Mnohé ďalšie informácie o slovenskom súdnictve (vrátane majetkových priznaní, životopisov a dokonca motivačných listov sudcov) sa dajú pri vynaložení patričnej námahy nájsť v rôznych zákutiach internetu.

Dnes spustený portál Otvorené súdy, ktorého autormi sú nezisková organizácia Transparency International a študenti Samuel Molnár a Pavol Zbell, teda síce neprináša množstvo nových informácií, ale skôr zlepšuje ich dostupnosť a zjednodušuje orientáciu v ich vzájomnej previazanosti. Na prvý pohľad portál pripomína hlavnú stránku Google – jednoduchý vyhľadávací formulár s jediným „okienkom“ na zadanie hľadaného textu.

Okrem toho však stránka ponúka možnosti pomerne precízneho filtrovania vyhľadaných výsledkov. Ľahko tak zistíte napríklad, ktorí sudcovia produkujú najviac (a najmenej) rozhodnutí, ktoré rozhodnutia sú najdlhšie, alebo kto je najčastejším účastníkom pojednávaní (pomerne neprekvapivo Sociálna poisťovňa). Navyše oproti doteraz dostupným zdrojom umožňuje nastavenie notifikácií, ktoré vám dajú vedieť, ak sa objaví nové rozhodnutie spĺňajúce vami vopred zadané kritériá.

Projekt neskrýva, že je aj napriek formálnemu spusteniu stále v „testovacej verzii“, čo ospravedlňuje niektoré očividné chyby (systém tak eviduje rozhodnutia údajne až z ďalekej budúcnosti, v ktorej upúta február 8008 alebo august 7200) aj viac skryté nedostatky (v senátnych veciach sú rozhodnutia pripísané vždy len predsedovi senátu, čo má za následok skreslené údaje o výkonnosti ostatných členov senátu). Pre férovosť sa patrí dodať, že väčšina z nich je spôsobená kvalitou dát na vstupe – teda tieto chyby sa nachádzajú už v dátach, ktoré portál iba sprostredkúva.

Každopádne je od dnes stránka otvorenesudy.sk užitočnou záložkou v prehliadači pre každého, kto má bližší záujem o fungovanie slovenských súdov a sudcov, prípadne o ich rozhodovaciu prax. Právnici síce majú svoje (platené) databázy rozhodnutí, no tento portál sa môže hodiť aj im, a dá sa očakávať, že sa stane ďalším nástrojom občianskej žurnalistiky a aktivizmu u nás.

Pár nesourodých poznámek

Níže uvádím jen tři nesourodé poznámky, resp. odkazy na věci, které mne v nedávné době zaujaly:

1/ Detroit na sebe podal insolvenční návrh. Viz NYT zprávu. To jsou ale věci ...

2/ Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ("Úřad") zahájil veřejnou diskusi k návrhu oznámení k proceduře Leniency (program pro prominutí či snížení pokuty výměnou za "udání" kartelu). Návrh příslušného oznámení vydávaného pro účely praktického naplnění nového §22ba odst. 1 z.o.h.s. si jistě zaslouží pozornost (pochopitelně zejména ze strany praktikujících soutěžních právníků) a Úřad  určitě uvítá jakékoliv smysluplné připomínky, které mu lze posílat na uvedené kontakty. Jen do toho ...

3/ A ještě jedna ukázka "etického přístupu" ze strany nikoliv nevýznamného U.S. právníka. Jistě stojí za přečtení text podání v rámci kárného řízení ve státě Illinois. Pro bližší kontext viz např. zpráva z Above the Law. Myslím, že to nepotřebuje žádný bližší komentář.

Další dějství v otázce účastenství ekologů ve stavebním řízení

Ve svém (s ohledem na nízkou četnost mých příspěvků ;-) relativně nedávném příspěvku jsem poukazoval na rozsudek ve věci sp.zn. 2 As 7/2011, který se odchýlil od v té době poměrně konstantní rozhodovací praxe NSS v otázce účastenství ekologických občanských sdružení ve stavebním řízení ve smyslu § 109 stav. zákona. V závěru svého příspěvku jsem uváděl: "Snad to povede k tomu, že daná otázka bude při nejbližší příležitosti předložena rozšířenému senátu NSS k definitivnímu rozřešení. Jistě si to daná otázka zaslouží a třeba se tak mnou dříve zmiňované argumenty dostanou opět ke slovu. ;-)"

Mé "přání" se splnilo. Již v závěru dubna 2013 předložil 1. senát předmětnou otázku k rozhodnutí rozšířenému senátu. Je to momentálně zřejmě nejčerstvěji napadlá věc, kterou bude rozšířený senát rozhodovat (viz přehled rozhodovací činnosti rozšířeného senátu). Takže si na rozhodnutí zřejmě chvíli počkáme. Nicméně jen pár poznámek na okraj ...

 K dané kauze nemá zřejmě smysl nic detailního doplňovat. Příslušný kontext lze vyčíst například z mého staršího příspěvku, kde jsem argumentoval, proč dle mého názoru účastenství ekologům ve stavebním řízení (narozdíl od územního řízení) nepřísluší. Vše dalšího podstatného pak uvádí předkládací usnesení, a to včetně toho, že stávající legislativní úprava (narozdíl od té, která je rozhodná pro rozhodování v dané věci) již účastenství ekologů i ve stavebním řízení v § 109 stav.zák. výslovně připouští, avšak pod podmínkou, že otázka ochrany příslušného chráněného veřejného zájmu nebyla rozhodnuta v územním řízení. Vzhledem k tomu, že pro názor 1. senátu svědčí větší podpora v rámci NSS (napříč vícero senáty, včetně toho, že některá příslušná judikatura nalezla místo i ve SbNSS) a i s ohledem na to, jakým způsobem došlo k vydání příslušného rozhodnutí 2. senátu (který se - jak jsem již dříve uváděl - s odchylnou judikaturou nevypořádal), lze očekávat, že se rozšířený senát přikloní ke stanovisku 1. senátu. Ostatně postup 2. senátu je předmětem poměrně jednoznačného odsudku ze strany 1. senátu - viz následující citace z odůvodnění předkládacího usnesení: "Dle prvního senátu druhý senát pochybil, pokud – hodlaje odklonit se od ustálené judikatury, která byla publikována ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, – sám věc nepředložil k rozhodnutí rozšířenému senátu a namísto toho vydal rozhodnutí, v němž dosavadní judikaturu zdejšího soudu týkající se účastenství občanských sdružení ve stavebním řízení přehlédl a rozhodl, aniž by se odpovědně s relevantní judikaturou zdejšího soudu ve svém rozhodnutí vypořádal."

Nicméně za sebe bych si přál, aby se NSS v této věci nad příslušnou argumentací ještě jednou pečlivě zamyslel a se všemi argumenty se nově vypořádal (viz rámcové shrnutí argumentů v mém výše odkazovaném starším příspěvku a podrobněji v rámci příslušných řízení). Některé argumenty by si podle mého soudu zasloužily detailnější vypořádání, než se jim dostalo v dřívější judikatuře NSS. Takže třeba mne rozšířený senát překvapí. :-) K danému předkládacímu usnesení si pak neodpustním poznámku, že mi přijde trochu účelový odkaz "vědomost zákonodárce" učiněný v závěru předkládacího usnesení (bod 34). Konkrétně 1. senát odkazuje na důvodovou zprávu, v níž se uvádí, že se upřesňuje, že účastníkem stavebního řízení se stává také osoba, o které tak stanoví zvláštní právní předpis (s dovětkem o nutnost absenci rozhodování o příslušném chráněném veřejném zájmu v územním řízení). Následně 1. senát konstatuje: "Je tak zřejmé, že ani zákonodárce neměl pochyb o zahrnutí občanských sdružení dle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny mezi účastníky stavebního řízení. Zmíněnou novelizací stavebního zákona podle prvního senátu zákonodárce jasně aproboval závěry vyslovené v rozsudku pátého senátu Nejvyššího správního soudu a odstranil dosavadní nesystematičnost stavebního zákona výslovným doplněním osob, jejichž účastenství zakládá zvláštní zákon, mezi účastníky stavebního řízení. Předchozí právní úprava totiž poměrně nekoncepčně např. mezi účastníky územního řízení zahrnovala již od počátku účinnosti stavebního zákona osoby, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis [§ 85 odst. 2 písm. c) stavebního zákona], zatímco účast občanských sdružení v rámci stavebního řízení byla dovozována až na základě speciality § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny k § 109 stavebního zákona, neboť § 109 stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012, osoby, o nichž to stanoví zvláštní předpis, mezi účastníky stavebního řízení výslovně nezahrnoval."

Musím říct, že osobně tam nic zřejmého nevidím. Jak vykládat příslušnou citaci z důvodové zprávy je otázkou. Jak jsem uváděl ve svém starším příspěvku, legislativní historie přijetí stavebního zákona spíše dokládála, že zákonodárce zamýšlel od sebe územní a stavební řízení výrazněji odlišit a ze stavebního řízení učinit spíše technologický proces, kde by již významné ekologické otázky nebyly rozhodovány. V rozhodnutích 5. a 1. senátu (příp. dalších) však takový "záměr" zákonodárce nebyl brán za rozhodující. Přijde mi proto celkem odvážné nyní tvrdit, že zákonodárce o něčem neměl pochyb a že "jasně aproboval" příslušnou rozhodovací praxi 5. senátu, čímž odstranil údajnou nesystematičnost mezi úpravou územního a stavebního řízení. Jak jsem uváděl ve svém starším příspěvku, systematické argumenty by poměrně klidně bylo možno použít na podporu odlišného závěru. Proč je najednou zavedení dvou odlišných definic účastenství považováno za nesystematické? Proč tomu nemůže být tak, že zavedením dvou odlišných definic zamýšlel zákonodárce dosáhnout odlišných výsledků (jak to v některých jiných obdobných případech ostatně v minulosti konstatoval i NSS; např. v případě srovnání definic účastenství ve stavebním a kolaudačním řízení podle starého stavebního zákona - viz můj starší příspěvek)?

Ostatně platila-li by teze 1. senátu, že zákonodárce si byl vědom toho, že ekologové účastníky dle § 109 stav.zákona jsou, tak by novelizace stavebního zákona od 1.1.2013 účastenství ekologů ve stavebním řízení oproti předchozímu stavu omezila (zavedla totiž podmínku absence rozhodování o příslušném chráněném veřejném zájmu v územním řízení), což se mi nepozdává.

Ať tak či tak, nezbývá než vyčkat na rozhodnutí rozšířeného senátu NSS, které to již "rozsekne" s konečnou platností (ponechávám stranou Ústavní soud).

Jan Vučka: Karel Randák jako lakmusový papírek české justice

Dnešní hlavní líčení proti obžalovanému Karlu Randákovi se vyplatí sledovat. Jde totiž o unikátní sondu do profesionální integrity orgánů činných v trestním řízení. Jak se zachovají české orgány, když je na něčím postihu zájem až úplně shora? Budou jednat nestranně podle litery zákona nebo se pustí do série nezákonných manipulací, aby vyšly vstříc poptávce?
Případ Karla Randáka je vazbou na osoby z vládních kruhů srovnatelný s čunkiádou. Navíc oproti čunkiádě jej můžeme sledovat takřka on line a můžeme činit spolehlivé závěry přímo z listin od orgánů činných v trestním řízení. Všechny hlavní dokumenty případy byly již publikovány, ať už díky redakci Deníku Insider nebo Lidovek. Jak si tedy orgány vedou?
Prvním varovným signálem je sama právní kvalifikace stíhaného skutku jako trestného činu. Karel Randák měl protiprávně opatřit výplatní pásky Jany Nagyové a předat je novinám ke zveřejnění, v čemž je spatřován trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 trestního zákoníku. Tento trestný čin ovšem předpokládá nejen (1) neoprávněné nakládání s osobními údaji, ale také (2) vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají (§ 180 odst 1 TZ in fine).
Plat Jany Nagyové má přitom být dostupný podle zákona o svobodném přístupu k informacím a podle dobře známé judikatury (nejen) NSS. Jak je možné spáchat právně relevantní vážnou újmu zveřejněním údaje, který se ze zákona smí kdokoli na prostý dotaz dozvědět? To by také mohlo být vážnou újmou otištění údajů, které jsou veřejně přístupné v obchodním rejstříku!
Tohle je základní právní problém celého případu a ani policie, ani státní zastupitelství jej nijak neřeší. V odůvodnění jejich usnesení nenajdete ani čárku o tom, že by se s ním nějak vypořádaly, nebo alepoň vzaly jeho existenci na vědomí. Kdyby policejní komisař a státní zástupce (ne)naplnění všech znaků skutkové podstaty nějak vyargumentovali, mohli bychom s nimi souhlasit či nesouhlasit, ale pokud usilovně předstírají, že problém neexistuje, je to, ehm, zajímavé.
Mimochodem, pokud bychom měli brát vážně právní konstrukci policie a státního zastupitelství (tj. že pokud informace podléhá zákonu o svobodném přístupu k informacím, může ji zveřejnit jen povinná osoba podle zákona o svobodném přístupu k informacím, aby se vyvinila z případné vážné újmy ve smyslu TZ), pak by to znamenalo, že kdyby (1) Karel Randák obdržel informace o platu Jany Nagyové od Úřadu vlády v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím a (2) pak je zveřejnil, přesto by se tím dopustil trestného činu. Nevím, jestli si orgánové uvědomují, co vlastně tvrdí.
Nechme však stranou otázky hmotněprávní. Třeba my špatně chápeme § 180 TZ a orgánové mají pravdu. Jak je to s dodržováním procesních předpisů?
Ze židle mne nadzvedlo odůvodnění usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Celý případ je postaven na pouhých dvou "důkazech". První důkazem je svědectví z doslechu tehdejšího předsedy vlády, který slyšel, že Karel Randák měl nabízet výplatní pásky Jany Nagyové jednomu novináři. Dotyčný novinář na policii odmítl vypovídat a v jednom novinovém rozhovoru tvrzení Petra Nečase popřel. Opřít trestní stíhání o vyvrácené svědectví z doslechu chce vskutku velkého ducha, toho by nikdo menší nebyl schopen! Na mysl se vkrádá zlomyslná myšlenka, zda tato nestandardní vstřícnost orgánů náhodou nesouvisí s osobou svědka. Když u předsedy vlády postačuje vyvrácené svědectví z druhé ruky, možná u papeže či generálního tajemníka OSN by stačilo, kdyby slyšel, že někdo jiný slyšel?
Druhý "důkaz" je ještě zajímavější. Podle policejního usnesení má jít o úřední záznam policejního orgánu ze srpna 2012, podle nějž měl Karel Randák v prosinci 2011 nebo lednu 2012 opatřit a předat výplatní pásky novinám.
Úřední záznam policejního orgánu ze srpna 2012 samozřejmě nemůže být žádným důkazem o tom, co se stalo v prosinci 2011 nebo lednu 2012. Důkazem by byly odposlechy či videozáznamy ze sledování z té doby. Úřední záznam ze srpna 2012 může být jedině shrnutím či vyhodnocením nějakých starších důkazů. Jakých, to bylo policejním orgánem zatajeno.
Jak může policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání utajovat před obviněným, proč je vlastně stíhán? Máme snad stále středověký inkviziční proces?
Pokud policejní orgán v odůvodnění utajil, proč vlastně zahajuje trestní stíhání, pak jednal jednoznačně nezákonně. Usnesení mělo být zrušeno už kvůli této zásadní formální vadě. Přesto státní zástupce usnesení policejního orgánu bez problémů potvrdil. V angličtině existuje pro tyto situace hezká fráze, která zní malebněji než její český protějšek: to smell a rat.
Rozhodování o stížnosti proti zahájení trestního stíhání bylo vůbec zajímavé. Obhájce obviněného polemizoval s újmou, s uznanou povinností mlčenlivosti i s pár dalšími body menšího významu. Přijde-li na státní zastupitelství stížnost s argumentem A, očekával bych při zamítnutí, že státní zástupce vydá usnesení, v němž řekne "ne A, protože ...". Když si však prostudujeme usnesení, zjistíme, že celá argumentace usnesení je obsažena v následujícím jednom souvětí:
"Pokud jde o argumentaci obviněného, zda-li vůbec může zpřístupnění informace o platu či odměnách poškozené Mgr. Janě Nagyové způsobit nějakou újmu, neboť dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, je dokonce povinností Úřadu vlády České republiky (coby povinného subjektu ve smyslu ustanovení § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů) sdělovat informace o platech a odměnách svých zaměstnanců, jakožto příjemcích veřejných prostředků, přičemž je známým faktem že i samotný Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č.j. 5 As 57/2010 - 79, ze dne 27.05.2011 se vyslovil v tom směru, že taková informace má dokonce přednost před ochranou poskytovanou subjektům zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to až do té míry, že se nevyžaduje souhlas osoby, které se tyto údaje týkají, s jejich poskytnutím, je třeba uvést, že tento případ (tj. v předmětné tr. věci) se nicméně nevztahuje na ustanovení § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, neboť zde by musel takovouto informaci poskytnout samotný Úřad vlády České republiky (jakožto povinný subjekt) s tím, že by muselo být mimo jiné uvedeno komu přesně informaci poskytl, obviněný v daném případě rozhodně není osobou oprávněnou poskytovat tyto údaje ve smyslu výše citovaného zákona, navíc za situace, kdy v daném případě nebyly zveřejněny pouze osobní údaje týkající se informací o příjmech zaměstnance veřejné správy - poškozené, ale i ostatní osobní údaje poškozené (např.údaje o zdravotní pojišťovně)."
Státního zástupce by měli poslat povinně na kurz právního psaní, kde by mu řekli, že takto dlouhé věty se opravdu nepíší. Ale hlavní problém rozhodnutí státního zástupce je jinde; smyslem citovaného souvětí po odřezání balastu je, že obviněný nebyl povinnou osobou podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Tvrdil obviněný ve stížnosti něco takového? Nebo uváděl zcela jiné stížnostní důvody?
Tady vidíme další případ nezákonného postupu orgánů. Státní zástupce ignoruje obsah stížnosti a vydá naprosto mimoběžné usnesení. To je zjevná procesní vada, na kterou ovšem nereagovalo ani Městské státní zastupitelství v Praze, když vykonávalo dohled. Jak člověk může mít důvěru v orgány činné v trestní řízení, když ani neodpovědí na obsah jeho stížnosti! Má pak cenu jim něco psát?
Podáním obžaloby se vyjasnila povaha tajemného důkazu ze srpna 2012. Opět bohužel tím způsobem, že se odhalil nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení. Ač to není v obžalobě výslovně napsáno, snadno si lze domyslet, že jde o výstupy z operativní činnosti Bezpečnostní informační služby. Naneštěstí pro orgány již v roce 2008 Ústavní soud judikoval, že podobné informace nelze používat jako důkaz v trestním řízení (sp. zn. I.ÚS 3038/07). 
Používání nezákonného důkazu, krytí jednoho nezákonného rozhodnutí jiným nezákonným rozhodnutím, postavení celého případu na jednom vyvráceném svědectví z doslechu ... s tím je ochotna obžaloba jít k soudu, když tak praví předseda vlády! Nevím, jestli si státní zastupitelství, které si léta snažilo zlepšit pověst otřesenou čunkiádou, může dovolit znovu budit dojem, že umí vyjít vstříc přáním shora.